Dobrý pastýř /Karl Rahner/

Já jsem pastýř dobrý! Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, (jak) vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk - a vlk je uchvacuje a rozhání - vždyť (kdo) je najatý za mzdu, tomu na ovcích nezáleží. Já jsem dobrý pastýř, znám svoje (ovce) a moje (ovce) znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. (Jan 10,11-16)


Čtvrtá neděle po velikonocích se nazývá nedělí Dobrého Pastýře. Název je odvozen samozřejmě od evangelijní perikopy, která se čte na tuto neděli. Je to šest (popř. osm) veršů z desáté kapitoly Janovy, kapitoly se třemi přirovnáními ze života pastýřů, z nichž náš text uvádí třetí. Je to evangelijní text, který máme společný s pořadím perikop, jak se čtou u evangelických křesťanů. Kristus se zde nazývá dobrým, správným pastýřem. Tuto vlastní výpověď o sobě objasňuje poukazem na to, že jako vlastník stádce nasazuje život za své ovečky jinak než ten, kdo je najatý za mzdu; dále tím, že on zná své ovce a ony znají jeho; a konečně předpovědí Předvídá, že jednou se stane jediným pastýřem všech, a že rozptýlené lidi - Židy a pohany - přivede k jednotě v bezpečí pod svou ochranou, takže bude jeden pastýř a jedno stádce.

Je to prastarý obraz, který Ježíš užívá v jedné z mnoha janovských výpovědí o sobě a jež všechny začínají neproniknutelným: Já jsem. Obraz pochází z nomádské pastýřské kultury, jež se vyznačuje rysy patriarchálními a otcovského práva: vlastní pastýř je zde jako majitel stádce jednoduše identický s pánem, na němž je založeno bytí všech. U Řeků jsou králové a vojevůdci pastýři národů. Ve Starém zákonu je Jahve pastýř a král svého lidu. Když je u Ezechiela v kapitole 34 uvedena prorocká hrozba o soudu nad sobeckými pastýři lidu, kteří ztratili smysl pro povinnost, a živý Bůh dějin přislibuje, že se znovu ujme svého lidu a bude ho shromažďovat jako pastýř, tak se to tam pak prorocky praví o Syna Davidovu: "Ustanovím nad nimi jednoho pastýře, který je bude pást, Davida, svého služebníka. Ten je bude pást a ten bude jejich pastýřem." (Ez 34,23).

Do této tradice archetypového obrazu se staví Ježíš: Já jsem pravý, vlastní pastýř. I u synoptiků se prohlašuje za pastýře (Mk 14,27, Mt 25,32, Mt 9,36), i když tam je pohled zaměřen spíše na osud ovcí, na jejich spásu (Mt 18,12-14, Lk 15,3-7, Mk 6,34 a Mt 9,36). Od té doby patří tento obraz do jazyka křesťanství: V dopise Židům je Ježíš velký pastýř ovcí (13,20), pro Petra je Ježíš jako předobraz a odměna svých apoštolů nejvyšším pastýřem (1 Petr 5,4), pastýřem a strážcem našich duší (1 Petr 2,25), pro Zjevení je pastýřem, který vládne národům železným prutem (2,27). Proto rané křesťanství zobrazovalo Pána jako dobrého pastýře, který nese ovci. Je to nejstarší a nejčastější umělecký motiv na náhrobcích v katakombách, kterým se chtěl zobrazit Pán jako vůdce shromažďující duše do ráje. A když chtěl ve 2.století Aberkios z Hieropolisu ve Phrygii potomkům sdělit, že byl křesťanem, napsal na svůj náhrobní kámen: Jsem žák svatého pastýře, který stáda svých ovcí pase na horách a lukách a má velké oči, které všechno obhlédnou.

Když Pán u Jana praví: Já jsem dobrý pastýř, pak má tato výpověď vlastně právě obrácený průběh, než bychom čekali na základě běžného hovoru. Nejedná se o určení neurčitého a významově prázdného "Já jsem" jasným predikátem, abychom nyní konečně věděli, kdo je tento "Já". Ježíš spíše vyslovuje ono vše zahrnující, samo o sobě stojící "Já jsem" a v něm teprve dává slovu "pastýř" jeho vlastní smysl, takže co se míní dobrým pastýřem, poznáme, když správně porozumíme tomuto "Já jsem". Subjekt zde určuje predikát a nikoliv naopak. To je zjevné již z toho, že Ježíš říká celé množství takových vět s "Já jsem": Praví: "Já jsem - Mesiáš (4,26), chléb života (6,35), živý chléb z nebes (6,50.51), pravý vinný kmen (15,1.5), světlo světa (8,12; 12,46), dveře (10,7/, pastýř (10,11.14), vzkříšení a život (11,25), cesta, pravda a život (14,6), první i poslední /Zj 1,17; 22,13), začátek i konec (Zj 22,13), zářivá jitřní hvězda (Zj 22,16).

Pro svou moc, která shrnuje veškerou skutečnost zasahuje do současnosti člověka, se tak stává toto "Já jsem" jednoduše a bez dodatku předmětem víry, která soudí hřích nevíry. Ježíš říká "jestliže neuvěříte, že jsem to já" (8,24), praví: "Už teď vám to říkám, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane, že já to jsem" (13,19). Tak jako Boha nemůžeme v nejhlubší a poslední skutečnosti popsat zvnějšku, pojmout z určitého bodu mimo něho; tak jako ho nemůžeme zachytit a pak zanést do nějakého námi vytvořeného koordinačního systému našeho bytí, který by byl v naší moci; tak jako Bůh není určený, ale je určující - absolutní subjekt, který nepřijímá predikáty -, a proto se zjevuje Mojžíšovi jako ten "Já jsem, který jsem", tak je i Ježíš jednoduše tento "Já jsem", Bůh, který v neovladatelné původnosti a neodvoditelnosti své skutečnosti je zde a jako takový o sobě zvěstuje: Já jsem. Já jsem vše: počátek a konec, cesta a světlo, pravda a život, zabitý a vítěz nad smrtí, kořen a květ: Já jsem. A proto je v něm, v dosažitelné přítomnosti Boží pro nás, všechno prvotně shromážděno. Proto mu patří všechno, proto vše, co jako počátek stvořil, shrnuje sám do sebe jako do jednoty konce, stejně jako je jednotou počátku. Protože je "Já jsem", proto je pravý pastýř, který teprve činí srozumitelným, co znamená: pastýř dobrý.

Kristus se tedy nečiní srozumitelným pomocí obrazu, který by nám byl už předem běžný - i když jej musíme znát - ale na základě tajemství svého "Já jsem" objasňuje, co je opravdový pastýř. Jelikož On je, proto existuje někdo, komu patří všechno rozptýlené a pobíhající; někdo, kdo zná všechno, co tak naprázdno rozptýlené se míjí beze smyslu a bez světla; někdo, kdo přece zná konečné tušení této dokonce i v rozptýlení shromážděné skutečnosti; někdo, kdo se obětuje a vstupuje doprostřed tohoto rozptýlení až do ztracenosti smrti a tak působí shromažďování rozptýleného; někdo, kdo může všechno sjednocovat. Jelikož existuje tento "Já jsem", proto existuje pastýř.

Pastýřem bytí nazval velký myslitel našich dnů člověka a do tohoto slova shromáždil všechen osud a všechnu důstojnost člověka, o níž sami víme. Ježíš nám však zde říká prvotnější pravdu a když si ji ve víře necháme sdělit, objeví se tato pravda jako naše prvotnější zkušenost: že jsme ti, nad kterými pastýř lidí vládne tak, že nás zachovává a shromažďuje. On, tento náš pastýř, není žádná abstraktní idea, kterou si uměle pěstujeme, ale je to On, který je zde přítomen, koná na nás skutky, ukřižovaný a vzkříšený, ten, který je jmenován při křtu, o němž my nemluvíme, ale který nám sděluje své slovo, je přítomný při slavení oběti a podává nám při ní své tělo a krev. Tam, kde On ve své milosti jedná, tam je již proveden počátek jednoty, která překonává veškeré myslitelné rozdělení. Tam, kde On je přítomen, je přítomen živý Bůh a Bůh je nám blízko. "Pojďme," říká se v žalmu 95,6-7, "padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou." A Tomáš Akvinský ve své básni píše: "Pastýři náš, chlebe živý, Ježíši, buď milostivý, dej nám spatřit rajský jas. Bože mocný, převeliký, dědici a společníky svatých v nebi učiň nás."

Měli bychom zde přestat a čelit pravdě o nás: že jsme rozptýleni, že samo naše bytí je rozděleno a vzdáleno od jiných, že jsme bloudící, nesjednocení, navzájem odděleni ploty, štváni vlky, že nevíme, komu patříme (mimo toho jediného, komu patřit nechceme, a kdo se zdá být jako vlk smrti za námi). Kdybychom tomuto odolávali a pak by nás tam, kde jsme skutečně ztraceni, zasáhlo slovo "Já jsem", pak bychom věděli, že ten pravý pastýř je.