Hospodin rozjasnil svou tvář (Jiří Reinsberg)

Rozhovory s Bohumilem Svobodou

Dospěli jsme k názoru, že období, kdy jsme „chodili na Reinsberga“ by se mělo zachytit. Kniha se snaží o zaznamenání alespoň něčeho z oné „jasné tváře křesťanství“, optimismu a radosti, které Otec Jiří kolem sebe v nepředstavitelně obtížných podmínkách neodolatelně šířil… (Z předmluvy B. Svobody)

Ukázku z knihy uveřejňujeme se svolením nakladatelství Vyšehrad, které knihu vydalo.



Tak odkud to vezmeme? Ptám se na rozjezd těchto rozhovorů.

No, odkud – vy otázku položíte a já ji zvednu!

Aha. No vidíte, tohle by mě nenapadlo. Hned jsem věděl, že pokud jde o to „veselé křesťanství“, jsem na správné adrese. Když to vezmeme od „A“ – nakousli jsme už tu vaši skautskou přezdívku Amundsen – jak jste k ní přišel?

To vzniklo z toho, že jsem na jeden tábor dostal od rodičů větrovku. Tenkrát to byla vzácnost, novinka, dneska je to samozřejmost. Ale kluci říkali: ty snad v tom pojedeš na severní točnu, Amundsene. A už to bylo.

Dneska se jméno toho polárníka vyskytuje hlavně na láhvích s vodkou. Křišťálově čistá. „A“ máme za sebou, teď „B“ – samo sebou se nabízí Brno – narodil jste se v Brně, důstojnosti, já taky.

Nemusíte mi hned nadávat. Takže ano, v Brně, v posledním roce první světové války 1918. V krámech prý byly jen kyselé okurky a hořčice. Ale to mi bylo dost fuk – to jsem byl ještě na mléčné stravě. Mám samozřejmě ještě starý rakouský křestní list s císařem pánem a dvouhlavým orlem, co se o něm ošklivě říkalo, že se mu prý ta blbost do jedné nevešla. Ale mocnářství se zachvělo v základech v tušení svého brzkého zániku.



V roce 1930 jsem absolvoval exercicie v Břevnovském klášteře a tam jsem poprvní narazil na Legio angeliku a P. Klementa, hned jsem do ní vstoupil a pak jsem se taky připojil k jejímu skautskému odboru. Jo, vidíte, to jsem zapomněl – skaut já už v té době byl. V té době u mě došlo k jiné změně – začal jsem chodit do emauzského kláštera. Já už nevím, jestli to bylo pod vlivem objevu, který udělali rodiče – zkrátka místo na nedělní gymnaziální mši u Panny Marie Sněžné, kterou celebroval pan kanovník Boháč, se začalo chodit do Emauz. V těch Emauzích to byla naprostá nádhera – já tam byl, jak se říká, pečenej vařenej, stal jsem se oblátem a byl jsem tam dennodenně, dokonce jsem měl i svůj vlastní klíč, který pasoval do všech dveří. To už ve mně uzrávala myšlenka nejenom na kněžství, ale přímo na klášter. Já se chtěl stát mnichem. Tenkrát tam bývala krásná liturgie, zpíval se gregoriánský chorál, já zpíval nadšeně – to mi zůstalo – tam jsem se cítil opravdu doma.




Na studia do Říma jsme jeli vlakem.

Tu cestu jste si museli taky platit sami?

Já ano – jeli jsme třicet šest hodin. Přijeli jsme do Říma v šedivém kalném ránu – jak pravil básník právě tehdy o pohřbu T.G. Masaryka, to bylo přesně v té době – ale oni – pan rektor Roveda, takový milý starý pán, a vicerektor Bezdíček – na nás byli hodní, rozstrkali nás do pokojů, stáhli záclony a povolili celé dopoledne spát. Ale už za pár hodin nás zavedli na slavnostní otevření nové stavby Lateránské univerzity za přítomnosti Svatého otce a asi dvaceti sedmi kardinálů. Pak jsme chodili po Římě s profesorem Cibulkou a Sašou Heidlerem. Ale pořádně jsme do školy šli až 5. listopadu. Měli jsme tam profesora Verzeroliho na psychologii, profesora Gomese, dominikána, na logiku, a odpoledne di Lorenza, tomu jsme říkali Ládíček, na historii filosofie – nerozuměli jsme samozřejmě skoro ničemu. Po večeři jsem mluvil při rekreaci (ve volném čase) s Josefem Zvěřinou, to byl náš prefekt – podle tamějšího systému byli vždycky starší studenti určeni za prefekty, jakési dohlížitele a strážce pořádku.



V Římě jsem se tenkrát potkal s kapitánem americké armády dr. Šturmem.

To byl americký Čech?

Ne, od nás. Tak jsme si sedli po nějakém večírku a dali kus řeči. On sloužil v Neapoli a říkal, že je to tam pěkná otrava, prý tam soudí a při tom poslouchá všechny možné opery od Verdiho, ale to je taky všechno. Kdyby se prý mohl dostat do Říma, to že by bylo něco jiného. Dostal jsem nápad a povídám: Neznáte vy někoho z Girsovy rodiny? Girsa byl československým vyslancem v Polsku a pak v Jugoslávii – měl takové bezvadné dva kluky a jeden jeho vnuk dělal jako architekt Český Krumlov, báječné věci. A on na to: Neznáte vy nějakého Svanteho?
Já povídám: To je můj brácha – teda byl – zahynul v Mauthausenu –.

A víte, že to byl poslední člověk, se kterým jsem mluvil v Československu? Ten mi dával dobré rady a všechny možné instrukce, jak se dostat ven.


Ten Šturm se pak dostal někam do Francie, stal se tam úředníčkem nějakého našeho českého ministerstvíčka, ale když to pak ruplo a Francie to sbalila, tak holt páni vzali včas roha, ale kmáni zůstali, jako je to vždycky. Ale on se nějak propasíroval do jižní Francie, do té neokupované, ale tam ho vlastenečtí Frantíci sebrali a strčili do koncentráku v Maroku. A odtamtud ho vykoupili američtí katolíci. Přijel pak do Ameriky a první český člověk, kterého potkal v New Yorku na ulici, bylo jeho děvče, kterému před útěkem říkal: Hele, já musím utéct, ale až skončí válka, tak se vezmem.

To jsou neskutečné věci.

No jo – to znáte s tou bombou na Maltě?

Ne – co to bylo?

Tam spadla při německém bombardování bomba přímo na kupoli mariánského chrámu. Prorazila ji, ale nevybuchla, a pěkně se skutálela zrovna před hlavní oltář. A když ji pak opatrně demontovali, tak zjistili, že je v ní místo nálože písek a lísteček s českým nápisem: „Víc jsme pro vás nemohli udělat.“



Víte, jak se tenkrát v Nepomucenu vykládaly zkratky jednotlivých řádů?

Ne – to jsem zvědav.

OSB – benediktini – ohne sonderbare Beschäftigung – bez zvláštního zaměstnání
OSA – augustiniáni – ohne sonstige Anstrengungen – bez zvláštního vypětí
OP – dominikáni – ohne Praxis – bez praxe
OFM – františkáni – ohne feine Manieren – bez jemných způsobů
OFMCap – kapucíni – ohne mentale Kapazität – bez myšlenkové kapacity
SDB – salesiáni – si dresieren Buben - drezírují kluky
SJ – jezuiti – schlaue Jungen – chytří hoši
CssR – redemptoristé – circumfunktierende soso Redner – potulní jakžtakž kazatelé.




Doma

Na začátku ledna 1946 mi telefonoval P. Gabriel, že jsem jmenován kaplanem v Berouně a tak že on by tam se mnou zajel, on tam totiž byl do té doby, teda přede mnou. To bylo prima, protože on tam všecky znal, učil nábíčko na všech školách. A měl notýsky se jmény všech žáků i se známkami, takže já byl perfektně v obraze. Akorát že ti, co byli u něj výborní, u mě neuspěli, a ti co byli u něj špatní, u mě byli výborní.

Do Berouna mě pomohla vypravit sestra. Jel jsem tam s kufrem, v tom jsem měl deku, breviář a katechismus po tatínkovi. To bylo všechno. Beroun byl jaro mého kněžského života. Gabriel mě představil děkanovi a vikáři Chalupeckému – to byl skvělý člověk, otcovský vikář. Zrovna v té době šel do penze farář na Tetíně a tak to taky spadlo na nás. Pan děkan tam šel první neděli, ale pak už tam posílal jenom mě. Míval jsem tam v neděli odpolední – začali jsme se čtyřmi lidmi v kostele – on totiž ten předchůdce se s lidmi moc nebavil – a na 1. května jsem tam měl lidí sto padesát.

Na Květnou neděli jsem zpovídal a najednou koukám ze zpovědnice a vidím: jeden skautík, druhý skautík, on tam byl celý oddíl skautů-vodáků MAWADANI, vedl je Cato-Brůček, co nedávno umřel. Přišel za mnou, pohazoval si jakousi pistolí a povídá: Pater, kde je ten chlap, co zpíval pašije, já ho jdu zastřelit – protože on zpíval: Uchal mu uťo! – místo: uťal mu ucho. Ono tam na tom Tetíně nic není, ale je to nádhera.


/mírně kráceno/