Budování vztahu (Józef Augustyn)

Kladnou stránkou termínu duchovního vedení je skutečnost, že vymezuje velice jasně - bez zamlžování mezí - rozdílné úlohy, které zaujímá na jedné straně vůdce a na druhé vedená osoba: vůdce vede a do- provází, zatímco vedený člověk se nechá vést, následuje. Pojem duchovního vedení také jasně podtrhuje potřebu autority v duchovním životě. Zdrojem této autority není pouze služba, kterou člověku svěřuje církev, ale též osobní vnitřní zkušenost a kompetence. V klasicky chápaném duchovním vedení není příliš mnoho prostoru pro partnerský dialog, který umožňuje, aby se role vůdce a vedeného naplňovaly výměnným způsobem.

Jiný termín, kterého se velice často používá v některých společenstvích, je: duchovní doprovázení. Termín duchovní doprovázení více zdůrazňuje partnerství existující mezi vůdcem a vedeným i potřebu aktivní účasti spolu s osobní zodpovědností vůdce i svěřence. Duchovní průvodce není nadřízeným svého svěřence, nýbrž jen a pouze zkušenějším souputníkem na cestě či pouti, starším duchovním bratrem poskytujícím duchovní pomoc. Pojem duchovního doprovázení však může trochu působit dojmem zamlžování dělící linie mezi jednotlivými rolemi vůdce a vedeného, může navozovat partnerství, které neklade větší důraz na potřebu autority.

Pojem duchovního doprovázení ale zdůrazňuje možnost vzájemného sdílení a výměny individuální duchovní pomoci mezi dvěma osobami. Úlohy vůdce a vedeného se mohou vzájemně zaměňovat. Zdá se, že podobná vzájemná pomoc v duchovním vedení mezi dvěma osobami je v podstatě možná, avšak od obou zúčastněných stran vyžaduje velkou duchovní i citovou zralost. Aby se z takto chápaného duchovního vedení nestal časem nezdravý uzavřený útvar, uvnitř nějž by se obě osoby navzájem utvrzovaly ve svých nezdravých formách jednání, je nutné, aby každá z obou stran opustila čas od času prostřednictvím úsudku třetí osoby objektivizaci duchovního vedení.

Termínem, kterým je často opisována individuální pomoc člověku při jeho duchovním růstu, je též: duchovní otcovství. Hledíme-li na tento pojem v celém jeho bohatém významu, znamená mnohem více než pouhé vedení nebo i duchovní doprovázení. Zdůrazňuje totiž moment rození-předávání duchovního života. V pojmu duchovního otcovství je míra zodpovědnosti vůdce za vedeného nepoměrně větší a hlubší než v obou dříve zmíněných pojmech. Na téma duchovního otcovství v úzkém smyslu budeme hovořit ještě o něco později.

Každý z uvedených termínů odráží část pravdy o individuální pomoci udílené člověku při jeho duchovním růstu. Zdá se, že není na místě přiznávat zde absolutní prioritu pouze jednomu z nich. Teprve všechny tři termíny chápané vcelku odrážejí nejhlubší smysl služby duchovního vedení. (15-17)

…
Zásadní rozdíl mezi vedením a psychoterapií bude spočívat ve snaze o dosažení odlišných cílů i v užívání odlišných metod.

Cíle, které si klade psychoterapie, závisí velkou měrou na osobě samotného psychoterapeuta, na jím zvolených metodách i na očekávání klienta. Použijeme-li určitého zobecnění, můžeme říci, že si psychoterapie obvykle klade za cíl, aby klient získal určitou schopnost zvládat vlastní emoce, schopnost poradit si v krizových situacích, aby upravil své chápání vlastní identity a získal větší odolnost vůči stresům. Psychoterapie - a to i v případě, že se odvolává na duchovní život člověka - se v každém případě méně zabývá duchovním rozvojem člověka, i když zohlednění této kvality opět do značné míry závisí na osobě psychoterapeuta.

V psychoterapii je pro klienta základním vztažným bodem osoba psychoterapeuta. V jeho přítomnosti vyslovuje své citové stavy. Na něho jako na projekční plochu promítá své vlastní problémy, zranění, potřeby, strachy, touhy, očekávání, naděje. To, co pacient sám nedovede unést, přenáší v psychoterapii na osobu terapeuta. Psychoterapeut hraje po dobu terapie často celou řadu zástupných rolí: otce, matky, přítele. V podstatě také vždy plní úlohu "obětního beránka, na něhož pacient svaluje všechno, s čím si v životě sám nedovede poradit, co ho bolí a zraňuje. Souhrnně můžeme říci, že se psychoterapie zaměřuje na psychické a citové stavy člověka.

Duchovní vedení nabízené v rámci společenství církve se soustřeďuje především na budování vztahu mezi člověkem a Bohem. Duchovní vůdce není pro svého svěřence konečným vztaženým bodem. Pro vedeného stejně jako pro duchovního vůdce je konečným vztaženým bodem víra v Boha, interpretovaná v rámci téhož společenství církve, na němž má účast on stejně jako jeho vůdce. A přestože duchovní vůdce počítá s psychickými a citovými reakcemi vedeného a přihlíží k veškerým psychologickým pravidlům, kterými se lidská přirozenost řídí, přesto nepředstavují ve vedení zásadní a tím spíše už nejedinou úroveň. (105-06)(...)

Skutečnou projekční plochou však není vůdce, nýbrž Boží slovo. Ono se stává konečným místem konfrontace nejen pro vedeného, nýbrž i pro vzájemný vztah mezi vůdcem a vedeným.

Vedený skutečně bezděčně přenáší své problémy, obavy, strachy, potřeby, naděje nejprve na vůdce, avšak ten ho postupně učí přenášet je v modlitbě na Boha. Duchovní vůdce učí svého svěřence, jak před Bohem vyslovit všechno čím žije. "Obětním Beránkem“, na kterého přenáší všechno, s čím si sám neví rady, je Pán Ježíš Kristus, který vzal na sebe všechny naše bolesti, utrpení, nepravosti, hříchy (srv. Iz 52,1 nn). (105-07)

…
Pokud by se ze strany vedeného projevil nějaký pokus o nastolení určité formy demokracie ve vztahu vůdce - vedený (řekl j sem ti o vlastních prožitcích a ty mi teď řekneš o svých), měl by vůdce jemně vysvětlit, že to je zbytečné, protože podstatou duchovního vedení není v prvé řadě navázání vzájemného srdečného citového vztahu, ale pomoc při navazování vztahu k Bohu. Mezi duchovním vůdcem svěřencem nemůže jít o sblížení na pouze lidské úrovni. Jiná je totiž role vůdce a jiná je role člověka užívajícího jeho služby. Oba jsou však vázáni poslušností vůči Bohu.

Pokud by se vedený ptal vůdce na jeho zkušenosti a prožitky, měl by si vůdce, než cokoli odpoví, uvědomit záměr, s nímž mu byla tato otázka položena. Přizpůsobení odpovědi bude totiž do velké míry záležet na tom, co svěřenec očekává.

Roli duchovního vůdce by bylo možno přirovnat k úloze, kterou plnil Jan Křtitel vzhledem k Pánu Ježíši Kristu: "On musí růst, já však se menšit" (J 3,30). V duchovním vedení má růst vztah vedeného k Bohu, jeho lidská i duchovní zralost, jeho samostatnost. Pokud by vůdce zabíral příliš mnoho místa ve vědomí i citové oblasti svěřence, může sám sebou zastínit Boha a tak brzdit duchovní i citový růst vedeného. To se děje obvykle tehdy, když se při vedení vytrácí přirozený odstup mezi vůdcem a vedeným kvůli dominanci jejich vzájemného citového vztahu. Toto však je samozřejmě velmi široké problémové pole, na které na tomto místě pouze upozorňuji.

Jinak bude duchovní vůdce reagovat tehdy, když se v otázce na jeho osobní prožitky a zkušenosti bude skrývat touha uslyšet určité svědectví, díky němuž by svěřenec cítil duchovní pozvednutí a povzbuzení k dalšímu snažení a úsilí. Ale i v takovém případě by měl být duchovní vůdce zdrženlivý, i když se může, pokud bude chtít, podělit o své určité zkušenosti. A i při velmi diskrétním hovoru o sobě by měl mít na zřeteli člověka, kterému pomáhá.

Nezávisle na těchto zvláštních situacích, které jsou spíše řídkým jevem, by si měl duchovní vůdce uvědomovat, že o sobě vypovídá neustále svým celým chováním, udílenými radami i upozorněními. Do duchovního vedení totiž není zapojena pouze vůdcova rozumová oblast, nýbrž celá jeho osobnost: jeho povaha, životní příběh, celá citová oblast a všechny jeho psychické i duchovní touhy a potřeby. "Duchovní vůdce by se měl veškerou svou zkušeností, celou svou osobností, celou svou modlitbou zaposlouchávat do toho, co Duch svatý koná v člověku, který mu věnoval svou důvěru.“

A i když nebude svým svěřencům vyprávět bezprostředně o sobě, přesto se celá jeho osobnost zprostředkovaně projeví ve všech jeho reakcích. Pokud by chtěl duchovní vůdce nějakým způsobem skrývat určité stránky své osobnosti, bude v takovém případě málo průzračný a málo spontánní. (108-09)

…
Duchovní vedení je velkým darem církve i pro samotného duchovního vůdce. V doprovázení druhých lidí na cestě k Bohu se duchovní vůdce stává prvním svědkem Božího působení v lidské duši. Díky své službě obdivuje a kontempluje duchovní vůdce tajemství Božího působení v životě člověka.

Duchovní vedení také poskytuje duchovnímu vůdci možnost rozjímat tajemství samotného člověka. Díky svěřencově upřímnosti a důvěře je vpouštěn do intimní oblasti setkání lidské svobody s věčnou Boží láskou. Tímto způsobem velice jasně zakouší pravdu o neopakovatelnosti každé lidské osobnosti. Tato pravda ho učí osobnímu, individuálnímu pohledu na každého člověka. Duchovní vedení vykonávané v naprosté důvěře v Boží působení zároveň s otevřeností vůči svěřenému člověku uzdravuje vůdce z rutinního a bezduchého chápání jak člověka, tak Božího působení v něm. Díky své službě může duchovní vůdce zjistit, že v duchovních záležitostech mohou být podobnosti určitých případů někdy velice zavádějící.

Praxe duchovního vedení vykonávaná s vnitřní poctivostí učí vůdce čím dál větší otevřenosti a pokoře vzhledem k Božímu působení v člověku. Každý zkušenější duchovní vůdce může dosvědčit, že se jeho lidské předpovědi ne vždycky splnily. Duchovní vůdce totiž bývá nezřídka zaskočen nejen nepředvídaným Božím působením, ale často i nepředvídatelnou reakcí lidské svobody.

Duchovní vedení je pozváním k obrácení nejen pro vedeného, ale i pro duchovního vůdce. Vede-li duchovní vůdce ostatní k Bohu, snáze poznává vlastní potřebu prohloubení svého osobního vztahu k Bohu. Pouze osobní zkušenost života s Bohem poskytuje duchovnímu vůdci právo rozeznávat tutéž vnitřní zkušenost u druhých. V normálně fungujícím duchovním vedení by měl duchovní vůdce svou duchovní zkušeností alespoň o několik kroků předcházet svého svěřence. Skutečné rozlišování zkušeností druhých lidí bez osobní duchovní zkušenosti prostě není možné. Při setkávání s nejrůznějšími lidskými problémy, kterým duchovní vůdce beze zbytku neporozumí, pocítí výzvu k trvalému prohlubování své kompetence v mnoha oblastech: v oblasti teologie, biblistiky, psychologie a v dalších důležitých oblastech lidského života.

Duchovní vůdce bude zakoušet v dialogu duchovního vedení často zvláštní Boží výzvu k obrácení a vnitřní proměně. V obdivu k Božímu působení v duši svěřence a jeho otevřenosti vůči Boží milosti může dokonce pocítit stud za svůj vlastní postoj.

(Józef Augustyn: Praxe duchovního vedení, Velehrad, Olomouc 1997, 113-115)