Dary Ducha svatého a postavy svatých

Žít v Duchu rozumu
Sv. Markéta

Markétin otec byl pohanský kněz, který často vyrážel s muži svého kmene, když válčili se sousedními národy nebo přepadali a olupovali putující obchodníky. O Markétu se tehdy starala služebná, která ji také vychovávala. Služebná byla ale křesťanka. Tak se stalo, že Markéta poznala víru v Ježíše Krista a konečně v patnácti letech byla pokřtěna a biřmována. To vše ale zůstalo otci utajeno.

Jednoho dne se ale otec dozvěděl Markétino tajemství, a i když až dosud své jediné dítě velmi miloval, začal je nyní z hloubi srdce nenávidět. Vlastníma rukama Markétu spoutal a přivedl, před soudce. Soudce řekl: "Jen se podívej, Markéto, do jaké situace jsi svého otce přivedla. Je knězem našeho kmene, všichni si ho velmi váží a ctí jej. Jak teď vypadá s dcerou, která odpadla od naší víry v bohy a dala se ke křesťanskému Bohu! Cožpak nemáš ani trochu soucitu se svým otcem?" Markéta ale řekla: "Zůstanu věrná Pánu Ježíši Kristu, i kdybych měla pro to umřít!" Tu ji nechal soudce mučit katovými pacholky. Ale i když ubohou dívku pálili ohněm po celém těle - Markéta zůstala pevná. Nakonec jí kat sťal hlavu mečem.

Bože, dej mi trochu-svého Ducha rozumu, abych poznal; co ode mne chceš a kdo to se mnou myslí dobře.





Žít v Duchu rady
Jan Bosco, 31. ledna

Faráře Dona Bosca milovali a ctili všichni uličníci v Turíně. U něho se nikdy nenudili. Uměl kouzlit, skákat na cválajícího koně, tančit na laně a polykat oheň. Kromě toho byl jediný, kdo měl rád uličníky. Nikde jinde je totiž netrpěli a policie je přímo pronásledovala. "Jsou to ničemové," říkali uhlazení lidé, "vyžeňte je!" Ale Don Bosco tyto děti shromáždil, dal jim domov, kde směly bydlet a kde dostávaly najíst. Radoval se s nimi, vyprávěl jim o Bohu a staral se o tm, aby se každý vyučil nějakému povolání.

Když byl Don Bosco sám ještě mladý, žil chudě a musel brát ty nejtěžší práce, aby mohl studovat. Potom se naučil cizí jazyky, psal knihy a články do časopisů a s mnoha s mnoha pomocníky, kteří se jmenují Salesiáni, budoval v mnoha zemích domy a 'školy pro kluky a děvčata, kteří jsou v nouzi.

Bože dej mi trochu Ducha rady, abych pomáhal těm, kteří to potřebují a ptají se mne na radu.





Žít v Duchu síly
Hildegarda z Bingenu

Tato světice byla velmi nesmělá a často těžce nemocná. Svoji sílu ji dal sám Ježíš, který se s ní často setkával. Ve svém klášteře působila Hildegarda jako abatyše, jako lékařka a umělkyně. Vydávala se často na cesty, aby zakládala kláštery a kázala.

Jednoho dne seděla Hildegarda na zahradě. Tu uviděla mladého muže, který se z posledních sil vláčel ke klášteru. Prosil Hildegardu, aby ho pohřbila na klášterním hřbitově. Muž mohl mluvit už jen s velkými potížemi, ale Hildegarda přesto vyrozuměla, že cizinec je šlechtic, který byl vyloučen z církve. Udělal ale pokání a lituje svých chyb. Cizinec zemřel, ještě než vstoupil do domu. Hildegarda měla s cizincem soucit a nechala jej pohřbít na klášterním hřbitově. Tím si ale znepřátelila arcibiskupa. Zakázal klášternímu společenství slavit mši svatou a
chórové modlitby, dokud nebude mrtvý opět vykopán. Hildegarda se požadavkům arcibiskupa postavila, protože byla přesvědčena, že v očích Božích jednala správně.
Bože, dej mi trochu Ducha síly, abych se odvážil - i proti názoru ostatních - stát při tobě.





Žít v Duchu vědění
Tomáš Akvinský 28. ledna

Svatý Tomáš přišel jako žák do benediktinského kláštera Monte Casino a jeho rodiče si velmi přáli, aby se tam jednou stal opatem. Tomáš ale poznal dominikánský řád a vstoupil do něho. V Paříži se setkal s jedním učeným mužem, kterého si velmi vážil, se svatým Albertem Velikým. U něho se jeho bystrý rozum formoval nejlépe. Protože Tomáš hodně mlčel, posmívali se mu jeho spolužáci, že je "němý vůl". Svatý Albert ale na to řekl: "Tento němý vůl bude jednou tak hlasitě bučet, že ho uslyší celý svět." A tak to také bylo. Svatý Tomáš byl jedním z největších učenců, kteří kdy žili. Přitom zůstal hluboce zbožný. Obzvlášť miloval Ježíše ve svatostánku. Na toto tajemství eucharistie napsal mnoho krásných hymnů, které zpíváme ještě dnes při slavnosti Těla a krve Páně.

Bože, dej mi trochu Ducha vědění, abych se dobře učil a \své znalosti abych používal pro radost a užitek ostatních.





Žít v Duchu zbožnosti
Scholastika z Nursie, 10. února

Svatá Scholastika byla sestra svatého Benedikta. Jednou za rok se sourozenci navštěvovali. Strávili krásné chvíle v duchovním rozhovoru a ve společné modlitbě. Při jednom takovém setkání cítila Scholastika, že dnes vidí svého bratra naposledy. Prosila ho M tedy: "Prosím tě, nevracej se dneska do kláštera, ale zůstaň u mne přes noc! " Mniši ovšem nesmějí zůstávat přes noc mimo klášter. Scholastika si myslela: "Když tu bratr nemůže zůstat, musí pomoci Bůh, abychom se nemuseli rozloučit." A prosila Boha o pomoc. Tu se přihnala strašná bouře. Zdvihl se silný vítr a začalo prudce a silně pršet. Tak bylo nemožné, aby při takovém počasí někdo opustil dům. Sourozenci zůstali spolu celou noc a hovořili o nebi. Tři dny po této návštěvě Scholastika zemřela.

Bože, dej mi trochu Ducha zbožnosti, abych se modlil za druhé a ve všech věcech, i v těch nejmenších, ti důvěřoval.





Žít v Duchu bázně Boží
František z Assisi 4. října
Jednou přišel František do města Gubbio. Lidé si mu naříkali: "Zlý vlk stále napadá naše stáda ovcí a koz. Ano, před nedávnem dokonce napadl děti a jednoho mladého pastevce těžce zranil." František, v ruce dřevěný kříž, odešel do lesa, kde žil vlk. Slyšel už to strašné zvíře vrčet. "Pojď, bratře vlku!" volal na něho František, "poslechni mě a už lidem a stádům z Gubbia neubližuj! Chci zjednat mír mezi tebou a lidmi. Postarám se o to, aby ti každý den přinesli na kraj lesa potravu. Ale prosím tě, vlku, netrhej už ovce ani kozy!" A - tak vyprávějí lidé z Gubbia - pak si vlk lehl jako ochočený pejsek k nohám svatého Františka, vrtěl ocasem a olizoval mu ruku. Od té doby vlk nenapadl zvířata ani lidi. Lidé z Gubbia ho až do jeho smrti krmili a hýčkali.

Bože, dej mi trochu Ducha bázně Boží, abych s tím, co jsi stvořil, i když se to zdá zlé, zacházel dobře a abych nic lehkomyslně neničil.





Pro děti:(O velikonocích jsi jistě dostal malovaná vajíčka, možná čokoládové bonbóny, nebo ti rodiče dali nějaké oblečení, které jsi nutně potřeboval. Tyto dárky nám mají ukázat, co velikonoční svátky znamenají.

Ježíš chtěl předat něco z velikonoční radosti i apoštolům. Nebeský Otec ho vzkřísil ze smrti. Žije. Jeho přátelé se ale bojí, protože tomu nerozumějí. Dává jim tedy dva dary, které jim mají pomoci prožít velikonoce.
1. Ježíš jim dává svého Ducha.
Apoštolové mají mít moc dělat všechno to, co dělal Ježíš: uzdravovat nemocné, těšit smutné, vyprávět lidem o Boží lásce a předávat ji dál.

2. Ježíš jim dává dar odpouštět hříchy.
To je božský dar. Jenom Bůh může odpouštět hříchy, Oni smějí jednat v zastoupení Boha. Tyto dary, které udílí zmrtvýchvstalý Ježíš, dávají pocítit: Začala nová doba.)





Duch pokoje
( apoštol Pavel - 29.června ( Rok se svatými str.: 321 )

Na počátku Církve nejsou jen apoštolové, ale i svatý Pavel. Kvůli Evangeliu procestoval celou Evropu. Více než třicet let byl Pavel na cestách, aby šířil Evangelium. Všude mluvil o tom, že Ježíš Kristus znamená pokoj - mezi Bohem a lidmi i mezi lidmi navzájem. Všechny jeho dopisy končí pozdravem: Milost a pokoj buď s vámi!

Kde začínají lidé žít podle Evangelia, tam začíná pokoj. O tom je svatý Pavel přesvědčen. To nás jeho listy učí dodnes. Dech pokoje začíná působit tam, kde se lidé různých zemí a různých kultur stávají společenstvím skrze Ježíše Krista a kde to také dokáží společně slavit.





Duch dobra
( svatý Martin z Toursu - 11.listopadu ( Rok se svatými str.: 580 )

Víme, že se svatý Martin narodil v dnešním Maďarsku. Byl římským vojákem v jízdním pluku. Víme, že si ho obyvatelé Toursu ve Francii zvolili za svého biskupa. O Martinově dobrotě se už po staletí vypravuje a malují se obrazy. Známý je příběh, který tak rádi umělci znázorňují: Martin jako voják, jak se dělí o svůj plášť.

Z Ducha dobroty utvářel Martin z Toursu svůj život. Moc se neptat, dělit se prostě tam, kde je nouze - tak byl Martin zvyklý jednat. Duch dobroty je zapotřebí i dnes. Když tě někdo prosí, neptej se, jestli ti to přinese výhody nebo ne, a splň jeho prosbu. Utvářet svůj život podle Ducha dobroty, to by se mohlo stát životním cílem i pro tebe.





Duch lásky
( svatá Alžběta Durynská - 19.listopadu ( Rok se svatými str.: 596 )

Alžběta Durynská žila ve 13. Století. Byla provdána za lanhraběte Ludvíka Durynského. Zatímco se její manžel často zdržoval na císařském dvoře, byla Alžběta paní na jejich hradě. Otvírala spižírny v době nouze a dávala potraviny i oblečení lidem, kteří to potřebovali. Se svými služebnicemi, které byly spíše jejími přítelkyněmi, pečovala o nemocné.

Když její manžel zemřel při válečném tažení v Itálii, založila Alžběta v Magdeburku nemocnici a ošetřovala tam ty nejpotřebnější. Křesťanská Charita ( caritas je latinské slovo pro lásku k bližnímu ) se dodnes řídí příkladem této světice. Láska k bližnímu znamená dávat víc, než jen z přebytku, dávat musí člověka skutečně něco stát. Alžběta rozdala tolik, že už sama neměla nic.





Duch věrnosti
( svatý Maxmilián Kolbe - 14.srpna ( Rok se svatými str.: 423 )

Pater Maxmilián Kolbe se za své křesťanské přesvědčení dostal do koncentračního tábora. Za zveřejňování náboženských textů, které byly v době nacismu zakázány a za svou věrnost Bohu byl odvezen do koncentračního tábora v Osvětimi. Maxmilián Kolbe zemřel v bunkru hladu v roce 1941. Jednomu vězni se tehdy podařilo z tábora uprchnout.

Za to bylo 10 mužů odsouzeno k smrti v bunkru hladu. Mezi odsouzenými byl i otec rodiny a Maxmilián Kolbe se dobrovolně přihlásil místo něho. Přivedla ho tam věrnost jeho víře. Věrnost říci vždy to, co je člověk povinen říci vzhledem ke své křesťanské víře a věrnost uskutečňovat svá slova v životě. Obojí bylo pro Maxmiliána Kolbeho důležité, i když ho to stálo život.





Duch vlídnosti
( Matka Tereza z Kalkaty )

Matka Tereza, jak se jí dnes říká, přestala jednou vykonávat své povolání učitelky a začala v Kalkatě pečovat o staré a umírající lidi, o které se nikdo nestaral. Její příklad brzy způsobil, že se našli pomocníci a pomocnice, kteří chtěli žít jako Matka Tereza pro druhé. Její přátelství jde tak daleko, že se svými chudými sdílí jejich chudobu.

Dnes pracují Misionářky lásky - tak se jmenuje řád, který založila, na celém světě, především v chudinských čtvrtích velkoměst. Cílem tohoto společenství je uskutečňovat Boží lásku ve světě.





Duch trpělivosti
( svatý Rupert ze Salcburku - 24.září ( Rok se svatými str.: 496 )

Biskup Rupert přišel na přelomu 7. A 8. Století do Salcburku. Byl to putující kazatel, který ze Salcburku přinesl Evangelium do vzdálených oblastí dnešního Rakouska a Bavorska. Úspěch moc velký neměl. Jen velmi pomalu se pohanské kmeny obracely ke křesťanství. Potřeboval jistě mnoho houževnatosti a trpělivosti.

Dnes bychom takového muže, jako byl svatý Rupert, nazvali asi průkopníkem. Díky němu se začala země cílevědomě osídlovat. V Salcburském kraji se také zasadil o to, že se tam opět začalo s těžbou soli, která byla po vládě Římanů přerušena. Dnes se v Krutanech a ve Štýrsku v Rakousku nacházejí kostely, které založil svatý Rupert.





Duch radosti
( svatý František z Assisi - 4.října ( Rok se svatými str.: 513 )

František z Assisi byl člověk radosti. Uměl se radovat z Boha, z krásy stvoření a z lidí. Měl to ale často velmi těžké, a přesto se radoval. Shromažďoval lidi stejného smýšlení a pokoušel se jim předávat něco ze své radosti. Byl to člověk, jehož radost byla nakažlivá. Dnes je mnoho živých svědků této radosti.

Obzvlášť pěkně je tento postoj radosti vyjádřen v písni, kterou svatý František složil. V této oslavné písni vyslovuje svoji touhu žít s celým stvořením jako se svými bratry a sestrami. Chválí Boha za slunce, za měsíc, za hvězdy, za vzduch, vodu, oheň a zemi. Františkovým úkolem bylo předávat dál Ducha radosti, jak jej sám zažil.


***
(převzato z časopisu "DUHA" - 5/94 )