Církev - svátost lásky a milosrdenství

Důležitější jsou činy než slova

Přikázání milosrdenství se netýká pouze křesťana jako jednotlivce, platí také pro církev jako takovou. Církev musí hlásat Boží milosrdenství. Samozřejmě že nestačí, bere-li si církev slovo milosrdenství pouze do úst, je třeba činit pravdu (J 3,21). Právě dnes je církev poměřována více podle svých činů než podle svých slov. Poselství církve se proto musí projevovat konkrétní praxí a kulturou milosrdenství v celkovém životě církve.

Svědectví prvotní církve 

V řecké a římské oblasti existovala sice dobročinnost a lidumilnost (filantropie), ta se ovšem nezaměřovala na chudé, nýbrž na občany (rozdělování potravin, zdravotní služby aj.). Církevní život se oproti tomu vyznačoval od počátku čilou charitativní praxí. Ta navazovala na židovskou praxi, avšak na základě Ježíšova poselství kráčela také vlast­ními cestami. Od počátku se vyznačovala tím, že nebyla ponechána soukromé zbožnosti, nýbrž ji institucionalizovanou formou praktiko­vala obec.

Setkání u večeře Páně tak bylo od počátku spojeno s agapé (společ­né stolování jako hody lásky). Ve Skutcích apoštolů se podává zpráva o tom, že služba při stolech nabrala již v prvotní jeruzalémské obci tak velkých rozměrů, že apoštolové už tuto službu nedokázali zvlá­dat, takže pro ni bylo ustanoveno sedm mužů, později nazývaných diákoni. Pavel sice kvůli rozmáhajícím se zlořádům naléhal na jasné rozlišování večeře Páně a stolování; chtěl, aby se obojí nesměšovalo, ale sounáležitost obojího byla mimo pochybnost (1K 11,17–34). Již v prvotních dobách vzájemná podpora přesahovala stávající jed­notlivé obce. Apoštol Pavel pořádal ve svých obcích pravidelně sbírky pro chudé v Jeruzalémě (Ga 2,10; Ř 15,26; 2K 8,9). V zásadě platilo: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ (Ga 6,2) První křesťané se tedy nejen označovali jako bratři, oni také jako bratři jednali.

Svědectví z prvotní církve jsou četná a velkolepá. Podávají zprávy o almužnách, jež byly rozdávány na konci nedělní bohoslužby. Slouži­ly k podpoře vdov a sirotků, nemocných, slabých, chudých a neschop­ných práce, byli z nich placeni ti, kdo činili nějakou službu v obci, slou­žily k péči o zajaté a chřadnoucí v dolech, otrokům, k pohostinnosti vůči přicestovalým bratřím a k pomoci pro chudé a ohrožené obce. Tertulián podává zprávu o tom, jak hodně uváděla pohanské okolí v úžas péče křesťanů o ty, kdo trpěli nouzí. Zpravuje o tom, jak pohané říkají: „Hleďte, jak se navzájem milují!“ Pěkné svědectví o životě prv­ních křesťanů se nalézá v anonymním Listě Diognetovi, pocházejícím z druhého nebo třetího století. Popisuje, jak křesťané nevedou žádný podivínský život, nýbrž navenek zcela normální, a přece se chovají jinak. „Všechny milují a ode všech jsou pronásledováni. […] Žebrají, a přece mnohé obohacují. Všeho jsou zbavováni a vším oplývají.“

K této diákonské službě byl oprávněn biskup, který si k tomu vypo­máhal diákony. Od čtvrtého století vznikaly domy nemocných a pout­nické domy, resp. azyly pro chudé, předobrazy středověkých špitálů, pečujících o chudé a nemocné. Později vznikaly četné nemocenské a pečovatelské řády, jež se nezištně zasazovaly a až dosud zasazují o děti, chudé, staré, nemocné a postižené. Tím mělo křesťanství na evropskou kulturu a na kulturu lidstva vliv, který působí ve zpravidla sekularizo­vané podobě až dodnes. Bez tohoto křesťanského impulsu nelze rozu­mět ani kulturním a sociálním dějinám Evropy, ani dějinám lidstva.

Otázky a sociální výzvy v dnešní době

Dnes vyvstávají na základě proměněné i měnící se společenské situace nové otázky a nové sociální výzvy, jež zasluhují pozornosti. V této souvislosti je třeba poukázat jenom na jeden problém: na ne­bezpečí, že církev v blahobytném západním světě změšťáčtěla. V mno­hých obcích se vytvořilo prostředí, v němž jen těžko nalézají místo lidé, kteří nezapadají do rámce více či méně měšťáckého životního stylu, lidé, kteří se dostali „pod kola“ a „mezi mlýnské kameny“. To je situace, jež je jen těžko slučitelná s Ježíšovou vlastní praxí. Neboť nic nepůsobilo během Ježíšova pozemského působení tak pohoršlivě jako jeho náklonnost k hříšníkům. „Jak to, že jí s celníky a hříšníky?“ zněla vyčítavá otázka. Ježíšova odpověď byla: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mk 2,16n) U celníků a nevěstek nalézá pak Ježíš více víry než u tehdejších etablo­vaných. O celnících a nevěstkách mohl proto říci, že vejdou do Božího království spíše než ti, kteří se pokládali za zbožné (Mt 21,31n). Ža­lobcům, kteří k němu přivlekli ženu přistiženou při cizoložství, pouze řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ Ženě ale, když ji už nikdo nechtěl odsoudit, řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (J 8,7.11)

Nejzávažnější kritika, která může církev zasáhnout, je proto výtka, že po jejích slovech často následuje, aspoň se to tak jeví, jen málo činů. Hovoří o Božím milosrdenství, např. mnozí lidé ji vnímají jako rigorózní, tvrdou a nemilosrdnou. Taková obvinění vycházejí najevo mimo jiné u otázky, jak církev zachází s lidmi, v jejichž životě se něco zlomilo nebo kteří ztroskotali, s občansky znovusezdanými rozvede­nými, s těmi, kteří (podle občanského práva) vystoupili z církve, často jen proto, že nechtěli či nemohli platit církevní daň; vycházejí najevo v kritice, nebo dokonce odmítání lidí, kteří prodělávají životní obrat neodpovídající církevnímu řádu, nebo ještě jinak, nezapadají do cír­kevního systému pravidel.

Chce-li církev Ježíšovo poselství o odpouštějícím Otci a o jeho pra­xi zacházení s tehdejšími existencemi na okraji nejen zvěstovat, nýbrž i žít, pak nesmí opisovat oblouk kolem těch, kteří se – tehdy stejně jako dnes – nepočítají ke zbožným. Aniž by paušálně denuncovala bo­haté a vznešené, musí mít srdce u malých lidí, chudých, nemocných, postižených, bezdomovců, imigrantů, u těch, kteří jsou marginalizo­váni a diskriminováni, také u těch, kdo jsou bez domova, alkoholiků a drogově závislých, AIDS pacientů, u těch, kteří se stali trestně stíha­nými, a u prostitutek, které už pro sebe často z velké nouze nenalézají jinou cestu než prodávat své vlastní tělo, a musí proto nezřídka strpět strašná pokoření. Církev samozřejmě nemůže ospravedlňovat hřích, zato se ale má milosrdně obracet k hříšníkům. V následování Ježíše ne­smí být nikdy vnímána jako církev především bohatých, vládnoucích a společensky respektovaných. Platí pro ni nikoliv exkluzivní, nýbrž přednostní opce pro chudé v nejširším slova smyslu.

Vzory hodné následování

I v tomto ohledu jsou dějiny světců poučné. Z celníka Leviho se stává evangelista Matouš a ze Saula se stává Pavel; také mnozí z těch, kteří se později stali svatými, byli jako Charles de Foucauld nejprve zkrachovalými existencemi; Augustin, díváme-li se na jeho původní život, by to dnes podle stávajících kritérií pro jmenování biskupem nedotáhl ani na vrchního ministranta. To všechno jsou příklady toho, že Bůh dokáže udělat něco užitečného i ze zkrouceného dřeva.

Naštěstí v církvi takové prostory a taková místa milosrdenství exis­tují a těm, kdo takovou službu milosrdenství vykonávají, nelze projevit dostatečnou úctu, dík a uznání. Nemíní se tu pouze fyzická pomoc v našich nemocnicích, v domech pro seniory, postižené, bezdomovce a závislé; všechny tyto domy, hospice a hodovní stoly se mají kromě nutné vnější pomoci vyznačovat křesťanskou kulturou milosrdenství. Mají být vybaveny, nakolik je to možné, všemi moderními medicínský­mi přístroji; nesmějí se ale nechat zapřáhnout do technologicky a čím dál více ekonomicky a byrokraticky orientovaného systému, v němž už není žádné místo a žádný čas pro lidskou náklonnost, naslouchání a útěchu. K tomu je zapotřebí – ať už řádových, či laických – ošetřo­vatelů a ošetřovatelek, jež jsou milosrdnými bratry a sestrami. Zařízení pro postižené Archa (Jean Vanier) mohou pro takovou křesťanskou kulturu milosrdenství platit za vzor hodný následování.

Milosrdenství se nemůže omezovat
pouze na materiální pomoc

Když jsem jako biskup navštívil o Vánocích trestance, nebo jsem přes rok býval při pastoraci bezdomovců a tam jsem se setkával s lidmi, které naše měšťácká společnost většinou obchází velikým obloukem, pokaždé jsem zažil, jak velice tito lidé ožijí, když je křesťanské či huma­nistické občanské iniciativy vnímají, berou vážně a přijímají v jejich lidské důstojnosti, a když smějí alespoň na pár hodin zakusit lidskost a bezpečí. Tak může i pro ně zasvitnout paprsek světla a tepla naděje v jinak šedivém a temném světě.

Kultura milosrdenství se nemůže omezovat na materiální pomoc druhým; nutné je také milosrdné zacházení mezi sebou navzájem. Již Pavel si stěžuje na straničení v obci (1K 1,10–17); drasticky kritizuje, že se křesťané navzájem koušou a požírají, místo aby se nechali vést Duchem Božím (Ga 5,15). U církevních otců neustávají nářky nad bezcitností mezi křesťany. Jedno z prvních pobiblických svědectví, První list Klementův, musí zasahovat a urovnávat poměry v obci v Ko­rintu. Řehoř Naziánský si hořce a drastickými slovy stěžuje na bezcit­nost a spory v církvi, obzvláště mezi klérem. „Hanba se rozmohla mezi vůdci.“ „Vrháme se na sebe a vzájemně se pohlcujeme.“ Podobně zřetelná slova se nalézají i u Jana Zlatoústého. Pro něho je bezcitnost mezi křesťany jednoduše zahanbující. Pro dnešního čtenáře se tak v těchto textech církevních otců nalézá útěcha, byť slabá: To, co dnes zažíváme v církvi často jako bolestivé, je vším možným, jen ničím novým; v minulosti to zjevně nebylo lepší.

Kultura milosrdenství se má mezi křesťany konkretizovat přede­vším při bohoslužbě, při níž slavíce zpřítomňujeme Boží milosrden­ství. List Jakubův nám v tomto ohledu uděluje jednoznačnou lekci:

Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošuntělých šatech. A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: „Posaď se na tomto čestné místě,“ kdežto chudému řeknete: „Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem.“ Neděláte tím mezi sebou rozdíly a nestali se z vás soudci, kteří posuzují nesprávně? Poslyšte, moji milovaní bratři: Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují? Vy jste však ponížili chudého. (Jk 2,2–6)

Dvakrát Jakub zdůrazňuje, že Kristus nikomu nestraní, a proto nesmí něco takového existovat ani u křesťanů (Jk 2,1.9).

Církev zvěstuje Ježíše,
který se pro nás stal chudým

A opět je i v tomto ohledu obzvláště jednoznačný Jan Zlatoústý. Slova tohoto velkého biskupa a církevního otce stojí za to podrobně citovat.

Jak můžeme ospravedlnit […], když jíme beránka a stáváme se vlky? Když se živíme beránkem a pak, podobni lvům, začínáme loupit? Toto tajemství vyžaduje, abychom se zcela osvobodili ne­jen od loupeže, nýbrž i od pouhého nepřátelství. Toto tajemství je právě tajemstvím pokoje; neslučuje se s tím, aby člověk usiloval o bohatství nesprávným způsobem. […] Prchejme tedy před touto propastí a nemysleme si, že k naší spáse dostačuje obětovat na oltář zlatý, drahokamy posázený kalich, poté co jsme předtím oloupili vdovu a sirotka. […] Církev, to totiž není obchod se zlatem a stří­brem, to je chvalozpěv andělů. […] Onen stůl při večeři Páně nebyl tehdy také ze stříbra a nebyl zlatý ten kalich, z něhož Kristus podával svým učedníkům svou vlastní krev; a přece bylo všechno drahocenné a děsivé, neboť to bylo naplněno Duchem svatým. Chceš tedy prokazovat úctu Kristovu tělu? Nepřehlížej tedy, že je nahé: abys mu tady v chrámě neprokazoval úctu hedvábnými rouchy, a venku nepřehlížel, že je deptá zima a nahota. Kdo řekl: „To je mé tělo“ a tím slovem stvrdil skutečnost, je týž, který řekl: „Viděli jste mě hladovět, a nedali jste mi jíst“ a také: „Cokoli jste neudělali pro jednoho z těch nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.“ Toto jistě nevyžaduje žádná hedvábná roucha, nýbrž čistou duši; tamto však vyžaduje mnohou péči. […] Vždyť Bohu přece není třeba zlatých rouch, nýbrž zlatých duší.

Co platí pro liturgii, musí platit celkově pro život církve a obzvláš­tě pro životní styl jejích reprezentantů. Církev zvěstuje Ježíše Krista, který se kvůli nám zřekl své božské vznešenosti, ponížil se, stal se chudým a vzal na sebe způsob služebníka (F 2,6–8; 2K 8,9). Proto církev nemůže věrohodně dosvědčovat Krista, který se pro nás stal chudým, jestliže vzbuzuje – a obzvláště pak klérus – dojem bohaté a vrchnostenské. Druhý vatikánský koncil vyslovil v církevní konsti­tuci Lumen gentium důležitý, bohužel málo citovaný odstavec o ideálu chudé církve. Zatímco úryvek o institucionálních strukturách církve, nacházející se v téže kapitole, bývá citován často a přečasto, dostává se tomuto odstavci nápadně málo pozornosti. Církví pro chudé může být církev v následování Ježíše jen tehdy, jestliže usiluje – a zejména klérus – o životní styl ne-li chudý, pak přece jednoduchý a nenáročný. Feudální období by dnes mělo skončit už i pro církev. Koncil se pro­to principiálně zřekl pozemských výsad. Čtyřicet biskupů z celého světa uzavřelo dva týdny před ukončením koncilu „Pakt z katakomb“, v němž se vzdali výsad a všeho, co připomíná bohatství, a přihlásili se k chudé církvi ve službě chudým.

Tyto výpovědi koncilu připomněl papež Benedikt XVI. ve svém hojně sledovaném a kontroverzně diskutovaném projevu k ukončení své pastorační návštěvy v Německu dne 25. září 2011 ve Freiburgu im Breisgau. Hovořil o odsvětštění církve. Nemínil tím samozřejmě žád­ný ústup ze světa. Spíše připomněl Janovo evangelium, podle něhož je církev sice ve světě a má ve světě své poslání, není však ze světa a nesmí se orientovat podle světských měřítek (J 17,11.14). Nikdo soudný nebude přirozeně popírat, že církev potřebuje v tomto světě světské prostředky a institucionální struktury, aby mohla dostát svému úkolu. Prostředky pak ale také musejí zůstat prostředky a nesmějí se potají stát samoúčelem. Institucionální a byrokratická hlediska nesmějí proto natolik zbytnět a stát se všeurčujícími, až duchovní život dusí a drtí, místo aby mu sloužila. Oproštění od světské moci a pozemského bo­hatství může být proto novou svobodou církve pro její vlastní poslání.

Církev není světskou organizací

Tak se ukázala sekularizace – jež byla nejprve pociťována jako lou­pení a bezpráví a tím také byla – na počátku 19. století jako východisko pro duchovní obnovu. I když nemůžeme stavět na roveň situaci teh­dejší a dnešní, existuje dnes přinejmenším v Německu docela obdobné nebezpečí: přílišná institucionalizace a přílišná byrokratizace církve je ve skutečnosti sekularizací a činí církev těžko odlišitelnou od světských organizací; vede k institucionálním způsobům chování, jež její duchov­ní profil zatemňují. Odbourání a odstranění takových struktur, církvi samo o sobě cizích, ve prospěch jednoduchosti a chudoby může dát círk­vi i dnes opět více věrohodnosti a stát se pro ni cestou pro budoucnost.

Nepůjdeme-li touto cestou dobrovolně sami, mohli bychom k tomu být vbrzku dotlačeni zvenčí. Neboť čím méně církev už dnes, natož v budoucnosti, reprezentuje většinovou společnost a čím méně je v tomto smyslu lidovou církví, tím méně se dají dlouhodobě udržet věci, jak vznikly v jiných dobách za jiných předpokladů. Rozchod s dosavadní, v sou­časnosti zanikající sociální podobou církve se tak může stát novým začátkem.