Citáty z knihy O mlčení (Anselm Grün)

Neumí-li někdo nic podržet pro sebe, nýbrž musí všechno vypovídat, jak to dobré, tak to špatné, pak máme dojem, že ten člověk nemá žádnou hloubku. Nezná tajemství. Nemůže s tajemstvím žít, nemůže tajemství unést. Proto ani nemůže do tajemství proniknout. Zničí tajemství tím, že chce o něm ihned mluvit. V tomto ustavičném mluvení se konec konců skrývá strach před tajemstvím, možná i strach před samým Bohem. V mluvení chce člověk všechno pojmenovat, všechno prohlédnout, sdělit a tím i ovládat. O čem mluvím, to mám v rukách. Hodím to druhému. Nemůže mne to tudíž porazit.
(Anselm Grün: O mlčení Karmelit. nakl. Kostelní Vydří 1994, 6)

…
Opět pravil Poimen: "Je tu člověk, který vypadá, jako by mlčel, ale jeho srdce odsuzuje druhé. Takový ve skutečnosti nepřetržitě mluví. A pak je tu jiný, který mluví od rána do večera, a přece mlčení zachovává, protože neřekne nic zbytečného" (Apo 6O1)
Posuzování druhých nás nejenom zneklidňuje, nýbrž i oslepuje pro vidění našich vlastních chyb. Mlčení v pohledu na druhé nám umožňuje jasnější sebepoznání, dovolí nám prohlédnout mechanismus projekce, kterou přemísťujeme své vlastní chyby do druhého a tak nejsme schopni je rozpoznat. (17)
Hřích druhých může být podnětem, abych se zamyslel nad svým hříchem. Tím, že se zřeknu soudu a mlčím, obdržím schopnost poznat svou vlastní hříšnost. Tak radí jeden Otec: "Uvidíš-li někoho hřešit, modli se k Pánu: Odpusť mi, neboť jsem zhřešil." (18-19)

…
Na co myslíme, když se právě ničím nezabýváme - při čekání, před usnutím... Podle toho můžeme mnoho poznat o sobě: Sebelitování, představa o vypořádání se s druhými. "Existují lidé, kteří si mlčky představují nejbližší vystoupení na jevišti svého života. Zkouší si je před zraky diváků, před nimiž chtějí svou roli zahrát tak, aby sklidili potlesk... Tito lidé obdivují sami sebe. Stále si říkají, jak jsou významní, jak by se svět měl radovat, že vůbec jsou - oni, se svými vlohami, schopnostmi, výkony. ...Navenek mlčíme, vnitřně však bez ustání mluvíme. ...Vnější mlčení ještě nic neříká o tom, nakolik jsme se naučili mlčet vnitřně."
(Anselm Grün: O mlčení Karmelit. nakl. Kostelní Vydří 1994, 2O)

…
Sv. Benedikt nevidí mlčení odděleně od mluvení. (23) ...
Naše mluvení je testem pravosti našeho mlčení. Jestliže se naučíme vnitřně mlčet, pak z mlčení nevyjdeme ani mluvením. Stahuji-li se však do mlčení proto, abych se vyhnul kdejaké výměně názorů, kochám-li se v mlčení a kroužím v něm sám kolem sebe, pak mě každá řeč ruší a já odpovídám jen mrzutě. (23)
...Mluvíme-li, pak nemá být rozmetáno vše, co jsme ve svém nitru mlčením nashromáždili, nýbrž i při řeči bychom si měli vnitřní mlčení uchovat. (24-25) ...Nebudeme se svou řečí "producírovat", nýbrž budeme mluvit, jen když nás k tomu přiměje Duch. (25)
(Anselm Grün: O mlčení Karmelit. nakl. Kostelní Vydří 1994, 23-25)

…
Mluvení má být výrazem naší lásky a dobroty vůči lidem. ... Pak se slovo stane službou lásky vůči tomu, kdo na slovo čeká, aby ho napřímilo a rozveselilo. Udiví asi, že Benedikt v této souvislosti nemluví jen o vlídnosti, nýbrž i o bázni Boží. Mluvit o bázni Boží /patrně chyba překladu - má být snad: z bázně Boží - von dem Gottesfurcht?/ znamená být vnímavý pro přítomnost Boha v druhém. ...V druhém se s námi setkává Kristus. A tak můžeme druhého jen v bázni Boží poznat takového, jaký je.
Kdo se naučil mlčet, umí i správně mluvit.
(Anselm Grün: O mlčení Karmelit. nakl. Kostelní Vydří 1994, 27)

…
Zda někdo umí mlčet, to se neprojevuje množstvím jeho slov, nýbrž tím, jak se dovede oprošťovat. leckdy se ten, kdo navenek mlčí, vůbec nechce takto oprošťovat. Jenže právě o to v mlčení jde. Takový člověk se stáhne zpět do mlčení, aby byl nenapadnutelný - anebo, aby se mohl pevně držet sebe a ideálního obrazu, který si o sobě vytvořil.
Pro mnohé je mlčení regrese, jakýsi návrat do nezodpovědnosti mateřského lůna. Toto nebezpečí se týká především mladých lidí, kteří se chtějí příliš brzy upsat mlčení jakožto jediné cestě. Nejraději by v mlčení i nadále cítili bezpečí skrytosti, nechtějí si dát zničit své snové obrazy životním bojem. Tak se mlčení stává tvrdošíjným lpěním na sobě samém. Kdo mluví, stále se vydává druhým, dává příležitost k výtkám, jeho slova se dají kritizovat, zesměšnit. Může se svými slovy blamovat. Mnohý mlčí z vnitřní pýchy, aby svými slovy neodkryl na sobě zranitelné místečko. Nemůže se oprostit od sebe a od obrazu své vlastní dokonalosti. Bylo by pro něho lepší, kdyby mluvením podstoupil riziko, že si udělá ostudu.
Když zjistím, že jsem se svou řečí zesměšnil, a když jsem schopen poděkovat Bohu za to, že jsem se mluvením blamoval, pak se skutečně od sebe oprošťuji.

(Anselm Grün: O mlčení Karmelit. nakl. Kostelní Vydří 1994, 28-29)


…
Pozorujeme-li přesně, o čem mluvíme, pak shledáme, že většinou o druhých. Ti druzí jsou přece tak zajímaví. Dodávají ustavičně látku k hovoru. I když chceme mluvit o druhých pozitivně, přistihneme se při tom, jak posuzujeme, klasifikujeme nebo se sami s nimi srovnáváme. Často bývá mluvení o druhých mluvením o sobě samém, aniž si to uvědomujeme. Mluvíme o tom, co bychom sami rádi měli, nebo o tom, co nám jde na nervy, co nás znejišťuje a provokuje. Avšak tím, že mluvím o druhých, nebývám si vědom toho, že mluvím o sobě samém a o svých problémech. Tak to většinou nevede k lepšímu sebepoznání, nýbrž naopak k obraně před poctivým pozorováním sebe. Držíme si vlastní skutečnost dále od těla tím, že mluvíme o druhých. A přece každý pozorovatel snadno pozná, že stále sami sebe prozrazujeme. Naše mluvení ukáže pozorném posluchači, jak to s námi vypadá, co myslíme, čím se zabýváme, s čím se nemůžeme vnitřně vyrovnat. Naše řeč prozrazuje druhým naše emoce a přání, naše plány, motivace, problémy a komplexy.
Kdo mnoho mluví, staví často do středu sám sebe. (7)
...Aniž by si toho povšiml, obrací slova tak, aby mu pomohla vzbudit uznání. Tak mluvení slouží ukojení touhy po slávě.(8)

(Anselm Grün: O mlčení Karmelit. nakl. Kostelní Vydří 1994, 7-8)