Citáty KKC - naděje

274
"Není tedy nic vhodnějšího k upevnění naší víry a naší naděje než přesvědčení vryté hluboko do našich duší, že Bohu není nic nemožného. Proto též, jakmile náš rozum bude mít jen poněkud představu o Boží všemohoucnosti, bude snadno a bez pochybování souhlasit se všemi věcmi, i s těmi největšími a nejnepochopitelnějšími, a třeba i přesahujícími běžné přírodní zákony, jež nám uloží (krédo) k věření."95

661
Nanebevstoupení zůstává úzce spojeno se sestoupením z nebe, které se uskutečnilo vtělením. Pouze ten, který "vyšel od Otce", se může k Otci navrátit: Kristus.553 "Nikdo nevystoupil do nebe, kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka" (Jan 3, 13).554 Lidstvo ponechané svým přirozeným silám nemá přístup do "Otcova domu" (Jan 14,2), do Božího života a jeho blaženosti. Jedině Kristus mohl otevřít člověku tento přístup, "aby nám dal naději, že i my, jeho údy, budeme spojeni v téže slávě tam, kam nás předešel on, jako naše Hlava a jako Prvorozený.555

995
Být Kristovým svědkem, znamená být "svědkem jeho zmrtvýchvstání" (Sk 1,22),540 patřit k těm, kteří "s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání" (Sk 10,41). KŘESŤANSKÁ NADĚJE ve vzkříšení je plně poznamenána setkáními se vzkříšeným Kristem. VSTANEME Z MRTVÝCH JAKO ON, S NÍM A SKRZE NĚHO.

1042-1050: Naděje v nové nebe a novou zemi

1107
Proměňující síla Ducha svatého v liturgiii urychluje příchod království a dokonání tajemství spásy. Dává nám v očekávání a v naději skutečně předjímat plné společenství Nejsvětější Trojice. Duch, poslaný Otcem, který vyslyší epiklezi církve, dává život těm, kteří ho přijímají a stává se proto již od nynějška "závdavkem" jejich dědictví.20

1274
"Pánova pečeť"80 je pečeť, kterou nás Duch svatý označil "pro den vykoupení" (Ef 4,30).81 "Křest je totiž pečetí věčného života".82 Věřící, který "uchránil pečeť" až do konce, to je, který zůstal věrný požadavkům vlastního křtu, bude moci umírat "ve znamení víry",83 s vírou svého křtu v očekávání blaženého patření na Boha což je dokonání víry a v naději na vzkříšení.

1405
Nemáme bezpečnější záruku a zřejmější znamení této veliké naděje, těchto "nových nebes a nové země, kde bude mít svůj domov spravedlnost" (2 Petr 3,13), než je právě eucharistie. Kdykoliv se totiž slaví toto tajemství, vždy "se uskutečňuje dílo našeho vykoupení",236 a lámeme "tentýž chléb, který je lékem nesmrtelnosti, lékem, abychom nezemřeli, ale žili věčně v Ježíši Kristu".237

1681
Křesťanský smysl smrti se zjevuje ve světle velikonočního tajemství Kristovy smrti a jeho ZMRTVÝCHVSTÁNÍ, V NĚMŽ SPOČÍVÁ NAŠE JEDINÁ NADĚJE. Křesťan, který umírá v Kristu, opouští "domov tělesný" a odebírá se "do domova k Pánu" (2 Kor 5,8).

1717
Blahoslavenství vykreslují tvář Ježíše Krista a popisují jeho lásku; vyjadřují povolání věřících majících podíl na jeho utrpení a jeho vzkříšení; osvětlují skutky a charakteristické postoje křesťanského života; jsou paradoxními přísliby, které udržují naději v protivenstvích; ohlašují požehnání a odplatu, kterých se učedníkům již ve skrytosti dostává; začínají se uskutečňovat v životě Panny Marie a všech svatých.

1813
Božské ctnosti jsou základem, duší a charakteristickým rysem mravního jednání křesťana. Pronikají a oživují všechny mravní ctnosti. Bůh je vlévá do duše věřících, aby věřící byli schopni jednat jako jeho děti a zasloužit si věčný život. Božské ctnosti jsou zárukou přítomnosti a působení Ducha svatého v mohutnostech lidské bytosti. Božské ctnosti jsou tři: víra, naděje a láska.65

1817
Naděje je božská ctnost, kterou toužíme po nebeském království a po věčném životě jako po svém štěstí tím, že DŮVĚŘUJEME KRISTOVÝM PŘÍSLIBŮM A NESPOLÉHÁME NA SVÉ SÍLY, ALE NA POMOC DUCHA svatého. "Držme se pevně naděje, kterou vyznáváme, protože věrný je ten, kdo nám ten slib dal!" (Žid 10,23). "Toho (svého Ducha) na nás vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista, abychom - ospravedlněni jeho milostí - dostali jako dědictví vytoužený věčný život" (Tit 3,6-7).

1818
Ctnost naděje odpovídá na touhu po štěstí, kterou Bůh vložil do srdce každého člověka; bere na sebe očekávání, která podněcují lidskou činnost; očišťuje je a zaměřuje k nebeskému království; chrání před malomyslností; je oporou ve chvílích opuštěnosti; rozšiřuje srdce v očekávání věčné blaženosti. Vzpruha naděje chrání před sobectvím a vede k radosti z křesťanské lásky.

1819
Křesťanská naděje přejímá a přivádí k plnosti naději vyvoleného národa, která má svůj původ a svůj vzor v Abrahámově naději naplněné v Izákovi podle Božích příslibů a očištěné zkouškou oběti.69 "On přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: `Tak četné bude tvé potomstvo'" (Řím 4,18).

1820
Křesťanská naděje se rozvíjí od počátku Ježíšova kázání při vyhlášení blahoslavenství. Blahoslavenství pozvedají naši naději k nebi jako k nové zaslíbené zemi; ukazují k ní cestu zkouškami, které čekají na Ježíšovy učedníky. Avšak PRO ZÁSLUHY JEŽÍŠE Krista a jeho utrpení NÁS BŮH UCHOVÁVÁ V "NADĚJI", KTERÁ "NEKLAME" (ŘÍM 5,5). "(V TÉTO NADĚJI) MÁME BEZPEČNOU A PEVNOU KOTVU PRO DUŠI. Ona proniká až do samého vnitřku (nebeské velesvatyně), kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš" (Žid 6, 19-20). Je rovněž zbraní, která nás chrání v boji o spásu: "My však... buďme... odění pancířem víry a lásky a přilbou naděje ve spásu" (1 Sol 5,8). Dává nám zakoušet radost i ve zkoušce: "V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví" (Řím 12,12). Naděje se projevuje a živí modlitbou, zvláště modlitbou Otče náš, která je souhrnem všeho, po čem nám dává naděje toužit.

1821
Můžeme tedy mít naději na nebeskou slávu, kterou Bůh slíbil těm, kteří ho milují70 a konají jeho vůli.71 Každý má za všech okolností doufat, že s Boží milostí vytrvá "až do konce"72 a dosáhne nebeské radosti jako věčné Boží odměny za dobré skutky vykonané s Kristovou milostí. Církev se modlí v naději, aby "všichni lidé došli spásy" (1 Tim 2,4). Dychtí po tom, aby byla spojena s Kristem, svým ženichem v nebeské slávě:
"Doufej má duše, doufej. Neznáš dne ani hodiny. Pozorně bdi, všechno pomíjí v jediném závanu, ačkoliv tvá netrpělivost může učinit nejistým, co je jisté, a dlouhým i velmi krátký čas. Pomysli na to, že čím více budeš bojovat, tím více zakusíš lásky, kterou máš ke svému Bohu, a tím více se budeš jednoho dne těšit ze svého miláčka, ve štěstí a ve vytržení, které nikdy nebudou mít konce."73

1917
Je povinností těch, kteří vykonávají vládní funkce, aby upevňovali hodnoty, které budí důvěru členů skupiny a podněcují je, aby se dali do služby svým bližním. Spoluúčast na životě společnosti začíná od výchovy a vzdělání. "Právem můžeme předpokládat, že BUDOUCNOST LIDSTVA JE V RUKOU TĚCH, KTEŘÍ JSOU SCHOPNI PŘEDAT BUDOUCÍM GENERACÍM DŮVODY K ŽIVOTU A NADĚJI."35

2086
"První přikázání zahrnuje víru, naději a lásku. Neboť vyslovíme-li slovo Bůh, uznáváme tím bytost stálou a neměnnou, která zůstává stále táž, věrná a dokonale spravedlivá. Z toho vyplývá povinnost přijímat jeho slova, věřit mu a mít v něho naprostou důvěru. On je všemohoucí, milostivý, ochotný a nakloněný dělat dobro. Kdo by v něho nekladl své naděje? Kdo by ho mohl nemilovat, když nazírá poklady jeho dobroty a něhy, kterými nás zahrnuje? Proto Bůh v Písmu začíná a neměně končí svá přikázání formulí `Já jsem Pán'."5

2090
Člověk nemůže plně odpovědět na božskou lásku svými vlastními silami, když se mu Bůh zjevuje a volá ho. Musí doufat, že mu Bůh dá schopnost oplácet jeho lásku a jednat podle přikázání lásky. Naděje je důvěrné očekávání Božího požehnání a blaženého patření na Boha; je také bázní urazit Boží lásku a vyvolat trest.

2091
První přikázání se týká také hříchů proti naději, jimiž jsou zoufalství a opovážlivost:
Ze zoufalství člověk přestává doufat, že ho Bůh spasí, že mu pomůže, aby dosáhl spásy nebo odpuštění svých hříchů. Protiví se Boží dobrotě, jeho spravedlnosti Pán je totiž věrný tomu, co slíbil a jeho milosrdenství.

2092
Jsou dva druhy opovážlivosti. Buď člověk spoléhá na své schopnosti (v naději, že se může spasit bez pomoci shůry), nebo příliš spoléhá na Boží všemohoucnost a milosrdenství (v očekávání, že dosáhne Božího odpuštění bez obrácení a slávy bez zásluh).

2657
DUCH SVATÝ, který nás učí slavit liturgii v očekávání Kristova návratu, nás vychovává, abychom se modlili v naději. Naopak modlitba církve i osobní modlitba v nás živí naději. Obzvláště žalmy s jejich konkrétním a bohatým jazykem nás učí upínat svou naději k Bohu: "Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání" (Ž 40,2). "A Bůh, dárce naděje, ať vás naplní samou radostí i pokojem ve víře, abyste prospívali v naději s mocnou pomocí Ducha svatého" (Řím 15,13).