Citáty z knihy: Modli se a pracuj (Fidelis Ruppert, Anselm Grün)

Mniši v Egyptě se v době žní nechávali najímat na práci při žních a výtěžek odevzdávali na potřeby chudých.(6)

…
Během práce můžeme číst ve vlastním srdci, jaké myšlenky a pocity se v něm vynořují: zloba a hněv, sebepřeceňování, úzkosti, pokusy o únik, zbabělost a nepoctivost. Tak zvažujeme při práci výšiny i hlubiny našeho srdce a poznáváme se takoví, jací jsme v posledku před Bohem.
(11)

…
Na počátku služby snad láska není příliš veliká, snad je služba určována více povinností než láskou. Benedikt však na tomto místě předpokládá, že láska může růst. Láska roste v jednání. Láska nemusí stát vždy na počátku. Může být i plodem služby, do které se s ochotou pustíme. (28)

…
Když ráno při vstávání přednesu všechny myšlenky o dnešní práci, které se mi honí hlavou, před Boha, a poprosím ho o požehnání, pak neklesám pod prací už na samém prahu dne, ale mohu se do ní pustit klidnější a uvolněnější. Právě ranní modlitba je tedy nejlepší možností pro předmeditování nastávajícího dne. (46)
(…)
/V modlitbě před prací bychom se měli modlit za své spolupracovníky./ (46-47)

…
V následné meditaci znovu procházím práci uplynulého dne. Mohu se tiše posadit před Bohem a nechat plynout celý den jako kabaret: práci, rozhovory, lidi, s nimiž jsem se setkal, konflikty, které se objevily, mé reakce, myšlenky, pocity a nálady. Rozestřu to vše v tichosti před Bohem, pokouším se to k němu pozvednout, aby přijal den s jeho dobrými stránkami i s jeho selháními, aby odpustil, co bylo špatně, aby uzdravil, co ve mně bylo zraněno nebo co jsem zranil ve druhých. V tiché modlitbě vyvstane všechno, co se mě během dne silně dotklo, ale co jsem neměl čas strávit.(48)

…
Protože ve své práci stále pádíme za svou identitou a sebepotvrzením, jsme přetížení. Kdybychom jednoduše konali práci jako svůj úkol, kvůli službě - ne kvůli uznání, pak bychom byli méně křečovití a urputní a přitom mohli pracovat neméně nebo dokonce více a efektivněji. Chceme prací dosáhnout příliš mnoho věcí, které vůbec nejsou jejím smyslem: toužíme po uznání druhých, chceme být chváleni a ctěni, chceme sami sobě dokázat, že něco dovedeme, že naše práce za něco stojí. Nouwen to nazývá postranními úmysly.

Měli bychom se samozřejmě své práci plně věnovat. Když mám přednášku, musím se opravdu zaměřit na lidi, ale musím se vzdát úsilí chtít jim dokázat, že jsem hoden toho, aby mi naslouchali. Nesmím usilovat o úspěch za každou cenu. Musím říci to, co je třeba říci. Reakce posluchačů je jejich věcí. Nesmím chtít bezpodmínečně vynutit pozitivní reakci a manipulovat téma tak, aby posloužilo mému hledání úspěchu. (50-51)

…
Mohl by vzniknout dojem, jako by modlitba byla všelékem na naše každodenní problémy. Zkušenost však ukazuje, že se mnohé v naší práci a všedním životě nezlepší ani modlitbou. Co dělat potom? Musí si pak člověk vyčítat, že je modlitba ještě příliš slabá? Ne, dost často nelze problémy vyřešit ani modlitbou. Je nutné je prostě unést. A je možné, že navzdory svým snahám za někoho se modlit s tím člověkem stejně nedokážu vyjít, a dokonce se zdá, že se vztahy spíše horší. Veškerá modlitba, všechno analyzování mého vztahu k němu před Bohem nepomohlo. Potom mi nezbývá nic jiného než tuto situaci v modlitbě přijmout a vydržet, trpělivě, bez tlaku na výkon, že se skrze mou modlitbu přece musí něco změnit. Snad Bůh chce, aby se právě zde nic neměnilo, aby to byl můj osten v těle, který mne otevírá jeho milosti. (53)

…
Ora et labora, to není jen kvantitativní označení benediktinského života, jenž právě vedle modlitby zahrnuje i nejrůznější práci. Je to spíše duchovní program, cesta, jak se setkat s Bohem uprostřed vlastního života a dovolit mu vejít do své každodennosti.

Životní pravidlo "modli se a pracuj" je pomocí k duchovnímu zvládnutí všednosti a k rozpoznání, že právě ona je místem, kde ode mne Bůh nejvíce očekává a kde se rozhoduje, zda chci sebe a svůj : život zachránit nebo mu jej odevzdat a darovat zpět. Práce, všednost není místem od Boha vzdáleným, ale duchovním, kde se můžeme zacvičovat do lásky, trpělivosti, do nesobeckosti, úcty, poslušnosti, a otevřenosti vůči Bohu a lidem. Zkušenost s Bohem není vyhrazena těm, kdo se zcela stáhli ze světa, ale je možná každému, i uprostřed vřavy všedního dne. Ora et labora je křesťanská životní řehole, protože bere vážně Boží vtělení. Bůh se zjevil v těle a tak se nám zjevuje i dnes, v našem vlastním těle, v těle našeho prostředí, naší práce, naší každodennosti. Zdá se, že tělo nám Boha spíše zakrývá. Pravidlo "modli se a pracuj" nás chce naučit vidět jasně, abychom poznali Boha v těle naší všednosti a dotkli se ho tam, kde nám den za dnem vychází vstříc.

(Fidelis Ruppert, Anselm Grün: Modli se a pracuj, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 55)