Co očekávat po svatbě? (John Moll)

Proč nám nikdo neřekl, jak moc se budeme muset v manželství přizpůsobovat?

"Vaše máma mě podvedla," říkával můj tatínek se šibalským úsměvem. "Před svatbou mi neřekla, co je doopravdy zač. Po svatbě jsem se jí zeptal, zda by nejela tábořit do přírody. A víte, co mi na to odpověděla?" Rozesmátý tatínek napodobil maminčin hlas: "Cože? Sedět na trávě s mravenci?" Neuspěl také u mámy se svou představou o svatební cestě: odmítla nápad, aby si půjčili motocykly a týden na nich křižovali po celé zemi.

Před svou vlastní svatbou jsem podobné historky miloval a těšil se, že i vlastním dětem budu vyprávět anekdoty z období, kdy se budu se svou ženou sžívat. Zanedlouho po naší svatební cestě jsem ale začal přicházet na to, co je v pozadí otcových příběhů.

Očekával jsem, že se s mou manželkou budeme přít o to, zda nechávat desku na toaletě nahoře či dole a kdo bude vynášet odpadkový koš, ale nepředpokládal jsem větší rozpory. Myslel jsem si, že manželství je obtížné jen pro obtížné jedince. Vycházeli jsme spolu velmi dobře a já jsem Kláru tak miloval, že jsem věřil, že většina věcí zůstane i po svatbě stejná. Když se vezmeme, budeme trávit večery společným čtením, sledováním starých filmů a pak usneme na pohovce. Příležitostně bych počítal s nějakou romantikou - procházka, výlet nebo návštěva známých, ale žádné velké narušení mého dosavadního pohodlného běhu života.

Když jsem byl svobodný, byl jsem zvyklý přečíst každý týden jednu knížku. V tomto zvyku jsem pokračoval i po svatbě. Nevěnoval jsem moc pozornosti tomu, když se Klára ptala, zda si nechci zahrát nějakou hru či navrhovala návštěvu obchodního střediska. Považoval jsem to vlastně za vyrušování. Zdálo se mi, že už si nemůžu přečíst nerušeně ani kapitolu. Bohužel jsem si neuvědomil, že ona čekala od našeho manželství mnohem víc.

"Chtěla jsem vztah," řekla mi Klára později. "Místo toho jsem dostala spolubydlícího." Představoval jsem si, že po svatbě budeme spolu trávit více času společně. Když jsme spolu chodili, neviděli jsme se každý den. Nyní jsme byli každé ráno i večer spolu. "Bylo mi mizerně," hodnotila později toto období Klára. Ač měla přátele a její rodina bydlela nedaleko, cítila se strašně osamělá. Brzy po svatební cestě jsem si uvědomil, že něco není v pořádku, ale doufal jsem, že se to časem nějak usadí.

Několikrát, když mě štvala svým opakovaným přerušováním, jsem ji ignoroval. Myslel jsem si, že ode mě vyžaduje příliš. Mé mlčení samozřejmě zvyšovalo napětí až do chvíle, kdy jsme si celou věc vyříkali.

Na začátku naší první velké hádky se Klára naštvala, odstěhovala se s přikrývkou do obývacího pokoje a odmítla se mnou spát v ložnici. Chvíli jsem se bránil, ale pak jsem se odhodlal být upřímný: "Mám pocit, že mě nenecháš chvíli na pokoji," řekl jsem jí. Klára se rozzuřila a práskla dveřmi. Cítil jsem se strašně. Usoudil jsem, že jsem udělal chybu, že jsem se ženil a asi jsem špatný manžel. Na druhé straně jsem si myslel, že má manželka reaguje přehnaně a očekává ode mne příliš. Byla to dlouhá noc, ale nakonec jsme si vše vyříkali. Tehdy mi došlo, co mě táta učil, když vypravoval o mámě, která nechtěla tábořit nebo křižovat na motorce světem. Má představa manželství nebyla stejná jako představa Kláry. Podle ní manželství znamenalo večery strávené povídáním nebo zábavou se spoustou smíchu - čas před spaním jako čas veselí a romantiky.

H. Norman Wright říká: "Když se lidé berou, přinášejí si s sebou do manželství soubor skrytých očekávání. Ta bohužel tvoří skryté a bolestné překvapení, které časem vyjde najevo." Mnoho manželství začíná jako to naše a vyžaduje to hodně komunikace a úsilí, aby se projasnily a skloubily odlišné představy.

Proč nám nikdo neřekl, jak moc se budeme muset v manželství přizpůsobovat? - divili jsme se později. Navštěvovali jsme předmanželskou přípravu, která zahrnovala povídání o financích a sexu. Mluvili jsme o tom, jak se na manželství dopředu připravit a já jsem dokonce začal udržovat pořádek ve svém podnájmu, kde jsme měli v budoucnu bydlet. Společně jsme četli knihy o manželství psané z křesťanského pohledu. Několikrát jsme se setkali se zkušenými páry a mluvili s nimi o manželství, ale nikdo nás nepřipravil na ten základní posun, který po manželském slibu nastane. Zakládal jsem své rozhodnutí vzít si Kláru na tom, co jsem k ní cítil, ale naše manželství nemůže záviset jen na mých citech.

I v manželství nás Bůh učí schopnosti milovat druhého více než sebe. Mike Mason píše v knize Tajemství manželství: "Křesťanská víra nám pomáhá naučit se, že okamžik, v němž jsme nejvíce sami sebou, je paradoxně ten, v němž se vzdáváme sami sebe pro druhého." A dále říká: "Manželství přežije navzdory všem okolnostem, když je oběma partnerům jasné, že nic jiného než čistá obětující láska je nemůže společně podržet." My jako manželská dvojice máme dokonalý obraz skutečné lásky: Krista.

Později jsme s Klárou diskutovali o tom, co v našem manželství funguje a nefunguje. Uvědomil jsem si, že vyžaduji příliš mnoho času na své čtení. Hledali jsme věci, které rádi děláme oba a začali jsme každý večer chodit na procházku. Navykl jsem si, že jsem nezačal číst, dokud jsme nestrávili nějaký čas společně. Po chvíli společného času se Klára spokojeně dala do známkování studentských prací, zatímco já jsem si četl.
Až poté, co jsem odložil své knihy, začal jsem zažívat pravou radost z manželství. Když jsem se naučil dávat svou ženu na první místo, pak nebylo tak těžké přinášet oběti, které mě dříve vytáčely. Brzy se procházky v naší čtvrti stávaly zajímavější než čtení a zjistil jsem, že bych o mnoho přišel, kdybych byl pořád zahloubaný v knihách.

Moji rodiče měli spoustu veselých historek z prvních let jejich manželství. Nyní již lépe rozumím, proč se táta tak směje, když mluví o mé mámě "podvodnici". On ví - a já se to učím - že si berete někoho, do něhož jste zamilovaní, ale svou lásku živíte praktikováním Kristova přík1adu.

***

Se svolením převzato z časopisu Rodinný život 1/04, který vydalo Centrum pro rodinný život.