Citáty z knihy: Křesťanská víra ve světle současné teologie (kolektiv autorů)

Když hovoříme o církvi, myslíme zprvu mimovolně na instituci církve a na její celosvětovou organizaci. Jistě, církev má navenek viditelnou instituční tvář; nositelé církevního úřadu mohou právě v situaci pronásledováni osvědčit svou jednotící funkci. Ale v takových obtížných situacích se ukazuje, že církev je mnohem více než hierarchický systém, než vnější aparát a než více či méně mocná instituce. Toto vše lze brutálně rozbít anebo rafinovaně ochromit. Církev samu však nelze vnějším násilím zničit, žije dál a vzápětí znovu povstává z podzemí. Žije z jiných zdrojů nežli z vnější moci. Je to skutečnost víry, působením mocného Božího Ducha hluboce zakořeněná v srdcích věřících, a její domov je tedy tam, kam nepronikne policejní obušek ani výstřel z pistole, od něhož nikoho nemůže oddělit ani zeď vězeni. Nikdy ji nepřemohou mocnosti podsvětí a ještě méně mocnosti tohoto světa.

Z toho důvodu pro křesťana církev patří do vyznání víry. V něm vyznáváme: „Věřím v jednu svatou všeobecnou apoštolskou církev.“ Církev je tedy předmět víry.
/WALTER KASPER: CO JE CÍRKEV?/

…

Poněvadž v církvi působí Duch Boží nemůže být podstata církve nikdy s definitivní platností shrnuta do jediného pojmu. Církev je tajemství, které můžeme opisovat jen pomocí mnoha obrazů a analogických pojmů.
(...)
V bibli je církev popsána řadou obrazů: lid, tělo, chrám, nevěsta, stádo, vinice, Jeruzalém, Sión, svaté město.Tyto obrazy vyjadřuji různým způsobem vztah církve k Bohu. Žádný z nich nevylučuje ostatně; spíše se navzájem doplňují. Jen všechny obrazy dohromady mohou poněkud vyjádřit plnou podstatu církve.
/WALTER KASPER: CO JE CÍRKEV?/

…

Slabá stránka tohoto triumfalistického obrazu církve se v západních zemích ukázala následkem postupující sekularizace společnosti. Církev nebyla schopná skutečného dialogu s rozdílně smýšlejícími. A tak se není co divit, že právě v době, kdy se vnitrocírkevní autorita dosud nebývalým způsobem upevnila, dochází k osudnému rozkolu mezi církví a kulturou.

Zužující ztotožnění církve s hierarchií narušilo však také dialog mezi klérem a laiky. Je-li laik ze strany kléru chápán jen jako objekt svátostné a pastýřské péče, pak nepochybně ztrácí vědomí spoluodpovědnosti za službu spásy svěřenou církvi. Laik je ve své podstatě určen jen negativně, svou odlišností od kléru: je to, co klérus právě není. Jeho hodnota se měří jeho poslušností vůči církevní autoritě.

Již v 19. století se ozývala kritika na tento zúžený model církve jako sociologického a hierarchického útvaru. Velký tübingenský teolog J. A. Möhler poznamenává výsměšně na adresu osvícenské teologie: „Bůh stvořil hierarchii a o církev je tak až do konce světa dostatečně postaráno.“ Möhler sám a s ním celá tühbingenská škola nechápali církev prvotně jako viditelnou, hierarchicky členěnou společnost, nýbrž z hlediska jejího vnitřního života jako živoucí organismus. Pavlovská a patristická představa církve jako mystického těla Kristova vystoupila znovu do popředí. Také patristická myšlenka společenství (communio), která bude mít ústřední význam pro Druhy vatikánský koncil, se opět stala aktuální. Znovu se upozornilo na důležitost celého společenství věřících, tedy i laiků.
/Walter Kasper: Co je církev?/

…

Oproti jednostrannému soustředění na viditelnou hierarchickou podobu církve klade koncil znovu ústřední důraz na tajemství církve, uchopitelné jen ve víře. To je zřejmé již z toho, že první část konstituce o církvi nese název: „De ecclesiae mysterio“ (Tajemství církve).

Pojem tajemství (mysterium) míní transcendentní skutečnost spásy, která se viditelným způsobem zjevuje a představuje. Tajemství je v tom, že se ve tváři církve a v jejím zvěstováni odráží Boží nádhera.

Konstituce o církvi „Lumen gentium“ popisuje tajemství církve ze tří hledisek jakožto tajemství společenství (communio):
· Communio označuje účast na božském životě, k niž jsme od věčného Otce povoláni. Tato účast znamená osobni společenství člověka s Bohem, na němž se zvláštním způsobem zakládá důstojnost člověka a pravda jeho lidství.
·
· Communio, společenství, které je clem celých dějin spásy, se dějinně neopakovatelným způsobem uskutečnilo v Jež Si Kristu. On je pravý Bůh a pravý člověk v jedné osobě. Ježíš Kristus je tedy prototyp veškerého společenství mezi Bohem a lidmi.
·
· Co se v Ježíši Kristu jednou provždy stalo, v tom pokračuje a to do universálních rozměrů rozlišuje Duch svatý, který přebývá v církvi a v srdcích věřících. Prostřednictvím Ducha svatého je tedy církev společenství jednoty s Bohem a společenství údů církve navzájem.
/Walter Kasper: Co je církev?/

…

Prostřednictvím slova a svátostí žijeme ve společenství s Bohem i mezi sebou. Toto společenství (communio) se uskutečňuje zprvu konkrétně v dané místní církvi. Protože však každá místní církev je církev Ježíše Krista, tvoří jednotlivé místní církve také mezi sebou společenství communio. V tomto smyslu je jednota církve jednota společenství místních církví. Všeobecná církev spočívá v místních církvích a z nich sestává. Tímto významem slova communio jakožto označení jednoty místních církví vstupujeme na rovinu strukturních otázek.

Tato perspektiva je většině katolíků zprvu poněkud cizí. Neboť když katolický křesťan dnes hovoří o „církvi“, má obvykle nereflektovaně a spontánně na mysli katolickou církev na celém světě, která má své centrum v Římě a na jejíž špičce stojí papež. Tak tomu však nebylo vždy. V prvním tisíciletí se slovem „církev“ označoval prvotně lid shromážděný kolem biskupa (Cyprián), tedy místní církev. Ztotožnění „církve“ s všeobecnou církví je výsledek eklesiologie jednoty v druhém tisíciletí. V prvním tisíciletí byla všeobecná’ církev chápána jako společenství místních církví.

Druhý vatikánský koncil znovu chápe jednotu církve jako jednotu místních církví vedených svými biskupy, tehdy jako jednotu ve smyslu communio, společenství. Tím se vědomě vrací k eklesiologii prvního tisíciletí, aniž by ovšem nechal bez povšimnutí další prvky pozdějšího obrazu církve. Podle Druhého vatikánského koncilu není místní církev pouhá výseč nebo správní okrsek světové církve, nýbrž skutečně církev na daném místě. Všeobecná církev potom také není celek složený z nesamostatných části, nýbrž společenství (communio) všech místních církví. Má své centrum v Petrově úřadu, který je službou jednoty. (66)
(...)
Zásadně je třeba dbát o to, aby rozmanitost společenství (communio) nebyla chápána jako protiklad jednoty. Na druhé straně nesmí jednota potlačovat zdravou rozmanitost. Jednotu a rozmanitost je nutno vidět jako dvě strany jediného společenství (communio). Všeobecná a dílčí církev zahrnuji jedna druhou; jedna přebývá v druhé. Podobně jako v Trojici tři božské osoby ani neruší ani nevytvářejí jednotu přirozenosti, nýbrž jsou spíše jejím konkrétním způsobem bytí, a jako jediná božská přirozenost existuje pouze v relaci mezi Otcem, Synem a Duchem, tak platí analogicky o jediné církvi, že existuje jen v místních církvích a z nich sestává. Církev je tedy právě jako communio obrazem, ikonou Trojice. (67)
(...)
Koncept církve jako communio fidelium překonává obraz církve jakožto societas inaequalis (společenství nerovných). Na základě křtu a biřmováni existuje v církvi fundamentální rovnost všech. Tím nemá být zrušen podstatný rozdíl mezi knězem a laikem. Aspekt rovnosti a bratrství, na němž je vybudována eklesiologie společenství (communio), totiž nevylučuje, že společenství je vnitřně členěno. Podle apoštola Pavla jsou v církvi rozmanitá charizmata (dary Ducha), služby a úřady (srv.1 K 12): služby vyučování, pomoci, vedeni. Církev jako communio je diferencovaný celek, tělo, resp. organismus, v němž rozličné orgány různým způsobem přispívají k dobru celku. Všichni - laici, řeholnici i nositelé úřadu - každý svým způsobem a každý na svém místě nesou odpovědnost za církev.

Tento koncept církve výrazně „zhodnocuje“ postavení laiků v církvi. Znamená to, že také laici se aktivně podílejí na službě spásy svěřené církvi. Nejsou již jen objektem služby, nýbrž zároveň jejím subjektem. Vědomá ochota laiků, převzít spoluodpovědnost za církev, je snad nejcennější a nejdůležitější plod pokoncilní doby.
(...)
Snad nejpřesnější formulaci našel J. A. Möhler, který říká: v církvi nemůže být ani jeden vším, ani každý vším. „Vším mohou být jen všichni a jednotu všech může vytvořit pouze jediný celek. To je základní myšlenka katolické církve.“
(...)
Jakožto „znamení a nástroj nejvnitřnějšího sjednocení s Bohem i jednoty celého lidstva“ neexistuje církev sama pro sebe. Církev je vždy církví pro druhé (D. Bonhoeffer). Je církví ve světě a církví pro svět. Druhy vatikánský koncil popisuje církev jako znamení a nástroj jednoty lidského rodu. Jakožto communio je církev předobrazem, typem a modelem společenství mezi lidmi a mezi národy. Posláním církve je být kvasem společenství (communio) všech lidí s Bohem i mezi sebou. Církev stojí ve službách jednoty a míru ve světě.

Pastorální poslání církve nelze proto oddělovat od jejích sociálních závazků. Zasadit se o spravedlnost, mír a svobodu lidí i národů a o novou civilizaci lásky je dnes základním úkolem církve. Nikoli náhodou uveřejnil poslední koncil nejen dogmatickou konstituci o církvi, nýbrž také pastorální konstituci o církvi v dnešním světě. Tato konstituce začíná známými slovy: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště lidí chudých a jakkoli utlačených, je radostí a nadějí, smutkem a úzkostí učedníků Kristových. Není totiž nic skutečně lidského, co by v jejich srdci nenašlo odezvu.“ (67-68)
/Walter Kasper: Co je církev?/

(Kol.: Křesťanská víra ve světle současné teologie, Křesťanská akademie, Praha 1993)