Askeze a kázeň (Anselm Grün)

V původním smyslu znamená askeze, že se člověk cvičí v nabývání lidskosti, že dosahuje dovedností, které jsou potřebné ke zdárnému životu. Mystikové chápou askezi jako pronikání do zkušenosti styku s Bohem. Určitými cvičeními dosahujeme pohotovosti a otevřenosti vůči Bohu. Zkušenost styku s Bohem se nedá vynutit. Askeze chce člověka jen připravit na to, že Boha, když se mu ukáže, také pozná. Askeze pochází z pozitivního pojímání člověka. Nejsme odsouzeni k tomu, abychom jednoduše jen naplnili svůj osud. Můžeme sami sebe formovat. Obdrželi jsme od Boha určitý materiál, který je nám k dispozici. Jsou to události našeho života, výchova, vlohy a dispozice, náš charakter, který byl do nás vložen. Záleží však na nás, co z daných podmínek vytvoříme. V zárodku askeze není popření života, nýbrž souhlas se životem, utváření života. U Reků tkví v okouzlení dobrým a krásným člověkem, k jakému nás Bůh stvořil, k němuž se však máme také vlastním cvikem dotvářet. Dnes se mnozí oddávají přecitlivělému bědování, že všechno je tak obtížné, že člověk zkrátka na sobě nemůže nic změnit, protože se mu tak velice ublížilo. Zdravou askezi naopak charakterizuje radost z lidství, radost z toho, že ze sebe vytvářím to, k čemu mě Bůh povolal a jak si mě naplánoval.

Dobře se sebou zacházet, to nemůže znamenat, že si splním všechna přání. To bych se totiž stal úplně závislým na svých přáních a potřebách. Kdo si musí okamžitě splnit každý svůj požadavek, ten nemůže růst. Nikdy se nevyvine v silné Já. Je vydán svým požadavkům a náladám. (…) Povolím-li každému přání, narůstá ve mně zklamání a zlost na sebe samého. Tím si ubližuji. Trvá-li to dost dlouho, lámu nad sebou hůl a nabudu katastrofálního mínění o sobě. Narůstá agresivita proti sobě. Jsem nespokojen sám se sebou, a to působí agresivitu nejen proti vlastní osobě, nýbrž i proti lidem okolo mne.

Askeze souvisí s kázní. Kázeň je pro mnohé lidi něco negativního. Zavání to příliš kontrolou. Ale život nemůže růst, nepodrobuje-li se kázni. (…) Přirozeně je i zde třeba správné míry. Dobře se sebou nezachází ani neukázněný, ale ani příliš ukázněný člověk. Neukázněné dítě je loudavé, líné, odmítá překonávat pudy, je vzpurné, svéhlavé, umíněné, počíná si impulzivně, neuvážlivě. Příliš ukázněné dítě je nepohyblivé, strojené, nadmíru usměrněné, poslušné, úslužné, sžírá se studem a pocitem viny . Bylo by třeba cvičit se v kázni, která nás baví, zajímá, která nám dává pocit, že svůj život vytváříme my sami, že aktivně žijeme a ne, že se nám život děje.

(Anselm Grün: Buď dobrý sám k sobě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 54-57)

…
Nejvyšším zákonem téměř všech psychologických škol je nutnost, aby se člověk smířil se svým životem, aby se podíval na všechno, co v něm je, aby to nehodnotil a neodsuzoval. Je třeba, aby se podle svých životních zkušeností naučil objevovat svou hodnotu a své postavení v životě a naučil se také žít. Terapeuti a terapeutky mají téměř vždycky co dělat s lidmi, kteří byli zraněni a se svými ranami nezacházejí dobře, kteří proto sami sebe drásají anebo si dají kazit život. Cílem terapie většinou není, aby se člověk zbavil svých problémů a zapomněl na rány, nýbrž aby s nimi zacházel jinak, zacházel tak, aby se s nimi dalo žít. Naučí-li se pacient dobře zacházet se sebou a se svým životním příběhem, uzdraví se. (53)
(…)
Podobně jako terapie chce i duchovní vedení lidi přivádět k tomu, aby se před Bohem smířili se sebou a se svým životem. Duchovní vedení se však daleko víc než terapie táže na to, co Bůh od jednotlivého člověka v jeho životním dění očekává, jak jej Bůh dosud vedl a k čemu by ho chtěl povolat. V duchovním vedení má člověk objevit svou cestu a vytušit jedinečnou podobu, kterou Bůh určil jen jemu. Cílem duchovního života je, aby člověk žil z Boha podle toho, k čemu je povolán. To však také znamená žít tak, aby to odpovídalo mé povaze, mému pravému já. A znamená to, že mám se sebou dobře zacházet, že nemám už žít proti své přirozenosti, nýbrž tak, aby jí to vyhovovalo, abych už neumrtvoval nic ze svého života, nýbrž to integroval, aby ve všem a vším, co ve mně je "byl oslaven Bůh". (54)

…
Základní Ježíšovo poselství je smíření, vzájemné smíření lidí, smíření s Bohem a smíření lidí se sebou samými. Pavel chápe svůj apoštolský úřad jako "službu usmíření" (2 Kor 5,18). Smířit se se sebou, to je asi nejtěžší úkol, který nám život ukládá. Znamená to vyřešit spory mezi různými myšlenkami a přáními, upokojit vzrušenou duši. To, co se ve mně vzpírá, umlkne. Nastane vnitřní mír.
Usmířit se znamená smířlivě se vyrovnat s vlastním životem, přitakat ke svému životu takovému, jak dosud probíhal, přitakat ke svým rodičům, ke své výchově, ke své povaze, jakou jsem dostal do vínku. Je v nás mnoho tajné vzpoury proti životu, jaký je, proti nám a proti naší podobě. Chtěli bychom být jiní, mít jiné schopnosti. Chtěli bychom mít jiné přátele, jiné povolání. Chtěli bychom být u všech oblíbení. Mnozí žijí nesmířeni se sebou, vnitřně rozerváni, nespokojeni se sebou i s celým světem, ve stálém protestu proti lidem kteří jim připravili tento úděl, a nakonec v protestu proti Bohu, kterému svůj osud vyčítají. Oddávají se snům o tom, jací by vlastně chtěli být. Nežijí v přítomnosti, ale prchají před sebou do svých iluzí. Promeškávají svůj život. (57)
(…)
Smířit se se sebou znamená vzdát se veškerého srovnávání. Mnozí nedovedou ani pocítit jen sebe, oni cítí sebe vždycky jen ve srovnání s jinými. Smíření znamená, že jsem zcela při sobě, že cítím sebe, že se raduji ze sebe takového, jaký jsem. Takový, jaký jsem, jsem jedinečný. Jak cítím, tak je tomu jen u mne. Smířit se znamená být v kontaktu se sebou. Jsem-li v kontaktu se sebou, nemusím si srovnávání ani zakazovat. Vždyť mě to ani nenapadne. Pociťuji v sobě tajemství života. Cítím, tedy jsem.
Smířit se sám se sebou znamená smířit se s ranami minulosti. Kdo se tomuto smíření vyhýbá, je odsouzen, aby předával jiným zranění, která utrpěl nebo aby stále znovu zraňoval sám sebe. K tomuto usmíření je někdy třeba dlouhé doby. Především je to možné jen tehdy, připouštíme-li příkoří a bolesti, které se z toho vyvinuly, prožijeme-li je ještě jednou, a pak se s nimi rozloučíme. Nemůžeme se smířit, když rány pouze odsouváme. Musíme se s nimi spřátelit, "políbit je", dobře s nimi zacházet; pak se mohou proměnit ve zdroje nového života. Každý terapeut a každý duchovní pastýř ví, jak dlouho to často trvá, než se poraněný člověk se svým příběhem smírně vypořádá. Ale když už je usmířen, přestanou působit všechny mechanismy sebeničení, člověk už není k sobě tvrdý, je schopen s láskou se dívat na sebe a svůj život a být k sobě dobrý. (58)
(Anselm Grün: Buď dobrý sám k sobě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 57 a 58)