Autonomie člověka nebo povolání?

Moderní a postmoderní společnost vyzdvihuje autonomii člověka, nechápe však autonomii jako zodpovědnost, nýbrž jako svévoli individua v jeho životních rozhodnutích. Tento pohled však zcela pomíjí jeden charakteristický rys pravé lidské zralosti, a tím je uznání objektivity toho, co je. Uznání objektivity skutečnosti neznamená pasivní lhostejnost, nýbrž otevřenost pravdě, která v posledku vyžaduje svobodnou poslušnost. Každá osoba, a zvláště mladý člověk právem touží po svobodě, musí však pochopit, že svoboda se realizuje pouze v poslušném přijetí Božího slova: „Když vytrváte v mém slovu, budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí“ (Jan 8,31-32).

Z mnoha ohledů se jedná o zahájení nekonečné bitvy proti mentalitě, která se podbízí i těm, kdo se tážou po svém povolání. Podle této mentality seberealizace a štěstí spočívá v tom, že člověk dělá to, co se mu zamane. Toto je však v příkrém rozporu se samotnou podstatou povolání, protože pravdu o sobě poznáváme pouze v poslušném přijetí Božího volání.

Když se ve skupině těch, kteří hledají své povolání, projeví toto riziko, je dobré rozjímat o úryvku Slyš, Izraeli (Dt 6,4-9), o Mariině staň se při Zvěstování (Lk 1,38) nebo o hluboké Ježíšově touze po plnění Otcovy vůle („Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal“, Jan 4,34; viz také Jan 6,38-40; 19,30).

Nyní se pozastavíme u úryvku Slyš, Izraeli, protože na něj se odvolával jak věřící lid Starého zákona, tak i Maria, Ježíš a jeho učedníci.

„Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou! Tato slova, která ti dnes přikazuji, ať zůstanou v tvém srdci! Vštěpuj je svým synům, mluv o nich, když budeš přebývat doma nebo budeš na cestách, když budeš uléhat i vstávat. Přivaž je na svou ruku jako znamení, ať jsou páskou mezi tvýma očima. Napiš je na veřeje svého domu a na své brány!“ (Dt 6,4-9).

Jde o modlitbu, kterou zbožný žid opakuje třikrát denně a kterou v evangeliích cituje i Ježíš.

Prvním a zásadním postojem věřícího člověka vůči Bohu je pozorné naslouchání v plném smyslu tohoto slova. V hebrejštině se postoj naslouchání i poslušnosti vyjadřuje stejným slovesem. Když Bož lid vyslovuje slova „Slyš, Izraeli“, připomíná si povolání, které ho přivedlo k bytí, vnímá výzvu Boha, jenž ho oslovuje jako svého syna, a implicitně potvrzuje, že má svého Boha poslouchat jako Otce.

Mohli bychom se domnívat, že tento text je vyznáním monoteismu. Je však spíše vyznáním toho, co monoteismus znamená, tudíž co znamená vyznávat jediného Boha. Lid ho vyznává jako jediného Boha nikoliv pouze tehdy, když popírá existenci jiných bohů, ale především tehdy, když přijímá jeho slovo za základ svého života. V praxi to znamená milovat pouze jeho jediného a uznat, že v této lásce spočívá všechna lidská svoboda, důstojnost a radost.

Naslouchání a láska jsou dva aspekty stejné skutečnosti. Rabínský výklad komentuje uvedený úryvek z Deuteronomia následovně:

„Když se říká »celým srdcem«, z jakého důvodu je třeba ještě dodávat »celou duší a celou silou«? Odpověď zní takto: Vyjádření »celou duší« znamená, »i tehdy, kdybys ji měl vypustit«, tedy až k mučednictví. Dodatek »celou silou« znamená »se vším, co máš«.“

Tomu kdo hledá povolání, tento úryvek připomíná, že nemůže Boží slovo zachovávat pouze vnějškově. Nezbytné je vnitřní přilnutí, které se rodí z hlubokého dialogu s Bohem. „Tato slova [...] ať zůstanou ve tvém srdci.“ Člověk má tedy Slovo žárlivě střežit před jakoukoliv formou zapomnětlivosti. Text pak nabízí několik způsobů, jak si člověk může Boží slovo neustále uchovávat v paměti, a židovská praxe je interpretovala také doslovně. Nicméně smysl textu přesahuje pouhé vnější projevy zbožnosti. Boží slovo má naplňovat celý život člověka. Nelze ho omezit na každodenní život v rodině. Boží slovo musí ovlivňovat také společenský život, ba dokonce i politická rozhodnutí. Kromě prostoru má Boží slovo pronikat také všechen čas, který člověk prožívá, a to napříč generacemi. Tomu slouží nepřetržitá katecheze neboli náboženská výchova, kterou rodiče předávají svým dětem.

Boží slovo se musí stát hybnou silou a inspiračním zdrojem veškerého lidského jednání, a především kritériem k hodnocení událostí. Světlo Božího slova nám totiž pomáhá pochopit smysl života.

Když nad textem Šema (Slyš, Izraeli) rozjímá společenství bratří a sester, mohou se k poslušnosti Božímu slovu vzájemně povzbuzovat a společně hledat způsoby, jak se i dnes může neustálé připomínání Božího slova stát velmi blízkou, téměř až „svátostnou“ skutečností. Společnými silami jistě objeví zcela konkrétní způsoby, jak je možné při hledání povolání neustále uchovávat v srdci Boží slovo.

Poslušnost je v tomto případě totožná s věrností. Věrnost je totiž neustále a každodenně obnovovanou poslušností. Boží slovo na mnoha místech připomíná důležitost věrnosti a vytrvalosti v přijatých závazcích. Je třeba zdůraznit, že sám jednotlivec není schopen objektivně hodnotit svou vlastní vytrvalost na cestě hledání povolání. Snadno může totiž některé projevy váhání a nevěrnosti přehlédnout nebo si je lehce omluvit. Nebo naopak, úplně přehlíží své pokroky a zdá se mu, že je od cíle pořád daleko a vůbec na něj nemá. Společné naslouchání Božímu slovu však jednotlivci slouží jako spolehlivé „zrcadlo“, a to i tehdy, když nedochází k žádnému individuálnímu posuzování, kontrolování či hodnocení.

Bible nám představuje nemálo pozitivních postav, které jsou výborným příkladem věrnosti závazkům povolání. Zvlášť významnou postavou je apoštol Pavel, jenž svou oddanost Kristu neustále obnovuje s mladickou horlivostí, a to i na sklonku života. Když v listě Filipanům mluví o svém povolání a o závazku, který z něj plyne, přirovnává jej k běhu, což je obraz zvlášť přiléhavý pro věk mládí.

„Potom, (jak doufám,) dosáhnu i vzkříšení z mrtvých. (Tím neříkám,) že už bych toho dosáhl nebo že už jsem dokonalý; ale ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš.

Bratři, já si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale o jedno (mi jde): nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše“ (Flp 3,11-14).

Když na sklonku svého života hodnotí své nasazení v křesťanském životě, vrací se k témuž přirovnání: „Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval“(2 Tim 4,7). Víru nelze zachovat jinak než vytrvalým putováním, nebo spíš během!

Se svolením převzato z knihy
Patrizio Rota Scalabrini, Písmo jako anděl průvodce, 
kterou vydalo nakladatelství Paulínky.
Redakčně upraveno.