Citáty z knihy: Život pod vládou Kristovou (Raniero Cantalamessa)

Kristovo slovo - jak potvrzuje sám Kristus - je Božím světlem, které září a "vydává svědectví samo sobě" (srv. J 8,12 a násl.) Jestliže ho někdo nevidí, neznamená to, že světlo není, ale že je slepý. Kdo má oči k vidění, vidí Kristovo světlo a kdo má uši k slyšení, slyší jeho slovo.

Snažit se i dnes předkládat toto světlo k neustálé kontrole našeho lidského rozumu a přijímat ho jen pokud je v souladu s ním, nebo s očekáváním světa, znamená stavět svítilnu pod nádobu, "vyprázdnit" Kristův kříž. Aby tato Boží moc, jíž evangelium je, působila na naší cestě i v nás, musíme přijmout jedinou podmínku: zřeknout se "naší" moci a jistoty, uprázdnit se a stát se malými a pokornými jako děti a "uposlechnout evangelia" (Ř 1,5). Je nutné následovat Boha, který se jako první "zřekl všeho", "ponížil" a "v poslušnosti podstoupil i smrt" (srv. Flp 2m7 a násl.). (11)

…
/Obraz: lovci perel/
Hledání pokory je podobné dobrodružství. I tady totiž musíme sestoupit do hloubky, potopit se pod klidnou jezerní hladinu svých iluzí o sobě a nořit se hloub a hloub, až dosáhneme na pevné dno, na němž leží pravda o nás. (21O)

Člověk ...má dva životy: jeden skutečný a druhý pomyslný, kterým žije ve svých představách, nebo v představách jiných lidí. Na svém pomyslném bytí pracujeme bez ustání, a zanedbáváme bytí skutečné. ...Cesta k pokoře je tedy cestou k "bytí", k pravosti, a jako taková nás ještě dřív než jako věřící zajímá jako lidi. Být pokorní je lidské! Slova člověk (homo) i pokora (humilitas) jsou obě odvozena od téhož slova (humus), které znamená země, půda. (211)

…
Statut pokory je zcela zvláštní: má ji ten, kdo nevěří, že ji má, a nemá ji ten, kdo si myslí, že ji má. "Pokorný srdcem" se může prohlásit a zároveň jím i být jedině Ježíš...(219-2O)
Několika slovy to vyjádřil sv. Bernard: "Skutečně pokorný člověk chce být vždy považován za ničemného, a nebýt prohlašován za pokorného." (Ser. XVI in Cant. 1O; Pl 183, str. 853) (22O)

Maria je dokonalé ztělesnění Pavlovy pareneze o pokoře; netoužila po věcech vysokých, ale skláněla se ke všedním službám. (22O-21)

…
Kompromitovat se - především sami před sebou - odhalit, jací jsme uvnitř, je spíš lékem na hřích než skutečným hříchem, pokud jsme při tom nevzbudili pohoršení anebo někomu neublížili. Tím se totiž rozbíjí pseudosvatost, která je Bohu odporná. Nejnebezpečnější bývají často hříchy, které se cele odehrávají v nitru člověka a navenek se neprojevují ničím, co by mohlo vést k jejich potrestání, k pocítění jejich důsledků a k pokoření. Když je odhalena moje nedokonalost a špatnost, mohu pořád oslavovat Boha: Díky, Pane, že modle byla stržena maska a že pravdu znají i ostatní, nejen ty a já. "Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru" (srv. Ž 119,71). Těší mě, že tvá sláva vlaje nad troskami mé pýchy. (222-23)

…
Svou slávu a chválu však nestačí nehledat; musíme umět se bez slávy a chvály obejít a žít neoslavovaní a nevážení; zkrátka přijmout radikální řešení, které nás zbaví i samotné příležitosti k samolibosti. ...Z toho je vidět, že boj o pokoru trvá celý život a zasahuje do všech stránek. ... Domýšlivost dokáže změnit v akt pýchy i náš vlastní sklon k pokoře. /Cesta k pokoře: jen poctivé přiznání se k vlastní pýše. A pak Bůh vychovává tím, že dává "osten", něco pokořujícího. Může nás to přivést k tomu, abychom se pokořili pod mocnou ruku Boží (srv. 1 Pt 5,6) (223-25)

…
/Vzorem pokory je Ježíš - ponížil se a byl poslušný... - Fp 2,5:)
/V Kristu.../...se zákon stává evangeliem a skutky se stávají milostí. ...Stejně jedná Bůh s námi: nejdřív nám v zákoně ukázal pokoru jako dílo, které máme uskutečnit, ale potom nám ji dal v evangeliu jako čin k následování. Už člověku nenařizuje jako pod zákonem: "Jdi na poslední místo," ale: "Pojď na poslední místo." Člověka k pokoře jen nevede, on ho k ní přitahuje: "Učte se ode mne - říká Ježíšovými ústy - neboť jsem tichý a pokorného srdce." (Mt 11,29) (229)

…
Blažení v nebi nejsou pokorní proto, že vidí svou bídu a hřích, ale proto, že hledí na překypující dokonalost a svatost Boží.
Podle bible nás tedy k pokoře přivádějí dvě pohnutky, každá z opačného směru: jedna vychází z člověka a druhá z Boha, jedna je založena na poznání sebe samého a druhá na poznání Boha. Obě dvě pohnutky - antropologická i teologická - se však nyní sloučily v jednu. V Ježíši Kristu, který je Bůh a člověk v téže osobě, jsme k pokoře nalezli pohnutku úplnou a poslední, pohnutku křesťanskou.(23O)

…
Podle evangelia je měřítkem velkomyslnosti právě pokora: "Kdo chce být mezi vámi první...", "Kdo se mezi vámi chce stát velkým..." (Mt 2O,26): je tedy dovoleno toužit po "prvenství" a konat velké věci. S evangeliem se změnil jen způsob jejich uskutečnění. Neprovádějí se na účet druhých lidí, jejich ovládáním, jak to dělají mocní světa, ale ve prospěch druhých. Evangelium obrátilo vzhůru nohama žebříček hodnot, daný a upevňovaný hříchem. S velkomyslností a pokorou je to jako s moudrostí a bláznovstvím: musíme se stát blázny, abychom se stali opravdu moudrými (srv. 1 K 3,18) a musíme se učinit maličkými, abychom se stali opravdu velkými. Tuto novou a skvělou velkomyslnost, která se neměří jen vykonanými skutky, ale také a především úmyslem, s nímž jsou prováděny: láskou, žili světci. Byli velkomyslní podle Božího vzoru, nikoli lidského.(234)

…
Pokora dovoluje Boží milosti, aby procházela a kolovala církví a lidstvem, aniž by se vytrácela nebo poskvrnila. Pokora je "izolátor" v životě církve. ...Pokora je v duchovním životě výborným izolátorem, který brání proudu Boží milosti, aby se nerozptýlil nebo aby nezpůsobil požár pýchy, což by bylo ještě horší. Čím silnější je proud milosti, který člověkem prochází k jeho svatosti nebo svěřenému úkolu, tím větším odporem ho musí izolovat pokora. Tento poklad máme však v hliněných nádobách - napsal apoštol o daru kazatelství - aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. (2 K 4,7).(235)

…
Pokora chrání charizma, ale také charizma chrání pokoru: ukazuje, že každý máme jen část celku, teprve dohromady dáváme celé tělo! Sloužíme si navzájem charizmaty.

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 238-39)