Česká církev v pohledu Novo millennio ineunte

Vstup do nového tisíciletí byl pro Jana Pavla II. důležitým tématem od počátku jeho pontifikátu . Svatý rok se pro něho stal bodem přechodu nikoliv do nějakého “nového aeonu”, ale viděl ho spíš jako “prozřetelnostní setkání, kdy bude církev – pětatřicet let po II. vatikánském koncilu – vyzvána, aby se podívala, jak naplňuje svou obnovu, a mohla tak s novou odvahou přijmout své evangelizační poslání” . V citovaném listě Novo millennio ineunte (dále NMI) se papež ohlíží na dobu přípravy a slavení Jubilea a v druhé části načrtává některé podstatné rysy cesty, kterou má církev v novém tisíciletí jít a do které by se měly vtělit důležité momenty, které Jubilejní rok přinesl.

V naší úvaze se pokusíme porovnat podstatné body, které papež uvádí v retrospektivní části svého listu, s tím, co se v církvi v naší zemi odehrálo. V zamyšlení nad druhou částí listu, která klade úkoly pro přítomnou a budoucí dobu, vyznačíme některé inspirace, které bychom v našich podmínkách života církve neměli přehlédnout.





1. Retrospektiva

Především je třeba konstatovat, že prožívání Jubilejního roku v Římě a v naší zemi se značně lišilo. Zatímco v naší zemi se zpravidla věnovala tématu jubilea větší pozornost jen v některých aspektech, římské baziliky žily Jubileem díky poutníkům i díky programům, které v nich byly organizovány, permanentně po celý rok.

Kromě toho známá “dynamika poutě”, ve které je člověk na pouti zpravidla jinak disponován k prožívání tajemství víry než doma, způsobovala a umožňovala určitou jedinečnost v prožívání a slavení Jubilea těm, kteří do Říma přišli jako poutníci. Na základě svědectví řady účastníků i na základě osobní zkušenosti z několikatýdenního pobytu v Římě v roce 2000 usuzuji, že vykonání pouti do Říma mělo na prožívání Jubilea velký vliv.

Papež nechtěl, aby se Jubilejní rok prožíval jako krátkodobá jednorázová událost, která snad přinese chvíli nadšení a povzbuzení, ale málo změní život člověka v hloubce. Proto v apoštolském listě, vydaném k přípravě Velkého jubilea, požaduje po přípravném roce (1996) tříletou cestu obnovy (1997-1999), pojatou v trojiční struktuře .

Proto zamyšlení nad naší církví v souvislosti s listem NMI musí začít už zde. I nás se týkala výzva k tříleté přípravě, i u nás byly publikovány a do všech farností dodány české překlady textů, vydaných ústředními komisemi pro přípravu Jubilea v Římě . Protože se autor podílel na práci komise ČBK pro přípravu Jubilea a měl možnost v přípravném tříletí navštívit řadu vikariátních konferencí některých českých diecézí, může celkem kvalifikovaně tvrdit, že materiály pro přípravné roky se mnohde nedostaly z poliček knihoven do praktického užívání a příprava Jubilea nebyla tématem, kterým by většina farností soustavně žila.

Jedním z důvodů mohla být až únavně dlouhá a někdy i nepřehledná série dlouhodobých akcí, ke kterým byli kněží a laici vyzýváni: Desetiletí duchovní obnovy národa (1987-1997), které se ve své realizaci střetlo a překrývalo s přípravou na Jubileum (1996-1999), a ta dříve než skončila, se střetla s vyhlášením přípravy na Sněm katolické církve v České republice .

K tomu samozřejmě mohla přistoupit i určitá (pochopitelná) nechuť mnoha lidí k organizovaným kampaním a hromadným akcím všeho druhu, zděděná z minulého režimu.

Lze tedy říci, že v české církvi se Velké jubileum sice slavilo, ale velkým tématem, výrazně ovlivňujícím po celý rok život církve, ani tříletou cestou hluboké obnovy víry a života z víry se nestalo. Za samostatnou úvahu by zřejmě stálo hledání odpovědi na otázku, proč je u nás dlouhodobě život církve spíš veden a určován snahou o zachování a dobré realizování “denního provozu” a proč mu jsou zřejmě tak málo vlastní dlouhodobé zásadní perspektivy a jejich soustavné realizování .

Už přípravný rok Jubilea měl vést nejen jednotlivce, ale i místní církve ke zpytování svědomí, lítosti a “očištění paměti” . Tato výzva nacházela však jen tu a tam plnou odezvu. Papež svou iniciativou bezpochyby vedl a dosáhl vrcholu v liturgii 12. března 2002, kdy požádal jménem celé církve o odpuštění za hříchy, kterých se její příslušníci v dějinách dopustili .

V naší zemi byla význačnou a výjimečnou snahou o očištění historické paměti několikaletá činnost husovské komise, vrcholící sympoziem v Římě . Teprve další desetiletí ukáží, zda je společnost schopna tuto snahu o pravdu a poctivý přístup skutečně akceptovat a asimilovat, nebo zda zůstane raději u zažitých ideologizujících schémat.

Trochu jiné je to s vyrovnáváním se s nejnovější historií. Uvážíme-li, že ač církev u nás za dob totality byla decimovaná a trpěla, ale že se v ní našla také řada lidí se slabým charakterem, skutečně kolaborujících (včetně kněží), a že se na mnoha zlech v této zemi nějakým způsobem podíleli za dob totality prakticky všichni, tedy i křesťané, je třeba bohužel považovat naše “očišťování paměti” za nedostatečné.

Snad by v celé věci pomohla i pečlivější diferenciace různých postojů zaujímaných křesťany za totality. Typologizace, kterou uvádí Karel Skalický (církev: kolaborující, v pasivní resistenci, s režimem koexistující, podzemní a kontestující), se ukazuje jako velmi plodná a měla by být k dalšímu zkoumání a hodnocení nedávné historie využita .

Pohled na osudy naší církve v dobách komunistické nesvobody vede k obdivu vůči statečným, pro některé je zdrojem výmluv a pro jiné pramenem nostalgických vzpomínek. Papež ale ve svém listě vnímá osudy lidí i církevních společenství především jako osudy putující církve . Pro nás může být zdůraznění tohoto obrazu velmi plodné. Církev v dobách nesvobody nebyla v nějaké statické pozici “zmrazení” nebo přečkávání nepohody ve skrytu. Putovala lety nesvobody, v mnoha údech a společenstvích umírala, ale v mnohých rostla. Vždyť všichni křesťané, kterým je dnes od pětadvaceti do šedesáti let, pokud vyrůstali a žili v Československu, vyrůstali a žili větší část svého života v podmínkách totality. Tam jejich víra vznikala, dospívala a zrála. A tato putující církev, rodící další bratry a sestry ve víře, zažívala právě v období své velké bezmocnosti moc Božího působení. Můžeme tedy s papežem vyznat:”Kdo z nás by však mohl vyčíslit zázraky Boží milosti v srdcích těchto lidí? Je třeba v tiché adoraci oddat se s pokornou důvěrou tajemnému Božímu působení a bez konce opěvovat jeho lásku” . A můžeme se upřímně ptát, zda jsme na dobu nesvobody reagovali v posledním desetiletí více díkem a chválou Boží nebo naříkáním a omlouváním vlastních chyb.

Když se TMI zmiňuje o různých skupinách a kategoriích poutníků, vyzdvihuje výrazně jen jedinou skupinu, a to mládež. Papež nevidí současnou mládež ani idealizujícím, ani pesimistickým pohledem; vnímá ji jako “zvláštní dar Ducha svatého" . Mše na Tor Vergatě při Světovém setkání mládeže v rámci Jubilea byla zřejmě pro něho i pro mládež velkým zážitkem.

Zde je třeba říci, že v naší zemi projevila v období svobody biskupská konference asi největší a skutečně dlouhodobou iniciativu právě pokud jde o práci s mládeží. I když tato iniciativa – od diecézních středisek mládeže, přes setkávání mládeže s biskupy až po Světové dny mládeže – zasahuje z věřící mládeže jen menší část (a z celkového množství mládeže v zemi část vcelku nepatrnou), znamená velký projev pastýřské péče.

Přesto budiž dovoleno podotknout, že v celkovém obrazu pastoračních snah jak univerzální, tak naší partikulární církve, se může jevit péče, věnovaná mládeží, až neúměrně veliká ve srovnání s péčí a pozorností, která je věnována jiným důležitým skupinám, například mladým rodinám.

Pokud jde o ekumenický rozměr Jubilea, zdá se, že událostem v Římě, které papež připomíná, se ani vzdáleně neblíží nic z toho, co se u nás odehrálo. Dalo by se téměř říci, že přes určité snahy Komise pro přípravu Velkého jubilea při ČBK a mírně projevený zájem ze strany Ekumenické rady církví v České republice byl ekumenický rozměr slavení jubilea v naší zemi takřka neznatelný.

Nekatolickým církvím zůstala myšlenka oslavy Jubilea, jakožto oslavy dvoutisíciletí Kristova narození, poněkud vzdálená; prožívání Jubilea v naší místní církvi také strhující sílu nemělo a celocírkevní i místní texty o prožívání Jubilea, poukazující (právem!) na odpustky jako na důležitý možný zdroj užitku, plynoucí z jeho opravdového slavení, byly pro ekuménu zcela nepřijatelné.

Z řečeného vyplývá, že navázání na dobu tříleté přípravy a na vlastní slavení Jubilea v naší církvi spíš znamená navázání na práci na dosud ne zcela splněných nebo započatých tématech, než rozvíjení existujícího širokého a hlubokého vzmachu života církve.





2. Cesta vpřed – inspirace.

Pohled vpřed začíná Jan Pavel II. pohledem upřeným na Kristovu tvář, kterou je třeba kontemplovat. Christocentrismus všech textů tohoto tak silně mariánsky orientovaného papeže je trvalý a výrazný, zřetelný od jeho první encykliky Redemptor hominis až po NMI.

Pro nás je celý tento důraz listu otázkou, zda věnujeme prvotní pozornost “Kristově tváři”, nebo spíš církvi, jejímu obrazu a jejímu fungování, případně dalším od podstatných bodů jádra víry odvozeným tématům? Obávám se, že bychom stěží našli – kromě prvého přípravného roku Jubilea – výrazné a soustavné podněty, obracející pozornost našich věřících ke kontemplaci Krista – Syna vtěleného, trpícího a oslaveného.

Papež ale nezůstává u vybídnutí ke kontemplaci Kristovy tváře. Mluví o pastoračním programu, který má umožnit pokračování a rozvíjení toho, co bylo v jubilejním roce slaveno a prožito. Opět se obrací k myšlence trvalé kontinuity života církve, kterou charakterizoval v přípravě na Velké jubileum citací z listu Židům: „Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky (Žid 13,8)“, která je spojující a určující myšlenkou celého listu. V NMI říká, že mu nejde o vymýšlení nového programu, protože

„program už tu je; stále týž, odvozený z evangelia a živé tradice. Jeho středem je vlastně sám Kristus, kterého máme poznat, milovat, následovat, abychom v něm mohli žít trinitární život a s ním přetvářet dějiny“ Vyzývá ale, „aby se tento program proměnil v pastorační plány, uzpůsobené situaci jednotlivých společenství“ . A zde je podle něho úkol pro místní církve, kde „je možné vytvářet konkrétní programové kroky….které umožní, aby Kristova zvěst pronikala k lidem, aby vytvářela společenství a svědectvím o hodnotách evangelia silně ovlivňovala společnost a kulturu“ .

Tato stručná ale nesmírně obsažná výzva může sloužit jako zrcadlo pro posouzení dlouhodobějších snah i každodenního úsilí ve farnostech a diecézích naší země. Nejde o plány široké a nápadné, ale jde zřetelně o požadavek, aby se život církve neodehrával jen v oblasti „uspokojování náboženských potřeb věřících“, jak říkaly, chtěly a určovaly po dlouhou dobu komunistické úřady.

Na jedné straně zde jde o prohlubování kristocentrismu v životě věřících, který se neuzavírá sám v sobě, ale vede k trinitární (a tedy úplné) dimenzi křesťanského života, na druhé straně je požadováno svědectví evangelia, které z tohoto života vyrůstá, a tak je schopno ovlivňovat život za hranicemi církve. Tato slova je tedy třeba chápat spíš jako výzvu k podpoře intenzivního růstu života z evangelia, který svou vlastní silou proniká do veřejnosti, než jako výzvu ke kladení požadavků na okolní společnost, které by říkaly, jaké místo má křesťanům rezervovat, jaké podmínky života jim dát a jak má podle jejich požadavků regulovat svůj život. Jinými slovy: u nás lze pochopit tato slova zejména jako výzvu k překračování hranic našeho vlastního ghetta, do kterého jsme byli totalitou uzavíráni, z něhož mnozí dodnes nechtějí vystoupit a které je opět velmi svůdné tam, kde křesťané tvoří nepatrnou menšinu populace.

NMI ještě připomíná, že žádná místní církev nestojí sama o sobě, ale má se snažit o určitou koordinaci nejen s univerzální církví, ale i se sousedními diecézemi. V této souvislosti je pro nás důležitá nejen spolupráce sousedních diecézí, která se v mnohém uskutečňuje, ale také šance, kterou může být příprava a uskutečnění Středoevropského katolického dne 2003/2004, na jehož přípravě a průběhu se podílejí biskupské konference Rakouska, České republiky, Slovenské republiky, Polska, Maďarska, Slovinska, Bosny-Hercegoviny a Chorvatska pod společným motem: Kristus - naděje Evropy.

Základní perspektivou pro snahy o obnovu pastorační činnosti je pro Jana Pavla II. požadavek svatosti, kladený na všechny křesťany. Opírá se o pasáž o všeobecném povolání ke svatosti v dogmatické konstituci o církvi 2. vatikánského koncilu . Je samozřejmě úkolem naší místní církve „přeložit“ tyto požadavky do myšlenkových schémat a tvarů, pochopitelných našim věřícím a předávat tento požadavek jako (uskutečnitelnou!) perspektivu, nikoliv jen jako jednorázovou výzvu nějaké krátkodobé kampaně či jako kvalifikační požadavek, jehož naplnění bude přísně kontrolováno.

Papež v NMI naznačuje, jak těmto slovům rozumět a jak je převádět do života jakožto oprávněný a samozřejmý cíl života každého křesťana. Mluví o „pedagogice svatosti“, jejímž prvořadým požadavkem je, aby křesťanství vynikalo uměním modlitby . Jako další priority označuje nedělní mši, svátost smíření, primát milosti, slyšení a zvěstování Božího slova.

Je naléhavým úkolem především promyslet, jak naplňovat papežovu výzvu:“naše křesťanská společenství se musí stát autentickými „školami“ modlitby“ . Jak dosáhnout toho, aby se, podle papežových slov, setkání s Kristem nevyjadřovalo „pouze jako prosba o pomoc, ale též jako díkůvzdání, chvála, klanění, kontemplace, naslouchání, citové vzplanutí, až k opravdové zamilovanosti“ ?

Otázka, jak se mají křesťané naučit hloubce a šířce modlitebního života, ke které už vedl a vybízel pozoruhodným způsobem Katechismus katolické církve , je zcela praktickým pastoračním problémem a úkolem, který před námi stojí. Určitý hlad po duchovním životě a kontemplaci, který NMI označuje jako „znamení času“ , vede, není-li uspokojen, hledající osoby mnohdy k různým bizarním náboženským nebo pseudonáboženským skupinám a sektám a je proto pro církev důležitou výzvou.

Odstavce o nedělní mši svaté a o svátosti smíření nám nenastavují nějak zvlášť kritické zrcadlo. Pro mnohé farnosti v naší zemi je spíš problémem jak nedělní bohoslužbu při daném (a mnohde klesajícím) počtu kněží zajistit, než by byla problémem účast těch, kdo se právem počítají za věřící.

Rovněž svátost smíření nebývá u nás ani tak považována za problém proto, že by ji věřící nevykonávali, problémem je spíš kvalita slavení této svátosti .

Důraz na primát milosti je důležitým korektivem všech snah o intenzivní práci v církvi, nikoliv ovšem alternativou k nim. Není to jednorázový požadavek, ale podmínka smysluplnosti našich snah, která musí být vždy znova veřejně i osobně připomínána.


Svoboda církve, kterou nyní prožíváme, je v této věci svůdná: sugeruje, že vše závisí na vnějších možnostech a na našich schopnostech. Nesvoboda nás za minulého režimu mnohdy velmi důrazně odkazovala k síle milosti jako jediné naději.

Znovu připomínané téma evangelizace je v NMI stavěno do úzké souvislosti se slyšením a hlásáním Božího slova. Zde lze v církvi v naší zemi mluvit stále ještě o mnoha nenaplněných úkolech. I když se stalo Písmo díky řadě vydání přístupným všem lidem, i když byla a je vydávána řada knih, přibližujících a vysvětlujících Boží slovo, a také jednorázových pomůcek pro práci s ním , stále nemůže být řeči o široké a trvalé iniciativě, která by vedla jak k „zdomácnění“ Písma v křesťanských rodinách a společenstvích, tak k srozumitelnému přibližování Bible širokým vrstvám starších i mladších lidí, zajímajících se o ni. Je zde skutečně velké pole působnosti nejen pro biblisty, ale pro biskupy, kněze, jáhny, vzdělané laiky i pro České biblické dílo.

Nakonec se zmíníme o výzvě ke „spiritualitě společenství“. Jsou to slova určená zřejmě zejména pro individualismem a určitou atomizací zasahovanou euroamerickou civilizaci, než třeba pro křesťanské pospolitosti v Africe. Určité privatizaci křesťanství, která měla různé kořeny ale podobné projevy jak ve svobodných, tak v totalitními vládami vedených zemích, už věnovali pozornost evropští biskupové a jejich podněty jsou stále užitečné . V naší zemi není individualismus tak výrazný jako v zemích, které žily svobodně od druhé světové války, ale i zde spíš sílí. Na druhé straně je řada lidí u nás stále ještě v pozici nedůvěry a odporu proti všemu, co připomíná vnucovanou kolektivnost a stádnost minulého režimu.

Rovněž časté opakování výzev k vytváření společenství a jeho velebení ve vnitrocírkevních prohlášeních je po čase spíš kontraproduktivní, připomíná ideologické výzvy nebo vede k mínění, že jde o osobní problém toho, kdo o něm často mluví. Zřejmě je potřebné, aby bylo společenství chápáno a vykládáno ze svého skutečného duchovního principu, o kterém mluví koncil . Aby tedy bylo zřejmé, že základem je společenství člověka (lidí) s Bohem a že Kristus, a nikoliv jen naše lidská rozhodnutí, tvoří nejdůležitější základ každého společenství v církvi.





3. Závěr

List Novo millennio ineunte může posloužit církvi u nás jako určité „zrcadlo“ i jako inspirace. V tomto zrcadle vidíme mnohé nedostatečnosti v životě církve, které neodstranila ani příprava Velkého jubilea, ani jeho prožívání. Inspirace nepřinášejí jen nové úkoly, ale také pochopení a využití zdrojů života, které v naší církvi existují. List nám bude takto sloužit, bude-li čten opakovaně a vnímán vždy originálně v jednotlivých oblastech pastoračního působení. Nepodněcuje k tomu, aby byl chápán jako jednorázový úkol nebo jako další (nemilá) kampaň. Je mnohem více podnětem k plánování a soustavnému realizování postupných kroků, které stojí na společném kristocentrickém a trinitárním základě, preferuje základní úkony víry a není přitom „útěkem do spirituálna“.

K realizaci jeho podnětů by jistě prospělo, kdyby se co nejvíce rozšířil pohled za hranice našich diecézí a za hranice našich zkušeností, takže bychom se nejen poučili z úspěchů a neúspěchů druhých, ale zřejmě se inspirovali i v jiných zemích a diecézích zavedenými způsoby, které vedly či vedou k dosažení žádoucích cílů.

Osobně se domnívám, že církvi u nás nepomohou zásadním způsobem k rozvoji života ani urputné snahy zachovat vše, co jsme až dosud měli a dělali, ani velké projekty, jakým je například připravovaný Plenární sněm katolické církve, ale trvalá práce na realizaci postupných cílů, které se odvíjejí od nejhlubšího základu existence církve a které budou přiměřené jak našim potřebám, tak našim aktuálním možnostem a schopnostem. List Novo millenio ineunte vede, podle mého názoru, čtenáře právě tímto směrem.



***

Přednáška byla součástí vědeckého semináře aktuálnost Novo
millenio ineunte na CMTF UP, a stane se součástí sborníku
věnovanému tomuto dokumentu.



***

Další texty k tématu naleznete zde - v hesle Církev
zde - v hesle Církevní dokumenty
a zde - v hesle Pastorace