Duch nás přivádí do Božího života /K. Rahner/

Na světě neexistuje vakuum
(Jan 16,5-14)

Nyní jdu k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě neptá: 'Kam jdeš?' Spíše je vaše srdce plné zármutku, že jsem vám to pověděl. Ale já vám říkám pravdu: Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám. A on, až přijde, usvědčí svět z hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu. Ze hříchu: že ve mne nevěří; ze spravedlnosti: že odcházím k Otci a už mě neuvidíte; ze soudu: že vládce tohoto světa je už odsouzen.

Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí.

Dnešní evangelium je z řečí Páně na rozloučenou z Janova evangelia, kap. 16, v. 5-16. Tyto řeči na rozloučenou obsahují slova výhledu do budoucnosti, rozloučení a útěchy, Ježíšova slova, která se dají jen velmi těžko rozčlenit do nějakých oddílů. Ve shodě se specifickou povahou Ježíšových promluv u Jana a ve shodě s momentální situací, do které jsou situována, se totiž těmito slovy říká v určitém velmi hlubokém, velmi skutečném smyslu stále totéž, zachycují totiž celek. Můžeme snad říci, že ve 14. kapitole zaznívají slova útěchy při rozloučení a přislíbení Ducha. Obsah 15. a 16. kapitoly snad můžeme shrnout pod Ježíšova slova: "Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás." Sedmnáctou kapitolu pak můžeme nazvat: Ježíšova velekněžská modlitba. A v 15. a 16. kapitole snad zase můžeme oddělit dvě větší části a tu první - 15. kapitolu - nadepsat: společenství a osud učedníků, druhou - 16. kapitolu - pak nadepsat: útěcha učedníků v Duchu svatém a v brzkém shledání. Do této části patří dnešní text. Bylo by ho - prvních 15 veršů 16. kapitoly - možno nadepsat slovy: Duch svatý a jeho dílo. Ježíš totiž mluví v prvních verších - počínaje 4. veršem - o vztahu Ducha svatého ke světu, a potom - v dalších verších - o vztahu Ducha svatého k Ježíšovým učedníkům. Chceme úplně jednoduše tyto verše společně trochu projít a podívat se, zda bychom z nich nemohli získat trochu světla, útěchy a opravdovosti pro svůj život.

Ježíš mluví o svém rozloučení, že odejde, a říká učedníkům, že z této tajemné události, kdy se zdá, že Ježíš svou smrtí opouští svět a odchází k Otci, oni nechápou nic jiného než to, že Pán se vzdálí, že tu zůstane prázdno, že už tu nebude tak, jak tu dosud byl. Pouhé vzdálení a odloučení. Proto že je srdce učedníků smutné. Nečiníme ale i my stále znovu tuto zkušenost rozloučení, že nás opouští někdo nebo něco, co je nám drahé, že opouštíme sami sebe? Naše srdce je smutné, upadá do nebezpečí smutku tohoto světa, který nemá naději, do usmrcujícího, mrtvého smutku. "Vaše srdce je plné zármutku, že jsem vám to pověděl," říká Ježíš. Toto jim příliš nevytýká, ale vytýká jim, že se ho neptají: "Kam jdeš?" Že se ho neptají na pravou podstatu tohoto odchodu. Vždyť je to, říká Ježíš učedníkům, je to odchod, který je příchodem k Otci a bytím v samém Duchu svatém. Není to tak, že bychom si to měli ze zcela vnějšho pohledu představit nějak tak, jako že Ježíš odchází, ale pak říká jenom jaksi pro útěchu: No dobrá, já vám tedy pošlu svatého Ducha. Přirozeně ho poslal. Ale toto místo můžeme pochopit jen tehdy, když tušíme - alespoň ve víře -, že, podle uvedených slov Pána, tento jeho odchod je v zásadě příchodem Božího Ducha. Můžeme říci: Neexistuje na světě ani v srdcích žádné prázdné místo, žádné vakuum. A tam, kde se rozloučením, smrtí, zřeknutím se a zdánlivou prázdnotou skutečně uvolní prostor, tam, kde tato prázdnota, která nemůže trvale zůstat, není zaplněna světem, horečnou činností, prázdným hlukem nebo ubíjejícím smutkem světa, tam je Bůh. Tam, kde je Bůh takto v srdci, nazýváme ho - protože je nám otevřen z plnosti božství, z milosrdenství Otce a je poslán jako Duch Syna - Duchem svatým. Když nám Ježíš odejme svou zdánlivě hmatatelnou přítomnost, kterou pokládáme pošetile za jedinou platnou přítomnost, když nám odejme útěchu toho, co je vyslovitelné, hmatatelné, viditelné a vlastnitelné, potom - když v něho věříme - Ježíš přichází v Duchu svatém. Proto říká: "Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu k vám Ducha."

Tento Duch však nemůže přijít do srdcí, která se nechtějí otevřít této zdánlivě bezejmenné prázdnotě, naplněné Božím Duchem, do srdcí, která nevěří, která jsou "světem" ve smyslu zde míněném. Na tom, co se pak přihodí, se opět stane patrnou vláda Ducha, jako by v doplňku, v negativním otisku. Až přijde, říká Ježíš, přivede svět k vědomí, že existuje hřích, spravedlnost a soud. Jak to Duch činí? V tomto hříšném smutku člověk v zásadě zpozoruje, i když proti tomu protestuje, že nežije v pravdě a spravedlnosti, ale ve hříchu. Uvědomí si svou vinu, neboť nevěří v Ježíše, darovaného v Duchu. Cítí v této zoufalé prázdnotě, že kdosi přišel a že to je zjevně skutečná spravedlnost, že přišel tam, kde má člověk i při lásce ke světu odvahu svět přesahovat, kde má odvahu se otevřít nevyslovitelnému, tam, kde člověk věří, že má, i když zdánlivě ztrácí, že vítězí, i když právě na této Kristově cestě je zdánlivě přemožen. Tak je v prázdnotě, která je smrtelná, neboť ji nevyplňuje Duch Boží, usvědčen svět z toho, že jediná spravedlnost spočívá ve vyslovení souhlasu s tím, že Syn jde k Otci a že ho člověk už nevidí a že je člověk jen tehdy ve spravedlnosti, když tuto skutečnost přijme. A v temnotě, která se nechce nechat osvítit oním bezejmenným světlem, je kníže tohoto světa již odsouzen. Toto odsouzení pak spočívá v tom, že člověk, který se v důvěřující víře neodevzdá, se už sám v této smrtelné prázdnotě a zoufalé temnotě odsoudil. Ale, říká Ježíš, u vás, mých učedníků, je to přece jinak, zde v tomto zdánlivě tak temném zakoušení přichází Duch stále znovu a stále nově. To, co chtěl Ježíš říci, ale co ve své smysly vnímatelné přítomnosti vlastně vůbec sdělit nemohl, totiž tajemství své smrti, která je životem, tajemství naší smrti, která je věčným životem, to nám říká tím, že už nám zdánlivě nic neříká. Praví o tom: "Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy", tedy já, který odcházím, přijdu s nekonečností mně vlastní a uvedu vás - kam? ne jen do té či oné částečné pravdy, ale - do celé pravdy. Neboť tento Duch nevyslovuje jenom něco, ale mne jako toho, který jsem vstoupil s vaším osudem do nekonečnosti mého Otce. Mluví to, co slyší, vposledku to, čím je, věčnou moudrostí samého Boha, která se vchází do mlčení a zakoušení kříže, do zakoušení naší vlastní omezenosti. Duch "nebude mluvit sám ze sebe," říká Ježíš, "ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít" - totiž samého Boha. "On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí."

Jdeme stále vstříc Ježíšovu nanebevstoupení a zdá se nám, že je to rozloučení, tento Ježíšův osud se stále uskutečňuje v našem vlastním životě. Jen na to pohlížejme správně, my lidé, kteří sami putujeme k rozloučení. A vždycky je to tak, že když věříme a to, co zakoušíme, bereme jako osud Ježíše a jeho učedníka, tak vždy přichází věčný Duch Boží se svým životem, se svou spravdlností, s veškerou pravdou a přivádí nás do Božího věčného života a světla.