Citáty z knihy: Zvěstování víry I., (kol.)

Bibli v té době považovali příliš za přírodovědeckou knihu, málo ji chápali jako vyprávění, které bylo napsáno, aby Božím světlem osvítilo současný svět.
(Str.20)

...

Aniž jsme si toho vědomi, užíváme v mluveném i písemném projevu mnoha různých druhů vyjadřování. Kdo byl např. svědkem nějaké nehody, při níž přišlo o život dítě, bude tutéž událost vyprávět jinak policii než rodičům, které chce varovat, a jinak ji bude vyprávět své vlastní ženě. O téže události můžeme vyprávět trojím způsobem, pokaždé jinak, jednou něco vynecháme, podruhé něco zdůrazníme. Různí lidé užívají různých forem vyjadřování („literárních druhů“). Jeden vypráví příběhy tak přesně a objektivně, bez vnitřní účasti, jako by šlo o policejní protokoly, jiný určitým způsobem přehání, aby v jeho vyprávění bylo kus zážitku. Neznáme-li lidi, můžeme se snadno mýlit. V prvním případě bychom mohli tvrdit, že ten vypravěč se sám nezajímá o to, co vypráví; v druhém případě, že vypravěč lže. Zatím však každý z nich mluví jiným způsobem.
(Str.51)

...

S událostí se to má jako s ledovcem na moři: jedna desetina ční nad hladinou, devět desetin je pod ní. Vnitřní zkušenost tvoří největší část události. - Skupina utlačených a trýzněných kočovníků unikne ramenem Rudého moře, které vysušil vítr. Byla to tak mohutná zkušenost, že o ní celý národ nikdy nepřestane vyprávět. Ale tehdy ještě neznali psychologický popis vnitřního zážitku, jak ho zná moderní román. Takový literární druh tehdy neexistoval.

Jak tedy vystihnout slovy oněch devět desetin ledovce, totiž vědomí, že Jahve pomohl? Veliká zkušenost byla vyjádřena velkolepostí vyprávění. To byl literární druh vlastní tomu lidu. Zveličovaly se vnější události, aby se tím naznačila velikost zážitků. Výsledkem toho jsou nesmrtelně krásná vyprávění, která právě tímto zveličováním staví historické události před oči lépe, než by to dokázala suchá dokumentace.

Tak se např. v knize Exodus 17, 8-13 popisuje boj, který musel vést lid proti Amalekitům. Mojžíš stál na hoře s pažemi vztaženými k modlitbě. Kdykoli jeho paže poklesly, Izrael bitvu prohrával, jakmile je pozvedl, Izrael vítězil. Večer byl Mojžíš tak unaven, že mu dva muži museli paže podpírat. Jak výstižně je zde vyjádřeno, co se stalo: Bohem stanovený vůdce podpíral lid během celého boje až k vítězství. Celá vnitřní i vnější zkušenost je zde vyjádřena obrazem člověka s rozpjatými pažemi.

Starý zákon je plný takových nádherných míst. Viděli jsme, že se na těch knihách pracovalo po celá staletí. Tak povstalo někdy nové vyprávění jedné a téže události vedle starého. Např. ve zprávě o přechodu Rudým mořem čteme, že východní vítr vysušil rameno moře (Ex 14,21 ). Bůh zasahuje pomocí známého přírodního jevu. Ale pozdější žalmisté a vypravěči našli jiný způsob výkladu, kterým vyjadřují stejnou zkušenost: „Rozdělil moře a převedl je, postavil vody jako násep.“ (Ž 77,13) I tento výklad je zachycen ve vyprávění, a to hned za předchozí verzí (Ex 14,22). Toto pozdější nové vyprávění ve větších dimenzích vytvořilo z této události pravzor veškeré záchrany vůbec.

Snad se divíme volnosti, s jakou se to dělalo. Ale to je právě jejich způsob zpracování, jejich literární druh, ne náš. Tato svoboda úzce souvisí s velkým smyslem pro jednotu dějin. Byli hluboce přesvědčeni, že v minulosti působil tentýž Bůh jako v přítomnosti. Proto ta odvaha vkládat do starých vyprávění vlastní zkušenost. Odpad od Boha na poušti byl např. vylíčen jako tanec kolem zlatého telete. Tak totiž viděl odpad od víry pisatel v královské době u svých současníků, kteří prokazovali božskou poctu telatům. Lépe to nemohl svým čtenářům vysvětlit. Tím zároveň vytvořil pro všechny doby symbol odpadu od Boha.
(Str.52-53)

...

Není vlastně tak důležité znát přesně, nakolik je třeba brát určité vyprávění po vnější, literární stránce doslova. Otevřme se jim tak, jak jsou napsána. Poddejme se jim. Můžeme se spolehnout na to, že k nám pronikne pravé jádro událostí, těch devět desetin ledovce. Kdo se vžije do těchto zpráv, prožívá dějiny Izraele. Proto není tak tragické že lidé dlouho nerozeznávali správně literární druhy a mnohá vyprávění, např. o ráji, brali příliš doslovně. I tak k nim totiž proniklo poselství, poselství o stvoření, o pádu, o stavbě babylónské věže. Co se mění na vlastním poselství, jestliže máme nebo nemáme za to, že Bůh mluvil k Abrahámovi skutečně lidskou řečí? I ten, kdo bere vyprávění doslovně, ví, že jde o něco jiného, totiž o Boha, který se obrací k lidskému srdci. (...)(54)

Zde je veliká výhoda v tom, že Izrael měl tak vyvinutý smysl pro jednotu dějin. V dávných událostech stavěl do popředí to, co platí dodnes: naznačoval základní způsob Božího jednání s lidmi. Každý literární druh v Bibli se proto zaměřuje na to, vystihnout v každém vyprávění něco všeobecně lidského. Člověk se v tom poznává. I my. Proto nám nejsou tato vyprávění tak cizí. (55)

...

Jako se celá krajina odráží v kapce vody, tak se odráží v žalmech celé Písmo ve formě modliteb a zpěvů. Je to pohled do nitra starozákonního člověka. Mnoho žalmů se připisovalo Davidovi, ale je tomu právě tak jako s Mojžíšem a Pentateuchem. David je velikou osobností na začátku této literární formy, a proto se mu připisují i žalmy, které vznikly později. Považuje se za jisté, že některé žalmy složil sám David, ale nevíme přesně, které to jsou. Musíme je hledat především mezi prvními čtyřiceti: např. žalm 18(17) bude jistě jedním z nich.
(Str.57)

...

Čtenář si musí uvědomit, že bible není „nábožná“ kniha, nýbrž ohlas skutečnosti. Bůh se vydal na cestu s primitivním lidstvem. Teprve časem se začnou mravy zjemňovat. Příběhy Abrahámovy nás nevybízejí k tomu, abychom dělali všechno jako on, ale abychom věnovali pozornost tomu, jak zůstal ve všem věrný Bohu. K správné četbě Starého zákona potřebujeme širší rozhled a musíme si umět představit, že lidé se mohou chovat i jinak než my.
(Str.59)

...

Znamená to snad, že je Písmo částečně dílem lidským, částečně dílem Božím? NE! Je celé dílem lidským a celé dílem Božího ducha, tak jako třeba hudba pochází cele z klavíru a cele z pianisty. Když působí Duch Boží, není člověk odstaven stranou, ale stává se plně sám sebou.
(Str.61)

...

Není škoda, že nejsme lépe zpraveni o jednotlivých historických detailech? V lidské povaze je něco, co se s tímto nedostatkem těžce smiřuje. Svědčí o tom potřeba minulých století vymýšlet si legendy o Ježíšově dětství. (Např. Ježíšek dělá ptáčky z hlíny, tleskne do dlaní a ptáčci odletí.) Svědčí o tom i snaha naší doby objevovat v každé historické narážce něco z konkrétních okolností. Je to zvědavost vyvolaná láskou, která chce Pána poznat co nejlépe.

Ale je to správná cesta k poznání Ježíše? Může nám výčet všech podrobností postavit před oči spásonosná fakta živého Boha tak dobře, jak to činí vírou proniknutá slova evangelia? Jistě ne! Matoušovo a Lukášovo vyprávění o dětství Ježíšově jsou radostnou zvěstí sama o sobě. Při vší prostotě jsou ryzím odrazem skutečné velikosti Ježíšova zjevu a to tak, že můžeme podle nich slavit Vánoce, svátek Zjevení Páně, Hromnice. Doufáme, že mluvíme v této knize o Ježíšově životě tak, jak to odpovídá záměrům Evangelií. Nepokoušíme se rekonstruovat z Evangelií životopis, jako bychom hledali informace o někom, kdo je mrtvý. Snažíme se, aby k nám Evangelia promlouvala sama jakožto poselství o někom, kdo žije.
(Zvěstování víry I., Síť, Praha 1994, 69)