Farnost dnes a zítra (Jaromír Neugebauer) - Pastorační zásady

Pastorační zásady

5. kapitola z knihy Jaromíra Neugebauera FARNOST DNES A ZÍTRA
Vydalo nakladatelství Trinitas. Zveřejněno se svolením.


Zásady, které zde budou uvedeny, jsou výsledkem úvah a zkušeností při obnově konkrétních farností. Vycházejí z Písma a z toho, jak církev Písmo vykládá, a zkušenosti ukazují, že Bůh za svým slovem stojí. Tyto zásady se používají totiž s úspěchem v desítkách evropských i zámořských obcí, které nastoupily cestu podle určitého modelu. To ovšem neznamená, že nejsou použitelné kdekoli jinde. Mohou být námětem k přemýšlení a třeba i inspirací k nějakému kroku.


Všichni jsou zváni

Smyslem této zásady je odstranění diskriminace pokřtěných, kteří se od života v církvi odvrátili. Musí být snahou oslovit všechny. Jen v případě, kdy to skutečně nejde, tento záměr plně neuskutečníme. Bude to u nás případ dosti častý, ale nesmí chybět úmysl nechat na poušti jednu ovci a jít za 99 ovcemi, které se rozběhly. (Stojí za povšimnutí, že počet opuštěných a hledaných ovcí v Mt 18,12-13 je obráceně.) Zcela nepřijatelný je pohrdavý nebo odsuzující postoj vůči těmto lidem: „Zavinili si to sami, myji si ruce“. Kristus říká: „Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mt 9,13). Nebyla to jen slova, ale chodil na hostiny k celníkům a hříšníkům a léčil je svou přítomností a svým slovem. Církev to nemůže dělat jinak.

Také koncil nám potvrdil. že k svatosti jsou povoláni všichni (srv. LG 40, 41 a 42), a to jak jednotlivě, tak ve společenství Božího lidu (PO 6).



Východiskem pastorace je člověk a to, co potřebuje pro svůj další krok

Působení na věřící se musí zaměřit na jejich skutečné potřeby v daném okamžiku. K tomu je nutné znát jejich situaci a to jak jejich morální a náboženskou úroveň, tak také jejich chápavost. Kristus byl vůči apoštolům trpělivý, vůči poslouchajícímu lidu shovívavý a podřídil způsob své řeči jejich možnostem. Jinak mluvil k zákoníkům, jinak k nevzdělanému zástupu a to jinak k rybářům a jinak k rolníkům. Aby nám dal příklad, ptal se na názor lidí, na to, zda posluchači podobenství pochopili. Nebylo mu zatěžko ještě připojit výklad, i když podobenství bylo velmi názorné. Pro nás to znamená, že se nemáme snažit dát druhým co chceme,byť i to nejlepší ze sebe, ale hledat a dát to, co oni potřebují.
Je třeba současně věřit, že Boží slovo samo již v posluchačích působilo a působí, objevit toto působení a pomáhat mu k růstu.


Rytmus pastorace určují „malí“

Pastýř nemá jít rychleji než nejmenší nebo nejpomalejší ovečka. Toto pravidlo má mnoho společného s předchozím, jen více zdůrazňuje důležitost „malých“. Nesmíme zapomenout, že v Kristově době byla pastorace tehdejších zákoníků a kněží orientována na elitu národa a ostatní jim nestáli za námahu, naopak jimi pohrdali. Takový postoj Kristus příkře odmítá a sv. Lukáš zaznamenal Kristův výrok: „Velebím tě, Otče, …, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým“ (Lk 10,21). I tato věta je celá pravdivá – často Bůh vkládá správné řešení do úst malým v našich očích a očekává naši pokoru, abychom je přijali.

V této souvislosti je třeba připomenout nutnost hovořit jazykem dnešní doby, který odpovídá současnému způsobu myšlení. „Církev … se naučila vyjadřovat Kristovo poselství pomocí pojmů a jazyků různých národů a nadto se snažila osvětlit je moudrostí filozofů. To proto, aby přizpůsobila evangelium, pokud je to možné, chápavosti širokých vrstev i nárokům vzdělanců.“ (GS 44)


Nelikvidovat zvyky, ale dát jim obsah

Snad v každé farnosti jsou lidé, laici i kněží, kteří lpí na určitých formách zbožnosti, a jsou zde jiní, kteří tyto formy považují za zastaralé, nemoderní nebo formální. Pokud trvání nebo odmítání není fanatické, ať si každý nechá svůj názor, ale není dobré žádný způsob likvidovat nebo ho zesměšňovat. Existují jistě úkony, které se vykonávají jen pro ně samé a účastníci dnes již neznají jejich jádro, ale pak je vždy možné pokusit se o vrácení smyslu vhodným poučením. Zkušenost ukazuje, že pokud se nepodaří tento úkon oživit, zanikne zcela přirozeně sám. „(Církev) si přeje, aby tam, kde je třeba, byly v celém rozsahu (uznané rity) obezřetně upraveny v duchu zdravé tradice a aby získaly novou životnost vzhledem k dnešním poměrům a potřebám“ (SC 4).

Je třeba mít respekt vůči různým formám zbožnosti a lásku k jejich zastáncům a to přesto, že jsou často velmi „nesoučasné“. Musíme zabránit vytvoření zdi mezi „pokrokovými“ a „zpátečnickými“, jak se vzájemně tyto tábory nazývají. Strom, který nenese ovoce, lze naroubovat, a pokud to nevyjde, odumře sám. Toto pravidlo nás ovšem ne-zbavuje povinnosti rozlišovat: „Všechno zkuste a dobrého se držte!“ (1 Tes 5,21).


Co nejvíce lidem malé úkoly

Jak již bylo uvedeno, každý pokřtěný dostal od Boha nějaký úkol, kterým by sloužil církvi a skrze ni svému okolí. K úkolu dostal také dary (charizmata), a tak jeho práce je požehnaná a nese ovoce, pokud je v pokoře začleněna do života obce. Křtem byl vyzván každý, takže by se měli do této služby zapojit postupně všichni věřící. Nikdo tedy není tak chudý, aby nemohl alespoň něco dát. I zde platí příkaz činnosti s trpělivostí a moudrostí učitelskou (2 Tim 4,2).

Duchovní správce má jednak za úkol posoudit charizmata svých věřících, jednak povinnost tyto dary objevovat, rozvíjet a využívat (PO 9). Věřící jsou naopak při svém působení podřízeni jejich vedení (PO 6, LG 12). „Takovou spořádanou účastí. … bude den ze dne u všech lidí vzrůstat vědomí vlastních povinností a úkolů …, že se budou cítit … spolubudovateli obecného blaha“ (GS 68). Také v „církvi v malém“, ve farnosti teprve v souhrnu všech těchto darů se obec utváří a sjednocuje do živého Božího lidu.

Výhodou tohoto způsobu rozdílení práce je to, že jednotliví věřící jsou činností pro farnost zatíženi jen málo a mohou se plně věnovat tomu, co je rovněž jejich úkolem: rodině, veřejné angažovanosti atd.


Působit pozvolna, ale stále k cíli

Pastorace má působit pomalu, protože nám jde o pohyb celé obce a i zde platí, že „práce kvapná málo platná“. Klást na věřící stále větší požadavky, aniž by zakusili a zažili předcházející krok, nevede ke skutečnému růstu. K obnově, která jde do hloubky, nevede zkratka. Stále mů-žeme jít, protože vždy je kam pokračovat, pokud jsme na této zemi. Konečně naše činnost má směřovat k určitému cíli, který jsme si stanovili, a pastorační působení má mít tento cíl neustále na mysli.

Pastorace, zaměřená na úzký okruh věřících, těch, kteří sami přicházejí, mívá sice rychlejší úspěchy, ale odstup kněze a této „elity“ od zbytku Božího lidu stále roste.
Boží čas a Boží rytmus je jiný než náš. Bůh má s námi trpělivost a dává nám čas, abychom se mohli změnit.


Měřítkem pastorace má být lepší budoucnost

Pastorace, která se snaží udržet současný stav nebo brzdit úpadek, má v principu chybnou orientaci. Vídí (většinou správně) zlou situaci, nepřátelské prostředí, slabost a mnoho dalšího, ale neopírá se o Boží působení v těchto podmínkách. „Bůh je přítelem velkých snílků“, řekla sv. Terezie z Avily. Nové nebe a novou zemi totiž musíme očekávat, ale jejich příchod máme uspíšit. Čekáme, protože příchod Božího království v plnosti je Boží věc, ale pracujeme, protože Bůh sám chce, abychom spolupracovali. „Kristus nemá jiné ruce než naše“, píše se v Následování Krista. Tyto úvahy nejsou plané snění, protože motivují k plnění Boží vůle.

Povzbuzením k snahám o lepší budoucnost také může být skutečnost, že Boží království sice přijde na konci času, ale v zárodku přišlo do světa již před 2000 roky a má stále růst. Všechno, co se již uskutečnilo, i to, co se uskuteční, je Boží dílo, podložené snahou a přičiněním lidí. Každý by měl přidat své zrnko písku k stavbě Nového Jeruzaléma.




Úvod ke knize a obsah naleznete zde