Citáty z knihy: Modlitba a sebepoznání (Anselm Grün OSB)

Pro staré mnichy byla modlitba pramenem sebepoznání a léčebným prostředkem na všechny rány, které se dnes pokoušíme hojit psychologickými metodami. Modlitba má současně analytickou i terapeutickou funkci. V modlitbě člověk poznává všechny své chybné postoje a nemoci a v modlitbě zažívá i jejich vyléčení. Člověk, který se modlí, je nejen zbožný, ale modlitba jej činí zralým, zdravým, moudrým, vyléčeným člověkem, člověkem o kterém bychom dnes řekli, našel sám sebe, identifikoval se sám se sebou, realizoval sám sebe. (7-8)

…
V modlitbě nemůžeme sami před sebou uniknout. Bůh nedovolí, abychom jej zneužívali jako cestu úniku. To nám ukazuje, když nechává, aby nám v modlitbě stále plynuly myslí naše myšlenky a pocity, a tak odhaluje náš vlastní vnitřní stav. Opat Nilos říká o modlitbě:
Všechno, co děláš z pomsty proti svému bratru, který tě urazil, objeví se ti v srdci ve chvílích modlitby. 11)

...
Svědomí člověka, který žije jen povrchně, se podobá kalné vodě; na jeho dně se to hemží červy, hady a krokodýly zla. Netušící člověk o tom nic neví, neboť kalná voda mu znemožňuje jasný výhled Tak bezstarostně žije, považuje se za dobrého a odsuzuje druhé. Svědomí osvíceného se naproti tomu podobá čisté vodě: V slunečním svitu Boží milosti je každý prášek zřejmý a každý prášek také působí silnou bolest, neboť člověka vzdaluje od Boha. Pravé sebepoznání je jakýmsi jasnozřením na všechny naše chyby a slabosti v takové míře, že se nim všechno naplní. Bolestivé poznáni, proniknuté lítosti provází každou opravdovou modlitbu. (17-18)
(...)
Modlitba není prostředkem, který by člověk využíval ve vlastním zájmu nebo ze zvědavosti, aby poznal sám sebe. V modlitbě jde mnohem víc o pravý postoj člověka před Bohem, o pokoru, ke které jej vede bezohledné a neomezené sebepoznání. (18)
(...)
Sebepozorování samo o sobě je tedy již modlitbou. Tím, že člověk o sobě přemýšlí a své myšlenky předkládá Bohu, modlí se. (18)

…
Tématem rozhovoru mezi Bohem a člověkem je zde sám člověk. Člověk má s Bohem hovořit o sobě, má před Bohem rozestřít svůj život, aby tu od Boha dostal vysvětlení svého života. Stává-li se zde tématem modlitby člověk, neznamená to ovšem, že je Bůh degradován na prostředek lidské seberealizace. Cílem modlitby je naopak setkání člověka s Bohem. Ale aby se mohl člověk s Bohem setkat jako ten, kdo je sám sebou, nemůže si o sobě nic předstírat, ale musí své myšlenky a pocity nejdříve před Bohem předestřít. A teprve tehdy, až v rozhovoru pozná, kým vlastně je a v jakém stavu se nachází, teprve tehdy se může uskutečnit pravé setkání, v němž se člověk neukrývá za pokornou maskou, ale dovolí Bohu přistoupit blízko, do nejtěsnější blízkosti, a to bez zbožné masky. (19)

…
K sebepoznání nedochází jen při pohledu na sebe sama, ale v rozhodující míře při pohledu na bližního. Plodnou metodou sebepoznání tedy je také modlit se za bližního. Když se modlíme za nějakého bližního, prosvěcujeme i náš vztah k němu. V modlitbě za druhé rezignujeme na všechny pokusy o ospravedlnění, pokoušíme se vidět druhého v Božím světle. V tomto světle pochopíme, jaký je náš vztah k druhému. (21)
(...)
Při modlitbě za druhé nás přejde chuť, přesouvat všechnu vinu na druhé, naopak, budeme stále víc a více poznávat, že je to naše vina, když se někdo druhý chová tak, že jej každý odmítá a odsuzuje. (21)
(...)
Kdo se pokusí, vidět druhého v Božím světle, jako někoho, koho Bůh miluje, ten přestane promítat své vlastní chyby a slabosti na druhého. Modlitba za bližní je účinným prostředkem, tuto projekci odbourat a poznat tak své vlastní nitro. Současně také modlitba vede k lepšímu poznání druhého, k poznání, které neodsuzuje, ale chápe a je schopno s druhým společně trpět. (22)

…
V děkování se pokouším, přijmout všechno tak, jak to chce Bůh. Tím, že Bohu děkuji za události svého života, za ty hezké stejně jako za bolestné, přijímám sám sebe i se svou minulostí. A jen to, co jsem přijal, mohu skutečně poznat. Jedině tehdy, když sám sebe přijmu jako někoho, koho Bůh chtěl takovým mít, mohu se poznat. Z toho mi vyplyne, co Bůh se mnou zamýšlí, jaký je obraz, který mám spodobnit. Totéž platí o všech událostech a o všem, co se mi přihodí. Pravý smysl pochopím teprve tehdy, když rezignuji na to, že se budu sám snažit pochopit smysl věcí, ale místo toho budu raději Bohu děkovat za to, že to vše ode mne očekává. S děkováním se vzdám všech svých pokusů řešení a důvěřuji Bohu, že to dobře míní. A tato důvěra vede k poznání, k poznání, které nevychází z naší vlastní síly nebo inteligence, ale z milosti. Děkovat za neštěstí, při kterém mi hrozí ztroskotání, děkovat za bližního, který mě ničí, se zdá nesmyslné. Ale jakmile začnu Bohu za to děkovat, pocítím, kde se vlastně vzpírám Bohu a kde chci Boha vtěsnat do svých představ. V děkování se vzdám obrazu Boha, který jsem si sám vytvořil, a oddám se pravému Bohu, který mi poté odhalí skutečnou, často velmi bolestivou pravdu o mě samém. (22-23)

…
Boží přítomnost je jako kyslíkový stan, v kterém může nemocný svobodně dýchat. Zahalen do Boží přítomnosti se náš duch uzdraví. (39)

…
Nemoc, z které se chci uzdravit, nemusím bezpodmínečně znát. Když zdravě žiji, když přijímám každodenně lék modlitby, uzdravím se i z nemocí, které neznám. Protože modlitba mě spojuje s Bohem, pravým lékařem, který zná mé rány mnohem lépe než já. Vydat se mu v modlitbě je proto nejlepší terapeutický prostředek, který nám mniši doporučují. (40)

…
Modlitba není terapeutickým prostředkem, který může mnich ovládat jako nějakou techniku. Modlitba uzdravuje, protože nás spojuje s Bohem. Bůh je ten pravý lékař, který hojí všechny rány. V modlitbě se odevzdáváme s našimi ranami Bohu, abychom se u něho, který byl sám na kříži zraněn, jako u lékaře uzdravili. V modlitbě se setkáváme s Boží zkoumající a současně uzdravující přítomností. Protože nás modlitba přivádí do Boží přítomnosti a naplňuje nás Božím Duchem, může uzdravovat.

(Anselm Grün OSB: Modlitba a sebepoznání, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 44)