Duchovní akcenty pontifikátu papeže Františka

Život z víry znamená setkání s Ježíšem

V centru učení papeže Františka je tajemství spočívající v setkání s Pánem, jež je zdrojem veškerého kérygmatu, hlásání. Víra není ideologie, nýbrž konkrétní setkání s naším Spasitelem, které nás vede k setkávání s druhými lidmi a proměňuje náš život. Z tohoto láskyplného setkání se rodí touha přinášet radost z evangelia celému světu. Právě osobně prožívaná síla Ježíšovy lásky nás ponouká k hlásání radostné zprávy, která je určena všem. Ježíš Kristus tě miluje, dal svůj život, aby tě spasil, a nyní stojí živý po tvém boku, aby tě osvěcoval, posiloval a osvobozoval (srov. Evangelii gaudium, 164).

Modlitba: Bůh je náš Otec a my jsme bratři

Modlitba – říká papež František – je základem křesťanského života a ve své podstatě znamená být s Bohem a důvěřovat mu jako Otci. Pravá modlitba je živým vztahem, každodenní zkušeností naslouchání a dialogu, přinášející útěchu a osvobození, ale také rozčilení: „Také to je modlitba. Bohu se líbí, když se rozčílíš a řekneš mu zpříma to, co cítíš, protože On je Otec“. Ve chvíli zkoušky – podotýká dále František – může z našeho srdce vytrysknout také modlitba „Proč?“, výkřik z temnoty strastí, protože nedokážeme pojmout hloubku bolesti. Modlit se tedy znamená porozumět, že jsme děti jediného Otce, který nás neopouští a vede nás, abychom pochopili, že jsme bratři, a přesáhli své omezenosti. Modlitba proto znamená také vycházet vstříc druhému, obsahuje tajemství lásky, které je odedávna v mysli Stvořitele

Duch Svatý nabourává vžité představy

Výrazným rysem tohoto pontifikátu je pobídka nechat se proměňovat Duchem svatým. Život křesťana – opakuje často papeže František – má být nepřetržitou konverzí, každodenním exodem vedoucím z vlastního „já“ k „ty“ druhého člověka, od uzavřenosti k vyjití, od obrany k přijetí. Nárok hluboké duchovní obnovy se střetá s naším odporem nechat se proměnit milosrdnou láskou, s přilnutí k pravdě chápané jako úhledný balíček doktrín, neponechávající žádný prostor pro pochybnost. František však rád zdůrazňuje, že Duch svatý zaskakuje a překvapuje, vede nás kupředu svou silou, dává růst víře ze své moudrosti, ale také skrze pochybnosti. „Pochybnosti jsou v pozitivním smyslu znamením, že chceme lépe poznat Ježíše a tajemství jeho lásky k nám“. Duch svatý nás činí pravými evangelizátory, nikoli agenty nějaké sekty, nýbrž nositeli Pravdy jež se stala člověkem, Pravdy, která se nevnucuje, ale osvobozuje.

Církev otevřených dveří

Církev je svátostí spásy, a proto – říká papež – „je povolána, aby byla vždy otevřeným Otcovým domem“. Může se totiž stát, že „se chováme jako revizoři milosti a nikoli její zprostředkovatelé. Církev však není celnice, je otcovským domem, kde je místo pro každého s jeho spletitým životem“. „Ani brány svátostí by se neměly jen tak uzavírat“. Eucharistie není prémií pro dokonalé, nýbrž velkoryse dávaným lékem a pokrmem pro slabé, hlásá papež František. Plynou z toho také pastorační důsledky, které je třeba zvažovat s prozíravosti i odvahou. Křesťanské společenství je povoláno jednat po vzoru milosrdného Samaritána, sklánět se ke zraněným a k těm, kdo byli opuštěni na okraji cesty. Zásadní však je neuzavírat Ježíše v kostelích: On totiž klepe na bránu, aby mohl vyjít ven a přinášet život.

Nepřetrživá duchovní obnova

Církev je povolána k nepřetržitému obnovování, aby se stávala stále věrnější Kristu. Je to vnitřní dynamika vedená Duchem, který dává stále lepší pochopení pravd víry a dává narůstat důvtipu víry – tak charakterizuje František rozvoj věrouky, který může pohoršovat, avšak za dva tisíce let dějin postoupil o mnoho kroků, které dnes považujeme za samozřejmé. Je nebezpečné absolutizovat určitý historický moment a ztratit ze zřetele perspektivu cesty. Církev – zdůrazňuje papež – se očišťuáje ve zkouškách, včetně současného pohoršení nad zneužíváním v řadách kléru. Církev má být chudá pro chudé, má sloužit a kráčet v pospolitosti duchovních, řeholníků i laiků, má odolávat pokušení klerikalismu. Ke zneužívání došlo tam, kde modénní zvrácenost některých zasvěcených zaměnila sílu spásy dávající život za predátorskou ruku, jež okrádá a ničí. V téže logice apeluje papež na pastýře, aby nežili jako knížata, nýbrž sdíleli radosti a naděje svých společenství, s vědomím, že jsme „lid“, který Bůh činí „svým lidem“.

Pravá víra uvádí na rozcestí

Papež František postavil na křižovatku mnohé z našeho křesťanství. Podobně jako když Ježíš popichoval ty, kdo se jevili jako blízcí, zákoníky a farizeje, a stavěl mosty ke vzdáleným. Často volí silné a barvité výrazy, provokující k zaujetí postoje, které mohou vést k zamyšlení nad sebou a nápravě nebo k odmítnutí a rozhořčení: „Víra, která nás nepřivádí do krize, je vírou v krizi – říká František. Pokud nám víra nedává růst, měla by naše víra ještě povyrůst.  Pokud nám víra nestaví otázky, měli bychom si položit otázku nad svou vírou. Víra, která neoživuje, je vírou, která by měla být oživena. Víra, která námi neotřásá, je vírou, která by měla být otřesena. Protože Bůh, který se stal člověkem, zemřel pro nás na kříži a vstal z mrtvých, nemůže neotřásat. Pro farizeje bylo ve víře všechno jasné, vlastnili ji jako se vlastní předmět a nakládali s ní tak, aby si zachovali jistotu své moci. Dokázali Boha „doběhnout“. Ježíš nás však volá, abychom ho následovali po jeho cestách, které nejsou našimi cestami. Papežův jazyk může znít někdy tvrdě, nemusí se vždy líbit, ale chce podněcovat ke stále novému promýšlení víry, které nás má uchránit před pokušením těch, kdo se pokládají za „blízké“, před pokrytectvím.

Láska všechno předchází

Podstatou křesťanství je milosrdná láska. Můžeme světu hlásat ty největší pravdy víry, obětovat život, činit zázraky a vyhánět démony, ale bez lásky nejsme nic. Láska není abstrakce. František neúnavně připomíná, že na konci života budeme souzeni podle velmi konkrétních věcí. Často cituje 25. kapitolu Matoušova evangelia: „Měl jsem hlad, a dali jste mi na jíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně“.  V tomto neustálém připomínání chudých, migrantů a trpících všeho druhu, bývá papež někdy nepochopen a obviňován z větší pozornosti k sociálním aspektům než k transcendentním. Jeho výzva však má hluboce eschatologický rámec, odkazuje k poslednímu soudu. Na sklonku života nás bude soudit naše konkrétní láska. Pokud nerozpoznáváme Krista ve tváři chudého, nerozpoznáme ho ani tehdy až budeme stát před ním.

Svatost je milosrdenstvím každého dne

Toto je čas milosrdenství. Další Františkovým rysem, ne vždy sprváně chápaným, je akcent na milosrdenství, interpretovaný někdy jako relativistické dobráctví.  Pánovo milosrdenství je nekonečné, opakuje papež, pokud ho však nepřijímáme, dostane se nám tzv. Božího hněvu. Peklo je totiž odmítnutím Boží lásky. Všemohoucí se zastavuje pouze před jedinou věcí - před naší svobodou. Proto papež rozlišuje mezi hříšníky a těmi, kdo jsou hříchem zkorumpovaní. Hříšníci jsme všichni, říká František a započítává se mezi ně, ale zkorumpovaní jsou ti, kdo se považují za spravedlivé a nechtějí přijmout Boží odpuštění. Svatí pak jsou ti, kdo ve své slabosti přijímají Boží milosrdenství a přinášejí ho ostatním.

Křesťan je ve světě, ale není ze světa

Papež František vidí křesťana jako člověka angažovaného ve světě, avšak pohlížejícího na svět podle Boží logiky. Invokace „přijď království tvé“ vybízí k práci pro tuto zemi, aby již tady začínalo království Boží lásky. Křesťan tedy není ten, kdo se uzavírá do svých niterných náboženských představ, nýbrž ten, kdo přikládá ruce k dílu na budování míru, spravedlnosti a bratrství ve společnosti. Z této pozice papež obžalovává obchodníky ze smrtí, vydělávající na válkách, ekonomiku zabíjející a skartující ty nejslabší, vystupuje proti ideologickým kolonizacím, které pod rouškou pomoci prosazují ideologie jako je gender a další podobné, útočící na život, rodinu, svobodu vzdělání a svědomí. František napsal encykliku věnovanou péči o stvoření nikoli proto, že by byl „zeleným papežem“, jak ho někteří definují, ale protože péče o společný dům znamená dobré hospodaření s tím, co nám Bůh svěřil, pro dobro všech. Bezohlednost k prostředí, v němž žijeme, činí bohaté ještě bohatšími a chudé ještě chudšími, nemluvě o škodách pro příští generace. Papež František vybízí křesťany, aby se neodcizovali světu, nýbrž angažovali se ve věcech světa po křesťansku.

Mariina pomoc v boji proti ďáblu

František často zmiňuje ďábla. Nestydí se za to mluvit o věcech považovaných mnohými za přežitek středověku. „Ďábel existuje také v 21. století,“ konstatoval. Za zlem působeným člověkem stojí satan, říká nikoli proto, aby umenšoval lidskou odpovědnost, ale aby naznačil, že největší boj probíhá na duchovní úrovni. Ďábel je ten, kdo rozděluje, chce nás oddělit od Boha a od bratří, rozděluje národy, společenství, církev, rodiny. Lže, obviňuje, je nepřítel, zabíjí. František v tomto duchovním boji proti zlu vždy odkazuje k Marii. Svěřuje se Matce Boží, podobně jako na začátku každé své mezinárodní cesty před obrazem Salus Populi Romani. Papež František vybízí věřící, aby se modlili každý den růženec a prosili Marii a sv. Archanděla Michaela za ochranu církve před útoky démona. Růženec, přiznává, je jeho nejoblíbenější modlitbou. František nás zve k důvěře v moc modlitby a na konci každé své promluvy dodává: „Prosím vás, nezapomeňte se modlit za mě“. A někdy k tomu ještě připojí: „Potřebuji to!"

Připravil Sergio Centofanti, přeložila Johana Bronková