Co je člověk? Odkud - kam - vývoj (KGI 1)

1. Co je člověk?
Odkud přicházíme?
Kam jdeme?
Vývoj člověka
Neomezené možnosti – k čemu?
Člověk: otevřená otázka

Z genetického hlediska člověk představuje šest řetězců určité molekulární posloupnosti atomů uhlíku, vodíku, kyslíku, dusíku a fosforu v délce DNK natěsnaných v jádře vyvíjejícího se vajíčka.
Lederberg, americký genetik

Člověk se ptá
Kdo jsem?
Od kolébky až po hrob samé formuláře a dotazníky: Vaše jméno! Jména rodičů? Pohlaví, vyznání, povolání? Svobodný nebo ženatý? Máte děti? Pokud ano, kolik? ... Kartotéky, registry, počítačové databáze. Jsme rozčleněni, vyčleněni, začleněni, přičleněni. Počítače zdravotní pojišťovny registrují každou plombu. Úvěrový ústav má přehled o majetkových poměrech. Podnik schraňuje životopis a podle okolností také interní psychologický posudek. Centrální statistický úřad má podklady o vzdělání, bytových poměrech a průměrných životních představách. Dopravní inspektorát čeká na vaše silniční přestupky...
Zákonodárci měli dobré důvody pokusit se tuto záplavu osobních dat chránit před zneužitím. Protože ten, kdo získá o nějakém člověku část těchto informací, získá zároveň i značnou moc. Ale na druhou stranu: co se o mně doopravdy vlastně dozví? Cožpak sami moc dobře neznáme tyto údaje? A nemáme navíc spoustu vzpomínek, zkušeností, setkání, která žádný počítač neregistruje? A přece se občas sami sebe ptáme: Kdo vlastně jsem? Co všechno ve mně vězí? Co všechno dokážu? Jaký jsem člověk?
Co je člověk?
Každý člověk by se o sobě rád dozvěděl víc. Na této zvědavosti staví populární časopisy, které publikují psychotesty pro čtenáře. Přání vědět o sobě víc – nebo nejlépe všechno – je vnitřním pohonem veškeré vědy a výzkumu. Ale každá nalezená odpověď vyvolává nové otázky a záhady. To nutí vědce ke stále užší specializaci. Člověk jako komplexní osobnost se tím ale ztrácí.
Odkud přicházíme?
Ačkoliv je člověk se svými možnostmi na této zemi i v celém nám známém vesmíru jedinečnou bytostí, přece už dnes víme, že jsme se miliony let pomaličku a postupně vyvíjeli z nižších forem života. Přesné datum zrození prvního skutečného člověka asi nikdy přesně nezjistíme. A zůstává celá řada otevřených otázek.
Rychlost tohoto vývoje si můžeme přiblížit přirovnáním ke kalendářnímu roku: budeme-li dobu, která uplynula od zrození prvního člověka až dosud, považovat za jeden rok, pak by každý „den“ takového „roku“ měl 4 000 skutečných let. V „lednu“ se člověk naučil zacházet s primitivními nástroji.

Zkuste někdy spočítat všechny vědecké a výzkumné disciplíny, které se přímo (jako např. medicína) nebo nepřímo (archeologie) zabývají člověkem.
Již jste si někdy položil(a) otázku: „Kdo jsem?“
– Bylo to z nějakého konkrétního popudu?
– K jaké odpovědi jste došel (došla)?

K otázce evoluce:
Mezi přírodovědeckými teoriemi a biblickým příběhem stvoření není rozpor. Obojí se vyjadřuje o témže předmětu, ale z různých hledisek. Přírodovědec se nemůže při svých možnostech exaktního poznání vyjadřovat o nadpřirozených věcech: ty nejsou přírodovědnými metodami uchopitelné – Bůh není měřitelnou veličinou. A naopak stvoření není pojmem přírodovědným, nýbrž filosoficko-teologickým. Proto nelze biblický příběh stvoření chápat jako přírodovědeckou výpověď. Chce nám pouze ukázat, že všechno, co existuje, vděčí za své bytí Bohu. Otázka tedy nezní: buď stvoření, nebo evoluce“. Stvoření se spíše uskutečňuje ve formě evoluce. Člověk tedy může přijmout teorii evoluce, a přitom být věřícím křesťanem.

Zhruba do konce března se zvolna, postupně vyvíjí lidská řeč. Až do podzimu žil člověk pouze z lovu. Teprve kolem 1. listopadu se objevuje první neandrtálec. První známky náboženské víry (pohřebiště) nacházíme kolem 17. prosince. Zhruba 28. prosince se člověk usazuje a začíná obdělávat půdu. Veškeré poznatky historických věd sahají jen k ránu 30. prosince.
Sokrates, Platón a Aristoteles se narodí asi kolem 9.00 hodiny ranní 31. prosince tohoto „myšleného roku“. Ježíš kolem 12.00 a Kolumbus ve 21.30. Celé 19. a 20. století leží mezi 23. hodinou a půlnocí. (podle R. S. Francaera)
Jak mohlo dojít k takovému vývoji? Anglický vědec Charles Darwin vyvinul teorii, která je nadále přijímána v upravené a rozvinuté podobě: náhodnými genovými změnami (mutacemi) se život rozvíjel ve stále nových a pestřejších formách. Některé z těchto mutací byly životaschopnější. Ty se prosadily, zatímco jiné „hříčky přírody“ časem vymřely. Neobstály v „boji o přežití“ (výběru).
Je taková odpověď dostatečná? Je snad člověk, jeho rozum, intelekt a duše výsledkem náhodných genetických změn? Nevtírá se přinejmenším otázka, zda celý tento vývoj nepůsobí nápadně smysluplně a cíleně? Není výsledek – člověk – přeci jen víc než náhoda? Není snad přeci jen „korunou stvoření“, rozvinutím semínka, které bylo od počátku zaseto? V pozdějších pojednáních ještě uvidíme, že podstatu a důstojnost člověka nelze postihnout jen jeho tělesným vývojem.
Kam jdeme?
Výsledkem evoluce je člověk, který si podrobil přírodu, z níž vyšel. Disponuje mocí a věděním. Už není hříčkou náhodných pochodů. Už se nemusí přizpůsobovat přírodě, aby přežil, nýbrž naopak přizpůsobuje přírodu sobě a svým potřebám. Spoutal přírodní síly a využívá je. Prostředí, ve kterém žije, není jemu nepřátelská příroda, ale „kultura“ kterou si sám pro sebe vytvořil. Staví domy, které ho chrání před nepřízní počasí. Ve městech ho již neohrožují nebezpečná zvířata. Elektrické světlo vyrobené ze spoutané síly vody a atomů ho osvobozuje od závislosti na denním světle. Místo vrozených instinktů ovlivňuje jeho chování výchova, hodnotová orientace a společenské konvence. Překonal nemoci, jeho život se prodlužuje.
Zároveň však prožíváme zdrcující zkušenost, že veškerý pokrok lze také použít ke škodě člověka: k válkám, ničení, utlačování a manipulaci. V posledních letech jsou nebezpečí pokroku zjevnější: nové civilizační choroby (stres, obezita), otrava ovzduší a pitné vody, nemoci, postižení a úmrtí způsobená jedovatými látkami, jaderný odpad i konvenční odpady, které nás téměř zavalují. Zdá se, že naše morální síla neudržela krok s technickým pokrokem. Se stejnou lhostejností, s níž míjíme naše současníky (dopravní nehody, hlad vedle přebytku, posuzování člověka podle využitelnosti místo lidské důstojnosti), přenecháváme následujícím generacím zdevastovanou planetu.
Biologie otvírá možnost zasahovat do vrozené výbavy člověka (genová chirurgie) a vyšlechťovat „nové lidi k našemu obrazu“. Lidské chování se zdá čím dál lépe odhadnutelné a tím i manipulovatelné (viz reklamu). Kdo bude určovat další chod dějin? Jaké normy a hodnoty budou ovlivňovat naše rozhodování o budoucnosti? Co se stane z člověka a celého lidstva? Máme nějaké cílové představy? A co vůbec takové cíle znamenají, když přírodovědci už teď dokáží určit dobu, kdy Slunce vychladne a život na Zemi už nebude možný? Konec lidských dějin je z přírodovědného hlediska již stanoven. Temnota, z níž se vynořilo lidské vědomí, již čeká, až nás v budoucnosti zase pohltí. Co je člověk?
„Vskutku, nicotný je člověk, a všechno, co spěje ke konci, je nicotné ... Život trvá nejvýše 80 let, nebo dejme tomu 100. Ale jak dlouhý je čas, kdy jsem ještě nebyl. A jak dlouhý bude čas, kdy již nebudu? Jak nicotné místečko v obrovské propasti času zaplňuji! Nejsem nic a ten maličký mezičas (ve kterém jsem) mě nemůže odlišit od onoho Nic, do kterého zase musím jít.“ (Bossuet)

Jaká bude podle vašeho názoru budoucnost lidstva, uvážíme-li naléhavé problémy, které se již dnes projevují (hlad, závody ve zbrojení, energetická a surovinová krize)?
Říkává se: „Rodiče ti darovali život.“ A naopak některé mladé páry zdůvodňují rozhodnutí nemít děti takto: „Tento život, tento svět, tuto společnost a dobu žádnému dítěti nepřeji. Mít dítě je nezodpovědné.“ Pokuste se oba názory pochopit a zdůvodnit. Jak mohou rodiče odpovědět dětem na otázku: „Proč jste nás přivedli na svět?“

Když pozorujeme vývoj lidstva a ptáme se odkud – kam, sledujeme především biologickou stránku. Zjišťujeme, že se od zvířat lišíme duchem, sebereflexí, rozumem a kulturou. Dokážeme popsat cestu, kterou se tento vývoj ubíral. Ale co tyto „vlohy“ pro náš život znamenají, to lépe pochopíme, když se budeme věnovat člověku individuálně.

Hledání sebe samého
Stávám se, tedy jsem
O celém lidstvu, stejně jako o každém jednotlivém člověku platí zhruba totéž. Nikoho se předem neptali, zda chce přijít do tohoto života a světa. Nikdo si sám nemůže určit, kdy, za jakých okolností a jakým rodičům se narodí. Najednou je prostě tu.
To každý člověk rychle přijme jako nepochybnou a samozřejmou skutečnost. Velmi brzy po narození začne dítě objevovat sebe i své okolí. Zpočátku ještě příliš nerozlišuje mezi sebou a věcmi kolem. Je součástí svého světa a tvoří s ním jednotu. Když dítě začíná mluvit, označuje sebe jako nějaký objekt – ve třetí osobě. A židli, o kterou zakoplo, oslovuje jako osobu: „Židle zlá. Udělala bebí!“
Uvědomme si, že jsme opravdu ze stejného materiálu jako země kolem nás, tvoříme kousek tohoto světa. Ale stejně dobře víme, že jsme víc, než to, co lze pozorovat pod mikroskopem. Naše celá tělesná schránka se ustavičně proměňuje a během několika let se úplně změní – ale každý z nás přesto zůstává stejným člověkem. Co je to, co zůstává?
Asi kolem třetího roku se začne dítě považovat za „já“ odlišné od okolního světa i od jemu známých lidí. Začne se rozvíjet jako samostatná a nezaměnitelná „veličina“. V různých obdobích dětského vzdoru se toto „já“ projevuje stále silněji. V pubertě dosahuje vývoj rozhodujícího vrcholu. V často nelítostném vypořádávání s autoritami a tradicemi, ale především také s vlastními rodiči, se dospívající člověk pokouší odpoutat a převzít vládu nad sebou. Chce se nějak profilovat a vymezit jako jedinečná a nezaměnitelná individualita. Vědoměji než dříve odkrývá své „já“. Je šťastný a zároveň velmi zasažený těmi nedozírnými hlubinami, které se přitom otevírají.
Snad po nějakém otřesném zážitku, zklamání nebo velké radosti stane člověk jakoby sám proti sobě a ptá se: Co všechno ve mně je? A prožívá, spíše tuší než ví, že s těmito otázkami nikdy nebude hotov, že sám sobě zůstane záhadou. Stále více si je vědom velikosti svého lidství, své touhy po životě, ale i vlastní zranitelnosti. Usiluje o seberealizaci. Proto hledá vzory a ideály. A zároveň má temnou předtuchu, že svůj život může také promarnit.
Teprve nyní je člověk schopen plné sebereflexe. Duševně dozrává. Poprvé je člověk v této fázi zasažen existenciálními otázkami: Proč vlastně žiji? K čemu je můj život dobrý? Co mám dělat?
Zvířata toho všeho nejsou schopna. Nemohou přemýšlet o sobě samých, nemají žádné Já, schopnost sebereflexe. Právě to však je zdrojem největšího štěstí, ale často i největšího trápení lidského života. Čím víc totiž o sobě přemítáme, tím víc roste tajemství našeho Já. Sebevětší množství údajů, které o sobě můžeme uvést, nedokáží toto Já popsat. To je víc, než lze zvnějšku vidět, víc, než lze zachytit slovy. Vždycky něco zůstává. Abychom se aspoň přiblížili tomuto nejniternějšímu jádru, nesmíme uvíznout na povrchu všedního života, musíme sestoupit do hlubiny. „Toto je moje tajemství, je docela prosté: jenom srdcem vidíme dobře. To podstatné je očima neviditelné“ (Saint-Exupéry). O to podstatné však jde jenom tehdy, ptáme-li se na člověka.
Setkání s Ty
Ani když jsme již sami sebe objevili, nejsme s naším vnitřním vývojem ještě hotovi. Kdybychom zůstali v tomto stádiu, byli by z nás sobečtí, sebestřední lidé. Každý se proto musí dobrat ještě dalšího poznatku: vedle mě existují také jiní lidé, kteří jsou stejně velcí a širocí, stejně dobří a stejně slabí, stejně šťastní i zdrcení jako já. Člověk objeví „Ty“ – bližního. Od narození až do konce života druhého člověka potřebuje. Nebylo by možné biologické přežití, řeč, kultura, důvěra ani láska, kdyby lidé nežili s druhými a pro druhé.
Jsou známy výsledky sledování dětského psychologa Rene Spitze: malé děti s intenzivní osobní (mateřskou) péčí prodělávaly normální, zdravý vývoj, v odpovídající době se naučily sedět, mluvit, chodit; byly zřídka nemocné a onemocnění u nich probíhala bez komplikací. Během pěti let sledování nedošlo k jedinému úmrtí.
U dětí bez dostatečné osobní a citové opory, ale s dobrou vnější péčí, dostatečnou výživou a intenzivní lékařskou péčí se brzy začala projevovat zanedbanost, podvýživa a výrazné opoždění v růstu i duševním vývoji. Děti také zůstávaly nesamostatné a potřebovaly značnou péči. Z 91 dětí jich během pouhých dvou let zemřelo 35.
Nejen duch, nejen duše (psyché) člověka chřadne, když se její očekávání lásky nenaplňuje – celá lidská existence je bez lásky ohrožena. Člověk je velmi samostatný, ale ve stejné míře je zároveň společenským tvorem. Člověk chce žít a potřebuje k tomu lidskou lásku. Člověk se ptá po smyslu a opět přitom naráží na lásku.

Člověk – otevřená bytost ...
... protože miluje
Naplněním veškerého mezilidského vztahu je láska. Co to ale je – láska? Dva lidé, kteří si dosud byli cizí, se setkají a začíná něco úplně nového, co znenadání nebo pomaličku zraje. Marně pro to hledáme vysvětlení: lásku nelze z ničeho odvozovat, má počátek v sobě. Potvrzuje se i tehdy, když je rozum proti, dokonce se může vztahovat k partnerovi, který jí vyloženě není hoden. Je silnější než veškerý rozum, protože přichází ze samého středu osobnosti, kde se slévají všechny síly člověka – můžeme říci, že přichází ze srdce.
Podstatné na lásce je to, že se druhému člověku otevírá. Skrze ni člověk, který normálně myslí velmi mnoho na sebe, přestane hledat jen to své a otevře se a vydá se všanc – ne vypočítavě, ale připravený i k nejvyšší oběti. A je zcela paradoxní, že v tomto odevzdání prožívá milující člověk nejvyšší štěstí svého života. Proto také pochopitelně člověk hledá v lásce naplnění své obrovské vnější touhy a očekávání. Je však absolutní naplnění možné? Lidská touha a hledání štěstí jsou neukojitelné, přesahují jakoukoliv míru. Každá láska zná také zklamání, protože okouší partnerovy hranice i vlastní nedokonalost. Čím více člověk miluje, tím více také trpí. Ani láska jako by člověka nedokázala zcela naplnit. Právě v lásce se nejvíce projevuje, že jsme od přírody „otevření“: že sami sebe nalezneme jen v nezištné oddanosti.
...protože myslí a zkoumá
Lidský duch, svět myšlenek a fantazie nezná hranic, stejně jako jeho schopnost milovat. Má možnost překonat sám sebe. Zatímco tělo člověka někde spočívá, duch se vzpíná až ke hvězdám; lidské myšlení není spoutáno prostorem a časem, nýbrž rejdí po všech koutech země; lidská touha po naplnění nezná žádné meze a jeho naděje přežívá veškeré otřesy a zkázy. Každý dosažený cíl je jen odrazovým můstkem k dalšímu hledání, bádání a usilování. Středověký teolog Tomáš Akvinský také řekl, že lidský duch je „schopný (otevřený) nekonečnosti“.
Člověk proměňuje zemi a podmaňuje si ji. Je otevřený všem oblastem života: technice, výtvarnému umění, hudbě, vědě a libovolnému jazyku. Dokáže se přizpůsobit každé životní situaci. Není nikdy „hotový“, ale stále se vyvíjí.
Nechceme opomíjet, že člověk zároveň neustále naráží na hranice svých možností. Především tělo ho spoutává: bývá unavené, nemocné, hladové. Rozhodující hranicí každého člověka je smrt. Ale i duch vždy znovu stane před neproniknutelnou zdí: mnohé zůstává našemu myšlení záhadou, kdysi známé věci zapomínáme: jak často se snažíme něco vyvolat z paměti a nemůžeme na to přijít. Nebo jiný příklad: lidé pociťují omezení, překážky a zábrany na základě svého psychického založení, špatných zkušeností nebo nedostatečného vyzbrojení od rodičů či okolí, v němž vyrostli. V takovém případě se cítí jako ve svěrací kazajce a hledají, jak ji setřást. Pořád znovu a znovu člověk naráží na své hranice a všemi způsoby a prostředky se je pokouší překročit.
...protože je svobodný
Člověku je jako jedinému živočichu vyhrazena úloha plánovat a utvářet svůj život směrem k nejisté budoucnosti. Jeho život nefunguje automaticky. Co z něj bude, to záleží na něm samotném. On si musí stanovovat cíle a rozhodovat. Zvířata „jednají“ podle vrozených vzorců; jsou determinována svými instinkty. Člověk podstupuje trýzeň volby. Jenom on zná „odvahu“ a „riziko“. Jenom on zná štěstí naplnění i bolest zklamání. Je svobodný. Je otevřený všemu novému; otevřený budoucnosti.
Lidská svoboda bývá neustále zpochybňována. Tvrdí se, že lidské jednání je více či méně automatickým (a objasnitelným) důsledkem konkrétních podnětů lidského těla (založení, chemické procesy), které pak nevyhnutelně vedou k určitému výsledku. Trochu zjednodušeně se tím vyjadřuje, že mezi kulečníkovou koulí a člověkem není žádný podstatný rozdíl.
Americký filosof Elton Trueblood proti tomu staví jednoduchou úvahu: lidský duch se při svém rozhodování nechává ovlivňovat cíli, kterých ještě nedosáhl, nadějemi, které se zatím nenaplnily, důsledky, které ještě nenastaly. Člověk je stvoření, jehož přítomnost je neustále ovládána ohledem na neskutečnou, ale přece účinnou budoucnost. Tím, co není, se ovlivňuje to, co je. Proto žádné rozhodnutí nemůže být jen tak předem určeno jako u fyzikálního tělesa (kulečníkové koule).
Z druhé strany samozřejmě neexistuje ani „absolutní svoboda“. V mnohém jsme bohužel bezmocní a spoutaní. Každý člověk je výchovou, založením a zkušenostmi poznamenán a zformován. „Zvířecí dědictví“ v nás je živější, než se obvykle domníváme. „Instinktivně“ reagujeme, „reflexivně“ vracíme ránu, jednáme „automaticky“, bez rozmyslu; mnohé počínání lze předvídat a plánovat. Reklama vědomě pracuje se skutečností, že může nezávisle na naší svobodné vůli „pohnout“ naše vědomí k žádoucímu počínání.
Také prostředí a lidé, kteří nás obklopují, omezují naši svobodu. Robinson na pustém ostrově byl mnohem svobodnější než je možné pro rodinu v panelákovém bytě. V zásadě však zůstává možnost rozhodnout se i proti všem těmto vlivům, povznést se nad všechny vazby.
Nepodceňujeme podmínky, v nichž člověk vyrůstá a jako dospělý žije a jež ovlivňují jeho vůli a svobodu smýšlení. Nejlépe si to objasníte na sobě samých. Můžete najít souvislost mezi výchovou a prostředím, jemuž jste v dětství a mládí byli vystaveni, a tím, co jste dnes?
Jaké názory a postoje máte dnes a pro co byste se rozhodl(a), kdybyste něco mohl(a) začít znovu?

Otevřený – čemu? Svobodný – pro koho?
S lidskou svobodou začíná také odpovědnost volit dobře a správně. Ale cožpak člověk vždycky pozná, co je dobré a správné? Může se přece mýlit! Když si toto uvědomíme, může se svoboda změnit v utrpení – obzvlášť jde-li o rozhodnutí na celý život. V takovém případě bychom naši svobodu rádi obětovali a raději měli před sebou přesně vyznačenou cestu.
Ale i když dokážeme jasně nahlédnout cestu i její důsledky, přece se často – jak víme ze zkušenosti – rozhodneme proti tomu, co by pro nás nebo naše bližní bylo dobré. Není svoboda také zneužívána k utlačování? Jaké síly způsobují, že člověk jedná takto „nesmyslně“? Svoboda je ve stejné míře vyznamenání jako hrozba, dar i zátěž. Naše velikost je zároveň naším ohrožením. Jsme snad opravdu „odsouzeni ke svobodě“ (J. P. Sartre)?
Opět zde stojíme před oním tajemstvím „člověk“. A vůči komu jsme vlastně nakonec odpovědni, kde najdeme pravé měřítko pro dobro a zlo? Jak to, že trpíme svými selháními a špatnými rozhodnutími, a přece tak znovu jednáme? Jak to, že zaostáváme za svými možnostmi? Jedna otázka za druhou. Čím víc o sobě víme a čím víc o sobě přemítáme, tím tajemnější si připadáme. Vždycky sami sebe přesahujeme.
Ale kam?

Člověk – osoba
Všechno, co jsme až dosud vyjmenovali, tvoří člověka. Je takovým malým mikrokosmem – ve srovnání s celým vesmírem sice nepatrným, ale veškeré rozumem nenadané přírodě vysoko nadřazeným – je osobou. Tím rozumíme bytost, která sebe samu vlastní, ví o sobě, dokáže svobodně a odpovědně jednat a je otevřena svému okolí.
Na první pohled se nám tento pojem může zdát těžký, ale po tom, co už jsme uvedli, nám již leccos připadá známé: duchovno, svoboda, sebereflexe, otevřenost světu, jakémusi Ty a společenství. Měli bychom ovšem upřesnit, co myslíme tvrzením, že lidská bytost „vlastní sebe samu“: je niterná, nikdo jiný ji nemůže vlastnit, je jedinečná a nezaměnitelná, nenahraditelná a nedotknutelná. Má vlastní hodnotu a vlastní smysl a nelze ji používat a opotřebovávat jako nějaký nástroj.
Jediná bytost našeho empirického světa, která je hodna označení „osoba“, je člověk, a to i tehdy, když tyto schopnosti (ještě) nedokáže plně uplatňovat. A přece ...
Tajemství zůstává
Co je člověk? Sotva dokážeme odpovědět jasnou definicí. Definovat znamená „ohraničit“. Ale člověka, který svoje hranice neustále překonává, můžeme jenom popsat. Avšak takový popis vypadá velmi rozporuplně.
Člověk je tělo, a zároveň duch. Je otevřený celému světu, a zároveň omezený a do sebe uzavřený, dychtí po životě, a podléhá smrti, je svobodný – a přece spoutaný; je samostatnou individualitou, ale bez druhého není opravdu člověkem; je schopný neomezeného vědeckého pokroku, ale také může jedním rázem vyhubit celou civilizaci; má moc rozhodovat o světě, ale nedokáže si poradit se sebou samým.
V této mnohosti a rozporuplnosti spočívá velikost i tragika člověka. K čemu jsou velké vlohy, k čemu překonávání hranic a otevřenost, když vzdor všemu je závislý na tomto světě a když smrt znamená radikální konec jeho pozemského bytí?
Anebo bychom snad měli říci, že tato napětí ozřejmují, že člověk žije na hranici, že je „poutníkem mezi dvěma světy“, bytostí mezi konečností a nekonečností, mezi časem a věčností? Neprobleskuje zde jiná skutečnost než ta, ve které žijeme? Jak by vlastně člověk mohl okoušet konečnost a ohraničenost, kdyby nepočítal s nekonečností? Jak by mohl tolik trpět pomíjivostí, kdyby neměl žádné tušení o věčnosti?
Jenom otázkami člověk žít nemůže. Potřebuje nějakou odpověď. Především musíme poznat, jaký je smysl a cíl lidského života.
– Často pochopíme určitou věc, když víme, k čemu je určena. Snad se nám podaří také člověka lépe pochopit, když poznáme jeho cíl.

***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI. (Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)