Duch svatý - z různých úhlů pohledu z knihy: Věřím v Ducha svatého (Josef Dolista)

Vymezení pojmu ´Duch Boží´ ve Starém zákoně

Starozákonní texty(6) nás v úvodu seznamují s touto skutečností: "Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží" (Gn 1,1-2).

Snad všechny jazyky, biblické nevyjímaje, mají pro pojem duch mnoho a často dost rozdílných odstínů. Připomeňme jen výrazy jako: duchaplný, oduševnělý, duchovní život. Existuje zde celá plejáda dosti výrazných rozdílů v chápání jednotlivých výrazů. Ale také vnímáme jejich nespornou podobnost.

Slovo duch značí vždy nepostižitelnou podstatu jsoucna. Podstatu, která oživuje a je v jistém smyslu nadřazena, neboť ji nelze ovládnout. Tato podstata zcela mimoděk vyzařuje a umocňuje to, čím jsoucno ve skutečnosti je.(7)

Hebrejský tvar slova ruach označuje vítr, dech, ducha (také lidského ducha).(8) Sémantické pole tohoto slova je velmi široké. Zahrnuje přitom více výrazů, mezi kterými ovšem existují vztahy, co se týká významu slov. Právě pro tento bohatý pojmový obsah i široký význam se slovo ruach ve vědeckých pojednáních nepřekládá do moderních jazyků. Chápe se jako pojem odborný, biblický. Proto je zvykem používat pojem ruach jako běžný odborný termín v původní hebrejské formě.(9)

Podívejme se na jednotlivé významy termínu ruach ve třech základních smyslech:
a) ruach jako vítr; b) ruach jako dech; c) ruach jako lidský duch.


Ad a) Ruach - jako vítr

V prvé řadě je míněn proud vzdušných mas, tedy větru. Vítr sám je záhadou. Jeho pohyb způsobuje katastrofy. Vítr ničí domy, cedry i lodě na moři (srov. Ez 13,13; 27,26). Náhle se mění v sotva citelný vánek (srov. I Kr I 9,12), aby se vzápětí rozběsnil ve vichr, který vysušuje zemi (srov. Ex 14,21; Iz 30,33). Proud větru může působit i blahobyt. Nezřídka přináší déšť, to jest vodu přinášející život.(10)


Ad b) Ruach - jako dech

Tak přivádí nestálý a křehký dech k existenci celé tělo, podobně jako vítr uvádí v pohyb hmotu neživou. Člověk nevládne dechu, přitom však bez něj nemůže žít. Umírá, jakmile ho dech opustí. Pánem obou, větru i dechu, je Bůh, zvláště dechu lidského (srov. Gn 2,7; 6,3; Jb 33,4). Bůh má také moc uvrhnout do smrti odnětím dechu (srov. Jb 34, I 4-I 5; Kaz 12,7; Mdr 15,11 ). Například při popisu potopy světa je pojem ruach použit právě ve smyslu dechu (srov. Gn 7,22). Na základě těchto textů lze smrt popsat následovně: "A prach se vrátí do země, kde byl (vzpomeňme na postup při stvoření Adama v Gn 2,7) a duch se vrátí k Bohu, který jej dal" (Kaz 12,7).


Ad c) Ruach jako duch lidský - nebo svědomí

Vše, co lidskou duši zasahuje (dějiny, vzrušení, city), se u člověka projeví navenek právě dýcháním. Ať už je to obava (srov. Gn 41,8), hněv (srov. Sd 8,3), radost (srov. Gn 45,27) či hrdost. Boží dech přebývající v člověku činí z nehybného těla hýbající se bytost, tj. živou duši. Proto také odporučit lidského ducha do rukou Božích (srov. Ž 31,6; L 23,46) znamená vy dechnout naposled a odevzdat Tvůrci jediný skutečný poklad, který člověk vlastní - své bytí.(11)

V hymnu o stvoření se objevuje protiklad. Čteme zde o chaosu, znázorněnému pouští, bez jakéhokoliv životního zdroje. Poušť je pro židy velmi známým a používaným symbolem v biblických knihách (srov. Lv 16,10; 1 S 23,14; Ex 14,1 l; Oz 2,5; Mt 4,1 atd.). Vše je zahalené vodami a neproniknutelnou tmou. Avšak na straně bezútěšného pohledu na temný svět se vznáší duch Boží. Vznáší se chvějivým pohybem ptáka nad svým hnízdem (srov. Dt 32,11; Gn 1,2).

Text prozatím nevyjadřuje osobní veličinu, rovněž nemluví o třetí osobě Trinity. Knihy Starého zákona pojímají ducha Božího (svatého) ve smyslu tvořivé Boží síly. Pod pojmem duch Boží rozumějí pisatelé vždy světlý, tvůrčí a oživující princip, který vychází z moci Boží. Boží moc, tedy Bůh sám je dárcem světla, počátku života. Tak nás Písmo svaté informuje o jednotlivých krocích stvoření. Všechny jsou cílem mocného, inteligentního imperativu.

A právě zde zřejmě nalézáme původ titulu Ducha svatého -Creator Spiritus. Uveďme na tomto místě několik textů z knih Starého zákona, kde je duch Boží představován jako závan silného větru, tedy jako dárce života.

"Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily" (Gn 8,1 ).

"Mojžíš vztáhl ruku nad moře a Hospodin hnal moře silným východním větrem, který vál po celou noc, až proměnil moře v souš. Vody byly rozpolceny. Izraelci šli prostředkem moře po suchu. Vody jim byly hradbou zprava i zleva" (Ex 14, 21-22).

"Vtom se zvedl vítr seslaný Hospodinem, přihnal od moře křepelky a rozhodil je po táboře, asi do vzdálenosti jednodenní cesty na tu i na onu stranu kolem tábora, do výše kolem dvou loket nad zemí" (Nu 11,31 ).

V uvedeném textu je to právě vanutí způsobené Hospodinem, které buď chrání život před živlem, nepřítelem, či zabraňuje zahynutí lidu tím, že dodává potřebnou potravu. Termín ruach vyjadřuje činnost Boha, která se projevuje v záhadném a mocném větru.

Poukažme ještě na další obohacující aspekt termínu ruach. Je to zvláštní zintenzivnění života v člověku. Člověk dostává od Boha darem různé schopnosti, různé talenty.

Vždyť právě "ducha Božího" obdivoval farao u patriarchy Josefa, poté co mu Josef dokázal vyložit dva sny a současně navrhl řešení situací, které sny předznamenávaly (srov. Gn 41,38). Dar ducha Božího se velmi často projevuje schopností prorokovat. Takto je vytvářen jakoby nový člověk (srov. 1 S 10,9-11 ).





Boží život zprostředkovaný křtem

/…/ Spolu se statutem nového stvoření dostává věřící při křtu ctnosti, které nazýváme božskými - je to víra, naděje a láska. Nejpodstatnější však je láska, která v sobě zahrnuje i předchozí dvě ctnosti. Právě láska mezi věřícími je projevem Ducha svatého. Člověk se stává synem (dcerou) Boží. Toto synovství působí Duch svatý tím, že zapojuje naše lidství do lidství vzkříšeného Spasitele. Člověk se svým prvním životem má sestoupit do Božího lůna, a tak být uschopněn k životu novému. Bere tak podíl na Kristově postavení vůči Bohu Otci od věčnosti. Křesťan se stává Kristovi bratrem a sestrou. Milost dostává opět silou Ducha svatého. Ten chce být přítelem i utěšitelem člověka. Proces nazvaný "posvěcení Duchem" se rozvíjí v člověku od křtu až po možné připodobnění se ideálu svatosti, Kristu. Sakrální charakter, který člověk při křtu obdrží, však lze uchovat pouze za cenu mravního úsilí, směřujícího k bytostné svatosti darované Bohem. Vyvrcholení této milosti provázené úsilím pak nastává v okamžiku vzkříšení. Křesťan se projeví ve vzkříšeném duchovním těle zcela podle vzoru oslaveného Krista (srov. Ř 8,11; Fp 3,21 ).

Podle textu Nového zákona (srov. Ef 2,3) jsou totiž lidé až do okamžiku křtu mrtvi pro své viny a hříchy. I přesto, že obdrželi milost, stále v nich působí "staré lidství" (srov. Ef 4,22). To jsou břemena tělesnosti, která člověk zdědil po Adamovi. Tělo (sarx) přitom neznamená pouze organismus, ale celou přirozenost člověka se sklonem k fyzickému i mravnímu kolísání. Mrtvým pro hřích se křesťan stává až přijetím nového života se všemi jeho zvláštními požadavky, tedy poté co odevzdal své "údy" službě spravedlnosti a svatosti (srov. K 6,4.19). Tak nově zrozený křesťan stojí v opozici vůči starému člověku.

Nejedná se o pouhé "křižování vášní", to by byl příliš zjednodušený pohled. Především jde o znamení spoluúčasti na smrti a vzkříšení Kristově. To se projevuje snášením utrpení a ochotou k oběti, umocněnou snahou konat ve světě dobro.

"Zemřel sice na kříži v slabosti, ale z Boží moci je živ. I my jsme s ním slabí, ale pro vás budeme společně s ním žít z moci Boží" (2 K 13,4).

Touto "mocí Boží" je (jako na mnoha dalších místech) Duch svatý. Tak pojmy Kyrios-Pneuma, jež se staly zřejmými ve skutečnosti vzkříšení Kristově, zůstávají i životním principem těch, kteří věří ve "znamení Jonášovo".

Právě mocný prvek pneuma (tentokrát chápaný jako dar Ducha svatého) umožňuje křesťanu překonat vliv prvku sarx tím že posiluje "vnitřního člověka" (srov. Ef 3,16).
Proto ti, kteří se s přesvědčením dávají vést Duchem svatým, jsou synové - dcery Boží, jak to napovídá Kristův předobraz (srov. Ř 8,14; Ga 5,16-25). Vedle boje (stálé přemáhání vlivu sarx) stále působí dar milosti, aby se křesťan stal "novým člověkem", stvořeným "ve spravedlnosti a svatosti pravdy" (Ef 4,24). Jedná se opět o "přiblížení se Kristu", které má počátek ve křtu.





Duch svatý a jednota církve

Vztah mezi Duchem svatým a církví nemá pouze vnější podobu.(19) Je to vztah podstatný, který vytváří církev. Církev je Kristovým tělem. Apoštol Pavel píše: "Byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem" (1 K 12,13).

V tomto smyslu učí také 2. vatikánský koncil. Duch svatý, který přebývá ve věřících, současně vede celou církev a naplňuje ji. Tak Duch svatý uskutečňuje podivuhodnou vzájemnost věřících. V Kristu jsou všichni úzce spojeni. Duch svatý tedy zakládá jednotu církve.(20)

Církev je svátost a obraz (ikona) Trojice. Velmi výstižně o tom hovoří také starokřesťanský autor Cyprián: církev je lid sjednocený působením jednoty Otce i Syna i Ducha svatého.(21) V této jednotě se shromažďuje křesťanský lid. Je to tajemství společenství Boha a lidí.(22)

Tertulián, církevní spisovatel z počátku 3. století, který žil, v severní Africe, se vyjadřuje podobně. Říká, že tam, kde jsou tito tři, tedy Otec, Syn a Duch svatý, tam je i církev, jelikož je jejich tělem.

Duch svatý spojuje jednotu a hlubokou vzájemnost Otce a Syna ve vnitřním životě Trojice. V církvi působí rovněž jako pojivo všech pokřtěných, které spojuje v jedno tělo, Kristovo tělo. Jediný a nedělitelný Duch svatý přebývá ve všech křesťanech a vede je k duchovní jednotě. Všichni pokřtění přijali Ducha svatého, všichni jsou v tomto Duchu propojeni navzájem a současně s Bohem. I když je křesťanů mnoho a každý jedinec existuje odděleně od druhého, přebývá v každém Duch Krista a Duch jeho Otce. Je to opět jeden Duch svatý, který toto působí. Tak přivádí k duchovní jednotě a celou budovu církve drží v jednom celku.

Duch tvoří základ společenství.(23) Boží láska sídlí v našich srdcích jedině skrze Ducha svatého, kterého křesťané dostali. On zakládá jednotu. Jednota církve je však milost a dar Boha. Tu člověk dostává podobným způsobem jako život a vlastní existenci. Jednota církve je tedy jedinečná milost. Člověk se stává jedno s Kristem, tím se tvoří a stále obnovuje církev; tak se uskutečňuje věčný Boží záměr. Jestliže tedy v ekonomii spásy dostává člověk veškerou milost pouze prostřednictvím Ducha svatého, tím více to platí o milosti jako takové. Vždyť právě milost je jednotou Krista-Hlavy a jeho údů, kterými je církev.

"Věřící jsou jedno, neboť v Duchu mají společenství se Synem a v Synu mají jeho společenství s Otcem."(24) Není to nic jiného než způsob, kterým se projevuje milost v křesťanech. Skrze ni dává Bůh účast na společenství se sebou, tj. věčný život. Společenství s Bohem, víra v něj, znamená žít v církvi a s církví.

Nejde jenom o sjednocení jednotlivců do křesťanského společenství, ale Duch svatý je silou, která sjednocuje všechny křesťanské církve. Zde vidíme, jak důležitá je kolegialita mezi jednotlivými církvemi.(25) Zkušenost Dvanácti je přitom primární. Kristus je ustanovil jako viditelné znamení, jemuž v čele stanul Petr. Římský biskup, Petrův nástupce, pak stále zůstává (spolu s biskupským kolegiem) jako viditelné znamení jednoty církve. Ve společenství s papežem je tedy každá místní církev částí Božího lidu. A díky eucharistii se stává místní církev církví v plném smyslu slova. Zároveň je církví jedinou ve společenství s ostatními církvemi, které vyznávají stejnou eucharistii.

Církev věří, že sjednocující síla Ducha svatého vede k dokonalé jednotě církve. Mezi různými křesťanskými církvemi a společenstvími existuje pravdivé spojení v Duchu svatém. Také v nich rozděluje Duch své dary a milosti, působí zde svou posvěcující silou. Vzbuzuje ve všech Kristových učednících touhu po procesu sjednocování a sílu k němu, aby všichni křesťané nalezli jednotu podle Kristova záměru. Přesně v duchu a způsobem, který Kristus ustanovil.(26)

Duch svatý tvoří nejen jednotu, ale také rozmanitost církve. Uděluje různá charismata, různé dary jednotlivcům i partikulárním církvím. Církev se proto neprojevuje pouze institucionálně, ale také charismaticky. "Otec vdechuje církvi Ducha i své Agapé, své všeobjímající a všecko spojující lásky (srov. Ef 2,18; LG, čl. 4)." (27) Charismatická různorodost jednotu církve nenarušuje, naopak působí velké obohacení vnitřního církevního života, který je zřejmý i z vnějšího pohledu (srov. 1 K 12,4-11). Nejvyšší předobraz tajemství jednoty církve v Kristu je jednota Boha - Otce, Syna a Ducha svatého v Trojici.

Duch svatý je tím, v němž se Kristus sám předává křesťanům, a v témže Duchu lidé Krista předávají dále. Duch svatý, nestvořený Duch, existující spolu s Otcem a Synem od věčnosti, je přítomný v každém okamžiku dějin spásy.





Ekonomie Ducha svatého ve svátostech

Reforma liturgie po 2. vatikánském koncilu stále zdůrazňuje mysterium Krista a církve. Tím ukazuje na skutečný základ eklesiologie. Nelze tedy hovořit o církvi bez eucharistie, ani o eucharistii bez církve.

Těžiště liturgie se nezaměřuje na aspekt individuální, ale na aspekt společenský. Právě účastí na eucharistii se církev stává Božím lidem par excellence. Křesťané se shromažďují kolem oltáře k lámání chleba i k prožívání vzájemné lásky v denním životě. Právě Kristova láska je pro církev zdrojem nového života i základem nové interpretace autority a řádu prvotní církve.

Takto pojaté mysterium církve shromážděné kolem oltáře objasňuje liturgie slova. Ta klade důraz na přítomnost Páně, ale také zdůrazňuje a vysvětluje účinnost oslavené liturgie. Činí z ní duchovní kult. Tedy-eucharistie je kult. Jeho smysl se zjevuje v Božím slově. Tak má Boží slovo čtené v průběhu liturgie zvláštní životaschopnost. Působí opravdu účinně. Duch svatý oživuje slovo, v dané chvíli hovoří Pán.

Bez působení Ducha svatého by lidé nebyli schopni přijmout slovo a odpovídat na ně životem v intencích evangelia. Duch svatý je samotným přijetím v srdci každého křesťana.

Boží slovo zjevuje Boží království, které nyní na zemi existuje, i když ne dokonale (už ano - ještě ne). Duchovní pochopení Božího slova je nutné pro účinné přijetí eucharistie. Eucharistie zas uschopňuje křesťana k pochopení slova. Boží slovo a eucharistie se stávají zdrojem inspirace a síly všem, kdo se angažují pro víru a pro církev. Je to místo Kristovy přítomnosti, místo stálého rozdávání Ducha svatého.

S tímto vědomím končily modlitby prvotní církve doxologií: "Sláva bud' Otci skrze Syna v Duchu svatém."Dnešní liturgie je končí: "Skrze Ježíše Krista v jednotě Ducha svatého." Uvedený výrok poukazuje na jednotu Otce a Syna, ale také na jednotu shromáždění církve. Církev je přece dílem Ducha svatého, Duch svatý je duší církve a principem její jednoty.

Nabízí se nám zřetelná analogie. Jako neexistuje uctívání Ducha svatého bez uctívání Otce a Syna, tak neexistuje křesťanský duch bez sociálního kontextu. Individuální "Já" má splynout do jednoty "My", aniž by při tom ztratilo vlastní charakter. Tato jednota lásky nevzniká bezprostředně, je výsledkem modliteb, proseb a obětí. O tom svědčí právě epikleze. V ní se projevuje vztah mezi eucharistií a Duchem svatým.

Srdcem liturgie jsou eucharistie a epikleze, přesněji řečeno "epikletická eucharistie".





Eucharistie a epikleze

Pojem eucharistická epikleze se během času zjednodušil a zúžil. Lze ho definovat z několika hledisek. Kristologickou epiklezí je například zvolání: "Maranatha". Pneumatologické epikleze jsou obsaženy v prosbě k Otci o seslání Ducha svatého či se přímo obracejí k Duchu svatému. Jsou to prosby o posvěcení a proměnění darů. Pneumatologická epikleze s významem zúženým na konsekrační formuli se stala na koncilu ve Florencii (r. 1439) předmětem sporu mezi latiníky a Řeky. Latiníci spojovali konsekraci s vloženými slovy, Řekové naopak s epiklezí. Odůvodňovali tuto tezi tím, že epifanie Ducha svatého je jejím výsledkem.

Tedy vzpomínání na velké Boží skutky (anamneze), zpřítomnění Boha a naléhavé volání (epikleze) tvoří společně podstatnou část eucharistie. Zde nalézáme velkou otevřenost pro ekumenický dialog.

Takto chápaná epikleze určuje život modlitby a liturgie. Každá modlitba zpřítomňující Boha se stává epiklezí. Stejně tak znamení kříže, mešní orace a v širším smyslu všechny svátosti a svátostiny.

Duch svatý má vliv na vnitřní proměnu člověka. Centrem jeho působení však zůstává eucharistie jako pneumatický děj přítomnosti těla a krve Páně.





Duch svatý a Maria

V Písmu svatém čteme, že apoštolové setrvávali v modlitbách spolu se ženami i s matkou Pána-Marií (srov. Sk 1,14). Vidíme, že také Maria prosila o dar Ducha svatého, který ji samu zasáhl už při zvěstování.(43)

V Panně Marii je zosobněno dílo Ducha svatého. Její proměna byla úplná, vždyť Duch svatý v ní přebýval. Její tělo bylo po zesnutí Duchem svatým zcela přetvořené. Maria v sobě nosila skrytý pramen věčného života. Když završila svou pozemskou cestu, byla i s tělem vzata do nebe v důsledku své zduchovnělé existence, neboť byla mimořádně blízko Kristu. Chápání tohoto procesu je vyjádřeno v nauce církve, konkrétně v konstituci Pia XII. Munificentissimus Deus z roku 1950.

Maria se svou láskou a oddaností Bohu připodobnila Ježíši. Toto spojení v Duchu svatém dozrávalo po celý její pozemský život. Marii se tedy dostalo mimořádného tělesného oslavení. Zde vyvstává problém Mariiny účasti na díle spásy. Výpovědi magisteria jsou v těchto problematických otázkách zdrženlivé. I papež Pius XII. vystupoval v tomto smyslu velmi umírněně, i když si přál označit Marii jako spoluvykupitelku. Ten, kdo pohlíží na Marii pod tímto zorným úhlem, musí brát na zřetel slova Písma svatého.

Apoštol informuje, že je pouze jeden prostředník mezi lidmi a Bohem, a tím je člověk Ježíš Kristus. Ten přinesl Bohu výkupnou oběť za všechny (srov. 1 Tm 2,5).

Poslání Ježíšovy matky nezastiňuje ani nezmenšuje Kristovo jedinečné prostřednictví; naopak vyzdvihuje jeho význam a účinnost. Vždyť jakýkoliv spasitelný vliv Panny Marie má svůj původ v Božím milosrdenství a pramení z množství Kristových zásluh. Základ tedy tkví v Kristově prostřednictví, z něj vychází všechna možná účinnost.(44)

Mariin spasitelný vliv vůbec nepřekáží přímému spojení křesťanů s jejich Pánem.(45) Mariina účast se zakládá na tom, že dala život historickému Spasiteli, celý jeho život ho provázela svou láskou, vytrvala s ním v jeho díle až po jeho umučení na kříži. Lze říci, že Maria jako pravzor věřícího člověka vyslovila "ano" za všechny lidi, nejen za příslušníky církve, ale i za ostatní lidstvo, které je rovněž do církve povoláno. Do církve v tomto smyslu znamená ke Kristu.

Nelze zveličovat zapojení Kristovy matky do díla spásy způsobem, který by ohrožoval bezprostřední vztah věřícího ke Kristu a v něm i k Bohu. Avšak Mariino odevzdání se Kristu ve víře mělo za následek její připodobnění Kristu. Čím hlubší odevzdání, tím výraznější podoba s Kristem. Pokud toto platí, má každé odevzdání se věřícího člověka mariánský podtext. Tím se ovšem neztrácí vztah ke Kristu ani k Bohu. Maria je místem, skrze které vstoupila Kristova spása do historie jako objektivní hodnota. Pro celé dějiny je významná skutečnost, že právě Maria byla přítomna ve večeřadle, kde se v Duchu svatém zakládala církev.(46)





Duch svatý - zdroj a původ charismat

Charismata jako taková jsou darem Ducha svatého. Pocházejí přímo od něj (srov. 1 K 12, 4-l 1 ). Tento text uvádí, že právě Duch je dárcem charismat z milosti. V nich se také projevuje, dary lidem propůjčuje a probouzí je v nich. Speciální dary - charismata jsou projevem zvláštní Boží milosti. Působení Ducha přichází s velkou mocí. V Písmu svatém čteme, že Ježíš konal a učil v síle Ducha, stejně tak apoštolové přijímali sílu téhož Ducha pro hlásání evangelia (srov. L 4,14; Sk 1,5-8). Celá kniha Skutků apoštolů svědčí o tom, jak Duch svatý řídil apoštoly, dával jim sílu i schopnost svědčit o Kristu.

Síla Ducha svatého přenáší věřícího do eschatologického světa. V knize Zjevení Kristus pronáší světu: "Hle, všecko tvořím nové" (Zj 21,5).

Před příchodem Krista je svět ponořen v temnotě, zmrtvýchvstání však přináší nové světlo, obnovu světa. Tento akt již patří k novému eonu, k nebeskému Jeruzalému. Ačkoliv vzkříšení proběhlo v tomto světě, lze říci, že již začala eschatologická obnova Kristova.

Duch svatý působí, že velikonoční událost se stává vlastním zážitkem věřících. Propůjčuje totiž Kristovu dílu trvalou aktuálnost, stálou účinnost Kristovy výkupné oběti. Působení Ducha svatého je nezávislé a překvapující, nelze ho měřit lidskými měřítky.

"Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha" (J 3,8).

Charismata jsou náznakem obnovy Ducha, zásahem Božím do lidského světa. Jsou také zjevením, ať už se jedná o charismata obvyklejší či výjimečná. Zjevení Boha v charismatech má sloužit k obecnému užitku. Charismata přenášejí člověka do nového světa. Jsou to eschatologické jevy.

Původ charismat z Ducha svatého je také základním měřítkem jejich autentičnosti; charismata musí nalézt své určité poslání a místo ve všeobecném působení církve. Pokud zde chybějí určující zpětné vazby k Duchu svatému, jde pouze o obecné výtvory lidského ducha, které mohou působit užitečně. Mohou to však být i duchovní síly nepřátelské jak člověku, tak církvi, ukrývající se pod maskou dobra.

Apoštol Pavel varuje před nezřízeným úsilím získat charismatické dary za každou cenu. Posuzovat pravost a dobré využití charismat náleží představeným církve. Zvláště oni musí všechno uvážlivě a pečlivě zkoumat a dobrého se držet.(52)

6) Srov. PACHE, R., DerHeilige Geist. Person und Werk, R. Brockhaus Wuppertal, Dannstadt 1978.
7) Srov. Slovník biblické teologie, Křesťanská akademie, Řím 1981, s. 89.
8) Srov. CONGAR, Y., Der Heilige Geist, St. Benno Verlag, Lepzig 1988, s. 21. Congar uvádí, že Starý zákon cituje slovo ruach 378krát.
9) Srov. HERIBAN, J., Príručný lexikón biblických vied, Slovenský ústav svatého Cyrila a Metoda, Rím 1992, s. 899.
10) Srov. Slovník biblické teologie, op. cit., s. 89.
11) Srov. Slovník biblické teologie, op. cit., s. 90.
17) KKC, čl. 1272.
18) Srov. GUARDINI, R., O modlitbě, Zvon, Praha 1991, s. 142.nn
19) CONGAR, Y., Der Heilige Geist, op. cit., s. 163-l71
20) Srov. UR, čl. 2.
21 ) Srov. CYPRIÁN, De Orat. Dom. 23: PL 4, 553.
22) Srov. LG, čl. 4.
23) Srov. PACHE, R., Der Heilige Geist, op. cit., s. 136-144.
24) JAN PAVEL 11., Ut unum sint, čl. 8.
25) Srov. KKC, čl. 879.
26) Srov. LG, čl. 15.
27) ZVĚŘINA, J., Odvaha být církví, Opus bonum, Mnichov 1981, s. 31.
43) Srov. LG, čl. 59,
44) JAN PAVEL II, Redemptoris Mater, čl. 38. 39. 41 45) Srov. LG, č(. 60.
46) Srov. SCHMAUS, M.Život milosti a milostiplná, Slov. ústav svatých Cyrila a Metoda, Rím 1978.
52) LG, čl. 12.


***

Se svolením převzato z knihy: Věřím v Ducha svatého, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.