Cesta k solidaritě (Cyril Martínek)

Mravní devastace jako důsledek ´reálného socialismu´

Skončila éra bipolárního světa, éra totalitních systémů a válek, které připravily o život 167 milionů lidí, jak ve své knize "Mimo kontrolu" uvádí známý americký politolog polského původu Zbigniew Brzezinski.

Pád reálného socialismu vyvolal nepředstavitelné vakuum. Nacionalistické vášně udržované totalitním systémem desítky let pod pokličkou propukly s takovou silou a prudkostí, která nemá v dějinách lidstva obdoby. Střední a východní Evropa prožívá hlubokou duchovní krizi, morální devastace po pádu komunismu nabyla nepředstavitelných rozměrů.

Po pádu komunistického režimu jsou země střední a východní Evropy ve stejné situaci jako západní země po II. světové válce, ba dokonce v mnohem horší, protože reálný socialismus, který trval přes 40 let, zpustošil skutečně všechno: vzduch, vodu, půdu, budovy, ale ze všeho nejvíce lidskou duši.

Ve skutečnosti je naše mladá generace nejen infikována všemi chorobami současné společnosti, ale je navíc ohrožena novými zhoubnými epidemiemi, proti kterým není dosud vypěstována imunita: požitkářství, násilnictví, honba za penězi, matoucí spirituality. A ve své většině mladá generace nemá ani potřebný mravní základ"





Co je vůbec lidská práce?

V roce 1981 vydal Jan Pavel II. svou první velkou sociální encykliku Laborem exercens - O lidské práci. Tato je psána v kontinuitě s učením papežových předchůdců, ale je ve větším stupni osobním dílem papeže samotného, který nepověřil druhé, aby encykliku navrhli, ale podjal se této práce sám.

V této encyklice mluví jasně papež Jan Pavel II. a to, co říká a jak to říká, se v mnohém ohledu liší od toho, co bylo řečeno v dřívějších církevních dokumentech.

Ne ovšem v tom smyslu, že by se odchyloval od nauky obsažené v dřívějších encyklikách. Všechno, co bylo řečeno, platí. Papež však přichází s novým, zcela zásadním tématem, které vrhá nové světlo na všechno, co bylo řečeno dříve.

Všechny dosavadní encykliky pojednávaly o bídě a těžkostech způsobených poměry, jimiž trpěli především ti, kdo žili jen ze své práce. Všechny tyto dokumenty se snažily o spravedlivé řešení těchto těžkostí. Tato encyklika si však klade otázku, co vůbec lidská práce je a jaké závazky z toho plynou pro pracujícího, nejen za těch či oněch časově podmíněných okolností, ale všude, v každé době, jen z toho důvodu, že to je lidská práce.

Člověk však nepracuje jen jako jednotlivec, ale vždy též jako člen lidské společnosti. V tomto smyslu zdůrazňuje papež osobní charakter lidské práce, protože "osoba" znamená víc než individuum. Podle sv. Otce "je práce klíčem k celé sociální otázce".






Obecné blaho a sociální učení katolické církve

Sociální pastýřský list biskupů Anglie a Welsu (1996)
Nikdy nebylo tak obtížné - ale i tak naléhavé - mluvit o morálních základech společnosti jako dnes. Ale není to nemožné. Jde o myšlenky založené na pevných křesťanských principech, které jsou přijatelné i pro nekatolíky. Katolíci je však druhým nevnucují.

Náboženství je vždy osobní, avšak nikdy ne soukromou záležitostí. Evangelijní přikázání lásky k bližnímu nevyžaduje od nás pouze to, abychom pomáhali lidem v nouzi, nýbrž také to, abychom pojmenovali příčiny živoření a chudoby. Prohlubování duchovního života musí jít ruku v ruce s praktickou starostí o našeho bližního a tím se sociální činností.

Mnoho katolíků i ostatních lidí může být překvapeno zjištěním, jak se katolická církev po staletí zamýšlela nad sociálním rozměrem evangelia, tzn. způsobem, jakým společnost pomáhá respektive zabraňuje lidem v tom, aby žili podle přikázání lásky k Bohu a k bližnímu.

Základem SUC je důstojnost lidské osoby. Každý člověk je stvořen k obrazu Božímu, proto společnost musí respektovat a chránit každý lidský život od početí až do přirozeného konce. Proto jsou umělé potraty jedním z největších skandálů moderní doby.

Jsme stvořeni jako svobodné bytosti. Funkce vlády - i když je důležitá - musejí být vždy subsidiární. Církev má právo a povinnost obhajovat společenský řád, pokud respektuje hodnoty lidské důstojnosti, a protestovat, když je ohrožuje.

Církev má právo a povinnost obhajovat takový sociální řád, v němž by byly uspokojovány základní lidské potřeby a odmítá názor, že lidské štěstí spočívá pouze v hmotném blahobytu. Systematické odmítání soucitu, ať už jednotlivci nebo veřejnými autoritami nelze nikdy morálně ospravedlnit.

Církev nepředkládá politický program, ani program nějaké politické strany. SUC poskytuje soubor pevných a vzájemně se doplňujících zásad, hodnot a cílů, které mohou být přijatelné i pro lidi jiné víry či nevěřící. Základem každé politiky by však měl být ohled na lidskou důstojnost a obecné blaho.

Sociální a politické akce jsou důležité, ale každý z nás musí na první místo klást hodnoty duchovní.

Budoucnost lidstva nezávisí na politické reformě, sociální revoluci nebo vědeckém pokroku, ale na opravdové přeměně mysli a srdce.



Katolická nauka o obecném blahu není slučitelná s neomezeným svobodným trhem, který požaduje, aby distribuce bohatství probíhala výhradně prostřednictvím diktátu tržních sil. Na druhé straně je jisté, že žádný jiný systém kromě trhu neprokázal, že je lepší, co se týká tvorby bohatství i prosperity společnosti. SUC (soc. učení církve) nesouhlasí s tvrzením, že většího blahobytu společnosti lze dosáhnout tím, že každý jednotlivec bude sledovat své sobecké zájmy Služba druhým má podle SUC větší hodnotu než služba sobě samému - to se ovšem zdá být v rozporu s étosem kapitalistické ekonomiky

Tvorba bohatství založená na produktivní činnosti je Bohem požehnaná a církví oceňovaná. Práce má být zdrojem seberealizace, osobního uspokojení, spoluprací na díle stvoření, odpovědí na Boží výzvu k podmanění země. SUC vždy tvrdilo a stále tvrdí, že práce není zbožím a že má vždy přednost před kapitálem. Mezi zaměstnavateli a zaměstnanci by mělo panovat tvůrčí partnerství vedoucí až k podílu na zisku.

Biskupská konference zdůrazňuje význam odborů a připomíná katolíkům, aby tam, kde je to možné, do nich vstoupili, avšak varuje před spojením odborů s politickými stranami.

Církev považuje péči o životní prostředí za část péče o obecné blaho. Náboženský respekt k integritě stvoření tvoří základ křesťanské ekologické politiky Každá generace má životní prostředí jen zapůjčeno a musí je po použití vrátit ve stejném nebo lepším stavu dalším generacím.

Vlastnictví bohatství je právem, je církví chráněno a je považováno za nezbytnou složku a záruku lidské svobody. Ekonomika existuje pro člověka, nikoli člověk pro ekonomiku. Na soukromém vlastnictví leží, podle SUC, sociální hypotéka. Zaměstnavatelům je nutno připomínat, že kolektiv zaměstnanců znamená obrovský "sociální kapitál", tzn. nesmírný zdroj lidského úsilí, moudrosti a zkušenosti.






Civilizace solidarity

Kam by mělo směřovat světové hospodářství podle sociálního učení církve? Víme ovšem, že neposkytuje technické řešení mezinárodních hospodářských problémů. Avšak jeho myšlenky jsou obsaženy v celé řadě norem a směrnic, které se snaží o spojení svobody mezinárodního obchodu se sociální spravedlností světového hospodářského systému.

O možnosti civilizace solidarity se vyslovuje Manfred Spieker takto: "Sociální učení církve je založeno na evangelijní humanizaci sociálních vztahů na všech úrovních - v řízení a podnikání, v hospodářském uspořádání i ve vládě, v mezinárodní politice a ve světovém hospodářství. Zkoumá možnosti sociálního a hospodářského uspořádání, které respektuje lidskou důstojnost a očekává od těch, kteří pracují v jeho duchu, nejen poučenost ve mře, svědomitost a zanícenost, ale také kompetentnost na jejich poli působnosti. Jeho cílem je připravit cestu civilizaci solidarity" (14).

Má-li se ze vzájemné závislosti vyvinout civilizace solidarity, pak i rozvojové země k ní musí svým dílem přispět. V SUC se stále zdůrazňuje, že "hlavní práci" na svém hospodářském a sociálním rozvoji "by měly vykonat" (15) rozvojové země samotné, že ony "jsou budovateli svého vlastního pokroku", a proto také za něj samy "na prvním místě nesou odpovědnost" (16).

Musí rozvinout podnikatelského ducha, jednat s vlastní odpovědností a "nečekat všechno od zemí ekonomicky lépe zajištěných" (17). I ve vztahu rozvojových zemí k zemím průmyslovým platí princip subsidiarity (18). Rozvojové země si musí uvědomit, že nejdůležitější je chopit se vlastní iniciativy a začít usilovně pracovat. Modelem by se pro ně mohlo stát "sociální tržní hospodářství", které spojuje svobodu soutěže se sociálním smírem. Mnozí zastánci křesťanské sociální etiky tvrdí, že tento model je vhodný i pro světové hospodářství (19), protože na mezinárodní úrovni spojuje svobodu světového obchodu a globalizaci hospodářství s ochranou slabých a se spravedlností v rozdělování statků. Odpovídá hospodářskému řádu, který Jan Pavel II. doporučuje v CA zemím třetího světa: "Alternativou by mohlo být společenské zřízení svobodné práce, podnikání a účasti, které se naprosto nestaví proti trhu, nýbrž požaduje, aby byl přiměřeně státem usměrňován tak, aby bylo zaručeno uspokojování základních potřeb celé společnosti" (20).



***


Se svolením převzato z knihy: Cesta k solidaritě, Cyril Martínek, Trinitas, 1998.


***


Další texty k tématu naleznete zde - v heslech:
- Práce
- Společnost
- Spravedlnost
- Svoboda
- Církev
- Chudoba
- Bohatství (mamon)