Bratr František (Julien Green)

"Je znova nalezena.
Kdo?
Věčnost."
(Arthur Rimbaud)

Vybral jsem si jméno František navzdory

"Když se mě zpovědník, který měl na starosti mou náboženskou výuku, zeptal, jaké křestní jméno jsem si zvolil, hned jsem odpověděl: „Svatý František z Assisi.“ Neprojevil nad tím žádnou radost, klidným hlasem pouze poznamenal: „Byl bych dal přednost svatému Františkovi Saleskému, ale když je to vaše volba, bude respektována.“ Neznal jsem svatého Františka Saleského a otec jezuita, muž zajisté bohabojný, nepovažoval za vhodné mluvit se mnou o Františkovi z Assisi. Já však, ač jsem býval zpravidla mlčenlivý, jsem spustil stavidla své výmluvnosti a dovolil si vychvalovat ho...
...
Patří celému světu jako láska, která je nám neustále dávána. V jeho době se říkávalo, že není možné ho vidět a nemilovat, a tato láska zůstává neměnná." (Autor)

Jaké to bylo u Bernardonů

Doma měli starosti. Kde je František? Před několika dny zmizel, a dalo-li se zpočátku věřit, že upláchl jen tak z nějakého rozmaru, jak se to tomu výstředníkovi podobalo, teď už to přece jen trvalo trochu dlouho. Když se otec vrátil z obchodní cesty a dověděl se, že František není doma, zamířil přímo do obchodu a jediným pohledem zjistil, že scházejí zbytky sukna a také, a to především, balíky vzácných šarlatových látek. Strašlivým hlasem žádal vysvětlení.

Vyděšení prodavači mu sdělili, že si to všechno vzal signor František, svázal do balíků a na koni odvezl. Na koni! Kam? Kdo to může vědět? Zdálo se, že velice spěchá, - rychle odjel. Ale kam? Tamtudy! Bernardone se rozzuří jako uragán. Stává se mu to často, ale tentokrát přitáhne jeho řádění diváky z ulice. Bernardonův syn se zase jednou vydováděl; využil otcovy nepřítomnosti a vykradl krám. A zrovna on, o němž se všichni domnívali, že zmoudřel a častými návštěvami kostela se stal dokonce zbožný. A on si zatím promýšlel svůj kousek! Krádež? Jak jinak to pojmenovat, i když to spáchal v otcovském domě.

Když byl soukeník zase schopen uvažování, vymyslil si plán, co je třeba udělat a posháněl přátele a sousedy, aby prohledali okolí a našli viníka. To vyžadovalo dost času a Františka, který správně tušil, že se bude něco podnikat, se zmocnil nepokoj, o to větší, že ho přítel informoval o otcových opatřeních a strategických přípravách. Kdo byl ten přítel? Bezpochyby onen tajuplný důvěrník, který ho doprovázel k jeskyni, kde František tak hořce oplakával chyby svého mládí. V kostelíku San Damiano se necítil jistý, proto hledal jako štvané zvíře útočiště v jakémsi sklepě, který byl vykopaný za apsidou, a schovával se tam po celý měsíc, umíraje strachem. Měl se proč bát, vždyť Bernardone, jako nový svatý Pavel před obrácením, pročesával s nadávkami a hrozbami celou krajinu křížem krážem.

František vycházel ze své skrýše, jen když to bylo nejvýš nutné. Čas od času mu přinášeli trochu potravy, kterou jedl potmě ve své skrýši. Modlil se, postil a vroucně prosil Boha, aby ho osvobodil od těch, kteří ho pronásledovali. Je možno ptát se na smysl těchto úpěnlivých proseb, protože koneckonců, čeho chtěl dosáhnout? Copak nebude muset dříve nebo později stejně opustit svůj úkryt? Možná si tam konal nějaké duchovní cvičení. Někdy slýchal křik Bernardonových přátel, kteří objížděli San Damiano, přesvědčeni, že nemůže být daleko, a vzteklí, že ho nemohou vyslídit. Ale ve Františkovi působila milost a složil bez výhrad všechnu svou důvěru v Boha. Dobře věděl, že to je nejjistější prostředek k řešení problému. Měl by zde být Péguy, aby nám vysvětlil, že důvěra, kterou vkládáme v Boha, je Pánovo slabé místo a že jsou zbraně, kterým neodolá, ale svým způsobem odpovídá. A jeho způsob toho rána byl, že především zaplavil srdce milovaného dítěte radostí a udělal z něho muže.

František měl svou hodinu zbabělosti – to byla hodina, kdy Bůh na něho ještě jednou číhal – choval se v ní jako strašpytel. Ale nový František opustil úkryt a dal se na cestu, František vyzáblý, zesláblý, oblečený v hadrech, skoro k nepoznání. Jakmile se objevil ve městě, uvítal ho příval nadávek, následovaný krupobitím kamenů a hrstmi bláta, které mu zamazaly obličej. V témže okamžiku zazněl výkřik, jenž dostal prorocký význam: „Pazzo! Pazzo!“ Blázen. To blázen Boží se ohlásil světu. Jako byl tichý ve svém utrpení ten, kterého tolik miloval, tak zachovával mlčení před lidskou smečkou i František, a ponořen v modlitbách kráčel vpřed. Tak slavně vstoupil svatý František z Assisi do svého století. 

Dokonalá radost

Kdo mohl lépe než František znát ono štěstí, jež všechna ostatní štěstí převyšuje, štěstí milovat Boha a cítit se jím milován? A kolikrát učil tomuto štěstí své bratry! Je ale nezbytné odtrhnout se od země, utéct světu a sobě samému, utéct vzhůru; kdo bude mít odvahu k tomuto úniku duše, k tomu, aby se vrhl do tak hazardního dobrodružství?

Když se František vrátil z Říma, zatoužil pohovořit si o tom všem s bratrem Lvem, který mu byl důvěrníkem, sekretářem a také zpovědníkem, aby aspoň on pochopil, že to není žádná zábava, jak si mnozí smrtelníci představují, najít napřed úzkou cestu a pak po ní jít tak dlouho, až vyústí do ráje. Bůh není snadno dosažitelný. Tato kapitola je stejně tvrdá jako slavná. Nelze ji opominout, protože zní stejným zvukem jako evangelium.

Vedl se tento rozhovor opravdu na cestě od Perugie, nebo snad František diktoval toto podobenství bratru Lvovi u Panny Marie Andělské? Na tom příliš nezáleží. Oba jsou (ať už doopravdy nebo pomyslně) na této cestě a jdou jeden za druhým, Lev napřed, František za ním, podle františkánského zvyku, který nám Dante popisuje v Božské komedii.

Oba trpí krutou zimou, obzvláště slabší František. A tu začne jeho jasný hlas nezapomenutelný dialog, který co nejvíce zkrátíme.

- „Bratře Lve, kdyby i všichni menší bratři všude dávali veliký příklad svatosti, v tom není dokonalá radost.“

Ticho. Jdou dál svou cestou, pak se znova ozve hlas:
„Bratře Lve, kdyby i menší bratr vyléčil slepé a zmrzačené, hluché, němé, kulhavé, kdyby vyháněl démony a křísil mrtvé, v tom není dokonalá radost.“

Ještě kousek cesty, pak se znova ozve v ledovém vzduchu radostný hlas:
„Bratře Lve, kdyby i menší bratr znal všechno, co je možné znát, vědu, Svaté písmo, kdyby prorokoval, zjevoval budoucnost a tajemství duše, v tom není dokonalá radost.“

Velice dobře ví, že se v tom všem inspiruje Velepísní svatého Pavla o lásce, ale z vnuknutí svatého Ducha připojuje, co svatý Pavel opominul. Bratr Lev možná uvažuje, kam míří, ale František chce, aby měl strpení.

„Bratře Lve, ovečko Boží (tak říkával svému důvěrníkovi), kdyby i menší bratr mluvil andělským jazykem a kdyby mu vše bylo zjeveno o hvězdách, o zemských pokladech, o schopnostech ptáků, ryb, lidí, stromů, kamenů, v tom není dokonalá radost.“

Ještě několik kroků, a František začne téměř křičet:
„Bratře Lve, kdyby i menší bratr obrátil všechny lidi na víru v Krista, v tom není dokonalá radost.“

Tak jdou asi dva kilometry, František stále parafrázuje svatého Pavla a Lev si zřejmě v duchu začíná klást otázky, protože se sám chápe slova:
- „Bratře, prosím tě proboha, řekni mi konečně, v čem je dokonalá radost?“

A teď, můžeme-li to tak říct, po výčtu všech těchto vybraných milostí silná, nečekaná sprcha:
Přijdeme k Panně Marii Andělské, celí promáčení sněhem a prokřehlí zimou, zaklepeme na fortnu kláštera, protože bychom se rádi co nejrychleji osušili a ohřáli, ale nikoho ani nenapadne, aby nám otevřel, a ještě nás obviní, že jsme falešní podvodní bratři, zhýralci a že krademe almužny chudých. Ať se klidíme! A my tak zůstaneme až do noci ve sněhu a větru, polomrtvi hladem, ale nebudeme naříkat, nebudeme proklínat nelidského fortnýře, právě naopak, budeme si myslet, že přinejmenším ví, s kým má co dělat, ale z Boží vůle s námi mluvil tak hrubě. A v tom, bratře Lve, je dokonalá radost.

A když tak vytrváme a znova zaklepeme na tu němou fortnu a když nám tentokrát otevřou a vyženou nás, vynadají nám a zpolíčkují nás, když nám řeknou, abychom šli do špitálu, a když to všechno přijmeme s radostí a láskou, - v tom je, bratře Lve, dokonalá radost.

Už je toho víc než dost, my však máme veliký hlad a snažně prosíme, aby nám pro lásku Boží otevřeli. Ale oni nás bijí sukovicemi, tahají za kapuce, povalí na zem a v blátě nás nemilosrdně mlátí; my však i toto všechno sneseme, myslíce na Kristovo utrpení: a to je potom dokonalá radost.

Vždyť nyní jsme teprve na úzké cestě, o níž Kristus řekl, že ji málokteří najdou, aby ho vůbec mohli následovat. Když se z lásky ke Kristu přemůžeme, všechno sneseme a přijmeme kříž, bude cíle dosaženo a blažená věčnost nám bude otevřena.

(Ukázky z knihy Bratr František Juliena Greena.)
Knihu vydalo nakladatelství Cesta