Navigace: Tematické texty O Osobnosti, svatíAlžběta od Nejsvětější Trojice HORKOKREVNÁ, TEMPERAMENTNÍ A NEZNÁMÁ SVĚTICE: ALŽBĚTA OD TROJICE (9.11.)
HORKOKREVNÁ, TEMPERAMENTNÍ A NEZNÁMÁ SVĚTICE: ALŽBĚTA OD TROJICE (9.11.)
Dne 9. listopadu 1906 zemřela na Karmelu sv. Josefa v Dijonu ve Francii mladá karmelitka Elisabeth de la Trinité (Alžběta od Nejsvětější Trojice). Bylo jí 26 let a strávila na Karmelu pět let a tři měsíce. 25. listopadu byla 1984 blahořečena Janem Pavlem II. Sv. otec tehdy řekl: "V blahoslavené Alžbětě nám září nové světlo, v ní nalézáme nové bezpečné a jisté vedení." Alžběta od Trojice přinesla několik zásadních a svěžích pohledů pro život z křesťanské víry. Svatořečena byla 16.10.2016.
Alžběta od Trojice byla od narození výbušným spojením protikladů
S jejím temperamentem se z ní stane buď anděl, nebo ďábel...
Alžběta Catezová se – „krásná a velmi živá“ – narodila nedělního rána 18. července 1880 v kasárnách v Avor (poblíž Bourges). Ve vojenské kapli místní kaplan právě končil mši svatou obětovanou za její život: lékaři totiž kapitánu Catezovi oznámili, že srdce jeho dcery přestalo bít. Dítě ale nakonec přežilo a bylo od počátku výbušným spojením protikladů.
„Prudká a vznětlivá povaha,“ říkala matka. „Velmi živá, nahánějící hrůzu, snad až násilná,“ vzpomíná Markéta, klidnější mladší sestra, a významně doplní, že byla čertovo kvítko („très diable“, S 456).
„Živá, vášnivá, vznětlivá,“ napsal zmiňovaný kněz, přítel celé rodiny.
„S jejím temperamentem se z ní stane buď anděl, nebo ďábel,“ prohlásil ohromený kněz, který ji připravoval na první svaté přijímání.
„Železná vůle, která musí vždy a za každou cenu dosáhnout toho, co chce,“ všimla si domácí učitelka (S 25 a 342).
Sama Alžběta mluví stručně o „své strašné povaze“ (D 20/3/1899).
„Její útlé dětství vskutku nevěstilo to, co mělo přijít později“ (R 21).
Alžběta se tedy nenarodila něžná a jemná jako andílek, naopak přišla na svět energická a vášnivá a také trochu podrážděná. Avšak hněv (v tomto ohledu měla denně opravdové krize) v ní nebyl agresivitou člověka, který chce ovládnout vnější skutečnost, ale spíše obranou vlastního srdce, jež se příliš snadno nechalo vyvést z míry. /…/ Vedla normální život, odpovídající jejímu věku a společenskému postavení: řízený matkou, bez strádání, s cestováním, letními prázdninami i počestnou světskou zábavou, s návštěvami, tanečními večírky či s hudebními dopoledny v rodinách důstojníků, s nimiž byla rodina Catezů spojena dlouholetým rodinným přátelstvím. Alžběta navíc měla vrozený dar pro hudbu a tanec, kultivovaný vyučováním na přání matky, která z ní chtěla mít slavnou umělkyni. V osmi letech už byla známou a obdivovanou pianistkou, v jedenácti získala diplom a ve třinácti první cenu na dijonské konzervatoři. Milovala především Chopina. Alice de Cherveaux, další z Alžbětiných přítelkyň z dětství, vzpomíná: „Když se Alžběta věnovala hudbě, byla to pro ni modlitba. Říkala mi: ‘Když se nedokážu déle modlit, hraju: dělám to pro dobrého Boha’“ (S 335).
Ve společnosti byla vyhledávaná, obdivovaná a milovaná; chovala se v ní „bez škrobenosti a s velkou skromností“. „Její přítelkyně si všímaly, že během večírků má opravdový zájem pobavit se. Zůstávala sama sebou, neváhala vstoupit na parket a účastnit se společné radosti všech“ (S 281). /…/ Jedna její přítelkyně prohlásila: „V kostele i v salónech se chovala přirozeně, prostě, rozvážně a uvolněně. Byla na ní vidět klidná radost člověka, který žije v pokoji a může se stále smát, avšak z jejího úsměvu a hlubokého pohledu se zdálo, že vidí za věci, které pomíjí. Její oči byly plné světla…, zářivé, průzračné. V jejím pohledu se mi ukazovala celá její duše, čistá a zářivá.“
Jsme ve velkém pokušení naslouchat těmto vzpomínkám s odporem, jako by se nám v nich předávala jakási vyumělkovaná a zkreslená zkušenost. Je obtížné se tohoto dojmu zbavit, dokud neuvážíme, co mohlo znamenat umění, krása, harmonie a také taneční rytmus pro osobu, která byla k těmto věcem přirozeně velmi citlivá a současně obdařená hlubokou citlivostí pro nekonečnost bytí, pro Boží krásu, pro Jeho harmonickou Přítomnost. /…/
Souboj mezi matkou a Bohem o zásnuby
„Zasnoubím si tě navěky“ (Oz 2,21)
Poslední dva roky, které Alžběta stráví ve světě před svým vstupem na Karmel, budou bohatým obdobím. Můžeme ho popsat jako období uspořádání jejího vnitřního života kolem jediného bodu. Alžběta na jedné straně pokračuje ve „světském“ životě, jak si to přeje a jak jí to plánuje matka. Na druhou stranu ale ví, že v sobě mezitím musí budovat „karmelitku zevnitř“ (DP 112). Jde o skutečný souboj mezi matkou, která si nedokáže pro dceru přát nic lepšího než důstojné manželství a vyžaduje od ní, aby nečinila jiné volby, dokud nedosáhne plnoletosti (21 let), a Bohem, který si ji už vyvolil pro sebe. Alžběta si nemyslí, že by se měla matce vzepřít, nýbrž že má čekat a hloubit v sobě onu samotu, ono „prostředí“, onu „definitivnost“, do níž se toužila ponořit. I tato nesnáz byla paradoxně v souladu s jejím zvláštním povoláním. Za prvé, Alžbětina duchovní zkušenost nebude nikdy svázána s žádným vnějším uspořádáním času, prostoru a událostí (ani s mnišským prostředím, po němž tolik toužila). Za druhé, Alžběta bude později moci učit na základě zkušenosti, že základ jejího poselství lze prožívat v jakémkoli životním stavu. A opravdu ho bude často bez omezení doporučovat laikům.
Alžběta, devatenáctileté temperamentní děvče své doby, na začátku roku 1899 ve svém deníčku vyznává:
Když musím přijmout nespravedlivou poznámku, cítím, že mi vře krev v žilách, celá má bytost protestuje (D 30/1).
Je stále ještě tím horkokrevným dítětem, i když se už dokonale naučila ovládat, protože „Ježíš je se mnou a já cítím jeho hlas na dně srdce“ (D 30/1). Základním a nejčastějším tématem je její výlučná příslušnost ke Kristu, která se nyní musí uskutečňovat a být předávána světu. /…/ Sama Alžběta ráda používá snubní termíny:
Jsem snoubenka Ježíšova a jsme spojeni natolik pevně, že nás nic nemůže odloučit (D 2/2).
On je ve mně, žije ve mně, budu s ním mluvit z hloubi srdce! (D 10,2).
Miluji Ho až k smrti. Ale dokazuji mu to tak špatně! (D 15/2). /…/
Alžběta v tomto životním období četla Cestu dokonalosti svaté Terezie z Avily, knihu, která jí umožnila první potřebné zpřesnění vlastní nauky a poskytla jí základní „vůdčí intuici“ (D 20/2).
Čtu právě Cestu dokonalosti svaté Terezie z Avily, která mě nesmírně zajímá a velmi mi pomáhá… Velmi poutavý je způsob, jakým Terezie mluví o modlitbě, zvláště o kontemplaci. Na tomto stupni modlitby Bůh koná vše a my nic: naše duše se tu spojuje tak pevně se sebou, že to už nejsme my, kdo žijeme, ale Ježíš, který žije v nás...
Alžběta tedy prožívala tyto poslední dva roky jako opravdový čas zásnub a vnímala, jak s každým uplynulým dnem roste její potřeba příslušet Kristu, být jím „přijata“. Jak realisticky to prožívala, je zdůrazněno na pozadí zájmu matky o její budoucnost. Dne 31. března 1899 matka přichází s nabídkou sňatku pro Alžbětu: „skutečně ideální partie“. Alžbětina reakce je zaznamenána v Deníku:
Něco podobného jsem vůbec nečekala! Ale jak netečná jsem zůstala tváří v tvář této svůdné nabídce… Mé srdce není volné, dala jsem ho Králi králů. Nemohu jím více disponovat (D 31/3).
A tak se i matka musela, i když s těžkým srdcem, smířit s osudem.
V klášteře se cítila jako doma
2. srpna 1901 mohla Alžběta od Trojice konečně překročit práh klauzury. „Byla na vrcholu svých tužeb,“ řekla její přítelkyně M. Luisa Hallová, která ji pozorovala. Na Karmelu se ihned cítila jako doma: „Zdá se mi, že jsem vždy žila v tomto drahém příbytku,“ (DP 80) napíše po několika málo dnech.
Jak je mi dobře na Karmelu! Je to nejlepší adresa na světě a mohu říci, že jsem šťastná jako ryba ve vodě (DP 97).
Kéž bys věděla, jak dobře se cítím: zdá se mi, že jsem jako vyměněná! Našla jsem skutečně to, co jsem hledala! (DP 77).
Karmel je koutem nebe: alespoň jeden bod, kde se stýká nebe se zemí (DP 114; srov. též DP 81).
Našla jsem své nebe na zemi v této drahé samotě Karmelu (DP 82; srov. DP 122).
Tolik jsem milovala hory, které mi svědčily o Něm, avšak věřte mi, moje drahé, horizont Karmelu je ještě krásnější: je nekonečný. V dobrém Bohu nalézám všechna údolí, všechna jezera, všechny výhledy (DP 78; srov. DP 100; 121; 134).
Horizont se mi zdá krásný, protože v mém životě není nic jiného než On. A není On snad celým nebem? (DP 155). /…/
Řeholní život Alžběty od Trojice trval necelých pět let: jistě krátký, ale zároveň i strašně dlouhý a náročný čas, soudě podle popisů a hodnocení sester žijících každý den po jejím boku. /…/
Milovala všechny své spolusestry takovým způsobem, že mnohé byly přesvědčené, že k nim cítí zvláštní náklonnost (S 46). /…/
Základní etapy života Alžběty od Trojice na Karmelu:
- čtyři měsíce postulátu vrcholící obláčkou;
- třináct měsíců noviciátu jako příprava na řeholní profesi (jedinou a definitivní);
- dva roky víceméně běžného mnišského života (s tím, že nemoc ji začne sužovat už v létě 1903)
- a téměř devět měsíců strávených v ošetřovně.
Unesená Nejsvětější Trojicí
Cítím okolo své duše tolik lásky! Je to jako oceán, do kterého se vrhám a v němž se ztrácím… Nezbývá mi než milovat Jej a nechat se Jím milovat
Od chvíle, kdy kolem svých dvaceti let Alžběta pochopila krásu a hloubku trojičního dogmatu, vnitřního Božího života z milosti přítomného v srdci každého pokřtěného, uskutečnilo se v ní jakési definitivní vnitřní nasměrování. Žila ještě ve světě, ponořena do starostí, problémů a vztahů, které jsme už popsali, ale jedna z jejích nejbližších přítelkyň si ji už pamatuje takto: „Byla unesena Nejsvětější Trojicí; Nejsvětější Trojice pro ni byla vším; Trojice a už nic. O něco později, když končila naše setkání, už téměř nemluvila, natolik byla unesená Nejsvětější Trojicí. Žila uvnitř. Často mi říkala: ‘Zdá se mi, že je zde,’ a doprovázela slova gestem, že Jej drží v náručí a tiskne na srdce“ (S 345). Později už jako karmelitka zaujímala někdy týž postoj. Jedna spolusestra vypráví: „Říkala mi, tisknouc si ruce na srdce: ‘Vy je necítíte, ony Tři? Já je cítím!’ Přitom jednala jako všechny ostatní, ale ne stejně jako ony“ (S 352). /…/ Řeholní jméno se tak pro Alžbětu stane výrazem toho, že plně náleží Bohu. Po několika dnech života v klauzuře píše nadšeně kanovníku Anglesovi:
Řekla jsem vám vůbec své jméno na Karmelu? Marie Alžběta od Trojice. Zdá se mi, že toto jméno ukazuje na zvláštní povolání. Je krásné, že? Tolik miluji toto tajemství, ve kterém se ztrácím (DP 56).
Svůj život trávila prohlubováním smyslu svého jména a svého poslání:
Já jsem Alžběta od Trojice, to znamená Alžběta, která se ztrácí, která mizí ve Třech a nechává se jimi zaplavovat (DP 148).
Velmi miluji toto jméno, které mi sděluje celé mé povolání! Když na něj myslím, má duše se cítí unesena velkou vizí tajemství všech tajemství, onou Trojící, která je už od této chvíle naším klášterem, naším příbytkem, nekonečnem, v němž se můžeme pohybovat prostřednictvím všech věcí (DP 153). /.../
V jednom z dopisů kanovníku Anglesovi – který patří mezi ty vůbec nejosobnější – se Alžběta od Trojice svěřuje:
Cítím okolo své duše tolik lásky! Je to jako oceán, do kterého se vrhám a v němž se ztrácím… On je ve mně a já v Něm. Nezbývá mi než milovat Jej a nechat se Jím milovat v každém okamžiku, ve všech věcech: probudit se v lásce, pohybovat se v lásce, usínat v lásce s duší na Jeho duši, se srdcem na Jeho srdci, s očima v Jeho očích…
Totéž učila i jednu patnáctiletou dívku, která žijíc ve světě se už odmala snažila podobat Alžbětě.
Ráno se probuďme v lásce, celý den se odevzdávejme lásce a konejme vůli dobrého Boha, pod Jeho pohledem, s Ním, v Něm, pro Něho samého. Darujme se bez ustání tak, jak On si přeje… Když potom přijde večer, po dialogu lásky, který v našem srdci nikdy neustal, usínejme stále v lásce (DP 148). /…/
Bůh je láska a celé dobrodružství vtělení (i jeho pokračování v církvi) je důkazem této lásky. Člověk však toto vymezení/popis Boha chápe falešně, pokud ji na sobě nezakouší jako „přílišnou“ lásku. Lidská zkušenost, že stojíme před něčím „příliš velkým“, je počátkem, který umožní přijetí do nitra trojičního života. To, co člověk musí zakoušet – pokud se postaví s pohledem lásky před obraz Krista, vtěleného a ukřižovaného Boha –, je zosobněné vnímání události, která se zdá „přílišná“, nevysvětlitelná. Tato „upřílišněnost“ se pochopitelně rozšiřuje na veškerý Boží spásný plán s celým univerzem (B 86), ale je taková zejména „pro mě“, „ke mně“.
Existuje jedno vyjádření svatého Pavla, které je jakýmsi shrnutím celého mého života a které by se dalo napsat nad každý jeho okamžik: propter nimiam charitatem. Ano, veškerý tento proud milosti ukazuje, že On mě miloval příliš (DP 244).
Vím, že Bůh mě miloval přílišnou láskou už od věčnosti (B 108). /…/
Byl den Nanebevstoupení roku 1906. Převorka přišla do blízkosti Alžbětina lůžka na ošetřovně a omlouvala se, že se svou návštěvou opozdila. A Alžběta, která tolik toužila po její přítomnosti, řekla s úsměvem:
„Má matko, netrapte se tím; dobrý Bůh mi udělil takovou milost, že jsem ztratila pojem o čase. Dnes ráno jsem uslyšela na dně duše tato slova: Toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec a přijdeme k němu a učiníme si u něj příbytek, a v témže okamžiku jsem viděla, jak je to pravdivé. Nedokázala bych vyjádřit, jakým způsobem se mi zjevily tři božské Osoby; avšak přesto jsem je viděla, jak ve mně konají poradu lásky, a zdá se mi, že je stále vidím tímto způsobem… Už se netrapte s uspokojováním mých tužeb, a když nebudete moci přijít, myslete na to, že jsem se svými božskými Hosty. Nemusím ani nemohu chtít nic víc, nic jiného než to, co přichází ze společenství s nimi, a cítím dobře, že oni jsou zde“ (V 191).
Tato milost, která jí byla udělena téměř na konci života, slouží k tomu, abychom si uchovali vzpomínku na Alžbětu od Trojice: lidský tvor se srdcem bohatým stálou přítomností Boha-Trojice nebo, chceme-li, lidský tvor ztracený v srdci Boha-Trojice: ikona nabídnutá celé církvi, aby mohla rozjímat a žít toto božské tajemství. Nabízí se každému věřícímu, aby se naučil nepohrdat tak velikou Láskou a nebál se nechat se milovat Bohem, který žádá vše, neboť všeobjímá.
Modlitba k Nejsvětější Trojici
Ó můj Bože, Trojice, které se klaním“ (M)
Nyní je třeba promluvit o slavné Modlitbě k Nejsvětější Trojici, která nejvíce přispěla k známosti Alžběty od Trojice v církvi a která je považována za jednu z nejkrásnějších křesťanských modliteb. Byl večer 21. listopadu 1904, den, v němž mnišky obnovovaly své řeholní sliby. Alžběta od Trojice tak činila poprvé. V mlčení své malé cely se cítila připravena uskutečnit své předsevzetí, které učinila už dříve, při čtení modlitby, jíž svatá Kateřina Sienská uzavírá svůj Dialog. Tehdy prohlásila: „Je to nejhezčí ze všech modliteb, které znám, mám ji nejraději. A přece neodpovídá přesně tomu, co se odehrává v mé duši. Pokud bych se jednoho dne cítila inspirována, složila bych jinou, osobnější.“ Inspirace konečně přišla, podpořená zajisté i reflexí Úkonu obětování se Milosrdné Lásce od Terezie z Lisieux, který si Alžběta od Trojice opsala v plné verzi alespoň čtyřikrát a z nějž přebírá některé výrazové prostředky. Tato modlitba zůstala skrytá. Alžběta od Trojice ji napsala výhradně pro sebe a považovala ji za vyjádření plné a osobní oběti sebe samé Bohu. Zmínila se o ní nepřímo jedné ze spolusester, jíž sdělila, že onoho dne přijala „velkou milost“. Text se našel až po její smrti.
Uvádíme zde celou modlitbu:
Ó můj Bože, Trojice, které se klaním, pomozte mi zapomenout úplně na sebe, abych se mohla usadit ve vás, nehybná a pokojná, jako by už má duše byla na věčnosti. Kéž nic nemůže rušit můj mír ani způsobit, že bych vyšla z vás, ó můj Neproměnný, ale ať mě každá minuta unáší dál do hloubi vašeho Tajemství.
Upokojte mou duši, učiňte si v ní své nebe, svůj milovaný příbytek a místo svého odpočinku. Kéž vás tam nikdy nenechám samotného, ale kéž jsem tam celá, úplně bdělá ve své víře, celá v klanění, úplně oddaná vašemu stvořitelskému působení.
Ó můj milovaný Kriste, ukřižovaný z lásky, chtěla bych být snoubenkou vašeho srdce, chtěla bych vás zahrnout slávou, chtěla bych vás milovat… až k smrti! Avšak cítím svou nemohoucnost a tak vás prosím, abyste mě „oděl do vás samotného“, ztotožnil mou duši se všemi hnutími vaší duše, ponořil mě, zaplavil mě, sebou nahradil mne, aby můj život nebyl leč vyzařováním vašeho Života. Přijďte do mne jako Ten, kdo se klaní, jako Smírce a jako Spasitel.
Ó věčné Slovo, Slovo mého Boha, chci strávit svůj život nasloucháním vám, chci se stát zcela učenlivou, abych se naučila všemu od vás. Pak přes všechny noci, všechny prázdnoty, všechny nemohoucnosti, chci být na vás stále upřená a přebývat ve vašem velkém světle; ó má milovaná Hvězdo, okouzlete mě, abych už nikdy nemohla vyjít z vašeho vyzařování.
Ó stravující Ohni, Duchu lásky, „sestupte na mne“, aby se v mé duši uskutečnilo jakoby vtělení Slova: abych Mu byla lidstvím navíc, v němž On obnoví celé své Tajemství.
A vy, ó Otče, skloňte se ke svému ubohému malému tvoru, „přikryjte jej svým stínem“, vizte v něm jen „Milovaného, do kterého jste vložil všechna svá zalíbení“.
Ó moji Tři, mé Všechno, moje Blaženosti, nekonečná Samoto, Nesmírnosti, v níž se ztrácím, odevzdávám se vám jako kořist. Pohřběte se ve mně, abych se já pohřbila ve vás v očekávání, že budu ve vašem světle nahlížet propast vaší velikosti ( Alžběta od Trojice 21. listopadu 1904). /…/
Syntéza životního ideálu Alžběty od Trojice: být chválou slávy Boží
„Chvála slávy“ (Ef 1,13)
V jednom dopise z ledna 1904 Alžběta od Trojice vypráví, že objevila v Bibli výraz, který se jí zdá být syntézou jejího životního ideálu: být „chválou slávy“ Boží. Tuto formulaci, stále více milovanou a prohlubovanou, Alžběta od Trojice natolik personalizovala, že se v posledním období stala jejím „novým jménem“, jímž ráda nazývala sama sebe a jejž ráda přijímala od ostatních: „Laudem gloriae“.
Chci se vám svěřit s něčím velmi osobním: mým snem je být „chválou Jeho slávy“. Četla jsem toto vyjádření u svatého Pavla a můj Snoubenec mi dal pochopit, že toto bylo mým povoláním už od vyhnanství, v očekávání, že půjdu zpívat věčné Sanctus v městě svatých. Vyžaduje to ovšem značnou věrnost, protože, abychom byli „chválou slávy“, je třeba zemřít všemu, co není On, takovým způsobem, abychom se nepohnuli než pod jeho dotykem. A ubohá Alžběta se ještě dopouští vůči svému Mistru určitých hloupostí, ale On jí odpouští jako citlivý otec, Jeho božský pohled ji očišťuje a jako svatý Pavel se i ona snaží nedbat na to, co je za ní a směřovat k tomu, co je před ní. Jak pociťuje touhu posvětit se, zapomenout na sebe, aby se mohla plně zabývat potřebami církve! /…/
Alžbětě od Trojice dává její intuice (zajisté zmateně, pokud jde o teologické formulace, avšak s naprostou jasností, pokud jde o zkušenost) schopnost syntetizovat celou svou nauku. Cílem jejího života tedy bylo stát se „živoucí chválou slávy“ Boží. Toto vyjádření, jak jsme vysvětlili, jako jediné přiměřeně popisuje prostor křesťanské existence. /…/ Alžbětě od Trojice jako hudebnici se zajisté musel líbit nenadálý objev (v nejhlubším patře bytí) toho, co jí umění už přirozeně prozrazovalo: že existuje natolik intenzivní estetický moment, v němž – jak to vyjadřuje Eliot – „dokud trvá hudba, jsi ty sám hudbou“:
Chválou slávy je duše naslouchající v mlčení, která je jako lyra, jíž se dotýká Duch Svatý, aby vydala božské harmonie (NV 10,2; srov. DP 228). /…/
Člověk, který se stane hudbou Boha a pro Boha: to je patrně jediný přiměřený obraz popisující to, co má Alžběta na mysli, když říká, že chce být „chválou slávy“. Pokud shromáždíme všechna její naučení v tomto ohledu, všimneme si právě tohoto plánu: je třeba naučit se vyvozovat ze všeho, jako z prostředku, tón „Chvály“. /…/
Nevyléčitelná nemoc a smrt Alžběty od Trojice
Trpím tolik, že nyní chápu sebevraždu, skoro bych věřila tomu, že Bůh neexistuje
Alžbětě od Trojice bylo teprve pětadvacet, když její tělo začalo stále častěji vykazovat známky podivné slabosti. Někdy se cítila natolik unavená, že nebyla schopná ani vyjít do schodů, pokud nevyvinula velké úsilí a nepřidržovala se rukama schodů. Postupně se její stav zhoršoval, a přestože se jí všichni snažili pomoci, nenašel se vhodný prostředek. Alžběta nebyla zvyklá si stěžovat, snažila se svou bolest spíše skrývat a navíc si uvědomovala, že užívané prostředky nefungují. „Jsem den ode dne slabší,“ psala v říjnu 1905. A opravdu, každé dopoledne se ptala, jak vydrží do večera. Lékaři činili zoufalé pokusy, potichu se mluvilo o tuberkulóze. Dnes víme, že nemoc začala nejspíše jako tuberkulóza a brzy se vyvinula v tehdy neléčitelnou bolestivou Addisonovu nemoc, tedy v „chronické onemocnění nadledvinek, které už neprodukují látky potřebné k metabolismu“.
Šířící se prudké bolesti v oblasti břicha, které kroutily její tělo, žaludeční vředy, neschopnost přijímat potravu a krize z hladu, nízká tepová frekvence doprovázená problémy s krevním oběhem, nesnesitelné bolesti hlavy, dehydratace, nespavost a svalová slabost: to vše působilo rostoucí utrpení, které skončilo smrtí. Poslední týden už nebyla s to přijímat potravu ani kapku vody. Případnou operaci zamítlo kolegium tří lékařů. Na jaře 1906, po zvláště těžké krizi, přemístili Alžbětu do klášterní ošetřovny, kde zůstala až do smrti: „Strávila na ošetřovně posledních osm měsíců života, aniž by mohla cokoli jíst, vyjma malého množství mléka. Avšak bez ohledu na všechno se nemoci stavěla čelem a nesklonila se před ní. Ptaly jsme se, jak může takto vydržet“ (S 190). /…/
Od konce března jsem na ošetřovně, přibitá na lůžko a bez jiného zaměstnání než milování. Večer o Květné neděli jsem měla velmi těžkou krizi… V pokoji a mlčení této noci jsem přijala poslední pomazání a návštěvu Mistra a zdálo se mi, že čekal na tento okamžik, aby rozbil má pouta… Jak příjemná a klidná je smrt pro duše, které nemilovaly nic než Jeho… Byla jsem tak šťastná, že umírám jako karmelitka! (DP 234).
Další krize ji zasáhne 13. května a od tohoto dne se její zdravotní stav už jen zhoršuje: v posledních měsících dostávala kromě trochy mléka (jedna sklenice stačila „na její čtyři jídla“) už jen malý kousek čokolády a trochu ječné kaše. Jediná lžíce polévky jí způsobovala prudké bolesti a zvracení. V jejích dopisech najdeme to, jakou čokoládu „preferovala“: ta Klaussova je lepší než Suchardova. /.../ „Zdá se mi, že mi zvířata stravují žaludek,“ říkala své podpřevorce. A když byly krize nejprudší, s obtížemi se přemísťovala na ochoz nad kaplí, „aby se utekla,“ jak říkala, „do modlitby svého božského Mistra“, a přidávala: „Tolik potřebuji Jeho božskou sílu“ (S 85). /…/
Předevčírem, když přišla naše matka, jsem se cítila velmi slabá a řekla jsem jí, že odcházím. Odpověděla mi, že než mluvit tímto způsobem, udělala bych lépe, kdybych se pokusila chodit. Když jsem byla sama, zkusila jsem jít podél bočnice postele, ale udělalo se mi velmi zle. Naše dobrá matka mě přidržuje za ruku a vodí mě na terasu. Jsem velmi hrdá na to, že mohu takto chodit… (DP 250).
A pokoušejíc se o černý humor dodává:
Kdybys mě takto viděla, jako stařenku se svou holí, smála by ses od srdce (tamtéž). /…/
V předvečer smrti, když jí lékař oznámil, že její puls je velmi slabý, Alžběta od Trojice odpověděla: „Během dvou dní už pravděpodobně budu v lůně svých Tří… Laetatus sum in his quae dicta sunt mihi (zaradoval jsem se, když mi řekli, Žl 122). Jelikož nechápal, proč se tak raduje, nemocná se mu to snažila objasnit a mluvila o našem přijetí za Boží syny“ (S 77–78). Při jiné příležitosti vysvětlila svému lékaři radost z blížící se smrti takto: „Vy znáte slečnu N. i to, jak se touží spojit se svým snoubencem.“ „Ano, znám ji.“ „Vidíte, a já jsem to samé.“ /…/ Její převorka vypráví: „Během osmi měsíců nemoci jsem ji nikdy nezastihla znavenou utrpením, ani jsem nepozorovala viditelnou námahu, kterou by jí způsobovalo nesení kříže: naopak, byl na ní vidět pokoj a odevzdanost do Boží vůle. Jednou mi řekla: ‘Je stejně snadné trpět jako se radovat.’ Avšak jednoho dne, na konci našeho setkání, během něhož byla stejně klidná, při mém odchodu ukázala na okno, které bylo velmi blízko postele, a řekla mi: ‘Matko, jste klidná, když mě takto zanecháváte zcela samotnou?’ A protože jsem na ni po této otázce hleděla s překvapením, připojila: ‘Trpím tolik, že nyní chápu sebevraždu. Ale buďte klidná: Bůh je tam a dívá se na mě’“ (S 35). Stejně tak se jiného dne svěřovala svému lékaři: „Tuto noc jsem trpěla tolik, že jsem byla v pokušení vyskočit z okna“ (S 190). /…/ Z Utrpení nebyla ušetřena ničeho, ani jeho nejtrpčího jádra: pocitu opuštěnosti a Boží vzdálenosti. „Moje matko,“ říkala své převorce, „skoro bych věřila tomu, že Bůh neexistuje“ (S 402). /…/
Dne 31. října Alžběta od Trojice podruhé přijala poslední svátosti. Od té chvíle už dokázala pronést jen několik slov. 1. listopadu, na slavnost Všech svatých, se celá komunita shromáždila kolem Alžbětina lůžka, neboť tušila blížící se smrt. Alžběta s námahou promluvila, požádala všechny dojemným způsobem o odpuštění a pak, pronesla tato slova:
„Všechno pomíjí! V podvečer života nezůstane nic než láska… Je třeba zapomenout na sebe bez předstírání: můj dobrý Bůh velmi touží po tom, abychom zapomněli na sebe… Kéž bych to bývala vždy činila,“ připojila s tak pokorným důrazem, že nás to velmi pohnulo (R 220).
V její mysli se začaly hromadit obrazy a symboly nebe (R 227). Poslední, překvapivá slova z jejích úst zněla: „Je plný světla. Je veliký… Je…“
A ještě: „Jdu ke světlu, k lásce, k životu“ (R 227).
Se svolením zpracováno podle knihy: Alžběta od Trojice
Autor: Sicari Antonio Maria
vydalo: Karmelitánské nakladatelství 2011
Redakčně upraveno
