citáty

Die Ausdauer ist das Kennzeichen der Hoffnung.
(Schottt - Messbuch fur die Wochentage /2, str. 322, Herder 1989)

Vytrvalost (trpělivost, rezistence, výdrž) je znamením naděje.


+


A očekáváte ještě něco od Boha? Nejhorší hřích je neočekávat od Boha už nic.

…
Pokud očekáváme věci rozumné, pravděpodobné, přiměřené našim silám, neočekáváme od Boha nic.
Teprve když začneme doufat v nemožné, obrací se naše naděje k Bohu. Tehdy se může projevit Bůh, tehdy může ukázat, čeho je schopen. Proč váháte, abyste mu poskytli tuto radost?

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 50-51)

+

Není třeba litovat ty, jejichž sny se nesplní, nýbrž ty, kteří už žádné nemají (Maria von Ebner-Eschen- bach).

(Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše, Portál, Praha 1977, 16-17)

+

"Je to ona, maličká, která táhne všecko s sebou. Neboť víra vidí jen to, co je.
Ona ale vidí, co bude.
Láska miluje jen to, co je.
Ona ale miluje to, co bude...
Naděje vidí to,
co ještě není a co bude.
Ona miluje to, co ještě není a co bude.
V budoucnosti času a věčnosti."
(Charles Péguy)

(Henri Boulad: Dimenze lásky, Karmelitánské nakl., Kost. Vydří 1995, 112)

+

Nápisy na hrobech“
„Byl povolán k vznešenější službě.“
„Přijde doba, kdy pochopíme.“
„Neplačte nad tím, kterému Bůh požehnal a vzal ho do rajského odpočinku.“
„Odpočívej v pokoji, děkujeme svému Bohu pokaždé, když si na tebe vzpomeneme.“
(Výběr)

(Raniero Cantalamessa: Sestra smrt, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 19)

+

Vira, naděje, láska, kardinální ctnosti - co znamenají v životě kardinála Josepha Ratzingera?
0 víře jsme už mluvili hodně. Říkali jsme, že je to kořen, ze kterého raší život, základní rozhodnutí vnímat a přijímat Boha. A že je to klíč, kterým se vysvětluje ostatní.
Tato víra znamená naději, neboť' tak, jak svět je, není jednoduše dobrý a neměl by ani takový zůstat. Pozorujeme-li ho čistě empiricky, mohli bychom si myslet, že hlavní síla ve světě je zlo. Křesťanská naděje znamená vědět o tomto zlu, a přesto jít budoucnosti s důvěrou vstříc. Víra v jádru spočívá ve vědomí, že jsme milováni Bohem. Proto to není jen ano k Bohu, ale také ano ke stvoření, k tvorům, především k člověku. Pokoušet se v každém vidět Boží obraz, a tak se stávat tím, kdo miluje.

Není to jednoduché. Avšak skrze zásadní ano, skrze přesvědčení, že Bůh stvořil člověka, že stojí za ním, že člověk není pouze špatný, může láska najít oporu a z víry odvodit naději. Naděje tedy obsahuje prvek důvěry vůči našim ohroženým dějinám, nicméně nemá nic společného s utopií. Předmětem naděje není lepší budoucí svět, nýbrž věčný život. Očekávání lepšího světa není perspektivní, protože to přece náš svět není. Každý musí vystačit se svým světem, se svou přítomností. Svět nastupujících generací bude podstatně utvářen právě svobodou těchto generací a my jej můžeme předurčit jen velmi omezenou měrou. Ale věčný život je moje budoucnost, a proto síla utvářející dějiny.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 187-88)

+

U Boha neexistují beznadějné případy. Nikdo není ponechán sám sobě. Nikdo si nemusí nad sebou zoufat, protože Bůh je tu vždycky pro něj.

(Reinhard Abeln, Anton Kner: Pomozme si navzájem, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 30)

+

(…) naděje sice navenek nic nemění, ale všechno mění vnitřně, protože člověk jakoby zaujme výhodnou pozici k těžkostem, jež na něho doléhají.

…
Jedno z neobecnějších lidových rčení praví, že "naděje je poslední, která umírá". Má být podle křesťana silnější naděje, nebo jistota?

Je také jiné přísloví, které praví: "Dokud je život, je naděje." Já bych to obrátil a řekl bych, že "dokud je naděje, je život" v tom smyslu, že opravdu kde je naděje, je přítomen i život. Když člověk přestane doufat, může být považován za mrtvého, i když po stránce klinické mrtev není.

Proto je křesťanská naděje bližší jistotě než "zbožné předpovědi". Ale také to není jistota matematická, protože záleží na naší víře v Boha a je tím silnější, čím pevnější je víra. Obě rostliny, víra a naděje, rostou takřka spolu, jsou jako dvojčata. Výborně to popsal Charles Péguy v básni Sloupy tajemství druhé ctnosti: "Bůh praví: Ctnost, která je mi nejmilejší, je naděje (...). Víra vidí to, co je, naděje vidí to, co bude."

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 75)

+

Smysl zraněného stavu člověka - takto je možné označit dědičný hřích - se dá odhalit jen ve vyznání jednoho dramatu: Člověk se sám zatratil, když se vzdálil od Boha, zatratil se pro sebe sama, zatratil se pro své bratry. Dědičný hřích osvětluje historické postavení člověka, neboť člověk je sobě samému hádankou, nerozluštitelnou hádankou. A může ji rozřešit jen tak, že přijme milost spásy. Musí uznat, že by nalezen a objeven Bohem, aby potom vyznal, že byl ztracený. (297)
(...)
Někdo by mohl říci: „Přítomný stav lidstva je jeho normální stav. Vždy to tak bude, protože takové je nevyhnutelné postavení člověka. Ostatní je jen utopie a sen. Existuje jen skromná a krátká naděje, vždy vyvážená skrytým zoufalstvím, rezignací.“ Ale mluvit o postavení člověka výrazy dědičného hříchu znamená naopak, že povolání člověka nesplývá s jeho osudem, který on sám může formulovat a prožívat. Někde při původu lidstva bylo určité otevřené pole svobody a z milosti Boží se nám tato svoboda podává jako naděje.

…
Království Boží je předmětem naděje, jeho očekávání je světlem, které je přítomné v dějinách (...).
Ale když si zachováme naději na Boží království jako pramen moudrosti a požehnání pro lidstvo, lidské dějiny přestanou být zlým snem „plným hluku a běsnění“, jak uvádí Shakespeare. Očekávání Božího království je odevzdání sebe něčemu většímu, než jsme my. Toto očekávání je nakonec Boží trpělivost v dějinách.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 387) /závěr knihy/

+

Radost a naděje jsou v důvěrném vztahu. Zatímco optimismus nás přesvědčuje, že v životě se brzy věci změní k lepšímu, naděje nás zbavuje potřeby předpovídat budoucnost a umožňuje nám žít v přítomnosti s hlubokou vírou, že Bůh nás nikdy neopustí, ale splní největší přání našich srdcí. Z tohoto hlediska je radost plodem naděje. Věřím-li hluboce, že Bůh je dnes skutečně se mnou, drží mě bezpečně ve svém božském objetí a provází mě na každém kroku, mohu se přestat obávat toho, co bude zítra, co se stane za měsíc nebo za rok. Mohu být naplno tam, kde jsem, a zaměřit svou pozornost na mnoho důkazů Boží lásky uvnitř a kolem mě.

(Henri J. M. Nouwen: Tady a teď, Zvon, Praha 1997, 27-28)

+

Ano, Pánova ruka.
Bojím se, že se jí ještě stále jaksi velmi málo držíme, že tak, jako je v jejím stisku příliš mnoho hřejivé lásky, tak v našem je příliš málo důvěry.
Jako bychom stále raději důvěřovali sobě než Pánově ruce. Nebo téměř výlučně jen sobě. Připomeňme si Gedeona a Pánův výrok:

Je vás velmi mnoho, nemůžete zvítězit! Mysleli byste si totiž, že to dokážete i bez Pánovy ruky. (20)
Naučit se věřit - a nejen tehdy, když není jiného východiska .Nejen tehdy, když není ochránce kromě Hospodina. Naučit se důvěřovat, nejen Pánově mocné ruce, ale i jeho milujícímu srdci.
- Pomoz mi, opuštěné nemající opory leč v tobě, Pane.
Buď naší jedinou bezpečnou silou, i když se necítíme opuštění a máme mnoho pomocníků. Vždyť i tak není pomoci, která by nepocházela od tebe, Pane.

(Jozef Porubčan: Každý den s Bohem, Praha Scriptum 1992, s. 2O a )

+

Svět v nás je plný vloh, tendencí, předpokladů k něčemu. Proto je očekávání, naděje, základním rysem lidské skutečnosti. Bytí není nic bývalého. Naopak: Člověka má sám sebe "před sebou", je sám sobě úkolem a nadějí. Člověka lze z jeho vysněné budoucnosti pochopit spíše než z jeho minulosti. Bohužel na to tu a tam zapomínají jisté směry dnešní psychoterapie. Duševně chorému člověk by se snad spíše měla otevírat nová, silná budoucnost, než aby se neustále vracel ke své mnohdy nečisté minulosti. Dokonce je možno duši zničit tím, že se uzavře do toho, co bylo, a chápe-li se z hlediska její minulosti. Člověk je podstatně víc než jeho minulost a přítomnost.

(Ladislav Boros: Bůh mezi námi, Signum unitatis, s. 97)

+

Ale prorok ví, že každá naděje musí mít dlouhý dech.

(Karl Lehmann: Vor dem Wunder der Weihnacht, Herder Freiburg, 1987, s. 23)

+

Jsme ochotni se vrhnout do Boha jako do moře, ale vždy jen třebas s malým záchranným kruhem, abychom se sami zachránili, kdyby nás moře neneslo!

(Carlo M. Martini: Ich bin bei euchleben im Glauben nach dem Mathaeusevangelium, Freiburg im B. Herder)

+

Ten, kdo neumí očekávat, už neumí žít.

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus A, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.199)

+

Bůh nás staví do doby, která je právě jaksi na rozhraní - na rozmezí mezi masovou církví minulosti, v níž mnozí brali své křesťanství dost povrchně, a opravdovostí malého stádečka, pro něž Kristus bude znamenat všecko. Tento výhled do budoucna nenaznačuje jen něco obtížného, ale také NĚCO OZDRAVUJÍCÍHO. Nezáleží na tom, aby bylo křesťanů hodně, ale aby byli opravdoví. Aby i při vší své slabosti byli nějak pro ostatní lidi znamením, že Bůh svět miluje, že lidstvo má v Bohu budoucnost, že člověk není hříčkou osudu, aby byli znamením přítomnosti Boží uprostřed našeho života. Znamením Kristova milosrdenství a jeho oběti. Znamením naděje, znamením odpuštění, znamením pravého společenství. Tak mají křesťané přinášet užitek pro svět.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.28)

…
Obrať svou tvář ke slunci,
a všechny tvé stíny budou za tebou.
Sluncem našeho života je Kristus.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.27)

+

Důvěřuj vždycky svému Bohu. - On neprohrává bitvy.

(J. Escrivá de Balaguer: Cesta č.733, Brno, Cesta, 1992, 167)

+

Všude tam, kde člověk sám sebe ve své celistvosti svobodně zakouší a kde se něčeho odvažuje, kde se s nadějí staví tváří v tvář úloze jeho samého překonávající, v rámci světa již adekvátně nelegitimovatelné, tam, kde oproti veškeré naději doufá, kde se odváží lásky způsobem, který jej přesahuje, kde věří ve světlo uprostřed noci, kde věří ve smysl, i když se zdá být všechno nesmyslné, tam, kde kapituluje a věří v tuto kapitulaci jakožto definitivní vítězství, tam člověk prožívá radikalizovanou transcendenci do nepochopitelného Božího tajemství, tam zakouší milost, i když snad milost nemůže být učiněna předmětem tématické pojmovosti.

(Karl Rahner: O svátostech v církvi Scriptum, Praha 1993, 15)

+

Otcův čin vzkříšení je pro nás zdrojem největší naděje, protože znamená, že jednoho dne to Otec učiní i s námi.

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 1O1)

…
Křesťanská naděje se narodila o Velikonocích. (1O6)
Církev se rodí z naděje, a pokud si přejeme nový rozmach víry, kterým by znovu dobyla svět, musí se opět oživit naděje. Bez ní se nedá dělat nic. (1O7)

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 1O6 a 1O7)

+

Kdo vytrvá v důvěře, dostane nekonečně víc, než se odváží prosit nebo doufat. Ne proto, že si to zaslouží, ale proto, že to Bůh slíbil.

(Jacques Philippe: Čas pre Boha Vydavateĺstvo Serafín, Bratislava 1993, 13)

…
Jestliže se věnujeme Bohu, Bůh se postará o naše věci lépe než my.

(Jacques Philippe: Čas pre Boha Vydavateĺstvo Serafín, Bratislava 1993, 24)

+

Ty, Králi pokoje, nás vybízíš právě dnes, abychom se nebáli a otevřeli dokořán svá srdce k vyhlídkám naděje.

(Jan Pavel II.- Urbi et orbi 97)
/KT č. 1; 4.1.98, str. 3/

+

Velikonoce jsou Boží odpovědí na naši otázku o utrpení /o útrpném životě.../.
V životě jednotlivce i v lidských dějinách nastávají nebezpečné situace, které by nás musely přivést ke vzpouře nebo uvrhnout v zoufalství, kdybychom stále znovu nezačínali s onou nadějí, která se naplno projeví při slavení liturgie Veliké noci: Ježíš žije, vstal s zmrtvých, Bůh ho vzkřísil. Potupná smrt na kříži nebyla posledním slovem. Existuje nový začátek ...skrze utrpení, smrt a zoufalství, který směřuje k novému stvoření(Řím 4,17). Bůh ve vzkříšení ..oznamuje začátek nového stvoření, .....smíme očekávat nová nebesa a novou zemi ."On jim setře každou slzu z očí, nebude už smrti ani zármutku, nářku ani bolesti už nebude, protože starý svět pominul."(Zj 21,4)
Vzkříšení v sobě chová toto poselství: Bůh na konci věků napomůže svobodě, spravedlnosti a lásce k vítězství. Naše neutišitelná touha... nezanikne v nicotě, nýbrž bude uchována v Boží nekonečnosti. Proto smíme a chceme o Velikonocích zpívat aleluja.
Pokaždé, když prolomíme krunýř egoismu, ..nastává během života vzkříšení. Pokaždé, když si podáme ruce ke smíru, děje se vzkříšení, pokaždé, když se dělíme s chudými... K tomuto vzkříšení potřebujeme mnoho odvahy. Pokud se o toto vzkříšení budeme stále znovu pokoušet navzdory všem zvratům, pak můžeme zbytek klidně nechat Bohu..
VELIKONOCE JSOU SVÁTKEM NADĚJE, která nemůže být omezena hranicemi světa... O Velikonocích obrátil všemohoucí Bůh nečekaným a překvapujícím zázrakem naši skličující otázku pro utrpení v naději, takže uprostřed utrpení smíme doufat v nový svět a nové nebe. ...Tato naše naděje..není žádnou odpovědí na naše proč..., ale Velikonoce nám dávají dost světla, abychom putovali údolím stínů plni důvěry a odvahy.
Teprve když člověk..přijme svou konečnost a smrtelnost vážně, teprve tehdy se objevuje Bůh jako stvořitel Nového... My lidé v sobě neseme nekonečnou touhu, zároveň jsme ale smrtelní, takže tuto svoji nekonečnou touhu nemůžeme nikdy utišit.
!Nemáme právo snít o vzkříšení na konci časů, pokud nejsme připraveni učinit všechno, co je v naší moci, aby ti, kdo leží na zemi, směli již zde a dnes slavit něco ze vzkříšení. Kdo hovoří o vzkříšení a nezmíní se o urážených a bezprávných tohoto světa, ten degraduje Boha. ...Bůh předpokládá, že začneme bojovat za to, aby se náš svět stával každým dnem lidštějším. ... O Velikonocích nás chce Bůh přivést od našich možností a skutků k možnostem svým, abychom uprostřed utrpení ještě mohli snít, ano, směli se skrze slzy smát.
(Johannes B. Brantschen,Proč nás dobrý Bůh nechává trpět, s. 68-73)

+

Mnohdy jsme zoufalí, protože jsme očekávali od sebe to, co může přijít jen od Boha. Jsme zklamáni, protože jsme založili svou naději na iluzi: věřili jsme, že jsme schopni sami milovat. Naproti tomu ten, kdo věří, že je pro něho něco dobrého v Božím srdci a že odtud se narodí jeho vlastní dobrota, ..., ten nebude nikdy zklamán. Víra ve všemohoucnost Boží lásky je jediným pramenem, který může živit naši naději, naši víru, naši lásku...
(Louis Evely,Krédo, 45)

+

- Vzkříšení je pramenem naděje. Ta se rodí s Ježíšovým zmrtvýchvstáním.
- Ježíš svým vzkříšením rozbil zdi smrti.
- Dnešní svět potřebuje naději, proto je důležité zvěstovat Ježíše Krista vzkříšeného !
- Víra a láska stojí na naději...
- Žádná lidská naděje nedovede uspokojit touhy lidského srdce. Naděje neklame, protože Boží láska je vylita skrze Ducha Svatého.
- Kam přichází Duch Svatý, tam vstupuje naděje - zázrak. vše je pak jinak. Uvnitř je pak síla, která je větší než všechny lidské těžkosti...
- Ukaž dítěti ořech - a půjde za ním... (Sv. Augustin). Ukaž lidem Boha v pravém světle a půjdou za ním. On naplňuje touhy srdce...
- Ježíš Kristus zajišťuje člověku život, který přetrvává. On naplňuje nejhlubší touhu lidského srdce - žít...
Kristovo vzkříšení je pramenem naší naděje
(Podle Raniero Cantalamessy)

+

Ve světě, kde jsou všechny vztahy zkomplikovány a zdeformovány hříchem, neexistuje nic, co bychom potřebovali více než pochopení Boží milosti jako základu naděje. Pro křesťanův život je nezbytné plné přesvědčení o tom, že za všech okolností má důvod žít zodpovědně, i když se mu nedaří dobře. Až příliš velké množství nešťastných manželů však považuje za ZÁKLAD SVÉ NADĚJE SLIBY, KTERÉ JIM BŮH NIKDY NEDAL. ...Důvod pro to, abychom žili, nemůžeme ale nikdy vystavět na zaručeném předpokladu, že "všechno bude lepší". ...Naděje křesťana je něco mnohem hlubšího než jenom změna druhého člověka. Naděje křesťana je neoddělitelně spjata s Boží milostí. ...Kristus je kotva pro naše duše. ... Bůh neslibuje, že přetvoří svět tak, aby souhlasil s našimi tužbami. Zaslibuje však, že dopustí jen takové události, skrze které se budou uskutečňovat jeho úmysly s našimi životy. ... V každém případě existuje důvod, abychom neztráceli naději. A tento důvod je pevně spjat s Boží milostí.
(Larry Crabb,Manželství je vztah, str. 112)

+

Věřím, že neodpuštění je jako nemoc, rakovina, která hlodá uvnitř člověka. Kdybych nebyla odpustila, byla bych dnes nemocným člověkem. Od prvního dne jsem odpustila. Lidé se mě stále ptají jak mohu po tom všem, čím jsme prošli, zůstat bez hořkosti. Musím říci, že to pramení z mé víry. Víra neznamená, že se vše stává snadným, ale znamená přece, že člověk má naději.
(Anne Maguriová,Proč zrovna mně?, str.111)

+

Naděje znamená: mít před očima cíl…

+
- Nesmyslnost je tam, kde není žádná naděje, žádný cíl. ...
- To si lépe uvědomíme v konfrontaci s tím, co Písmo myslí "smrtí". Smrt znamená víc než jen zemřít. Člověk může být mrtvý i uprostřed svého života: udušený beznadějí, otrávený pochybováním o smyslu, hladovějící z bezútěšnosti, zlomený bez jakékoliv opory. Tato "duchovní smrt" činí náchylným pro další temné a ničivé věci: nenávist, závist, hořkost, násilí, útlak, mučení. To jsou vlákna pavučiny, kterou kolem života obtáčí smrt, až v ní život definitivně uvízne.
- Kdo věří v Boha, může svobodně dýchat, protože před sebou vidí cíl. Snese hodně, protože ví, Bůh má moc obrátit vše v dobré. Může litovat svých chyb a učit se z nich, protože má před sebou budoucnost.
- Tento pozitivní životní postoj k sobě jako magnet přitahuje všechno světlé a povzbudivé: lásku, spokojenost, radost, uvolněnost, tolerantnost, něžnost, uzdravující síly. Vědomí zmrtvýchvstání napájí život jako bohatě rozvětvená vodovodní síť "proudy živé vody" (J 7,37ad.). Tady a teď dokáže naděje proměňovat poušť v kvetoucí zahrady. Zkušenost osvobozeného života je "ochutnávkou", "zálohou" nového života. Historické zmrtvýchvstání Ježíše Krista jasně ukazuje: zmrtvýchvstání a věčný život nejsou žádné metafory a symboly, ale skutečnost. Skutečnost zahrnující celého člověka: tělo i duši, ducha i hmotu, individuálního člověka i celé lidstvo, zemi i celý vesmír. To je "totální život".
Chlapec vypouští svého papírového draka a nechává ho stoupat. Zda drak skutečně vzlétne do výšky, to nezáleží jenom na jeho konstrukci a na větru: důležitá je taky šňůra.
Představme si, že by si ten papírový drak řekl: "Už se mi nechce být pořád přivázaný na šňůře toho chlapce. Osvobodím se. Chci si sám určovat, jak vysoko budu létat." - Stačilo by pár vteřin, a drak by se místo stoupání do výšky rozbil o zem. Takový je konec všeho vyhroceného "sebeurčení". - Existuje řada podobných příkladů; LET DRAKA JE MOŽNÝ JENOM DÍKY UKOTVENÍ.
Zní to velmi paradoxně: svoboda souvisí s poutem. Bez pouta to nejde. Máme však svobodu si to pouto zvolit. Láska je jediné pouto, které nečiní nesvobodným. Naopak hledá stále těsnější pouto.
Bůh je láska. Pouto s ním znamená povzbuzení, oporu, jistotu, lidské dovršení.

+

Na co čekáme?
Každý člověk v životě stále na něco čeká /v něco doufá/ (zlepšení zdraví, na hezkou dovolenou, až děti vyrostou, na důchod..), člověk, který by v životě na nic nečekal, byl by zaživa mrtev.
Na co ale čekáme my křesťané,kam směřuje naše naděje?
Mnohdy se nám vytýká, že čekáme na něco neskutečného, na jakousi zázračnou pomoc ve starostech místo toho,abychom se sami pořádně starali o všední věci, či že očekáváme nějakou posmrtnou existenci, místo abychom užívali světa a života. Zcela svobodní jsou prý takoví lidé, kteří nic od žádného Boha nečekají, ani nečekají nic po smrti - takoví by měli být nejšťastnější.Víme však, že ve skutečnosti to zdaleka tak není.Takoví lidé mnohdy očekávají věci zcela nereálné a hlavně podléhají i různým strachům (z nemoci, z neštěstí, z války, z neúspěchu...).
A jak to tedy je s očekáváním a nadějí u křesťanů?
My máme v ruce skutečnosti, které ukazují dál(za smrt, za neštěstí, za lidskou bezmocnost...). Tou skutečností je víra. /v Boha, který vzkřísil Ježíše a s ním vzkřísí i nás/... Ta je zárukou a silou, o níž svědčí životy mnoha lidí, kteří ji měli. Víra nám říká,že nežijeme jen ze sebe, ani jen sami sobě. Byli jsme s Kristem vzkříšeni, ve křtu jsme byli napojeni na Jeho život, který smrt překonal a který naplňuje neohraničenou budoucnost - žijeme z Boha. A proto můžeme v tomto světě žít s minimem strachu. Proto hledění vzhůru není únikem z tohoto života, ale pomocí k plnému životu bez úniku.
Pokud tedy prožijeme s Kristem Poslední večeři,Velký pátek i Jeho smrt, potom s porozuměním můžeme slavit i Jeho vzkříšení.Pokud jsme prožili Jeho utrpení, viděli a prožili co je to hřích, pak se můžeme radovat z odpuštění a z toho, že díky Kristu byl i náš život vzkříšen.
Naše účast na Kristově vzkříšení není jen otázkou budoucnosti. Je to skutečnost, v níž žijeme. Platí od našeho křtu - náš život není žit jen z pozemských zdrojů, ale je z Krista a v Něm je skryt v Bohu. Velikonoce pro nás -křesťany nekončí posledním volným dnem, ale pokračují v dalších všedních dnech našeho života,které budeme žít z naděje a síly života skrytého v Bohu a budeme moci pohrdnout i mnohými strachy života.
(Z myšlenek P.Aleše Opatrného)

+

Pro vzbuzení naděje je potřeba mít určité podklady
(P.P. Read, Z knihy Přežít, str. 102)