Co je mše a její části (Petr Šabaka)

 ÚVOD

         Dostalo se mi nabídky připravit si několik přednášek o liturgii, konkrétně o průběhu mše svaté. Až teprve během přípravy jsem zjistil, jak je toto téma zajímavé a obsažné. Proto obsah následujících stránek není ucelené dílo, ale pouze několik podnětů ke vzájemnému obohacení se.

         Téma je vymyšleno vhodně, protože papež Jan Pavel II. tento rok vyhlásil jako Rok eucharistie. V průvodním dopise píše:

         „Velké tajemství, eucharistie! Tajemství, které musí být především dobře slaveno. Je třeba, aby mše svatá byla postavena do středu křesťanského života a aby se v každém společenství udělalo vše proto, aby byla slavena důstojně podle stanovených norem s účastí lidu, s využitím různých služebníků v plnění úkolů, které jim přísluší, a s vážnou pozorností také na posvátný ráz, který musí charakterizovat zpěv a liturgickou hudbu. Konkrétním úsilím tohoto Roku eucharistie by mohlo být v každém farním společenství důkladné studium Všeobecných pokynů k Římskému misálu. Výsadní cestou pro uvedení do tajemství spásy uskutečňované v posvátných „znameních“ je pak věrné sledování průběhu liturgického roku. Pastýři ať se snaží „mystagogickou“ katechezí, tolik drahou církevním otcům, pomoci odkrýt hodnotu liturgických gest a slov, a tak napomáhat věřícím přejít od znamení k tajemství a zahrnout do něho celou svoji existenci[1].“

 

Co je Eucharistie?

 

         Pro definici jsem sáhl do Kodexu kanonického práva (Kán. 897-898):

         Nejvznešenější svátostí je nejsvětější eucharistie; v ní je sám Ježíš Kristus přítomen, obětován a přijímán jako pokrm; jí církev stále žije a roste. Eucharistická oběť je památka smrti a zmrtvýchvstání Páně; v ní stále trvá oběť kříže; je vrcholem a pramenem křesťanské bohoslužby a života; jí se projevuje a vytváří jednota božího lidu a dokonává utváření církve, Kristova Těla. Ostatní svátosti a veškerá apoštolská činnost církve souvisí s nejsvětější eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Křesťané mají eucharistii v největší úctě, činně se účastní slavení nejsvětější oběti mše, velmi zbožně a často tuto svátost přijímají a prokazují ji nejvyšší úctu; pastýři duší poučují věřící o této svátosti a svědomitě jim připomínají tuto povinnost.

         Zde je vyjádřeno vše podstatné. A my jen můžeme začít systematicky rozbalovat obsah těchto dvou kánonů.

         Eucharistie je svátost, tedy viditelné znamení neviditelné Boží moci. Eucharistie je Boží gesto a odpověď Božího lidu. Eucharistie je setrvávání „v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách,“ a chvála Boha (srov. Sk 2, 41-47). Právem se eucharistie chápe jako vykonávání kněžství Ježíše Krista. (...) Je to dílo Krista kněze a jeho těla, církve[2]. Eucharistie je jakoby předchutí nebeské liturgie[3].

 

Kdo eucharistii slaví?

 

         Slavení eucharistie je úkonem celé církve (Těla Kristova): v ní koná každý všechno to a pouze to, co mu přísluší, podle stupně, jaký zaujímá v lidu Božím. Tak se stává, že se více zdůrazňuje to, čemu se během staletí někdy nevěnovala dostatečná pozornost. Neboť tento lid je lid Boží, získaný Kristovou krví, Pánem shromážděný, jeho slovem živený; je to lid povolaný k tomu, aby přednášel Bohu prosby celé lidské rodiny; lid, který v Kristu vzdává díky za tajemství spásy tím, že přináší jeho oběť; lid, který se přijímáním Těla a Krve Kristovy sjednocuje. Tento lid, ač už svým původem je svatý, neustále roste ve svatosti vědomou, činnou a plodnou účastí na eucharistickém tajemství[4].

         Liturgie je věcí společenství, ne jednotlivce, celého shromážděného lidu, ne pouze kněze. Slavení eucharistie uskutečňuje církev (Tělo Kristovo) ve své jednotě a rozličných službách. Všichni přítomní jsou svolaní Pánem a mají mít uvědomělou a aktivní účast s duchovním užitkem[5]. II. vatikánský koncil k tomu říká: Tuto plnou a aktivní účast všeho lidu je třeba při obnově a pěstování posvátné liturgie mít co nejvíce na zřeteli[6].

         Považuji za velmi důležité znovu a znovu se vracet k těmto teologickým kořenům slavení eucharistie. Může se totiž stát, že v „bojových podmínkách“ našich farností budeme mít tendenci upadat do plytkého ritualismu, několika nacvičených „básniček“ či zbožného tělocviku. Sám na své pohodlnosti vidím, že je potřebné mít stále na paměti, co dělám, jak to dělám, proč to dělám.

         Koncil píše: Duchovní správcové ať horlivě a trpělivě usilují o liturgickou výchovu a vnitřní i vnější aktivní účast věřících, a to úměrně jejich věku, okolnostem a způsobu života a stupni náboženské vyspělosti. Tím plní jeden z hlavních úkolů věrných správců Božích tajemství. Svěřený lid mají vést nejen slovem, ale i příkladem[7].

         Moje další kroky nepovedou ani tak k „techné“ mše svaté, jako spíše se budou zajímat o podstatu jednotlivých symbolů této svátosti. Jsem si totiž vědom, že je dobré zachovat kulturní rozmanitost jednotlivých farností.

 

Kristova přítomnost

 

         Při slavení mše, v níž dále trvá oběť kříže, je Kristus skutečně přítomen

1) podstatně a trvale pod eucharistickými způsobami

2) ve svém slově

3) v osobě sloužícího kněze, který je nositelem služebného kněžství Kristova

4) v samotném shromáždění[8].

 

         Ad 1) Často se zdůrazňuje pouze tento způsob přítomnosti Krista při slavení mše svaté, občas se zmíní okrajově, že mluví k věřícím, když se čtou posvátná Písma, a nebo se čtverá přítomnost Krista jednoduše nezdůrazňuje, ať si Boží lid najde.

         Ježíš nám zůstává trvale přítomen ve své církvi pod způsobami chleba a vína, těla a krve. Tato reálná přítomnost souvisí s přijímáním pod obojí, vždyť Pán řekl: „Vezměte a jezte... vezměte a pijte.“ Neřekl jenom: „Vezměte a jezte.“ Ani pouze: „Dívejte se.“ Čímž nemám na mysli eucharistickou adoraci, ale časté přijímání věřících.

         V aktuálním Všeobecném úvodu do římského misálu (281-287)jsou vyjmenovány podmínky k přijímání pod obojí způsobou. Zde se dočteme: Plněji je vyjádřeno svátostné znamení při svatém přijímání, když se podává pod obojí způsobou. V této formě totiž dokonaleji vyniká znamení eucharistické hostiny a jasněji je vyjádřena vůle, jíž nová a věčná smlouva je stvrzena Kristovou krví, i vztah mezi hostinou eucharistickou a hostinou eschatologickou v království Otcově[9]. Další zpřesnění podávání na ruku naleznete v příloze k Aktům kurie Královéhradecké diecéze č. 11/1997. Zdá se mi moudré věřícím znovu po osmi letech nabídnout bohatost Pánova stolu[10].

         Ad 2) II. vatikánský koncil položil jasně důraz na Boží slovo v liturgii. Církev se nepřestala shromažďovat k slavení velikonočního tajemství. Přitom předčítala „co se ve všech částech Písma vztahuje na Krista“ (Lk 24, 27)[11]. Proto když někdo pronáší Boží slovo, propůjčuje svůj hlas Bohu. V praxi to znamená dobrou připravenost číst Boží slovo při liturgii. V církvi nadto existuje nedoceněná služba lektora. Služba lektora není výsadou jen bohoslovců, ale jedná se o tzv. laickou službu.

         Ve zmiňovaných Aktech kurie č. 11/1997 byly vyhlášeny také liturgické úpravy pro čtení Božího slova: Na základě doporučení ČBK dovoluji vynechat v úvodu ke čtení z listu sv. Pavla při liturgii oslovení „Bratři“, jestliže není toto oslovení součástí textu, nebo je nahradit oslovením „Bratři a sestry“.

 

         Ad 3) Reálná přítomnost Krista v osobě předsedajícího. Kodex kanonického práva říká, že při eucharistickém shromáždění je boží lid svoláván v jednotu za předsednictví biskupa nebo kněze, jednajícího jménem biskupa, kteří jednají jménem Krista[12]. V biskupovi je třeba vidět velekněze svého lidu[13]. Každé řádné slavení eucharistie je řízeno biskupem ať už jím osobně nebo prostřednictvím kněží[14].

         Protože je kněz díky svému kněžskému svěcení osobní zástupce Krista (jedná tzv. in persona Christi), předsedá shromáždění, řídí jeho modlitby, zvěstuje mu poselství spásy, rozdílí chléb života, jako by to dělal sám Kristus. Kněz není pánem, nemá se chovat ve své službě povýšenecky, ale naopak má sloužit lidu důstojně a pokorně. Celým svým jednáním a pronášením svatých slov má u věřících vzbuzovat vědomí živé přítomnosti Kristovy[15], aby měli lidé možnost setkat se s Kristem samotným[16].

         Líbil se mi postřeh: Když kněz pronáší slova proměnění: „Toto je moje tělo...“ může se Boží lid dívat jak na eucharistii, tak i na kněze, protože i on se přeci dává cele Bohu k dispozici tím, že obětuje své tělo.

 

         Ad 4) Reálná přítomnost ve shromáždění věřících. II. vatikánský koncil upřesňuje: I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem mezi nimi“ (Mt 18, 20). Co z toho vyplývá? Slavení mše svaté není v žádném případě soukromou zbožností jednotlivců. V liturgii slavení mše svaté jsou místa, která mají podtrhnout tuto přítomnost: úkon kajícnosti, prosby - modlitba věřících, přinášení darů, pozdravení pokoje či přijímání. Jsou to místa, během kterých by si věřící měli všimnout svých sousedů. Sobě navzájem jsou přítomností Krista zvláště v chudých, nemocných a trpících jinými druhy bídy. „Stávají se“ v této chvíli Kristem, který odpouští, modlí se k Otci za druhé, povzbuzuje, touží po jednotě.

         Druhá poznámka k tomuto bodu by se týkala eucharistického života mimo mši. Koncil píše: Posvátná liturgie nevyčerpává všechnu činnost církve[17]. Je-li mše svatá zdrojem a vrcholem života jednotlivých společenství církve, pak musí ze mše vyvěrat další aktivita farnosti. Obřadem propuštění lidu na konci mešní liturgie se uvádí do chodu život věřících, který má přinést plody. Jinak se naše křesťanství stává sterilní. A tato činnost tvoří jakousi horu, na jejímž vrcholu je zase mše svatá. Jak může být vrcholek bez hory? Proto kdekoli se Boží lid schází ke společné modlitbě, slouží, hlásá evangelium, doprovází jej Kristův příslib o své reálné přítomnosti.

 

Části mše

 

         Mše svatá je složena ze čtyř částí na sebe bezprostředně navazujících: úvodní obřady, bohoslužba slova, bohoslužba oběti a závěrečné obřady.

 

Úvodní obřady

 

         Úvodní obřady mají povahu přípravy. Účelem těchto obřadů je, aby shromáždění věřící vytvořili společenství a dobře se připravili ke slyšení Božího slova a k důstojnému slavení eucharistie[18]. Když kněz s přisluhujícími přichází, lid zpívá vstupní zpěv. Ten má právě sjednotit shromáždění, zaostřit pozornost na slavení liturgie a provázet průvod kněze. Středem, centrem liturgie je obětní stůl - oltář symbolizující Samotného Krista, Kámen živý[19]. Proto se obětnímu stolu prokazuje úcta hlubokou úklonou a políbením[20].

 

 

 

         Jak vypadá liturgický průvod? V liturgickém průvodu je přinášen kříž, svíce, kadidlo, evangeliář a přichází předsedající s přisluhujícími.

         Kříž symbolizuje velikonoční vítězství nad smrtí, znamení vše dávající Boží lásky a cestu celého Božího lidu za Kristem - Pastýřem: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě“ (Jan 12, 32). „My kážeme Krista ukřižovaného“ (1 Kor 1, 23).

         Svíce jsou zapalovány při liturgii na místech, která mají upoutat pozornost lidu: oltář, ambon při čtení evangelia, velikonoční svíce, někde i služebníka, který rozdílí eucharistii. Svíce jsou symbolem světla Kristova: „Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa“ (Jan 1, 9). „Ježíš k nim opět promluvil a řekl: Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8, 12).

         Kadidlo vydává vonný dým, který stoupá vzhůru. Podobně i naše modlitby stoupají k Bohu. Dokonce i my sami se máme podle svatého Pavla proměnit v tento vonný dým stoupající k nebi: „Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání. Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí. Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životodárnou vedoucí k životu“ (2 Kor 2, 14-16).

         Evangeliář je nesen v průvodu jako živoucí Boží slovo. Vždyť Kristus „je (reálně) přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté^[21].“

         Předsedající uzavírá liturgický průvod. Je také symbolem reálné přítomnosti Krista. Při liturgii předsedající kněz nevystupuje jako soukromá osoba. „Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mě poslal“ (Lk 10, 16), říká svým učedníkům Ježíš.

         Průvod přijde k oltáři, dalšímu symbolu přítomného Krista, centra liturgie, pozdraví jej úklonou, políbením a též okouřením[22]. Když pak předsedající zaujme své místo, vstupní zpěv končí.

 

 

 

         Při slavení liturgie je Boží lid volán hlasem pastýře - Krista. Je vyzýván, aby překročil práh tajemství a přijal dary Boha Otce. Tímto prahem k tajemství je sám Kristus: „Řekl jim tedy Ježíš znovu: Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. (...) Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu“ (Jan 10, 7-9). Kdo projde skrz Krista, bude žít. Je nutné projít úzkou branou, která vede k „pramenům spásy“: Slyšení Božího slova a hostině Beránkově.

         V úvodu k misálu čteme: Obřady, které předcházejí bohoslužbě slova, (...) mají povahu začátku, úvodu a přípravy. Účelem těchto obřadů je, aby shromáždění věřící vytvořili společenství a dobře se připravili ke slyšení Božího slova a k důstojnému slavení eucharistie^[23].

         Tento komplex úkonů, gest a modliteb je uzpůsoben k tomu, aby vyjádřil smýšlení shromážděných křesťanů: radost, bratrskou jednotu, přiznání vlastních vin, prosby o Boží milosrdenství a chválu. Do Božího chrámu přicházejí věřící různých stavů, věku, názorových skupin. Z této různorodosti je třeba vytvořit viditelné společenství církve, jeden hlas, který stoupá k Bohu Otci skrze Krista v Duchu svatém. Po každém jednotlivci se žádá, aby již od začátku byl cele a aktivně přítomen. Úvodní obřady mají pomoci, aby se zabránilo pokušení uzavřít se do sebe.

         Prvním ritem mše svaté je pro Boží lid vstupní zpěv. Do liturgie byl uveden papežem Celestinem I. (422-432). (...) Po Konstantinově míru, když se přesunul a upevnil kult ve velkých basilikách, eucharistické shromáždění mělo potřebu začít bohoslužbu nějakým zřetelnějším způsobem, než tak činila dříve v předešlých shromážděních po domech[24]. V úvodu k misálu čteme: Když se lid shromáždil, zatímco přichází kněz s jáhnem a přisluhujícími, začne se zpívat vstupní zpěv. Smyslem tohoto zpěvu je zahájit bohoslužbu, podporovat jednotu všech shromážděných, uvést jejich mysl do tajemství liturgické doby nebo svátku a provázet průvod kněze s přisluhujícími^[25].

         Co z tohoto odstavce můžeme vytěžit? Vstupní zpěv překračuje práh tajemství liturgie, doprovází a rytmizuje příchod předsedajícího, je hlasem radosti Božího lidu, uzdravuje rány rozdělení, tedy sjednocuje shromážděné a zpívá o naději na příchod Božího království.

         Vstupní zpěv nachází svou podstatu ve chvíli, kdy předsedající, respektive Kristus, vchází do shromáždění. Zpěv a gesto představují jediný rituál.

·        Vstupní zpěv by měl mít přiměřenou délku.

·        Měl by být slavnostního charakteru.

·        Měl by mít povahu procesionálního zpěvu.

·        Měl by pomoci shromáždění prožít přechod „zvenku dovnitř“, ze všednodenního života do Božího prostoru.

·        Nakonec by měl rozbít tvrdost srdcí a učinit je naslouchajícími^[26].

         Po znamení kříže kněz pozdraví shromážděný lid[27]. Tímto pozdravením a odpovědí lidu se dává najevo tajemství shromážděné církve[28].

 

Úkon kajícnosti

 

         Úkon kajícnosti je novým elementem přidaným po reformě II. vatikánského koncilu. Navazuje na kající rity raného středověku[29]. Koná ho celé shromáždění ve chvíli ticha. Je dobré dopřát lidem, aby alespoň v několika málo vteřinách mohli vzbudit úmysl.

         Tento obvyklý úkon se může nahradit svěcením vody a pokropením lidu (Asperges). Je to vhodné zvláště v době velikonoční[30]. Termín Asperges je odvozen z latinského slova „adspergere“, tj. stříkat, kropit vodu na znamení očišťování. Konkrétně tento obřad vychází z Žl 51, 9: „Zbav mě hříchu, očisť mě yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší než sníh.“ Připomíná se též symbolicky gesto z Ex 24, 7-8, kdy Mojžíš pokropí krví oltář a lid na znamení smlouvy mezi Hospodinem a Izraelem.

         Kněz se nad vodou modlí: „Kéž nám tato voda připomene náš křest, pramen naší radosti. Chraň v nás tuto radost^[31].“ Během kropení lidu má znít zpěv.

 

Kyrie eleison

 

         Zpěvem Pane, smiluj se (Kyrie eleison) věřící oslavují Pána a vyprošují si jeho milosrdenství. Zvolání Kyrie eleison je jedním ze dvou posledních pozůstatků řeckého jazyka v římské liturgii. Nejrannějším svědectvím o zpěvu Kyrie sahá do 4. stol. v Jeruzalémě (za zmínku vděčíme pouti zbožné Egerie putující do Jeruzaléma) a do 5. stol. v římském ritu.

         Termín „Kyrios“ se objevuje v profánním užívání jako zvolání k jakémukoli bohu nebo římskému imperátorovi. Překladatelé septuaginty překládali tímto termínem nevyslovitelné Boží jméno JHWH[32]. V Novém zákoně (Mt 15, 22; 17, 15; 20, 30) je titul Kyrios přiřknut Kristu jako vládci světa, dějin a života. Provolat Krista jako Pána přináší spásu: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“ (Řím 10, 9).

         Zpěv Kyrie patří mezi litanie. Slovo „litanie“ je odvozeno od řeckého slovesa „lité“, což se překládá jako modlitba. Během liturgie mše svaté se nacházejí mimo Kyrie ještě další dvě litanie Beránku Boží a Modlitba věřících. Zpěv litanie má nabídnout klidné spočinutí v modlitbě, snadnou účast lidu a přímé oslovení Boha.

         Již jsme slyšeli o dvou úmyslech zpěvu Kyrie: oslava Pána a vyprošení jeho milosrdenství. Neměli bychom zapomínat ani na jeden z těchto komponentů. Věřící nejsou otroky Boha, ale Božími dětmi či přáteli. A přítel přeci prosí jinak než otrok, jak je tomu například při smlouvání Abraháma s Hospodinem o osudu Sodomy a Gomory

         Zpěvu Kyrie se mají účastnit všichni. Mezi jednotlivá zvolání je možno vložit vsuvky, tzv. „tropy“, které zmiňují spásné skutky Kristovy. Poslední zvolání by mělo být vyvrcholením[33].

         Dochovaly se nám dvě výslovnosti. První /eleeson/ je archaičtější, zatím co druhá /elejison/ je řečtina pozdní, výslovnost tzv. byzantská.

 

Gloria

 

         Chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu následuje bezprostředně po zpěvu Kyrie. Tento chvalozpěv oslavuje Otce a prosí Beránka. Gloria se zpívá o nedělích mimo dobu adventní a postní, též o slavnostech a svátcích a při význačných příležitostech[34]. Latinské „gloria“, hebrejské „kábod“, řecké „doxa“ a české „sláva“ Božího světla, velikosti a lásky se zjevila především v Kristu, jeho smrti a vzkříšení (Jan 17, 1-5). Chvalozpěv Gloria je též nazýván „Andělským hymnem“[35], protože poprvé zazněl z úst andělů ohlašujících narození Spasitele v Betlémě (Lk 2, 14).

         O Gloria poprvé slyšíme z akt koncilu v Laodicei, kde byl zakázán zpěv při liturgii pro svůj nebiblický (tzv. idiotický - vlastní) text. Gloria patřilo k ranní modlitbě církve. Při liturgii mše svaté se zpívalo ve 4. stol. nejprve o Vánocích. K širšímu používání došlo až na přelomu 10. a 11. stol[36]. Gloria se zpívá před Vstupní modlitbou, až na výjimku Velikonoční vigilie, kde označuje okamžik přechodu: Kristus vstal z mrtvých!

         Co je Boží slávou? Samozřejmě je to Kristus, který se stal člověkem (Jan 1, 14), činil zázraky (Jan 2, 11), trpěl, zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Také „nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou“ (Žl 19, 1) a celé stvoření. V Kristu je nakonec Boží slávou i živý člověk.

         Pokusme se strukturovat zpěv Gloria.

·        Úvodní zvolání andělů o vánoční noci (Lk 2, 14)

·        První strofa obrácená k Otci.

·        Druhá strofa obrácená ke Kristu.

·        Trojí prosba.

·        Třetí strofa se vrací ke chvále, ale stále je obrácená ke Kristu. Celý chvalozpěv je uzavřen trinitární formulí.

         Podle úvodu do misálu Gloria nelze nahradit jiným hymnem. Začíná jej kněz, kantor nebo schola. Zpívají ho všichni nebo střídavě se sborem, nebo jej všichni recitují.

 

Vstupní modlitba

 

         Vstupní modlitba následuje po chvíli mlčení. Věřící si mají uvědomit, že stojí před tváří Boží a v duchu si mají připravit své prosby, se kterými přicházejí na mši svatou[37]. Tyto modlitby tvoří celý systém, který se nazývá „eukologie“. Modlitby jsou formulovány velmi jednoduše, jsou však nositelkami dlouholeté tradice a pokoušejí se shrnout smysl obřadů, liturgických období či událostí. Vstupní modlitba je zakončena delší doxologií na rozdíl od modlitby po přijímání.

 

 

 

         Nyní je již shromáždění připraveno přijmout ze stolu Božího slova a stolu eucharistie. Shromáždění věřící by měli zaměřit veškerou svou pozornost na čtené Boží slovo. Neměli by se zaobírat jinou činností. Lektor, který předčítá, propůjčuje svůj hlas Kristu, který ve shromáždění chce promluvit a svůj lid povzbuzovat, napomínat, vyučovat. Lid mu odpovídá. Tak se tajemství Božího slova slaví živým způsobem. Je dialogem mezi osobami[38].

         Církev se nepřestala shromažďovat k slavení velikonočního tajemství. Přitom předčítala „co se ve všech částech Písma vztahuje na Krista“ (Lk 24, 27)[39]. Ve čteních, která homilie vykládá, Bůh mluví ke svému lidu, zjevuje tajemství vykoupení a spásy a nabízí duchovní pokrm. Sám Kristus je svým slovem přítomen mezi věřícími. Toto Boží slovo si lid přivlastňuje tichým nasloucháním a zpěvy a hlásí se k němu vyznáním víry[40].

         Celý rok si připomínáme tajemství Kristova života. K tomu je uzpůsoben i mešní lekcionář. Boží slovo není v liturgii hlásáno jenom jedním způsobem, ani nemá vždy stejný účinek na srdce posluchačů. Vždycky však je přítomen ve svém slově Kristus, který uskutečňuje tajemství spásy, posvěcuje lidi a vzdává Otci dokonalou poctu. Boží slovo zvěstuje Otcovu lásku, kterou on stále mocně prokazuje lidem[41]. Boží slovo nemáme jenom poslouchat, ale jsme vyzýváni, abychom na ně odpověděli. Držení těla, pohyby a slova, jimiž se vyjadřuje liturgické dění a jimiž lid projevuje svou účast, nemají svůj význam jen jako projevy lidské činnosti, odkud jsou odvozeny, ale z Božího slova a z ekonomie spásy, na niž se vztahují[42]. Další nezbytnou (!) odpovědí na slyšení Božího slova je hlásání: Všichni věřící křesťané se stali křtem a biřmováním v Duchu svatém hlasateli Božího slova, dostali schopnost naslouchat, a proto mají povinnost zvěstovat Boží slovo v církvi a ve světě aspoň svým životem[43].

         Není dovoleno nahrazovat čtení a responsoriální žalm, obsahující Boží slovo, jinými, nebiblickými texty. Čtení se přednášejí vždy od ambónu. Lektoři předčítají hlasitě, zřetelně a pozorně. Takovýto způsob přednesu napomáhá k správném sdělení Božího slova. Čtení se mohou i zpívat, ovšem tak, aby zpěv nezatlačil do pozadí slova, ale aby je spíše vyzvedl. Před čteními mohou být zařazeny i krátké, výstižné, jednoduché, přiléhavé, stručné, pečlivé, připravené a vhodné úvody, zvláště před prvním čtením.

         Čtení nepřednáší předsedající, pouze evangelium. Ten, kdo čte, pronáší na konci čtení aklamaci a shromážděný lid svou odpovědí prokazuje úctu Božímu slovu, které přijal s vírou a vděčností[44].

 

Bible a liturgie aneb trocha teologie

 

         Pokud uvažujeme o Bibli a liturgii, stojíme před existenciálním paralelismem mezi stolem slova Božího a stolem eucharistickým. Z obou těchto stolů pochází věřícímu výživa pro život z víry.

         Místo Bible v liturgii má své principy: 1) Když církev během liturgie hlásá svaté Písmo, je přítomen Kristus. 2) V pronášeném slově během liturgie mluví Kristus. 3) Bohoslužba slova je natolik spojena se svátostnou bohoslužbou, že s ní tvoří jediný úkon kultu.

         Z toho plynou důsledky: 1) Když církev naslouchá Božímu slovu, má tak činit s maximální úctou, úctou podobnou té, která náleží Tělu Kristovu. 2) spojení ritu se slovem je tak intimní a hluboké, že jakékoli předčítání (včetně mimosvátostného) je ve vztahu (alespoň implicitně) k ritu; mělo by přivádět k ritu. A ritus není představitelný bez vztahu ke slovu Božímu. 3) Přednášení slova musí být neustále v postoji modlitby. 4) Boží slovo, které svolává Boží lid a povznáší duchovní život, během slavení liturgie dosahuje maxima své účinnosti. Boží slovo připravuje slavení svátosti; slavení svátosti aktualizuje Boží slovo.

 

První čtení

 

         První čtení nedělí a slavností je vzato především ze Starého zákona, kromě velikonoční doby a jiných jednotlivých příležitostí (v liturgickém mezidobí se nadto čte kontinuálně z listů). Proč tomu tak je? Církev vždy ctila svoje kořeny. Proto církev nemůže zapomenout, že obdržela zjevení Starého zákona prostřednictvím národa, s kterým Bůh ve svém nevýslovném milosrdenství uzavřel starou smlouvu. Ví, že bere sílu z kořene ušlechtilé olivy, na kterou jsou naroubovány ratolesti plané olivy, pohani[45]. Ve Starém zákoně se totiž tají Nový zákon a v Novém zákoně je zjevený Starý zákon. Středem a naplněním celého Písma jako i celé liturgie je Kristus[46]. Texty Starého zákona jsou vybírány především pro svůj vztah k textům Nového zákona, které se čtou v téže mši, zvláště v evangeliu[47].

 

Responsoriální žalm

 

         Responsoriální žalm (jinak též nazývaný „graduále“) je nedílnou součástí bohoslužby slova. Kde se vzala tato část? První zmínky máme z přelomu 4. a 5. stol., kdy byl zpíván tak, jak ho zpíváme my. Od 8. stol. se lid více neúčastní, odpověď je mnohem komplikovanější. Zpěvák stojí na jednom ze schodů (gradus - odtud graduále) ambónu. Až po II. vatikánském koncilu se obnovuje praxe vkládat zpěv žalmu po prvním čtení s odpovědí lidu, jak tomu bylo v době rozkvětu liturgické spirituality 4. stol.

         Celý tento zpěv je odpovědí na slyšené Boží slovo (odtud označení responsoriální). Žalmy jsou modlitby jednotlivce nebo více lidí. Božím slovem odpovídáme na Boží slovo. Můžeme zde použít i podivuhodného slova, které Bůh svěřil proroku Jeremiáši (1, 9): „Vložil jsem ti do úst svá slova[48].“

Kniha žalmů je zvláštní sbírkou modliteb, nazývaných též „malá Tóra“. Žalmy se učili lidé nazpaměť. Poselství knihy žalmů je: Žij podle přikázání zákona a budeš blažený (Žl 1). Žalmy doprovází a inspirují naši osobní modlitbu ve chvílích radostných i bolestných. Věřící mají být soustavně poučováni o způsobu chápání Božího slova promlouvajícího v žalmech^[49].

         Jak již z předchozího vyplývá, responsoriální žalm se má zpravidla zpívat. Responsoriální zpěv je přece zpěv a nikoliv lekce nebo recitace[50]. Ve Všeobecných pokynech k mešnímu lekcionáři se dozvídáme o možnostech přednesu žalmu: s odpovědí a bez odpovědi. Zpěv s odpovědí má mít při volbě způsobu přednesu přednost. Když je přednášen žalm bez odpovědi, přednáší jej žalmista sám a nebo ho recitují (zpívají) všichni dohromady. Zpěv žalmu anebo i jen odpovědi velmi napomáhá k pochopení duchovního smyslu žalmu a poskytuje látku k rozjímání^[51]. Žalm totiž reaguje na obsah prvního čtení, je jakousi odpovědí, či prohloubení slyšeného. Refrén žalmu se nazývá též antifonou.

 

·        Žalm nelze nahradit písní, protože žalm se řídí jinými pravidly než píseň[52] (Všimněme si rozdílu mezi zpěvem responsoriálních žalmů a například Biblických písní Antonína Dvořáka, nebo zpracováním žalmů hudební skupinou Oboroh). Nápěv je ve službě slovu. Proto je květnatost melodie potlačena, aby tak mohlo vyniknout přednášené slovo. Gregoriánský chorál zde může být nejvhodnějším příkladem a dobrým pomocníkem^[53].

·        Odpověď má navazovat na sloku. Jedná se tak o velmi dynamický proces. Odpověď nelze chápat jako samostatný celek, nezávislý na ostatním textu.

·        Žalm není odreagováním se od prvního čtení, není přestávkou, hudební vložkou mezi čteními. Nelze ho vynechat.

·        Shromáždění věřící mají právo i v tomto případě na aktivní a plnou účast při zpěvu odpovědi žalmu. Z toho plyne, že musí porozumět slovům a naučit se melodii odpovědi. Vyžaduje to proto přede mší věnovat dvě minuty nácviku. Ze zkušenosti vím, že to stačí, ba co víc nácvik pomáhá mnohdy k uklidnění shromáždění. Nácvik je také dobrý pro nabídku nových nápěvů od různých skladatelů (Olejník, Korejs, Pololáník, Eben, a jiní). Ten kdo zavádí nové nápěvy, by si měl být vědom, že odpověď má pomoci osobní modlitbě věřících. Věřící si ji mají přivlastnit, nejen zapamatovat.

 

Druhé čtení

 

         Druhé čtení je vzato z Nového zákona, zvláště pak z listů. Jedná se o tzv. kontiuální čtení. Pokud jsou uvedena v liturgii tři čtení, mají se také přečíst. Pouze z pastoračních důvodů, může biskupský sbor jedno vynechat[54]. Jinak o rozložení jednotlivých čtení a evangelijních úryvků, o jejich základních liniích a tématech je možnost dozvědět se ze Všeobecných pokynů k mešnímu lekcionáři pod čísly 92-110.

 

 

 

         Sekvence, závazné pouze v den Zmrtvýchvstání Páně a Seslání Ducha Svatého, se zpívají před Aleluja^[55].

         Text Velikonoční sekvence Victimae paschali laudes, uvedený v lekcionáři I., složil Wipo z Burgund před r. 1050. Sekvence je druhem středověké liturgické poezie zpívané na chorální nápěv před čtením z Evangelia. Melodie je z 11. stol.

         Sekvence Svatodušní Přijď, ó Duchu přesvatý (Veni sancte Spiritus), je anonymní, připisována Štěpánu Langtonovi z Canterbury (+ 1228) [56].

         Další dvě sekvence závazné nejsou. Jedná se o Sióne chval Spasitele (Lauda Sion) od sv. Tomáše Akvinského a Stála matka (Stabat Mater) pravděpodobně od Jacopone da Todi (+ 1306).

 

Zpěv před evangeliem

 

         Obyčejně se před čtením evangelia zazpívá sloka písně. Náš Kancionál je na to již připravený a některé písně jsou po slokách přiřazeny k jednotlivým částím liturgie. Ale kdo se zamyslí víc nad smyslem tohoto zpěvu. Ani ten není pouhou pauzou, oddychem nebo výplní času mezi čteními.

         Úvod k misálu říká: Po čtení, které bezprostředně předchází evangeliu, se zpívá Aleluja nebo jiný předepsaný zpěv, jak to vyžaduje liturgická doba. Tato aklamace (zvolání) tvoří samostatný obřad či úkon, jímž shromáždění věřících vítá Pána, který k němu má promlouvat, pozdravuje ho a zpěvem vyznává svou víru. Aklamaci zpívají všichni vstoje, začíná schola nebo kantor a může se i opakovat vložený verš ovšem zpívá schola nebo kantor^[57].

         Než budeme pokračovat v praktických otázkách zpěvu před evangeliem, odbočme a podívejme se na smysl zvolání Aleluja.

         Hebrejský význam slova znamená „Chvalte Jahveho“, tedy „chvalte Hospodina“. Je to výkřik radosti. V Novém zákoně najdeme asi nejtypičtější příklad ve chvalozpěvu knihy Zjevení sv. Jana:

         „Potom jsem slyšel mocný hlas jakoby obrovského zástupu na nebi: „Haleluja! Spasení, sláva i moc patří Bohu našemu, protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy! Vždyť odsoudil tu velikou nevěstku, která přivedla zemi do záhuby svým smilstvím, spravedlivě ji potrestal za krev svých služebníků, která lpí na jejích rukou.“ A znovu volali: „Haleluja! Na věky věků vystupuje dým z toho hořícího města.“ Tehdy těch čtyřiadvacet starců spolu se čtyřmi bytostmi padlo na kolena; klaněli se před Bohem sedícím na trůnu a volali: „Amen, haleluja“ (Zj 19, 1-4).

         Jistě jste postřehli, že každé liturgické shromáždění křesťanů, zvláště během slavení eucharistie, je ikonou a součástí církve nebeské, o které se dočítáme právě v knize Zjevení. Kristus vstal z mrtvých a to je důvodem k radosti a chvále Boha. Alelujový zpěv před evangeliem je podle úvodu do misálu možno vynechat, ale kdo by se neradoval ze Slova, které nám přináší věčný život? Sv. Augustin řekl:

         „Zpívejme Aleluja, i když nemáme jistotu, že ho budeme moci zpívat tam nahoře, respektive konečnou jistotu. Ó, šťastné ono Aleluja zpívané tam nahoře! (...) Zpívejme proto nyní, ne proto, abychom si dopřáli odpočinku, jako spíše nadlehčit své pachtění. Zpívejme jako poutníci. Zpívej, ale jdi, zpívej a jdi^[58].“

         Alelujový zpěv doprovází příchod Krista Slova a Učitele, v podobě evangeliáře, který nese jáhen nebo kněz k ambónu. Všichni přítomní povstanou, obrátí se k ambónu a vzdají tak poctu Kristovu evangeliu[59]. Evangelium je radostná zpráva o Ježíšově vzkříšení. Aleluja je zpěv vlastní radosti ze spásy.

         Pokud úvod k misálu mluví o „jiném zpěvu“, myslí tím zpěv doby postní, kterým se nahrazuje Aleluja. V Kancionálech jej máme pod čísly 696 a 697: „Chvála tobě Kriste, Králi věčné slávy.“ Kde se mluví o sloce písně?

         Na tomto poli je možnost přehodnotit stávající praxi. Pokud se budeme snažit začít kompromisem, je na místě pečlivý výběr zpěvu před evangeliem. Podle mého gusta takovému zpěvu odpovídá píseň Chvalte Pána (Kancionál, 907) nebo i zde je možnost sáhnout k vlastnímu zpěvu Římskokatolické církve, Gregoriánskému chorálu^[60]. Vždyť je zde tolik inspirace, až do Aleluja...

 

Evangelium

 

         Pozdrav, oznámení „Slova svatého evangelia“ a zakončení „Slyšeli jsme slovo Boží“ je vhodné zpívat, aby shromážděný lid mohl stejně na pozdrav odpovědět - i když se evangelium jenom čte. Tak se vyzvedne důležitost čtení evangelia a u posluchačů se oživí víra[61].

         Předčítání evangelia je vyvrcholením bohoslužby slova. Věřící vyznávají i svým postojem (vstoje), že Kristus je mezi nimi přítomen. Evangeliáři se prokazuje úcta (úklonou, políbením, okouřením, evangeliářem může biskup i žehnat).

         V liturgii přednáší evangelium jáhen, nebo, není-li přítomen jáhen, kněz a nebo, v přítomnosti koncelebrujících kněží, jeden z nich[62]. Před čtením evangelia, užívá-li se kadidlo, vloží ho předsedající do kaditelnice. Potom jáhen, který bude číst evangelium, přistoupí před kněze a skloněn požádá o požehnání. Kněz mu ho udílí slovy, která je dobré zopakovat: „Ať ti Bůh očistí srdce i ústa, abys dobře zvěstoval jeho svaté evangelium a ať ti k tomu dá své požehnání.“ Má-li číst evangelium kněz sám, není-li přítomen jáhen, skloní se před oltářem a potichu říká: „Očisť mi srdce i ústa, Bože, abych dobře zvěstoval tvé svaté evangelium[63].“ Karl Lehmann o tom píše: „Ten, kdo se odebírá číst evangelium, nemůže přijít nahodile. Evangelium není naše, plodem našeho výzkumu. Musí nám být dáno, musí nám být řečeno. (...) Je mnoho znamení, která upozorňují a připravují toho, kdo jde evangelium pronášet. (...) Člověk se propadá před Boží slávou; zakouší své bytí oddělené od Boha a přichází rozechvělý před jeho tvář ve své nehodnosti. (...) Naše ústa musí být nejprve očištěna. O čem jsme často mluvili, než jdeme pronášet evangelium? Kam nás vedla naše ústa, než budeme zvěstovat jeho slovo? (...) V srdci zvěstovatele musí být především Pán. Duch očišťuje srdce. (...) My sami můžeme vyslovovat pouze slova hříchu, slova, která nejsou dostatečně očištěna. (...) Stáváme se novými lidmi s novým srdcem, abychom se mohli shodovat s evangeliem[64].“ Musíme pro čtení evangelia dostat mandát. Proto je tato modlitba tak důležitá.

 

Homilie

 

         Homilie jednou z nejstarších součástí Bohoslužby slova. Navazuje tak na prastarou synagogální praxi. Za první křesťanskou homilii můžeme považovat Ježíšovo vystoupení v nazaretské synagoze (Lk 4)[65].

         Na II. vatikánském koncilu byla homilie znovu včleněna do mše svaté těmito slovy: Jako součást liturgie se velmi doporučuje homilie, v níž se na základě posvátných textů vykládají tajemství víry a pravidla křesťanského života během liturgického roku. Zvláště při mších, které jsou slaveny o nedělích a zasvěcených svátcích za účasti lidu, se nesmí vynechat, leda z vážného důvodu[66]. Pro ostatní dny je doporučena. V naší zemi byla zavedena praxe každodenní homilie, jako vhodné, a v době totality jediné, příležitosti ke kontinuální katechezi.

         Homilii má mít obvykle sám kněz, který bohoslužbu vede, může ji svěřit koncelebrujícímu knězi, nikdy ovšem laikovi, dokonce podle předpisů instrukce Redemptionis sacramentum ani kandidátům kněžství a jáhenství[67].

         Slovo „homilie“ nese význam rodinného rozhovoru. Odlišuje se tak od jiných rétorických útvarů jako je hlásání (kérygma, evangelizace) nebo vyučování (didaché).

         Homilie má pomoci věřícím pochopit poselství Božího slova „teď a tady“. Má dát světlo existenciální situaci věřících a nakonec má funkci mystagogickou, to znamená uvádění do tajemství svátostí[68]. V homilii je kněz prorokem, který vtěluje Boží slovo. (...) A biskup v ní naplňuje svou roli jako „typus Christi“[69]. Jeden moudrý kněz nám položil kritérium dobré homilie: Dobrá homilie je tehdy, když posluchači na konci vědí, co mají dělat.

         Kněz nekáže sám sebe. Jeho řeč má být representativní. Nepřipravené kázání vnímavý člověk pozná. Jednou, dvakrát se povede improvizovat, několik let kněz může žít ze svých studií, ale potom? Nepřipravenost vytýká ve své knize Kňaz rétor Ľubomír Stanček: „Sokrates mal svojim žiakom povedať: „Hovor len vtedy, keď to, čo chceš povedať, je múdrejšie ako mlčanie.“ Koľko prázdnych slov sa povie počas jedného dňa! Môže si dovoliť jeden kazateľ, ktorý ohlasuje Božie slovo, prázdne reči? Nemôže si dovoliť hovoriť len preto, aby reč nestála, prípadne, že je to jeho povinnosť vtedy hovoriť, že sa jemu chce hovoriť a poslucháči nemôžu zasiahnuť do jeho prejavu. Kazateľ, ktorý často káže a hovorieva spontánne, mal by si občas povšimnúť svoj slovník. Zaostriť pozornosť na slová, ktoré sú v jeho reči hluché, ktoré nemajú žiadnu hodnotu, ktoré sú len burinou medzi kvetmi. Inventár týchto slov síce nebýva veľký, ale veká býva ich frekvencia[70].“

         Kněz pronáší homilii vstoje od sedadla anebo z ambonu, nebo podle vhodnosti z jiného místa[71]. Homilie musí být střídmá, ve správném poměru k ostatním částem liturgie. Slavení bohoslužby slova není kvůli homilii, ale homilie slouží bohoslužbě slova. Věřícím má „hořet srdce“: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje“ (Lk 24, 29).

 

Vyznání víry

 

         Vyznání víry má za cíl, aby všechen shromážděný lid odpověděl na Boží slovo zvěstované ve čteních z Písma svatého a vyložené v homilii a aby se pronášením pro slavení liturgie schváleného textu shrnujícího nauku víry připamatoval tajemství víry dříve, než ji začne slavit v eucharistii[72]. Vyznání víry, neboli krédo, se řecky řekne „symbolon“. Jedná se o termín od slovesa „syn - ballein“, tedy dávat dohromady. Vyznání víry je souhrnem základních pravd naší víry, je pokladem, který má každý z nás střežit. Je souhrnem, což znamená, že se dají jednotlivé komponenty rozvinout do cyklu katechezí, jak tomu je v Katechismu katolické církve. V misále jsou uvedeny obě varianty Vyznání víry a není na škodu čas od času s věřícími vyznávat i Apoštolské vyznání víry. V liturgii je vlastním místem Vyznání víry křesťanská iniciace a do mešní liturgie je zařazováno od 5. - 6. stol[73].

         Vyznání víry recitují všichni společně, nebo na dva chóry a nebo může být zpíváno všemi nebo střídavě se scholou[74].  Při Vyznání víry všichni stojí a při slovech Skrze Ducha svatého... stal se člověkem se všichni hluboce skloní; o slavnosti Zvěstování a Narození Páně poklekají[75].

         Zpívat Vyznání víry vešlo do podvědomí universální církve patrně pod vlivem řeckých komunit jižní Itálie. Od 11. stol. Vyznání víry zpívá v římském ritu schola[76]. S liturgickou reformou a její aktivní účastí věřících se Vyznání víry znovu svěřilo božímu lidu. Pokud se zpívá, měl by nápěv být jednoduchý a zcela ve službě slovu. Gregoriánský zpěv se svou jednoduchostí a krásou tu může stát znovu příkladem.

 

Modlitba věřících / Přímluvy

 

         V přímluvách neboli modlitbě věřících odpovídá lid na Boží slovo s vírou přijaté a vykonává poslání svého na křtu přijatého kněžství tím, že prosí Boha za spásu všech lidí[77]. Přímluvy řídí předsedající kněz, úmysly, protože se jedná o „modlitbu věřících“[78] přednáší jáhen, kantor nebo věřící laik. Není dlouhodobě prospěšné, aby tyto přímluvy přednášel kněz sám, protože se tím stírá celý charakter těchto modliteb. Předsedající je krátce uvede a zase krátce uzavře. Lid odpovídá na přímluvy buď společnou odpovědí nebo tichou modlitbou, jak je tomu u velkopátečních přímluv. Shromáždění při přímluvách stojí. Přímluvy se mohou zpívat. Pronášené úmysly ať jsou střízlivé, sestavené s rozumnou volností a stručností a ať vyjadřují prosby celého společenství[79].

         V našich farnostech se užívají zvláštní knihy přímluv. Je přesto vhodné učit věřící, aby dokázali formulovat přímluvy, které lépe vystihují jejich životní situaci. Pro kněze se modlitby věřících mohou stát pramenem poznání, za co věřící skutečně prosí.

         Každopádně je dobré mít na paměti tradiční pořadí proseb: 1) za potřeby církve; 2) za státní představitele a spásu celého světa; 3) za ty, které tíží jakékoli nesnáze; 4) za místní společenství[80]. Toto pořadí má biblickou inspiraci: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“ (1 Tim 2, 1-4).

 

Ticho

 

         Má-li křesťanská modlitba charakter dialogu, pak se v ní má střídat postoj díkůvzdání, chvály či prosby s postojem naslouchání. Nasloucháme v tichu. Proto je ticho nedílnou součástí liturgie. Úvod do misálu mu věnuje také svou pozornost: Bohoslužba slova se má konat tak, aby vedla k rozjímání; je proto nutné vyvarovat se jakékoli uspěchanosti, která je na překážku usebranosti. Je také vhodné vkládat krátké chvilky ticha, přizpůsobené shromážděnému společenství[81]. Někdy duchovní servis věřícím může úplně setřít dar setkání s Pánem, který volá člověka jeho vlastním jménem. A člověk neuslyší toto volání, pokud předsedající, který udává tón a takt obřadu, necitlivě převálcuje tyto citlivé okamžiky.

         O jaké se jedná: Před začátkem bohoslužby slova, po prvním a druhém čtení a po homilii[82]. Pro úplnost zmíním i chvíle jako po výzvě kněze „Modleme se“ před kolektou[83]; po pronesení úmyslů přímluv (viz obřady Velkého pátku)[84]; když kněz pronáší eucharistickou modlitbu, lid má s úctou a v tichosti naslouchat[85] a po přijímání[86].

         Samozřejmě toto jsou chvíle předepsané, liturgické, ale mimo liturgii věřící zachovávají v kostelích zdravou dávku ztišení. Ve ztišení se tak mohou připravit na slavení liturgie a nebo v tiché adoraci setrvat i po liturgii. Zvláště eucharistická adorace je vhodným místem, kde věřící přeplnění všemožným hlukem tohoto světa mohou v tichosti a v pohledu na Pána naslouchat jeho hlasu. Někdy si kněz myslí, že musí mnohostí slov záplatovat čas, ačkoli věřící touží po tichu. Kněz se přeci může věřících zeptat, jak chtějí naplnit čas eucharistické adorace.

 

 

 

Příprava oltáře a darů

 

         Bohoslužba oběti začíná ritem přípravy darů, dříve nazývané offertorium. Úvod do misálu říká, že je vhodná spoluúčast věřících: Je chvályhodné, aby chléb a víno přinášeli věřící. (...) Je vhodné, aby spoluúčast věřících byla vyjádřena přinášením chleba a vína k slavení eucharistie nebo i jiných darů ve prospěch kostela a chudých[87].

         V pastorační praxi všichni dobře známe přinášení různých věcí, jako například boty, globusy, pravítka, dokonce jsem viděl přinášet monitor počítače, či karton cigaret. Tyto různé dary sice vyjadřují odevzdávání se shromážděného lidu, ale nejsou to „dary ve prospěch kostela“ nebo dary pro milosrdnou lásku k chudým[88]. Kromě peněz a případně malé symbolické části dalších darů je lepší, aby podobné dary byly přineseny mimo slavnost mše svaté[89]. Bylo by zajímavé revidovat pohled na tento obřad.

         Ještě dvě praktické poznámky. První se týká času přípravy oltáře. Setkal jsem se s případem, kdy ministrant začal připravovat oltář dříve, než skončily přímluvy. Nemíchejme dva obřady do sebe. Takto se také nedá šetřit čas.

         Další poznámka se týká paly. Pala vznikla z potřeby zabránit znečištění vína - krve Páně. Pokládá se na kalich vždy, kdy hrozí nebezpečí, že do kalicha spadne kus omítky nebo hmyz. Pokud takové nebezpečí nehrozí, není jí třeba. V rubrikách se nikde nedočteme, že by měla ukazovat nějaký hlubší smysl. Proto je třeba ji vzít jen jako technickou pomůcku.

         O darech, které přinášejí věřící, můžeme mluvit jako o oběti pouze v přeneseném významu, protože jedinou a dostačující obětí je oběť Ježíše Krista. Je proto vhodnější užívat termínu „příprava“ než „obětování“[90]. Celé shromáždění se sjednocuje s Kristovou obětí. Dary jsou tedy způsob vyjádření aktivního vstupu do tajemství výměny oběti nové smlouvy[91].

         Dvě modlitby doprovázející gesto kněze, který pokládá na připravený oltář chléb a víno, jsou vzaty z Didaché[92]. Ritus mytí rukou je tradicí misálu Pia V. (od 16. stol.) a výzva kněze „modleme se, bratři, aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu Otci všemohoucímu“ je z 8. stol.

         Když si kněz umyje ruce, vrací se do středu oltáře a obrácen k lidu rozepne a sepne ruce a vybídne lid k modlitbě. Lid vstane a odpoví: Ať ji přijme.[93]. Z této rubriky vyplývá, že lid vstává po vybídnutí celebranta k modlitbě. Kdy konkrétně lid povstává? Po výzvě celebranta? Nebo po odpovědi shromážděného lidu? Nebo dokonce během odpovědi? Liturgické knihy v tomto bodě nejsou jasné. Z praktických důvodů bych navrhoval, aby lid vstal buď před výzvou kněze nebo po své odpovědi na výzvu celebranta.

         Modlitba nad dary uzavírá ritus přípravy darů. Slova těchto modliteb vyjadřují právě přípravný charakter.

         Během přípravy darů lid zpívá[94]. Jedná se o procesuální zpěv. Úvod k misálu specifikuje: Průvod, ve kterém se tyto dary přinášejí, je provázen zpěvem k přípravě darů; má trvat aspoň tak dlouho, dokud se dary neuloží na oltář. (...) Příprava darů může být vždy doprovázena zpěvem, i bez průvodu s dary[95]. Tato rubrika jasně podtrhuje procesualitu.

         Jaké zaměření má mít tento zpěv? Jistě by měl vyjadřovat přinášení plodů země a lidské práce, sjednocení s Kristem, který se obětoval za naši spásu a nakonec by měl mít tento zpěv charakter jakéhosi vstupu do prostoru tajemství Ježíšovy oběti. Jedna píseň zpívá: „Celý svět je náš a my jsme Boha. Přijmi chléb, který se promění v tělo, které ze vydalo za náš život.“ Nebo ve starokřesťanském spisu Didaché (9, 4) čteme: „Jako tento úlomek rozptýlený po horách byl sebrán v jedno, tak nechť je sebrána tvá církev ze všech končin země a dána do tvého království; Tobě patří sláva a věčná moc skrze Ježíše Krista.“

 

Dvojí přistupování

 

         Boží lid přistupuje ke stolu Páně během liturgie dvakrát. Poprvé přichází s plody země a své práce Kristu, aby je proměnil. Tak se učí ztotožňovat celý svůj život s Kristem. Podruhé přichází, aby je přijal proměněné. Tak se učí přijímat Krista a přinášet ho do svých domovů. Kristus dává hodnotu stvoření i lidské práci, která je účastí na stvoření.

 

 

 

         Eucharistická modlitba není pouhou modlitbou, pouhou „obětí chvály“, ale je to aktualizace skutečnosti: Kristovy velikonoční oběti[96].

         V užívání jsou různé termíny pro eucharistickou modlitbu. Každý z těchto termínů podtrhuje jeden z aspektů eucharistie. Řekové mluví o „anafoře“ (přinést k obětování). V Gelasiánském sakramentáři nalezneme pojem „canon actionis“ zkráceně „canon“ - kánon. A v římské tradici nalezneme ještě třetí termín: „prex“ - modlitba[97].

         Římská liturgie znala pouze jedinou eucharistickou modlitbu, tzv. římský kánon, text, který byl formulován mezi koncem 4. až 7. stol a od pontifikátu Řehoře Velikého (+ 604) se už neměnil.

         Během liturgické reformy II. vatikánského koncilu, kdy koncilní otcové byli konfrontováni s bohatostí antických anafor, rozhodl se papež Pavel VI., aby byly vytvořeny dvě nebo tři další eucharistické modlitby pro římský kánon.

         Lid se účastní stále aktivně a nikdy způsobem čistě pasivním. Jak tím, že se s vírou a v tichosti připojuje ke slovům a gestům kněze a předepsanými aklamacemi Sanctus, Mysterium fidei a závěrečné Amen[98].

 

První eucharistická modlitba (Římský kánon)

 

         Text prvního kánonu až na několik drobností nebyl měněn, aby se tak ukázala návaznost tradice římského ritu. Tématem tohoto kánonu je oběť.

         Modlíme se, že anděl přenese oběť církve na nebeský oltář, odkud Otec nechá sestoupit své požehnání. Existuje více výkladů těchto slov. Jeden z výkladů mluví o požehnání jako o daru Ducha svatého.

 

Druhá eucharistická modlitba

 

         Text této eucharistické modlitby není nějakou novinkou. Vyjma několika drobností je citací spisu Apoštolská tradice (215 - 220) připisovaného Hippolytovi. Tématem je svátostné společenství, Duch svatý a především jednota. Téma jednoty je přítomno v Didaché, které parafrázuje sv. Pavla: „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu“ (1 Kor 10, 16-17).

 

 

         Pro tuto eucharistickou modlitbu koncilní otcové použili římský kánon a anaforu z antiošské liturgie. Po zpěvu Sanctus se objevuje znova forma preface. Tématem této části je že Bůh shromažďuje kolem sebe lid, který tváří v tvář Bohu přináší oběť chvály.

 

Čtvrtá eucharistická modlitba

 

         Text této eucharistické modlitby původně nebyl v plánu. Text měl být původně inspirován anaforou sv. Basila Velikého, ale pro svou teologickou problematičnost nebyl přijat. Jednoho dne liturgista Josef Gelineau SJ přinesl text, který byl po redakci přijat.

         Začíná krátkým hymnem chvály. Vše stvořené oslavuje Boha. Člověk je stvořen jako ústa všech stvoření, jako kněz Vesmíru. Po zpěvu Sanctus jsou shrnuty dějiny spásy, které vrcholí ve slavení eucharistie.

         Také v této eucharistické modlitbě je dominantní téma jednoty. Když se ohlédneme, zjistíme, že liturgická reforma Pavla VI. programově volila téma „eucharistie je svátostí jednoty“.

 

Další eucharistické modlitby

 

         V misále neexistuje pouze II. Eucharistická modlitba. Kromě čtyřech v misále byly vydány další v dodatku. Jedná se o tři eucharistické modlitby pro děti (Dítě totiž není miniaturou dospělého, ale je rozdílné. Proto církev vychází malým křesťanům vstříc a vtahuje děti do eucharistické modlitby několika aklamacemi - ty se mohou zpívat), dále o dvě eucharistické modlitby o usmíření (promulgované v roce 1975) a o jednu modlitbu pro zvláštní příležitosti. Zvláště druhá modlitba za usmíření v sobě ukrývá živý, moderní bezprostředně pochopitelný jazyk[99] s překrásnými biblickými obrazy.

 

Preface

 

         Dialogem před prefací začíná vlastní eucharistická modlitba. Tento dialog celebranta se shromážděním je velmi starobylý. Odpověď lidu „je to důstojné a spravedlivé“ je původu židovského a vyjadřuje ze strany lidu plné uznání toho, co celebrant chce vykonat.

         Preface je důležitou součástí liturgie, protože jestliže eucharistie církve je napodobováním úkonu Krista a poslušností jeho přikázání, pak preface napodobuje úkon Krista, který vzdává díky[100]. Preface tvoří nedílnou součást s eucharistickou modlitbou. Nelze ji za žádných okolností vynechat nebo sestavovat slova podle svého[101]. Smyslem této modlitby je spojení celého shromáždění věřících s Kristem ve vyznávání velikých činů Božích a v podání oběti[102].

         Preface je tématicky vždy zaměřena na Boha. Objekt díkůvzdání je vždy dar Boží: stvoření, vykoupení. Žádný dar není neutrální. Buď vytváří nebo bourá vztah. Děkovat za dar znamená přijmout ho. Vztah s dárcem se buduje. Lid děkuje ústy celebranta[103] a odpovídá chvalozpěvem Sanctus.

         Vývoj preface je velmi dlouhý. Trvá prakticky po celé dějiny církve. Navazuje na židovské modlitby „Birket ha-Mazon“. Jednu nalezneme také v Didaché[104]. Ve svých počátcích byla stručným díkůvzdáním za dar spásy. Díkůvzdání se začalo rozšiřovat i o motivy trinitární nebo velikonoční témata až k rozsáhlým celkům, které procházely celými dějinami spásy (Hippolyt nebo Basil)[105]. V době rozkvětu liturgické spirituality (4. - 8. stol.) se můžeme setkat s mnohostí různých prefací. Toto dědictví bylo do liturgie zařazeno znovu po II. vatikánském koncilu.

 

Zpěv preface

 

         Učiňme drobnou odbočku od zpěvu Božího lidu a pokusme se dotknout zpěvu předsedajícího. Většinou mají lidé představu, že kněz musí umět zpívat. Když se hojněji účastníme liturgie, zjistíme, že kněží v našich kostelích moc nezpívají. Ale to nemá být považováno jako normální. Západní liturgie počítá se zpěvem kněze. Zpívat části mše opatřené notami je chvályhodné[106]. II. vatikánský koncil se vyjadřuje takto: Liturgický úkon nabývá zvlášť vznešeného rázu, když se bohoslužba koná slavnostně se zpěvem, je přítomna asistence a lid má aktivní účast^[107]. A na jiném místě: Konečně (kněží) poučují věřící, aby dovedli ve svém srdci zpívat Pánu chvalozpěvy a duchovní písně a vzdávat díky neustále Bohu Otci za všechno ve jménu Pána našeho Ježíše Krista^[108].

         Pro kněze v Čechách byla vydána kniha, která nabízí melodie k prefacím a eucharistickým modlitbám. Nápěvy jsou jednoduché. Tak může vynikat obsah textu, který je důležitější než zpěv: Jednoduchý nápěv nepoutá líbivostí melodie, ale vyzdvihuje a zdůrazňuje význam slova^[109].

         Není-li to možné, a předsedající kněz nebo přisluhující není dobrým zpěvákem, nemusí texty, které mu přísluší, zpívat; je vhodnější, aby je správně a srozumitelně přečetl, než aby je špatně zazpíval^[110]. Hodě kněží se může vymlouvat, že nejsou dobrými zpěváky, ale domnívám se, že je nutné neustrnout v zajetých kolejích a učit se. Někdy se může stát, že zaměníme nedostatek dovednosti s leností.

 

Sanctus

 

         Zpěv Svatý vchází do římské liturgie v polovině 5. stol. z antiošské liturgie[111]. Můžeme se dopátrat dvou biblických kořenů: První je Iz 6, 1-3: „Spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Druhý text týkající se části nazvané Požehnaný (Benedictus) je provoláváním slávy Žalmu 118, 26 citovaného zástupy vítající Krista na prahu Jeruzaléma: „A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“ (Mt 21, 8-9).

         Trojí zvolání „Svatý, Svatý, Svatý“ je semitismus, který takto nahrazoval superlativ nevyskytující se v hebrejském jazyce. „Sabaoth“ je možné přeložit, jako Pán zástupů. Zástupy je obrat pro církev vítěznou a všechny andělské kůry. „Sláva“ je viditelnou manifestací Božího majestátu. „Hosana“ je pořečtěné hebrejské zvolání, které bychom mohli překládat jako „zachovej“ nebo „ať žije“. Volání se vztahovalo na Boha, který měl dát šťastný prospěch[112].

         Zpěv Sanctus přešel ze židovské kultury do křesťanské díky knize Zjevení (4, 8) a II. listu Korinťanům (34, 6-7): „Písmo říká: „Desetitisíce desetitisíců stálo před ním a tisíce tisíců sloužili jemu a volali: Svatý, svatý Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy“. I my všichni jednomyslně a svorně jako jedněmi ústy prosme vroucně Boha o účastenství na jeho velmi slavných přislíbeních[113].“

         Církevní otcové vnímali liturgii jako nebeskou, protože pravý chrám je v nebi, kde přisluhují andělé[114]. Jejich úkolem je také zpívat chvalozpěv. My se k jejich chválám připojujeme.

         Sanctus si můžeme rozdělit do následujícího schématu:

1.     A:     Klanění: Svatý, Svatý, Svatý.

2.     B:     Bůh zástupů.

3.     C:     Provolání (kosmické): Nebe i země jsou plny tvé slávy.

4.     B1:   Aklamace: Hosana na výsostech.

5.     C1:   Provolání (kristologické): Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně.

6.     B2:   Aklamace: Hosana na výsostech.

 

         Nebo: klanění, okouzlení, zvolání, požehnání a konečného zvolání.

 

Epikléze

 

         Epikléze je slovo řeckého původu a znamená „svolávat“. Přesně řečeno je to prosba, aby Bůh poslal svého Ducha, který promění chléb a víno v Tělo a Krev Pána Ježíše. V eucharistické modlitbě jsou přítomny dvě. První je pronášena nad dary (tzv. posvěcující) a druhá je určena těm, kdo budou posvátné dary přijímat, aby je Duch sjednotil. Sjednocení do jednoho těla je totiž dílo samotného Ducha svatého, který proměnil obětní dary[115].

         Ve většině orientálních anafor se epikléze pronáší po slovech proměnění. V římské a alexandrijské anafoře jedna před a jedna po. Navíc v římském kánonu není zmiňován Duch výslovně na rozdíl od ostatních současných eucharistických modliteb. Konkrétně je první epikéze ve druhé eucharistické modlitbě při slovech „sešli rosu svého Ducha také na tyto dary a posvěť je, ať se nám stanou tělem a krví našeho Pána, Ježíše Krista“ a druhá je pak při slovech „a v pokoře tě prosíme, ať nás všechny (...) shromáždí a sjednotí Duch svatý“.

         Gesto, které doprovází slova první epikléze je vtažení ruky.

 

Zpráva o ustanovení a proměnění

 

         Právě těmito slovy a úkony Kristovými se koná oběť, kterou Kristus ustanovil při poslední večeři, když obětoval své tělo a krev pod způsobami chleba a vína, dal je apoštolům k jídlu a pití, a dal jim příkaz, aby nepřetržitě slavili toto tajemství. Encyklika Jana Pavla II. Ecclesia de Eucharistia nabízí pěknou mariologickou meditaci: „Jak si můžeme představit Mariiny city, když slyšela z úst Petra, Jana, Jakuba a ostatních apoštolů slova Poslední večeře: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává” (Lk 22, 19)? Ono tělo vydané v oběť a zpřítomněné pod svátostnými způsobami bylo totéž tělo, které ona počala ve svém lůně! Přijímat eucharistii muselo pro Marii znamenat téměř jako znovu přijímat v lůno ono srdce, které tepalo souhlasně s jejím, a znovu prožívat, co sama zakoušela pod křížem.“

         Nacházíme čtyři novozákonní texty o ustanovení eucharistie: 1 Kor 11, 23-26; Lk 22, 15-20; Mk 14, 22-25; Mt 26, 26-29. A k nim se přidává ještě Jan 6, 51-57; Lk 24, 13-35; 1 Kor 10, 14-22 pro svou tematičnost. Srovnáváním těchto textů můžeme dospět k některým rozdílům. Liturgisté považují všechny za historické. Rozdělují dvě tradice: Pavlovskou (antiošskou) a Petrovskou (jeruzalémskou).

         Proměnění bychom neměli chápat jako chemickou proměnu, ale jako metafyzickou. Mění se totiž podstata materie, ne akcidenty. Samozřejmě platí, že i akcidenty ovlivňují reálnou přítomnost (například pokud proměněné víno zoctovatí, již se nejedná o Krev Páně).

         Instrukce Redemptionis sacramentum pojednává o proměňování jen v jednom případě a to v souvislosti s gesty, která kněz při tomto ritu provádí: V některých oblastech se rozšířil zlozvyk, že kněz při slavení mše svaté láme hostii v okamžiku proměnění. Tento zlozvyk, který je proti církevní tradici, ať je odsouzen a velmi rychle napraven ^[116].

 

 

 

         Reforma II. vatikánského koncilu zavedla odpověď lidu na anamnesi. Známe ji jako Vyznání víry[117]. Jedná se o velmi citlivou invokaci. Měla by vyvěrat ze srdce, protože je přítomna v samém středu slavní Božích tajemství. Uvádí nás do Boží reality. Sestupujeme do hlubin Božích, do tajemství, které sice známe, ale jehož podstata je příliš velká, než abychom ji mohli do důsledku pojmout.

         Biblický základ jedné z nich nalezneme v 1 Kor 11, 26: „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“ Pokud je možné zpívat tuto aklamaci, měla by být zpívána. Pokud doprovázejí tuto aklamaci varhany či jiné hudební nástroje, měli by být velmi diskrétní.

         Tajemství víry je adresováno Kristu. Můžeme se ptát proč ne k Bohu Otci, když k němu je zaměřena celá bohoslužba. Není to nelogické? Pravděpodobně ne, jedná se o starobylý křesťanský zvyk: předsedající adresuje modlitby Otci jménem celého shromáždění, ale věřící adresují modlitby tomu, který nás k Otci vede, tedy ke Kristu[118].

 

Podání oběti

 

         Úvod do misálu popisuje tuto část eucharistické modlitby takto: Při slavení této památky církev, a to především ta, která je tu teď shromážděna, obětuje v Duchu Svatém neposkvrněnou oběť Otci; církev usiluje dosáhnout toho, aby se věřící učili obětovat nejen neposkvrněnou oběť, ale i sebe samy, aby byli den ze dne Kristem prostředníkem vedeni k sjednocení s Bohem a mezi sebou, aby tak Bůh byl všechno ve všech[119].

         Nemohu se však zbavit přesvědčení, že se přesnější je označení epikléze „di communione“, tedy druhá epikléze novodobých eucharistických modliteb[120].

 

Prosby

 

         Prosby vyjadřují, že eucharistie se slaví ve společenství s celou církví jak nebeskou tak pozemskou a že se přináší oběť jak za ni tak za všechny její členy, živé i mrtvé, kteří jsou povoláni k účasti na vykoupení a spasení získaném Kristovým tělem a krví[121]. Prosby jsou uspořádány pyramidálně: za papeže, sídelního biskupa, ostatní biskupy, všechen klérus a všechen lid, který Bůh spasil. Jméno papeže a diecézního biskupa se nemá vynechávat[122]. Společným tématem proseb je Církev a spása[123]. Pro všechny předsedající vyprošuje jednotu a vstup do Božího království. Kořeny těchto proseb můžeme nalézt  v Didaché (9, 4): „Jako tento úlomek rozptýlený po horách byl sebrán v jedno, tak nechť je sebrána tvá církev ze všech končin země a dána do tvého království.“

         Zajímavý komentář k tématu proč při mši prosit nám může nabídnout encyklika Jana Pavla II. O Božím milosrdenství: „Čím více lidské svědomí, podléhající útokům světského myšlení, ztrácí smysl pro význam slova „milosrdenství“, čím více se vzdaluje od Boha, a tedy i od tajemství milosrdenství, tím více má církev právo i povinnost dovolávat se „s naléhavým voláním“ Božího milosrdenství. Toto naléhavé volání se týká i církve naší doby, je zaměřeno k Bohu a dovolává se jeho milosrdenství, o němž s jistotou hlásá a vyznává, že se již ukázalo v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu, tedy ve velikonočním tajemství[124].“

 

Závěrečná doxologie

 

         Závěrečnou doxologií se vyjadřuje oslava Boží; stvrzuje a uzavírá ji společné zvolání lidu: Amen[125]. Je pro všechny eucharistické modlitby stejná. Jen v první (římském kánonu) je zdvojená. Doxologie obsahuje trojiční víru.

         Gesto doprovázející doxologii je takové, že předsedající spolu s jáhnem, je-li přítomen, pozvednou obětní misku a kalich. Během mešní liturgie bere do rukou kněz svaté způsoby celkem čtyřikrát. Poprvé při přípravě darů[126], podruhé, když je ukazuje věřícím po proměnění, potřetí při závěrečné doxologii a naposledy, když je rozděluje věřícím při přijímání. Pouze při závěrečné doxologii můžeme mluvit o pozdvihování Těla a Krve Kristovy, protože to, co jsme přijali, odevzdáváme zpět Otci.

         Lid vstoje odpovídá zvoláním „Amen“. Toto Amen by mělo být slavnostnějšího rázu, protože jím se celé shromáždění připojuje k předsedajícímu a k tajemství, které právě zpřítomnil na oltáři. Shromáždění ratifikuje slova a gesta kněze. Závěrečné „Amen“ je jakoby pečetí eucharistické slavnosti, která je, jak vyplývá z její definice, je svátostí jednoty církve[127]. Je vhodné, aby bylo zpíváno. Lépe může vyniknout jednohlasnost (ve smyslu jednoty) shromážděné církve.

 

Obřad přijímání

 

Modlitba Páně

 

         Většina starozákonních textů - a není jich málo - představují Boha jako otces představou „otec krále“ nebo otec Izraele. Nikdy však ne otec jednotlivce.

         V Ježíšových ústech zaznívá slovo otec mnohokrát. Jen v Novém zákoně napočítáme do sto sedmdesáti (4krát v Mk; 15krát v Lk; 42krát v Mt a 1409krát v Jan). Ježíš mluví buď o „mém Otci“, nebo „vašem Otci“, nikdy však nemluví o „našem Otci“, s výjimkou kdy učí své následovníky modlitbě Otče náš (Mt 6, 9). Bůh je sice naším společným Otcem, ale vůči Ježíšovi jedinečným způsobem[128].

         V Novém zákoně se nám dochovaly dvě verze této modlitby Mt 6, 9b-13 a Lk 11, 2b-4. Lukášova verze je stručnější. Biblisté uvažují, že Lukáš je věrnější originálu, ale předlohu má od Matouše.

         Struktura této modlitby je velmi zřetelná. Otče náš můžeme rozdělit na dvě části: a) oslovení, b) sedm proseb z nichž tři jsou směrovány na Boha a čtyři se týkají mezilidských vztahů. Srdcem modlitby je samotné oslovení: „Otče náš.“ Propracovanější komentáře k této modlitbě naleznete v jiné literatuře. My se zaměříme na otázku proč se tato modlitba objevuje v liturgii mše svaté.

         Již od doby církevních otců, byla tato modlitba označována jako „oratio dominica“, neboli modlitba Páně. Je první částí obřadů přijímání (od 4. stol.). Má kromě kajícího charakteru (jak to vyjadřuje embolismus „Osvoboď nás ode všeho zlého...“) také velmi silný důraz na eklesialitu[129], a to zvláště v důrazu na zájmeno „náš“ (nikoli „můj“). Společenství církve se Otče náš modlí oficiálně třikrát denně: během mše, během ranních chval a nešpor[130]. Křest, který jsme přijali z nás činí nejen bratra a sestry Ježíše Krista, kteří mají stejnou důstojnost, ale především děti Boha Otce. Proto můžeme volat: „Otče náš...“

         Do mešní liturgie patří nejspíše pro slova „chléb náš vezdejší“ a „odpusť nám naše viny“. Chléb je především vše nezbytné pro každodenní život, ale také znamená chléb věčného života jak o něm píše evangelista Jan (Jan 6, 51). Odpuštění a smíření s Bohem a ostatními věřícími je bezpodmínečná podmínka pro účast na eucharistickém stole[131].

         Dějiny embolismu sahají do doby Řehoře Velikého[132]. Závěrečná doxologie má svůj původ v Didaché[133].

         V modlitbě Páně se žádá o každodenní chléb, který křesťanům připomíná především chléb eucharistický; v ní se prosí za očištění od vin, aby tak svaté věci mohly být dány skutečně svatým. Kněz pronáší výzvu k modlitbě, potom se tuto modlitbu všichni věřící společně s knězem modlí, kněz sám přidává embolismus a lid připojí doxologii. Embolismus, rozvíjející poslední prosbu modlitby Páně, vyprošuje, aby celé společenství věřících bylo zbaveno moci zla. Výzva, modlitba Páně, embolismus i doxologie se mají zpívat anebo pronášet hlasitě[134].

         Je možný i zpěv této modlitby, ale za předpokladu jednoduchého nápěvu, kterého se může zúčastnit celé shromáždění, kterému modlitba Otče náš patří. Polyfonie je možná, když je zachován stejný princip, tedy všeobecné účasti[135].

 

Pozdravení pokoje

 

         Pozdravením pokoje církev vyprošuje pokoj a jednotu pro sebe a pro celou lidskou rodinu, a věřící tak vyjadřují církevní společenství a vzájemnou lásku, dříve než přijmou svátost[136].

         Ve spisech Justina uzavírá vzájemné políbení bohoslužbu slova. Pravděpodobně během pontifikátu papeže Inocence I. se ritus pozdravní pokoje dostal na konec eucharistické liturgie. Během pontifikátu Řehoře Velikého, kdy byl zaveden zvyk recitovat Otče náš po eucharistické modlitbě, je pozdravení pokoje gestem navazujícím na slova „jako i my odpouštíme našim viníkům“ a připravujícím přijímání[137].

         Dnes má pozdravení pokoje spíše přípravný charakter než kající. To potvrzuje i dokument Redemptionis sacramentum: Ať je zachován zvyk římského obřadu pozdravit se před svatým přijímáním znamením pokoje, jak je stanoveno v mešních obřadech. Podle tradice římského obřadu tento zvyk nemá ani charakter smíření, ani odpuštění hříchů, ale spíše má sloužit k projevení pokoje, jednoty a lásky před přijetím Nejsvětější svátosti. Charakter smíření mezi bratry má úkon kajícnosti vykonaný na začátku mše svaté, především ve své první formě[138]. Kněz by, podle této instrukce, opouštět presbytář a každý by se měl pozdravit jenom s nejbližšími sousedy, „střídmě“[139].

         Pozdravení pokoje může celebrant vynechat[140], ale z pastoračních důvodů je osobní kontakt důležitý. Výmluva, že podat ruku není hygienické, se mně zdá jako nerelevantní.

         Slovo „pokoj“ je mnohem bohatší než je český význam. Hebrejské „šálom“ vyjadřuje souhrn veškerého blaha, které si ani nedokážeme představit. Pokoj je darem Božím. Vlastně jeden druhém předáváme tento Boží dar. Je to gesto hlubokého společenství s Kristem. Jedná se o gesto jednoty Božích dětí shromážděných kolem jednoho stolu: „Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“ (Řím 12, 18).

 

Agnus Dei a lámání chleba

 

         Zpěv Beránku Boží doprovází lámání chleba. Má kromě přípravného charakteru i svůj symbolický význam. Můžeme říci, že je to samotný Kristus, kdo v tomto okamžiku láme chléb pro svou církev[141]. Úkon lámání chleba, (...) který v apoštolské době dal jméno celému slavení eucharistie, vyjadřuje skutečnost, že množství věřících vytváří jedno tělo (1 Kor 10, 17) v přijímání z jednoho chleba života[142]. Obřad má být vykonán s velkou úctou, má být krátký. Nemá se mu však věnovat přehnaný význam[143].

         Označení Krista jako Beránka Božího má svůj biblický kořen. V prvé řadě zde slyšíme ozvěnu Izaiášova Trpícího služebníka (Iz 53, 7). Pak Jan Křitel označil Krista jako Beránka (Jan 1, 29.36). A především v Janově Zjevení slyšíme často o Beránkovi ve smyslu soteriologickém (Zj 19).

         Nejedná se o zpěv určený předsedajícímu, ale kantorovi a shromáždění. Zpěv Beránku Boží má charakter litanie. V 10. stol. se vkládají tzv. tropy, které rozvíjeli koncepty vykoupení, vzkříšení, nebo dar eucharistie jak rozlámaného chleba. Na přelomu 10.-11. stol. se poslední invokace změnila na „daruj nám pokoj“[144].

         Postoj při zpěvu Beránku Boží (stání) je inspirován knihou Zjevení, kde čteme: „Ti, kteří zvítězili nad dravou šelmou (...) stáli na tom jiskřícím moři, měli Boží loutny a zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu“ (Zj 15, 2-3). Stání je postojem těch, kteří očekávají konečný příchod Krista na konci věků. Je to postoj křesťanů, kteří se setkali se vzkříšeným Kristem.

         Když kněz rozláme chléb vpustí část hostie do kalicha. Naznačuje se tím jednota těla a krve Páně v díle spásy[145]. Obřad vrcholí, když kněz ukazuje věřícím Tělo a krev Krista se slovy Jana Křtitele: „Hle, Beránek Boží, ten který na sebe vzal hříchy světa...“ (Jan 1, 36). Lid v usebrání vyznává vlastní nehodnost přijmout tak vznešený dar.

 

Přijímání

 

         Nejprve poznamenejme, že mše svatá je současně a nerozdělitelně: oběť ve které pokračuje oběť kříže; památka smrti a vzkříšení Páně; a svatá hostina, při níž máme účast na dobrech velikonoční oběti. Z toho vytušíme, že rozměr společného stolování je esenciální[146]. Přijímání eucharistie není v plnosti pochopitelné jestliže ne ve světle epikletické prosby, aby z nás Duch svatý učinil jedno tělo.

         Obřad přijímání začíná tichou osobní modlitbou jak kněze, tak i lidu[147]. Když kněz přijímá svátostný pokrm, začíná se zpívat zpěv k přijímání[148], který doprovází věřící na jejich cestě vstříc Kristu. Při přijímání je vhodné podtrhnout důležitost gesta „dal - přijal“. Toto gesto totiž souvisí s tím, co učinil Kristus během poslední večeře[149].

         Zvyk, že věřící přijímají pouze pod jednou způsobou, sahá do 12. stol. Příčin bylo mnoho, například motivy řádu praktického (hygienické důvody, velká shromáždění, rozvleklost obřadu) či řádu teologického (problémy spojené s reálnou přítomností). Od 15. stol. věřící přijímají výhradně Tělo Kristovo. A Kostnický koncil (1415) zakazuje kněžím pod trestem exkomunikace udělovat věřícím přijímání pod obojí způsobou. Tridentský koncil stanovuje doktrinální principy, které mají regulovat tuto otázku a zanechávají kompetenci udílet pod obojí papežské autoritě. Reforma II. vatikánského koncilu znovu umožnila věřícím přistupovat ke kalichu[150].

         Připomenul bych rád několik drobností: Je velice vhodné, aby věřící přijímali Tělo Páně z hostií proměněných v téže mši, jak je povinen i sám celebrant, a v určitých případech aby přijímali též z kalicha, čímž i skrze znamení lépe vynikne přijímání jako účastenství na právě konané oběti[151].

         Je samozřejmě nejlepší, aby všichni, kdo se účastní slavení mše svaté a splňují potřebné podmínky, v ní přistoupili k svatému přijímání. Někdy se však stane, že věřící přistupují k svatému přijímání davově a bez patřičného rozlišování. Je úkolem pastýřů, aby tento zlozvyk s rozvahou a rozhodností napravili[152].

         Rozdávat svaté přijímání je úkolem celebrujícího kněze, případně ve spolupráci s ostatními kněžími nebo jáhny, a mše svatá nesmí pokračovat dříve než po skončení přijímání věřících[153].

         Není třeba žehnat se křížem těsně před svatým přijímáním, ani znovu poklekat při odchodu[154].

         O dalších podmínkách a řádu svatého přijímání pojednává instrukce Redemtionis sacramentum ve své čtvrté kapitole.

         Když kněz dokončí rozdílení svatého přijímání stoje na straně oltáře nebo u stolku, očistí paténu nebo ciborium nad kalichem. Potom čistí kalich a vytře jej purifikatoriem. Očištěné nádoby, pokud se čistily na oltáři, odnáší přisluhující na stolek. Nádoby k očištění, zvláště když je jich více, se mohou ponechat na korporálu vhodně přikryté na oltáři nebo na stolku a vyčistit je hned po mši po propuštění lidu[155]. Potom se posadí a celé shromáždění setrvá v chvíli posvátného ticha nebo může zazpívat žalm nebo jinou píseň chvály nebo hymnus[156].

         Obřad končí modlitbou předsedajícího. Je to modlitba díkůvzdání za obdržené dary, která v sobě nese různé teologické aspekty tajemství eucharistie.

 

 

         Zpěv k přijímání patří do skupiny procesuálních zpěvů. Dosvědčují ho prameny již ze 3. stol. Ve 4. stol. se nachází ve formě responsoriálního zpěvu: kantor zpívá verše žalmu a lid odpovídá refrénem. Ať už na východě, tak i na západě je předmětem mnohých svědectví užívání žalmu 34 (33). Během pontifikátu Řehoře Velikého byl zvyk větších slavností používat jako zpěv k přijímání evangelium, které se ten den právě četlo: Co bylo čteno, bylo následně dáno v eucharistii[157].

         Posláním zpěvu k přijímání je vyjádřit jednotou hlasů duchovní jednotu přijímajících, ukázat radost srdce a zdůraznit „charakter společenství“ průvodu přistupujících k přijetí Těla Páně. Zpěv pokračuje během přijímání věřících[158].

         Zpěv, jak jsme již slyšeli, není jen věcí jednotlivce, ale celého shromáždění. Celé shromáždění by mělo zpívat a tak vyjadřovat ony tři zmiňované charakteristiky. Realita našich liturgických shromáždění je však jiná. Na tomto poli by bylo třeba jisté revize přístupu.

 

Zpěv po přijímání

 

         Úvod do misálu nabízí dvě varianty jak strávit několik chvil po svatém přijímání: Po skončení přijímání se podle vhodnosti kněz i věřící chvíli potichu modlí. Celé shromáždění může též zpívat nějaký žalm či jiný chvalozpěv nebo hymnus[159]. Mezi vhodné žalmy patří například 116. žalm; vhodný chvalozpěv je například Magnificat a co se týká hymnu, ten sám o sobě tvoří samostatný ritus. Není nic krásnějšího než společně vzdávat díky. Zpívat hymnus vyžaduje jednomyslnou a celistvou účast všech po celou dobu zpěvu hymnu. Jedná se o velmi silný okamžik vyjadřující jednotu celého shromáždění dříve, než bude propuštěno[160].

 

 

 

         Zdá se mi jako kontraproduktivní pokoušet se o něco, co je již napsáno (a lépe, než jsem schopen napsat já). Proto na tomto místě uvádím citaci z dokumentu Rok eucharistie, podněty a návrhy.

         Během slavení mše svaté je ticho nezbytné pro usebrání, zvnitřnění a vnitřní modlitbu.^[161] Není to prázdno a nepřítomnost něčeho, ale je to přítomnost, vnímavost, stav před Bohem, který k nám mluví, tady a teď, a pracuje pro nás, tady a teď. „Ztiš se před Hospodinem,“ připomíná žalm 37, 7.

         Ve skutečnosti modlitba ve svých různých odstínech – chvála, prosba, vzývání, volání, nářek, děkování – vychází z mlčení.

         Mezi ostatními chvílemi při slavení eucharistie má ticho zvláštní význam po naslouchání Božímu slovu^[162] a především po přijímání těla a krve Páně.^[163]

         Tyto chvíle ticha mají v určitém smyslu své pokračování mimo slavení mše svaté v usebraném zastavení se v adoraci, modlitbě a rozjímání před Nejsvětější svátostí.

         Není snad samotné ticho monastické tradice, ticho duchovních cvičení a rekolekcí prodloužením těchto chvil ticha charakteristických pro slavení eucharistie, aby se Pánova přítomnost v nás mohla zakořenit a přinášet užitek?

         Je třeba přejít od zkušenosti liturgického ticha^[164] ke „spiritualitě“ ticha, ke kontemplativnímu rozměru života. Není-li slovo založené na tichu, může degenerovat, změnit se v hluk a přímo v ohlušení[165].

 

 

 

         K závěrečným obřadům patří: a) Krátká oznámení, je-li to potřeba[166].

         b) Pozdravení a požehnání kněze, které je o některých dnech a při některých příležitostech obohaceno a vyjádřeno žehnací modlitbou nebo jiným slavnostnějším textem. Kněžské požehnání na konci mše je otázkou pozdějšího vývoje (určitě ne před 12. stol.). V římském ritu bylo požehnání lidu rezervováno na dlouhý čas pouze biskupovi[167].

         c) Propuštění lidu jáhnem nebo knězem, aby se každý vrátil k svému dílu, chválil Boha a dobrořečil mu. Jestliže však po mši následuje nějaký liturgický úkon, vynechávají se závěrečné obřady, tj. pozdrav, požehnání a propuštění[168].

         d) Políbení oltáře knězem a jáhnem; potom kněz, jáhen a ostatní přisluhující hlubokou úklonou pozdraví oltář[169].

         Kněz poté co políbí oltář, odchází z presbytáře. První a poslední úkony eucharistické slavnosti se odehrávají kolem oltáře; jsou to úkony beze slov, úkony úcty. Políbení oltáře předchází pozdrav věřících a následuje po jejich propuštění. Políbení orámovalo a dalo by se i říci že zahrnulo celou eucharistickou slavnost. Kněz se obrací především a na konci všeho ne ke shromážděnému lidu, ale k oltáři. Proto je oltář uctíván jako centrum eucharistického shromáždění a eucharistického úkonu. Tím, že ho uctívá, kněz zdraví stůl Páně a v něm a skrze něho Pána, jehož je oltář symbolem[170].

 

Závěrečný zpěv

 

         Po propuštění shromážděného lidu není již nic, co dodat. Proč tedy shromáždění zpívá? Vždyť úvod do misálu o závěrečném zpěvu vůbec nemluví? A vůbec žádná z liturgických rodin závěrečný zpěv nezná[171]. Jedná se o dědictví latinských mší, během nichž jediným zpěvem v národním jazyce byl právě zpěv po mši svaté[172]. Slavení eucharistie, má-li být upřímné a dokonalé, musí vést jak k různým skutkům blíženecké lásky a k vzájemné pomoci, tak i k misijní činnosti a k různým způsobům podávání křesťanského svědectví^[173]. V tomto odhodlání nás může závěrečný zpěv utvrdit.

 

RŮZNÉ

 

Aktivní účast všech

 

         II. vatikánský koncil říká, že církev věnuje zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby tomu pomocí obřadů a modliteb dobře porozuměli. Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu, aby se poučili Božím slovem a posilnili hostinou těla Páně a aby vzdávali díky Bohu[174]. Proto církev zjednodušila obřady, umožnila užívat národního jazyka, dala liturgii dialogický charakter. Měli bychom maximálně usilovat právě o uvědomělou, zbožnou, aktivní účast Božího lidu; „vznešenou prostotu“ a pravdivost spíše než o okázalost.

 

Ministrantky

 

         S proměnou socio-kulturního pohledu na ženy se proměnila i pozice žen během slavení liturgie. Nejen že se starají o liturgický prostor, vykonávají funkce jako kostelnice, varhanice, kantoři, ale dnes je možné, aby vykonávaly různé funkce, dříve určené výhradně mužům. V tomto úhlu pohledu můžeme mluvit i o „ministrantkách“[175]. K této službě mohou být podle uvážení diecézního biskupa a při zachování předepsaných norem přijata děvčata i ženy[176]. Podle Kodexu kanonického práva může být ženám mimořádně udělena pravomoc rozdílet eucharistii (jedná se o tzv. mimořádného udělovatele svatého přijímání)[177].

 

 

 

         V říjnu roku 2004 vyšel překrásný materiál Kongregace pro bohoslužbu a svátosti nazvaný Rok eucharistie, podněty a návrhy. Tento dokument velmi prakticky shrnuje aktuální dokumenty magisteria, které se týkají slavení eucharistie. Nabízí i několik praktických podnětů, jak přenášet různé prvky slavení eucharistie v běžném životě (především ve třetí kapitole). Mluví tak o „liturgické spiritualitě“:

         V apoštolském listě k příležitosti XL. výročí vyhlášení konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium Spiritus et sponsa si papež přál, aby se v církvi rozvinula „liturgická spiritualita“. Jedná se o pohled na liturgii jako na tu, která živí a usměrňuje existenci člověka, aby se to, co věřící prožívá, stávalo skutečnou „duchovní bohoslužbou“ (srov. Řím 12,1). Bez pěstování „liturgické spirituality“ se liturgická praxe snadno omezí na „ritualismus“ a milost, vycházející ze slavení, vyjde nazmar. To platí zvláštním způsobem pro eucharistii: „církev žije z eucharistie“[178].

         Nemá smysl procházet tímto dokumentem, protože bychom jen rozmělňovali již dostatečně praktický jazyk dokumentu.

 

Jazyk

 

         Reforma II. vatikánského koncilu zavedla užívání národních jazyků při liturgii. To se ukázalo jako chvályhodné. Jen je vždy čas od času dobré pročíst si koncilní dokumenty pro osobní revizi. Nalezl jsem v nich jednu zajímavost, týkající se liturgického jazyka: Je třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší[179].

         Nechci znovu zavádět latinský jazyk, kterému málokdo rozumí. Čas od času se však dostáváme na slavnosti mezinárodního charakteru, kde se, jako vyjádření jednoty církve, recituje zpívá i v latinském jazyce. Je potom poněkud trapné, když neumíme alespoň modlitbu Otče náš.

 

 

Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995.

Katechismus katolické církve, Zvon, Praha 1995.

Kodex kanonického práva, Zvon, Praha 1994.

 

JAN PAVEL II., Ecclesia de Eucharistia.

JAN PAVEL II., Mane nobiscum Domine.

 

KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI, Rok eucharistie, podněty a návrhy, Česká biskupská konference, Praha 2005.

Kongregace pro bohloslužbu a svátosti, Redemptionis sacramentum, Česká biskupská konference, 2005.

KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI, Všeobecné pokyny k římskému misálu, Editio typica tertia, ČBK, Praha 2003.

 

SEKRETARIÁT ČESKÉ LITURGICKÉ KOMISE, Mešní řád s modlitbami nad dary a s prefacemi, Česká liturgická komise, Praha 1984.

Sekretariát české liturgické komise, Všeobecné pokyny k mešnímu lekcionáři, Česká liturgická komise, Praha 1984.

Sekretariát české liturgické komise, Český misál, Česká liturgická komise, Praha 1983.

 

ALDAZÁBAL, José, Dizionario sintetico de liturgia, LEV, Roma 2001.

AUGÉ, Matias, Spiritualità liturgica, San Paolo, Cinisello Balsamo 1998.

AUGÉ, Matias, Liturgia, San Paolo, Cinisello Balsamo, 1992.

FALSINI, Rinaldo, Gesti e parole della messa, Ancora, Milano 2001.

GELINEAU, Joseph, I canti della messa nel loro radicamento rituale, Messaggero di Sant´Antonio, Padova 2004.

LEHMANN, Karl, Ľ azione ecclesiale, Jaca Book, Milano 1984.

MAZZA, Enrico, La celebrazione eucaristica, EDB, Bologna 2003.

NOVOTNÝ, Adolf, Biblický slovník, Kalich, Praha 1956.

Pokorný, Ladislav, Prostřený stůl, Česká katolická charita, Praha 1990.

SARTORE, Domenico, col. ed., Liturgia, San Paolo, Cinisello Balsamo 2001.

Stanček, Ľubomír, Kňaz rétor, Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka, Spišská kapitula - Spišské Podhradie 2001.

ALVAREZ, Lorenzo, kol. autorů, Dizionario teologico enciclopedico, Piemme, Casale Monferrato 2004⁴.