Člověk jako mravní bytost (P. ThDr. Jiří Skoblík)

Tato beseda v rámci setkání seniorů má název „Člověk jako mravní bytost“. Námět je tedy možno rozdělit do dvou otázek: Co je to morálka? Jak dopadá do života seniorů?

O morálce a etice (obyčejně v smyslu praxe a teorie) se velmi často mluví. Slyšíme říkat lékařská etika, novinářská etika, morálka poslanců, nebo podnikatelů. Pro stručnou charakteristiku toho, oč vlastně u morálky a etiky jde, lze nabídnout prosté dvojverší: mohu tak či onak, mám tak, ne onak.

Výraz „mohu“ chce vyjádřit, že jako člověk disponuji možností volby jednání, kterou nedisponují zvířata (se zármutkem pozoruji, že můj dospělý syn užívá drogy: mám k tomu mlčet? Mám ho varovat? Jestliže ano, co mu mám říci, aby mé varování bylo nadějné? Stárnoucí rodič stojí před volbou, která mu působí starosti.

Výraz „mám“ chce vyjádřit, že není lhostejné, jak moje volba dopadne, není ponechána mé dobré či špatné náladě, nemá být výsledkem okamžitého rozmaru. V životě jsou situace, kdy si dosah své volby a svou zodpovědnost za ni až tíživě uvědomujeme. Mohli bychom říci: mravní volbu musíme provést tak, abychom při ní neztratili lidskou tvář.

Současný papež tyto dva sloupy každé morálky (mohu, mám) vyjadřuje slovy svoboda a pravda a jejich vztah popisuje takto: je úkolem svobody podřizovat se pravdě; zeptáme-li se jaké pravdě, odpovídá pravdě člověka. Zeptáme-li se co to ta pravda člověka je, můžeme odpovědět: je to vlastně tvůrčí myšlenka o člověku, která existuje věčně v Božím rozumu, plánujícím celé tvorstvo. Člověk do Božího rozumu samozřejmě nevidí, proto musí mít nějaký nástroj, který toto poznání zprostředkuje a to je rozum, shromažďující životní zkušenost, která stále roste, která je potvrzována, případně revidována vědou a která je pro věřícího doplňována Božím sdělením v Písmu svatém.

Vraťme se ještě jednou k výrazům, které byly na začátku použity, morálka a etika. Oba termíny nejsou používány jednotně, ale obvyklé užití míní morálkou životní praxi jednotlivce, rodiny i širší společnosti, etika teoretické uvažování o vydařenosti této praxe. Místo morálka bývá užito slova řeckého původu etos. Etos tedy označuje žitou praxi, etika teoretickou kritiku této praxe. K etosu naší společnosti patří např. možnost poměrně snadného rozvodu, když se manželství nedaří. Etice přísluší posuzovat mravní cenu rozvodu jako takového.

Často se nám připomíná, že na počátku křesťansky chápané morálky stojí poslušnost vůči Tvůrci; to je pravda, ale ne celá. Vedle toho nemá být zapomenuto na touhu Tvůrci v jeho záměrech porozumět (v rámci šestého přikázání se často ptáme: co se smí a co se nesmí mezi snoubenci? Ale neměli bychom se taky a snad raději ptát: jaké cíle On vlastně sledoval, když přiváděl Evu k Adamovi? Co moudrého tím zamýšlel ke své cti a k prospěchu člověka, a pak teprve hledat odpověď ne se strachem, co se dozvíme, ale s nadějí, že dospějeme k něčemu moudrému při svém pátrání)

Přistupme nyní k další otázce: jak vypadá učivo morální teologie na bohoslovecké fakultě?

Nejdříve je na místě probrat možnosti a hranice lidské svobody, v jejímž rámci se rozhodujeme. Hranic svobody je velké množství: nepozornost, nevědomost, zevní násilí, vnitřní násilí (afekty, znemožňující střízlivou úvahu), chorobné porušení svobody (v duševních poruchách), ale taky společenské a kulturní vlivy: veřejné mínění formované masmédii, politický tlak, existenční ohledy, psychologická odlišnost obou pohlaví, vzrušitelnost podmíněná temperamentem, ale taky věkem, případně jinými vlivy. Složitost moderního života učí morálku být mnohem opatrnější na optimismus ohledně svobody než tomu bylo dříve, jak je patrné u přičitatelnosti sebevraždy, takže musíme mluvit o umírněném indeterminizmu. Člověk v svém rozhodování zásadně svobodný je, ale jeho svoboda je v mnoha ohledech omezená.

Další kapitolou jsou pravidla správného jednání čili mravní normy, která jsou při našem rozhodování jakousi nápovědou a oporou. Kde jsme se k nim dostali? Nejdříve vlivem rodičů, jejichž pokyny jsme jako docela malé děti do sebe rychle vstřebávali. Pak vlivem školy, církve a řady jiných činitelů, které na nás působily a přispívaly k formování našeho hodnotového žebříčku. Je samozřejmé, že v životě někdy dochází v souboru odsouhlasených mravních norem, které jsou jakoby uloženy v naší paměti, k pronikavým změnám, jak je tomu například při náboženské konverzi.

Kapitolu o pravidlech správného jednání, kterou označujeme výrazem normativní etika, můžeme chápat jako jeden ze středů celé morálky. Její význam je ihned patrný na tomto příkladu: starý člověk pozvolna umírá za velkých bolestí a žádá lékaře, aby to zkrátil, čili žádá o eutanázii. Lékař (připusťme, že je to katolík) se tomu brání a když vidí na krku pacienta křížek, připomíná mu stanovisko církve, která eutanázii zamítá. Pacient řekne: v normálních případech s tím souhlasím, utíkat ze života je zbabělost, ale svatý otec přece nemůže žádat, abych se takhle zbytečně trápil.

Nyní je na lékaři, aby pacientovi jeho přání stroze neodmítl, nýbrž aby se pokusil objektivně nedemagogickým, ale taky subjektivně nadějným způsobem pacientovi vyložit nesprávnost jeho přání. Zabývá se tedy zdůvodňováním mravních norem, což je jedna z živě diskutovaných úloh současně morální teologie.

Další kapitolou, kterou bohoslovci probírají, je svědomí, vnitřní hlas, který posuzuje zamýšlené jednání jako dobré nebo zlé. Z toho je patrné, že má význam svědomí, které se ozývá pochvalně nebo káravě před vlastním jednáním, ne po něm. Dále, že musí být naší snahou svědomí se správným pohledem na věc, vždyť se často může mýlit (svědomí některých lidí je neochvějně přesvědčeno o Božím zákazu transfúze krve). Konečně chceme, aby naše svědomí bylo v svém úsudku jisté, jinak bychom totiž říkali: nejsem si jist, zda to, co teď zamýšlím udělat, bude správné nebo hříšné, ale to nevadí, já to stejně udělám a budu tedy hřích riskovat.

Tyto požadavky na naše svědomí můžeme shrnout: ať je naším průvodcem při rozhodování se svědomí předchozí, správné a jisté. Je samozřejmé, že ho vlastně celý život musíme vychovávat, jinými slovy snažit se stále výstižněji porozumět Božím záměrům s člověkem ve velkých i malých otázkách. Tomu taky slouží církevní dokumenty, které jsou vydávány pro správnou etickou orientaci věřících, jako je například okružní list „evangelium o životě“, který přísně zakazuje úmyslně ukončovat nevinný život.

Proslulou kapitolou v morálce je kapitola o hříchu. Nelze dost připomínat, že hříchem může být pouze to, co konáme vědomě a dobrovolně. Nejít po operaci na nedělní mši svatou není hříchem, protože je to opomenutí nedobrovolné, stejně tak jako není hříchem jednání, zakázané nějakým přikázáním, o kterém nezaviněně vůbec nevíme, protože je to jednání nevědomé.

Na první pohled je nám jasné, že naše hříchy mají různou závažnost. Srovnejme nadávku, kterou častujeme druhého člověka s tím, když ho v rvačce vážně poraníme. Dnes je snaha pestřeji různé stupně závažnosti rozlišovat než tomu bylo dříve, když se hříchy dělily na lehké a těžké, ale základní otázkou při rozlišení hříchů zůstává: způsobil tento mravní čin mou duchovní smrt nebo ne? Podle katechismu: připravil mne tento hřích o posvěcující milost?

Jestliže mluvíme o lehkých hříších, neměli bychom zapomínat mluvit taky o „lehkých dobrých skutcích“: je to poněkud bezmyšlenkovitě konané dobro, u kterého plně nejsme, proto ztrácí část své mravní hodnoty.

Za jakousi korunu všech kapitol morální teologie můžeme považovat kapitolu o ctnostech. Žijete-li v rodině nebo v zaměstnání s tzv. nevypočitatelným člověkem, který reaguje jednou tak, podruhé onak, rázem oceníte význam ctností. Dělají dobrého člověka v sféře mezilidských vztahů čitelným, spolehlivým, umožňují sociální klid.

Ctnosti jsou cenné, ale obtížné: nespadnou z nebe, ale musí se nacvičovat jako hra na hudební nástroj, takže ctnostný člověk je jakýmsi mravním virtuózem. Teprve za čas se stávají snadnou, ba radostnou odezvou na situaci. Vrcholem ctností je biblická trojice - víra, naděje a láska, o kterých mluví svatý Pavel. Říká se jim božské, zatímco ostatním ctnostem se říká mravní, jako je například statečnost. Ctnost má bohužel taky opak a tím je neřest. Moderní psychologie získala cenné poznatky o vzniku neřestí v člověku. Jako v jiných případech i zde se může na člověku osudově podepsat ztroskotávající rodinná výchova, která člověka hluboce deformuje na celý další život.


Nyní k druhé otázce, položené úvodem: jak dopadá morálka do života seniorů?

S veškerým důrazem je třeba nejprve říci, že ozdobou věku seniorů je životní zkušenost. Kdo zanechal za sebou pořádný kus života, žasne někdy nad svou dřívější pošetilostí (pro ty, kdo se na gymnáziu učili latině, bude snad známá věta z latinské gramatiky: kdyby moudrost nebyla v starcích, Římané by nikdy nebyli nazvali svůj nejvyšší úřad senátem. Na vysvětlenou: stařec se latinsky řekne senex, odtud senát. Není třeba dodávat, že bychom chtěli, aby to taky platilo v novopečeném českém senátě).

Co nám vypráví Písmo svaté o stáří a starých lidech? V Starém zákoně je stáří ve velké vážnosti, protože je zdrojem životní moudrosti a zkušenosti. Znamením mimořádného ocenění nějakého člověka bylo povstání starců, když mezi ně vešel. Surovost nějaké společnosti prozrazovalo to, že v ní někdo ani starců neušetřil. Úpadek Izraele naznačovala vzpurnost mladého člověka vůči starci a odnětí starců ze středu Izraele Hospodinem. K pravé pohromě patřilo, že Bůh odňal starcům schopnost úsudku. Naopak k překvapivé moudrosti mládence patřilo to, že dokázal poučit i starce.

V Novém zákoně sedí kolem Božího trůnu 24 starců, kteří reprezentují ostatní společnost, snad se tím míní starý a nový Izrael. Významné je jistě i označení „starší“ pro církevního funkcionáře, tak charakteristické pro ranou církev. I když nemuselo jít o lidi starší věkem, v označení je jistě obsaženo ocenění stáří jako zdroje moudrosti při vedení druhých.

V látce o svědomí, kterou jsme si v první části uváděli, to lze aplikovat na vztah svědomí k mravním normám: dlouhý čas života, obohacovaný zkušeností, umožňuje sebevýchovu nebo ještě spíše sebevzdělání svědomí v moudrosti, kterou obsahuje Boží zákon. Někdy s překvapením pozorujeme, jak se lidé vzdávají ne pod nátlakem, ale z přesvědčení názorů, které se jim dříve zdály být nedotknutelné.

Další hodnotou vyššího věku je postupující vyváženost psychických sil, lidově řečeno „vášně přestávají zlobit“, člověk je vnitřně schopen disponovat odstupem od situace, ke které se v mládí křečovitě přimykal. Jsou známé případy, jak kněz, který byl v mladém věku proslulý svou přísností, se v stáří stal nápadně shovívavým. Oba faktory, zkušenost i afektivní zmírnění v tom hrají roli.

Vyžaduje-li ctnost čas na to, aby se v člověku stala spolehlivě a trvale fungujícím návykem, stárnoucí člověk, který na to přece měl dost času, by měl sklízet plody svého úsilí v spolehlivě fungujících ctnostech. Vtíravá sladkost moštu, kterým se člověk snadno přesytí, jak hezky řekl jeden spisovatel, ustupuje nenápadné síle alkoholu, do kterého se sladkost moštu proměnila a který se zpočátku nezdá být silný, ale pak mocně působí. Tak tedy působí člověk, v kterém se city moštu proměnily v alkohol charakteru.

Nelze však zakrývat zápory stáří: dříve skryté charakterové kazy začínají vystupovat zřetelně na povrch, protože klesá vliv zábran. Tak může docházet k překvapující vzteklosti u člověka, který děla dojem kliďasa.

Ohledně prvního přikázání, zejména z hlediska božské ctnosti naděje si můžeme připomenout: často uváděným křížem stáří je panický strach z toho, že člověk v životě vlastně nic neudělal a teď už nemá čas to dohnat. Takové stavy úzkosti podporuje postupující skleróza. Dá se říci: ještě běží čas života, snad bylo nutné ho z valné části promarnit, aby se nakonec dospělo k moudrosti, jak čas doopravdy využít.

Zvláštní kapitolu tvoří náboženský život seniorů. Známý dominikánský spisovatel S. Braito říkal, že mu teprve na sklonku života vyšel čas na to, přečíst si, co vlastně v leckdy hektickém mládí napsal. O starých kněžích se říká, že v době, kdy už ztrácejí síly sloužit obci, nastal pro ně konečně čas začít sloužit - v duchovním smyslu - sobě. Zastavit se, zamyslet se, pohroužit se. Je ovšem pravda, že co nebylo nacvičováno v dřívějším věku, sotva si člověk osvojí, když začne s nácvikem až v stáří. V tomto ohledu je dojemné, jak příkladně dovede spolupracovat se zaopatřujícím knězem velmi stará žena, která byla zvyklá celý život přistupovat ke sv. zpovědi. I při velmi pokročilé skleróze v podstatě dobře ví, co se od ní chce a je tomu schopna vyhovět, například vyjádřit lítost nad svými hříchy.

Pro některé důchodce je samozřejmostí denní účast na mši svaté. Někdy to může být sporně motivováno, ale při předpokládaném ryzím úmyslu je třeba takovou liturgickou horlivost - pokud to zdraví dovolí - s důrazem pochválit. Kdo může vědět, jaký prospěch z toho mají ostatní členové rodiny?

Každý věk má svá pokušení. Pokušením stáří s jeho fyzickými i psychickými obtížemi je vyčítání Bohu, proč dopouští takové bolesti na konci vzorně prožitého života a na to navazující pokušení utrpení zkrátit, např. eutanázií. Je povinností morální teologie stanovit pro takové případy příslušné mravní normy (víme, že eutanázie je přísně zakázána), skutečná pomoc však závisí na dostatečném vžívání se do situace trápeného člověka a snaha pomoci mu z jeho pohledu, ne z pohledu člověka, kterému nic nechybí.

Nemalým problémem jsou nejen bolesti, ale i bezbolestný úbytek sil: kde nutně klesá sebedůvěra ztrátou v sebe, nastupuje náhradní zabezpečení se: majetek, až úzkostlivě hlídaný, je vlastně kompenzací ztráty osobních sil. Ať právem či neprávem se mluvívá o výraznějším lakomství starých lidí. Může k tomu přispívat strach z rostoucí neschopnosti postarat se o sebe.

Starý člověk nesmí zapomínat, že pro něj nepřestalo platit ani čtvrté přikázání. Dědeček a babička už nejsou vůdci a veliteli další generace, která mezitím vyrostla v dospělé, samostatné lidi, ale mají pro ni zůstat laskavými rádci. Také v různých profesích může být rada starého, zkušeného odborníka velkou pomocí nastupující, někdy i tápající generace. Naopak, k vyššímu věku patří umění včas odejít ze scény nejen v prospěch těch mladších, ale i v prospěch zachování dobré pověsti.

Páté přikázání také klade člověku na srdce smysl pro správnou životosprávu. Dokud člověk žije, běží čas pro jeho přípravu na setkání s Bohem. Čím je člověk svěžejší - tělesně i duševně - do vysokého stáří, tím delší čas, kterého může s prospěchem využít, mu zbývá na tuto přípravu. K hygieně patří nejen procházky nebo dokonce rozumně prováděný sport, ale taky přiměřená duševní činnost, která má blahodárný vliv na zdravou sebedůvěru, ať už senior pěstuje koníčky nebo poskytuje skutečnou pomoc mladým v rodině nebo v širší společnosti (čí pomoc je pro druhé až do vysokého stáří opravdu důležitá, toho sotva bude obtěžovat pocit, že patří do starého železa).

I když hříchy jazyka jsou problémem každého věku, za pověstnou neřest vyššího věku bývá označována pomlouvačnost. Opět platí: co bylo v člověku odjakživa, vystupuje v stáří výrazněji na povrch. Při poškozování dobré pověsti se jedná o nebezpečnou chybu, o jakousi postupnou krádež dobrého jména. Jak cenným kapitálem dobrá pověst je, se ukazuje na osudech podnikatelů a politiků.

Jedno přísloví říká: „konec korunuje dílo“. Na oltářích je řada soch svatých. Někteří umřeli přirozenou, někteří násilnou smrtí. Někteří umřeli mladí, někteří staří. Rozhodující výpověď o jejich celém životě a jeho vyznání však v každém případě dal poslední úsek - i to je upozornění pro starého člověka.



***


(Text přednášky vydalo Pastorační středisko. Objednat si ji a nechat zaslat poštou můžete zde)