Navigace: Tematické texty K Koncil - II. vatikánský sněmDelší texty Dei verbum - text k přednášce 13.10.2012 (doc. Aleš Opatrný, Th.D.)
Dei verbum - text k přednášce 13.10.2012 (doc. Aleš Opatrný, Th.D.)
Úvodem
Nejvýznamnější dokumenty koncilu s největší váhou v dalším životě církve jsou konstituce. Nejsou to sice texty, obsahující dogmatické výpovědi, ale jsou to projevy řádného učitelského úřadu církve, které je třeba přijímat s největší vážností a tak s nimi pracovat. Druhý vatikánský koncil vypracoval a promulgoval čtyři konstituce: dogmatickou konstituci o církvi Lumen gentium, pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, konstituci o Božím zjevení Dei verbum a konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium.
Ještě je vhodné poznamenat, že názvy konstitucí (a vlastně všech vatikánských dokumentů) nejsou nadpisy, které shrnují obsah, ale jako název je vždy použito několik (2-3) úvodních slov textu dokumentu. V teologické literatuře se zpravidla tyto názvy nepřekládají, citují se v latinském znění a citují se zpravidla v ustálených zkratkách. Takže citace z konstituce Dei verbum je běžně psána DV a za těmito písmeny je připojeno číslo odstavce, z něhož je citát vzat. Tak postupujeme i v tomto textu.
Konstituce Dei verbum měla poměrně bohatou historii svého zrodu: začala se projednávat už v roce 1962, ale konečné znění (třetí verze dokumentu) byl schválen až v listopadu 1965.
Zásadním tématem konstituce je Boží zjevení jakožto sebe-odhalení, sebe –představení Boha v lidských dějinách, které je fixováno v Písmu a posvátné tradici. (Pozor! Slovo „tradice“ v tomto teologickém významu znamená to, co je od počátku ve víře předkládáno, ne to, nač jsme třeba zvyklí za posledních padesát nebi sto padesát let!) .
Ještě poznámka k pojmu „zjevení“. V češtině vzbuzuje vlastně nevhodné asociace (bílá paní se zjevuje na cimbuří apod.). Latinské slovo „revelatio“ je názornější: chce říci, že je odkrýváno něco, co je zakryté. Božím zjevením potom rozumíme Boží sebe-sdělení, v němž Bůh dává sebe sama poznat. To si dále přečteme v nepatrně komentovaných úryvcích z konstituce Dei verbum, které jsou uvedeny níže. Úryvky z konstituce jsou vždy uváděny kursivou. V tomto textu jsou ponechány odkazy na místa v Písmu (ostatní citace jsou vynechány). Velmi doporučuji si při studiu ona místa v Písmu vyhledat.
Povaha a předmět zjevení:
Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle (srov. Ef 1,9): že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti (srov. Ef 2,18; 2 Petr 1,4)........... Tímto zjevením oslovuje neviditelný Bůh (srov. Kol 1,15; 1 Tim 1,17) ze své veliké lásky lidi jako přátele (srov. Ex 33,11; Jan 15,14-15) a stýká se s nimi (srov. Bar 3,38), aby je pozval a přijal do svého společenství. Toto zjevování se uskutečňuje činy i slovy, které navzájem vnitřně souvisí, takže skutky, které Bůh vykonal v dějinách spásy, ukazují a posilují nauku i skutečnosti vyjádřené slovy; slova pak hlásají tyto skutky a objasňují tajemství v nich obsažená. Avšak nejhlubší pravda, která se odhaluje tímto zjevením o Bohu i o spáse člověka, nám září v Kristu, který je prostředníkem a zároveň i plností celého zjevení. (DV 2)
Zjevení probíhá dlouhými dějinnými etapami, ale vrcholem už ničím nepředstižitelným je „zjevení v Kristu“, tedy to, on nám sdělil slovy a činy: Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh ústy proroků, až pak „v této poslední době k nám promluvil skrze svého Syna“ (Žid 1,2). Poslal totiž svého Syna, věčné Slovo osvěcující všechny lidi, aby přebývalo mezi lidmi a zvěstovalo jim Boží tajemství (srov. Jan 1,1-18). Ježíš Kristus, vtělené Slovo, „člověk k lidem“ poslaný, „mluví slova Boží“ (Jan 3,34) a dovršuje dílo spásy, které mu Otec uložil vykonat (srov. Jan 5,36; 17,4). Kdo vidí jeho, vidí i Otce (srov. Jan 14,9). On tedy celou svou přítomností a tím, jak se projevoval slovy a skutky, znameními a zázraky, především však svou smrtí a svým slavným zmrtvýchvstáním a nakonec sesláním Ducha pravdy zjevení naplňuje, dovršuje a božským svědectvím potvrzuje, že totiž Bůh je s námi, aby nás vysvobodil z temnot hříchu a smrti a vzkřísil k věčnému životu. Křesťanské dílo spásy tedy jako nová a konečná úmluva nikdy nepomine a nemůže už očekávat nové veřejné zjevení před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista (srov. 1 Tim 6,14 a Tit 2,13). (DV4)
Nástrojem pro přijetí zjevení je víra. Zjevení vyzývá k osobnímu dialogu: Bůh zjevuje sebe, člověk vírou na toto odpovídá. Zjevujícímu Bohu je třeba prokazovat „poslušnost víry“ (srov. Řím 16,26; také Řím 1,5; 2 Kor 10,5-6), jíž se celý člověk svobodně odevzdává Bohu tím, že se „rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu“ a dobrovolně přijímá zjevení, které dal Bůh. K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal „všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu“. Aby se i nadále prohlubovalo porozumění Božímu zjevení, týž Duch svatý stále zdokonaluje víru svými dary. (DV 5)
Lidské poznání je cenné, ale není samo o sobe schopno dojít tak daleko, kam nás uvádí zjevení: Božským zjevením chtěl Bůh projevit a sdělit sám sebe a věčná rozhodnutí své vůle o spáse lidí, „aby jim dal účast na božských darech, které zcela převyšují lidskou chápavost“. Posvátný sněm vyznává, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu (srov. Řím 1,20); učí však, že Božímu zjevení je třeba připsat, „že i za nynějšího stavu lidstva mohou všichni to, co o božských věcech samo o sobě není lidskému rozumu nedostupné, poznávat snadno, s pevnou jistotou a bez přimíšení omylu“. (DV6)
Apoštolové a jejich nástupci – biskupové jsou primárními hlasateli evangelia: Bůh ve své velké dobrotě zařídil, aby to, co zjevil ke spáse všech národů, zůstalo navždy neporušené a bylo předáváno všem pokolením. Proto Kristus Pán, v němž je dovršeno celé zjevení svrchovaného Boha (srov. 2 Kor 1,20; 3,16-4,6), dal apoštolům příkaz, aby evangelium, které už dříve přislíbili proroci a které on sám naplnil a vlastními ústy vyhlásil, kázali jako pramen veškeré spasitelné pravdy i celého mravního řádu všem lidem a sdělovali jim Boží dary. To věrně plnili jednak apoštolové, kteří ústním kázáním, příkladem a ustavováním řádu předávali to, co přijali z Kristových úst, ze styku s ním a z jeho skutků, i to, čemu se naučili z vnuknutí Ducha svatého, jednak ti apoštolové a učedníci apoštolů, kteří z vnuknutí téhož Ducha svatého zaznamenali poselství o spáse písemně. .........Aby se však v církvi stále zachovalo evangelium celé a živé, zanechali apoštolové jako své nástupce biskupy a „postoupili jim své učitelské místo“. Tato posvátná tradice a Písmo svaté obojího Zákona jsou jako zrcadlo, ve kterém církev putující na zemi nazírá Boha, od něhož všechno přijímá, až do času, kdy bude přivedena k patření na něho tváří v tvář, tak jak je (srov. 1 Jan 3,2). (DV 7)
Tradice ve striktním teologickém smyslu pokud jde o předávání zjevení: A tak apoštolské kázání, vyjádřené zvláštním způsobem v inspirovaných knihách, mělo být uchováno nepřetržitou posloupností až do konce věků. Proto apoštolové při předávání toho, co sami přijali, napomínají věřící, aby se drželi těch podání, kterým se naučili slovem nebo dopisem (srov. 2 Sol 2,15), a aby bojovali za víru, která jim byla jednou provždy svěřena (srov. Jud 3). V podání apoštolů je obsaženo všechno, co Božímu lidu prospívá k svatému životu a k růstu víry. A tak církev ve své nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a v co věří. Tato apoštolská tradice prospívá v církví s pomocí Ducha svatého. Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci (srov. Lk 2,19 a 51), tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti, tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charizma pravdy. Církev totiž během staletí směřuje k plnosti Boží pravdy, dokud se na ní nenaplní Boží slova. Výroky svatých otců svědčí o oživující přítomnosti této tradice, jejíž bohatství se přelévá do praxe a do života věřící a modlící se církve. Z této tradice je církvi znám úplný kánon posvátných knih, v ní se Písmo svaté chápe pronikavěji a získává neustálou působnost. A tak Bůh, který kdysi promluvil, nepřestává mluvit se Snoubenkou svého milovaného Syna a Duch svatý, skrze kterého zaznívá živý hlas evangelia v církvi a skrze ni ve světě, uvádí věřící do veškeré pravdy a působí, aby v nich Kristovo slovo přebývalo v celém svém bohatství (srov. Kol 3,16). (DV 8)
Tradice a Písmo – nejede o dva oddělené zdroje, ale o jejich spolupůsobení: Posvátná tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi vjedno a směřuje k témuž cíli. Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého; posvátná tradice pak předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili. A to je důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností. (DV 9)
Tradice a Písmo tvoří „poklad Božího slova“, z něhož učení církve vychází: Posvátná tradice a Písmo svaté tvoří jediný posvátný poklad Božího slova, svěřený církvi. Všechen svatý lid, sjednocený se svými pastýři, lne pevně k tomuto pokladu a setrvává ustavičně v apoštolském učení a společenství, v lámání chleba a modlitbě (srov. 2,42 řec.); tak se při uchovávání, uskutečňování a vyznávání předané víry vytváří jedinečný soulad biskupů a věřících. Avšak úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista. Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha. Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší. (DV 10)
Ačkoliv je Písmo psáno lidmi není pouhým lidským výtvorem. Mluvíme zde o Boží inspiraci, která je zárukou správnosti Písma: Co bylo Bohem zjeveno a je v Písmě svatém obsaženo a vyjádřeno, bylo zaznamenáno z vnuknutí Ducha svatého. Svatá matka církev totiž považuje podle apoštolské víry všechny knihy jak Starého, tak Nového zákona se všemi jejich částmi za posvátné a kanonické, protože jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého (srov. Jan 20,31; 2 Tim 3,16; 2 Petr 1,19-21; 3,15-16), a jako takové byly církvi předány. K sepsání posvátných knih si však Bůh vybral lidi a použil jich s jejich schopnostmi a silami, působil v nich a skrze ně, aby jako praví autoři zapsali všechno to a pouze to, co on chtěl. (DV 11)
Výklad Písma je nutný (bylo napsáno před mnoha léty, v jiné kultuře, s jiným stupněm přírodovědného lidského poznání atd.), není však libovolný: Protože však Bůh mluví v Písmě svatém prostřednictvím lidí lidským způsobem, musí vykladač Písma svatého, chce-li pochopit, co nám chtěl Bůh sdělit, pozorně zkoumat, co měli svatopisci skutečně v úmyslu vyjádřit a co chtěl jejich slovy zjevit Bůh. Abychom vystihli úmysl svatopisců, je třeba přihlížet mimo jiné i k literárním druhům. Jinak totiž podávají a vyjadřují pravdu texty v různém smyslu historické, jinak texty prorocké nebo básnické, ještě jinak další druhy slovního projevu. Dále je třeba, aby vykladač pátral po smyslu, jaký v daných okolnostech a v dobové i kulturní situaci chtěl svatopisec vyjádřit a vyjádřil pomocí literárních druhů v té době užívaných. Abychom totiž správně pochopili, co chtěl autor posvátného textu písemně vyjádřit, je třeba pozorně přihlížet k tehdejším vžitým způsobům myšlení, řeči a vyprávění, jaké byly běžné v jeho době, i ke způsobům, kterých se tehdy obvykle užívalo při vzájemném styku mezi lidmi. Protože však se má Písmo svaté číst a vykládat v témž Duchu, ve kterém bylo napsáno, v zájmu správného vystižení smyslu posvátných textů je třeba neméně pečlivě přihlížet k obsahu a jednotě celého Písma a přitom mít na zřeteli živou tradici celé církve a analogii víry. (DV 12)
Starý zákon je potřebný nejen sám o sobě, ale také je nutný k dobrému pochopení Nového zákona: Bůh, který inspiroval knihy obojího Zákona a je jejich původcem, moudře ustanovil, aby byl Nový zákon ukryt ve Starém a Starý aby byl zjevný v Novém. Neboť ačkoli Kristus svou krví založil novou úmluvu (srov. Lk 22,20; 1 Kor 11,25), přesto knihy Starého zákona, převzaté jako celek do hlásání evangelia, nabývají a ukazují svůj plný smysl v Novém zákoně (srov. Mt 5,17; Lk 24,27; Řím 16,25-26; 2 Kor 3,14-16) a zároveň Nový zákon objasňují a vysvětlují. (DV16
Zjevení vrcholí v Kristu a tím je dána velikost významu Nového zákona: Boží slovo, které je Boží silou k spáse pro každého věřícího (srov. Řím 1,16), je vynikajícím způsobem podáno a projevuje svou sílu ve spisech Nového zákona. Když se totiž naplnil čas (srov. Gal 4,4), Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, plné milosti a pravdy (srov. Jan 1,14). Kristus založil Boží království na zemi, skutky a slovy zjevoval svého Otce i sebe a své dílo dovršil smrtí, zmrtvýchvstáním, slavným nanebevstoupením a sesláním Ducha svatého. Povýšen ze země přitahuje všechny k sobě (srov. Jan 12,32 řec.), neboť on jediný má slova věčného života (srov. Jan 6,68). Toto tajemství však nebylo odhaleno jiným pokolením tak, jak bylo nyní zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům v Duchu svatém (srov. Ef 3,4-6 řec.), aby hlásali evangelium, probouzeli víru v Ježíše Krista a Pána a shromáždili církev. Trvalým a božským svědectvím o tom jsou spisy Nového zákona.(DV 17)
Vztah církve k Písmu: Církev měla vždy v úctě Boží Písmo jako samo tělo Páně, vždyť – především v posvátné liturgii – nepřestává brát a podávat věřícím chléb života se stolu jak Božího slova, tak Kristova těla. Vždy měla a má Písmo svaté spolu s posvátnou tradicí za nejvyšší pravidlo své víry, neboť Písmo svaté, Bohem vnuknuté a jednou provždy zaznamenané, podává nezměnitelně slovo Boha samého a v slovech proroků a apoštolů dává zaznít hlasu Ducha svatého. Je tedy třeba, aby se všechno církevní kázání i křesťanská zbožnost živila a řídila Písmem svatým. V posvátných knihách totiž Otec, jenž je na nebesích, s láskou vychází vstříc svým dětem a rozmlouvá s nimi. Slovo Boží má takovou sílu a moc, že je pro církev oporou a životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života. Proto o Písmu svatém nadmíru oprávněně platí slova: „Slovo Boží je plné života a síly“ (Žid 4,12), „má moc vzdělávat a zjednávat dědictví (ve společenství) všech posvěcených“ (Sk 20,32; srov. 1 Sol 2,13). (DV 21)
Bible je nepsána hebrejsky (většina Starého zákona) a řecky, proto jsou nutné překlady a to nejen historické, ale i současné: Věřícím křesťanům musí být dokořán otevřen přístup k Písmu svatému. Proto církev už od začátku přijala za svůj nejstarší řecký překlad Starého zákona, nazvaný Septuaginta. Má však vždy v úctě i jiné překlady východní a latinské, zvláště takzvanou Vulgátu. Boží slovo však má být přístupné všem dobám, proto se církev s mateřskou pečlivostí stará, aby byly pořízeny dobré a správné překlady do různých jazyků, především z původních textů posvátných knih. Jsou-li vypracovány ve spolupráci s odloučenými bratry, když se to ukázalo jako vhodné a církevní autorita k tomu dala svolení, mohou jich používat všichni křesťané. (DV22)
Písmo je tu pro všechny křesťany a bez jeho četby se zdravý růst a život víry neobejde: Proto všichni příslušníci duchovního stavu, především Kristovi kněží a další, kteří se jako jáhni nebo katecheti řádně věnují službě slova, musí zůstat v trvalém styku s Písmem vytrvalou duchovní četbou a důkladným studiem, aby se nikdo z nich nestal „jenom navenek povrchním kazatelem Božího slova, kterému uvnitř nenaslouchá“, když má – zvláště v posvátné liturgii – sdělovat věřícím, kteří jsou mu svěřeni, nezměrné bohatství Božího slova. Posvátný sněm naléhavě a důrazně vybízí také všechny věřící, především řeholníky, aby častým čtením Písma svatého získali „nesmírně cenné poznání Ježíše Krista“ (Flp 3,8). „Vždyť neznat Písmo znamená neznat Krista.“ Ať tedy rádi přistupují přímo k posvátnému textu jak prostřednictvím posvátné liturgie, která oplývá božskými výroky, tak ve zbožné četbě nebo prostřednictvím vhodných vzdělávacích zařízení nebo pomocí jiných prostředků, které se v naší době všude chvályhodně šíří se souhlasem, a péčí pastýřů církve. Ať však pamatují, že četba Písma svatého má být provázena modlitbou, aby se stala rozhovorem mezi Bohem a člověkem. Neboť „jeho oslovujeme, když se modlíme; jemu nasloucháme, když čteme božské výroky“. Církevní představení, „u nichž je apoštolská nauky“, mají vhodně poučovat věřící sobě svěřené o správném používání biblických knih – především Nového zákona, a na prvním místě evangelií – pomocí překladů posvátných textů opatřených nutnými a opravdu dostatečnými vysvětlivkami, aby děti církve bezpečně a s užitkem braly do ruky Písmo svaté a byly proniknuty jeho duchem. Kromě toho ať se pořídí vydání Písma svatého i pro nekřesťany, opatřená přiměřenými poznámkami a upravená pro jejich poměry. O jejich účinné šíření všemi způsoby ať se moudře starají duchovní pastýři i křesťané každého stavu. (DV 25)
Závěr - povzbuzení Tak tedy čtením a studiem posvátných knih „ať se šíří slovo Páně a ať je přijímáno s úctou“ (2 Sol 3,1) a poklad zjevení církvi svěřený ať stále více naplňuje lidská srdce. Jako z vytrvalé účasti na eucharistickém tajemství vzrůstá život církve, tak smíme doufat v nový podnět pro duchovní život ze zvýšené úcty k Božímu slovu, které „trvá na věky“ (Iz 40,8; srov. 1 Petr 1,23-25). (DV 26)
Autor: Aleš Opatrný
Související texty k tématu:
Bible, Písmo svaté, Boží slovo
- CO JE BIBLE - první orientace (Prof. Dr. Jan Heller) Je to svědectví, vyznání, poselství. Je to bohatý a rozmanitý soubor vnitřních zkušeností oslovených, kteří v konkrétních událostech svého života i života společenství...
- Jak číst Bibli? Prostý a účinný recept Existuje velmi prostý, avšak zároveň účinný recept: jednoduše vzít a číst. Číst tak, jak umím, a časem se to bude postupně zlepšovat a zdokonalovat.
- Jedině neúnavný kontakt s Božím slovem upevňuje naši víru Má-li křesťanská víra zakořenit v hlubinách naší duše a odolat všem bouřím, které se odehrávají na povrchu, musí být pevně zakotvena v Písmu svatém...
- Metoda sedmi kroků modlitby nad Biblí ve společenství Jaké je místo Písma svatého ve společenství? Tato otázka samozřejmě úzce souvisí s tím, proč je vůbec Bible důležitá v životě křesťana.
- Bible není vrcholným dílem literatury, nýbrž ohnivou knihou Mohli byste mi darovat novou Bibli, ale nechtěl bych ji. Miluji svou starou Bibli, tu, která mě provázela polovinu mého života. Zná mou radost, byla smáčená mými slzami. Žiji z ní…
- Jsi-li na dně, chop se Božího Slova Život nás někdy zraní a my přicházíme smutní do svých „Emauz“ a obracíme se zády k Božímu plánu.
- Ježíšova slova přesahují náš rozum Znovu a znovu jsou Ježíšova slova větší než náš rozum. Znovu a znovu přesahují náš vhled.
- Modlitba s Písmem svatým Skrze modlitbu přichází Slovo Boží přebývat mezi nás...
