Informace k udílení svátostí

Udílení svátostí

Některé informace k udílení svátostí v pražské arcidiecézi
Svátosti jsou místem setkání člověka s Kristem v různých specifických situacích, která člověku z Boží strany velmi mnoho dávají. Církev je jejich správkyní a velmi si jich váží. Proto udělení svátosti nezávisí ani jen na přání toho, kdo chce svátost přijmout, ani pouhé libovůli kněze nebo jáhna, který jí může udělit, ale má se dít podle pravidel v církvi stanovených a v souladu přáním biskupa, který vede diecézi.





Křest dospělého

Křest dospělého člověka je možný tehdy, jestliže uvěřil v Krista jako jediného plného zachránce člověka, poznal a přijal víru církve a vyznává jí a chce žít ve společenství katolické církve a respektovat její učení víry i morálky. Dospělý člověk má za normálních okolností přijmout v jedné slavnosti takzvané iniciační svátosti, tedy být pokřtěn, biřmován a přijmout eucharistii.
Příprava na křest probíhá v několika etapách: po seznámení s obsahem křesťanské víry a základním obrácení, chce-li adept skutečně směřovat ke křtu a jeví známky víry i postupného obrácení, může být přijat do katechumenátu. To znamená, že se seznámil s vírou natolik, že může udělat zodpovědné rozhodnutí k jejímu plnému přijetí. V katechumenátu pokračuje příprava na křest. Když je zřejmé, že katechumenova víra je natolik úplná a zralá, že může být podkladem pro křest, je katechumen přijat mezi bezprostřední čekatele křtu. Během několika týdnů pak celá příprava na křest skončí udělením svátostí.
Délka přípravy na křest je různá, musí respektovat postupné rozvíjení víry člověka. Těžko může být kratší než půl roku, zpravidla trvá jeden až jeden a půl roku.
Je dobré, když dospělého adepta provází na jeho cestě ke křtu někdo, kdo mu je oporou a kdo mu bude oporou v cestě víry i po křtu. Takový člověk - je-li sám pokřtěným a biřmovaným katolíkem, žijícím z víry - může být křtěncem vybrán za kmotra.
Je důležité, aby se při přípravě na křest včas zjistilo, zda adept nebo adeptka křtu buď žije v platném církevním sňatku nebo zda žije, ve svazku, který může být po křtu církevně zplatněn.





Křest dítěte

Na rozdíl od dospělého nemůžeme od malého dítěte čekat ani rozhodnutí pro křest ani vyznání víry. Malé děti se křtí proto, že patří do rodiny křesťanů a ta chce, aby dítě mělo spolu s nimi účast na životě církve. Proto se žádá od rodičů a kmotrů, aby byli pokřtěni, byli schopni svou křesťanskou víru při křtu vyznat a mohli tak uvést do víry i dítě, které je jim svěřeno. Proto by měli být oba rodiče katolicky pokřtěni a vychováni a měli by žít v církvi svou víru. Pokud toto platí jen o jednom, může to stačit, ovšem je třeba aby si oba byli vědomi závazku, který ze křtu pro rodiče vyplývá a respektovali ho, i když ho bude uskutečňovat jen jeden z rodičů.
O křest dítěte žádají zásadně jeho rodiče, kteří nejen musí být při křtu přítomni, ale kteří jediní mohou přijmout plnou zodpovědnost za to, že jejich dítě bude vychováno ve víře v Krista a v prostoru života a víry církve. Kmotr nebo kmotra v tom mají rodičům pomáhat a tuto ochotu také před ostatními účastníky křtu deklarují.
Křest se uděluje buď při nedělní bohoslužbě nebo mimo ní, podle dohody s místím farářem. Je třeba ho sjednávat s dostatečným časovým předstihem zpravidla několika týdnů, aby byl čas pro potřebná setkání křtícího kněze s rodiči. Jeho povinností totiž je nejen rodiče informovat o náplni a průběhu křtu a vyřídit nutné administrativní věci, ale také je připravit k plnění těch úkolů, které do budoucna na sebe křtem dítěte berou.
Před křtem se vyhotoví na faře křestní zápis. K němu je třeba donést rodný list dítěte, oddací list rodičů, případně jejich křestní listy a jména a adresy kmotrů, případně jejich křestní listy.
Pro vlastní obřad křtu je dobré opatřit si křestní roušku a křestní svíčku pro dítě (může to být úkolem kmotrů). Křtu se za normálních okolností musí zúčastnit oba rodiče dítěte a kmotr (kmotři).
Je samozřejmě možné pokřtít i dítě svobodné, ovdovělé nebo rozvedené matky, jsou-li ostatní podmínky křtu splněny.

Je-li dítě starší než cca 4 roky musí být už samo na křest přiměřeně připraveno, podle věku a vyspělosti.





Biřmování

Podle staré praxe západní církve nenásleduje u dítěte biřmování hned po křtu jako tomu má být u dospělého křtěnce nebo jak tomu je u pravoslavných křesťanů, ale je odloženo až do dospívání nebo dospělosti. Biskupské konference mají stanovit nejnižší věk biřmovanců. U nás je to 15 roků. Řádným udělovatelem biřmování je biskup, za určitých okolností může biřmovat i kněz.
Biřmován může být člověk, který je pokřtěn v katolické církvi, byl už připraven k přijímání svátosti smíření a eucharistie, dosáhl zmíněného věku a absolvoval přípravu na přijetí svátosti biřmování. Jen v nebezpečí smrti může a být ten, kdo byl pokřtěn a nebyl biřmován, biřmován neprodleně a to i knězem.
Biřmování se obvykle organizuje vždy po několika letech ve farnosti, ve které se s patřičným předstihem také uskuteční příprava ta by měla nejlépe několika měsíců, není výjimkou, trvá-li rok. Může a má být velmi důležitým uvedením mladého člověka do plného života víry, který už není závislý na rodičích.
Každý rok je také příležitost k přijetí biřmování v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze na Slavnost seslání Ducha svatého. Vždy a všude se však musí biřmovanec vykázat tzv. biřmovacím lístkem, na kterém jsou jednak uvedena jeho osobní data a jméno biřmovacího patrona - světce, které si k biřmování vybral. Kněz, který měl na starosti přípravu svým podpisem a farním razítkem a tomto lístku stvrzuje, že adept byl na biřmování řádně připraven.





Eucharistie

Ke svátosti eucharistie čili ke svatému přijímání může přistoupit ten kdo je pokřtěn, na přijetí této svátosti byl připraven, nežije v těžkém hříchu ani není podroben nějakému církevnímu trestu, který by ho z této svátosti vylučoval, a pokud není svobodný či ovdovělý žije v církevně platném manželství.
Ke svatému přijímání jde člověk zpravidla při mši, které se účastní. Pokud by z nějakého důvodu byla v určitý den na mši dvakrát nebo vícekrát, může přistoupit ke svatému přijímání ještě jednou (tedy nejvíce 2x denně), pokud je přítomen na celé mši svaté. Smyslem tohoto pravidla je, aby se mohl věřící zúčastnit mše plně, když je z nějakého zvláštního důvodu na mši ten den opakovaně. Za normální se jinak považuje účast na jedné mši denně.
Před přijetím eucharistie se dodržuje jednohodinový půst od jídel a nápojů a výjimkou léků a obyčejné vod. U nemocných, kterým se eucharistie donáší, tento půst není nutný.





Sňatek

Uvažuje-li dvojice o církevním sňatku, ať se co nejdřív vydá za farářem své farnosti, případně za farářem v místě, kde chce mít oddavky a tam své představy o svatbě probere. Zde uvádíme jen některé základní informace, které postihují nejjednodušší situace.
Dva pokřtění, plnoletí a doposud trvale svobodní katolíci mohou zavřít církevní sňatek. Podobně je tomu, je-li jeden z nich nebo jsou-li oba ovdovělí. U rozvedených mohou nastat různé kombinace, ovlivňující možnost církevního sňatku, ty zde ale neuvádíme.
Pokud je jeden ze snoubenců katolík a druhý je pokřtěn v jiné křesťanské církvi, je sňatek možný s dovolením biskupa a za podmínky, že katolík podepíše prohlášení o tom, že se nechce vzdát své víry a že udělá vše pro to, aby jeho děti byly katolicky pokřtěny a vychovány. Nekatolík jen bere toto prohlášení na vědomí.
Je-li jeden ze snoubenců katolík a druhý nepokřtěný, jsou podmínky sňatku obdobné. Se svolením biskupa a po podpisu výše zmíněných prohlášení je sňatek možný. V obou případech je ale nutno předem dobře zvážit, zda tato různost víry nebude v manželství na překážku.
Před sňatkem je třeba absolvovat příslušnou přípravu. Tu si snoubenci dojednají na faře. Případně je možné se také zúčastnit v Praze společných příprav, organizovaných Centrem pro rodinu při Arcibiskupství pražském, kterou oddávající kněz podle potřeby doplní.
Dále je třeba vyřídit úřední agendu. Podle nyní platné zákonné úpravy má církevní sňatek platnost i před státem. Proto je nutné vyřídit formality jak pro občanskou (státní) matriku, tak pro matriku církevní. K tomu je třeba navštívit jak faru a sepsat tam snubní protokol, tak matriku. Svobodní potřebují občanské průkazy, rodné listy a pokřtění křestní listy (u katolíka výpis z křestní matriky, který není starší než tři měsíce, počítáno od data svatby).





Kněžství

Svátost kněžství má tři stupně: jáhen- kněz a biskup. Každý z těchto stupňů se udílí svěcením.
Kdo se chce stát knězem, musí absolvovat jednak vědeckou přípravu, tedy vystudovat teologickou fakultu, a také duchovně formační přípravu, která se získává v semináře, v němž kandidát kněžství při svém studiu žije. Před studiem teologie a pobytem v semináři se žádá ještě roční pobyt v teologickém konviktu, tedy přípravný rok. Ti, kdo uvažují o kněžství, se mají nejen přihlásit písemně na arcibiskupství, ale měli by být předem představeni biskupovi, nejlépe svým farářem. Před přijetím k přípravě na kněžství procházejí kandidáti přijímacím řízením, které mají prokázat obecně lidskou a duchovní způsobilost k této cestě, dále psychickou vyrovnanost a alespoň jakýsi zárodek povolání k této službě.
Jáhenské svěcení nepřijímají po druhém vatikánském koncilu jen kandidáti kněžství v rámci závěru své přípravy na kněžské svěcení, ale mohou ho přijmout i svobodní nebo ženatí muži. I zde jsou pro ty, kdo projdou přijímacím řízením, dvě oblasti přípravy: jednak studium teologie (zpravidla při zaměstnání) a duchovní formace, doplněná pastorační přípravou. Vše se absolvuje při zaměstnání a bez pobytu v nějakém speciálním zařízení. Nejnižší hranice svěcení u ženatých mužů pro přijetí jáhenství je 35 let.





Pomazání nemocných

Tato svátost je určena lidem, kteří vážně onemocněli nebo jejichž síly jsou stářím značně oslabeny. Udílí se vkládáním rukou kněze na hlavu nemocného a následným mazáním posvěceným olejem na hlavě a na rukou. Předpokládá se, že ten, kdo jí přijímá, se smířil s Bohem ve svátosti pokání. Pokud to není možné, je tato svátost chápána jako mimořádný prostředek ke smíření s Bohem. O svátost pomazání nemocných si má především požádat sám nemocný podle svého zdravotního stavu, případně požádá s jeho souhlasem někdo z jeho okolí. Svátost je mu v jeho vážné nemoci posilou na duchu a mnohdy i na těle. Lze jí přijmout vícekrát za život, pokud se člověk uzdraví a znovu onemocní nebo pokud se jeho stav výrazně zhorší a on o tuto pomoc znovu žádá. Zásadně se uděluje tomu, kdo je živý, ne tam, kde už prokazatelně nastala smrt.
Pomazání nemocných lze udělit v kostele při mši i mimo mši, doma, v nemocnici, v domově důchodců, kdekoliv, kde se nemocný nachází a kde k němu může kněz přijít. Dnes je to možné v nemocnici i na ARO nebo na oddělení spálenin, kam se běžně návštěvy nepouštějí.





Svátost pokání

Slouží k odpuštění hříchů těm, kdo byli v katolické církvi pokřtěni, litují svých hříchů, nesetrvávají v situaci, která je nedovolená (např. neplatné manželství) a mají touhu po zlepšení. Každý katolík by se měl vyzpovídat alespoň jednou za rok v postní době a kromě toho vždy, když se těžce proviní. Svátost smíření je ovšem užitečná i tehdy, když člověk nemá na svědomí těžké hříchy. V kostelech bývá vyvěšena informace o tom, kdy se zpovídá. Je samozřejmě možné i mimo tyto doby o svátost smíření kněze požádat. V Praze je prakticky celodenní zpovědní služba v kostele Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí, poměrně rozsáhlá příležitost ke svátosti smíření je také v kostele Sv. Kříže na Příkopech a u sv. Josefa na Náměstí republiky.



***
Se svolením převzato z: www.apha.cz