Informace o Vánocích - původ, stromek, pečivo ...

VÁNOCE KOUZEL (NE) ZBAVENÉ

„Kdyby se Kristus tisíckrát narodil v Betlémě, není nám to nic platné, jestliže se nezrodí v našich srdcích.“

VÁNOCE - slovo, jež zaznívá po celém světě. Co vlastně jsou vánoce? Lidé se domnívají, že 25. prosinec je dnem narození Ježíše Krista. Dějiny ovšem o této skutečnosti nepodávají žádnou zprávu a ani pisatelé Bible nezaznamenali datum Kristova zrození. Pouze evangelista Lukáš uvádí jisté historické pozadí a zaznamenává, že se tak stalo v době prvního sčítání lidu v římské říši, které nařídil císař Augustus.

Na základě císařského výnosu se odebral i Josef z města Nazareta do judského Betléma, aby se tu zaregistroval společně s Marií, která v té době čekala dítě. O dalším průběhu se Lukáš zmiňuje následovně: „A stalo se, když tam byli, že se jí naplnily dny, kdy měla porodit. I porodila Syna svého prvorozeného, zavinula jej do plenek a položila do jeslí...“ (Luk. 2,1-7). Neuvádí ale, v který den kterého měsíce se tak stalo.

ZAČÁTEK SLAVENÍ VÁNOC JE I V POHANSTVÍ

Pohané věřili, že jejich bůh Slunce se každým rokem opětovně rodí. Noc z 24. na 25. prosince pokládali za dobu zrození boha Slunce. Vypozorovali totiž, že Slunce po této noci stoupá na obzoru denně výš a výš. Tajemný jev si vysvětlovali jako vzrůst nově narozeného slunečního dítěte. Proto tato a další noci byly odedávna považovány za „svaté noci“.

„Jaký je asi původ slova vánoce? Podle jazykovědců pochází z němčiny. Jeho původní název byl „svatá noc“. Staré německé slovo Weihnachten si naši předkové počeštili zajímavým způsobem: první část
(vá-) převzali beze změny a druhou počeštili (weihen = zasvětit, nachten = stmívat se, Nacht = noc).

Vědci se shodují v tom, že kořeny dnešních vánoc je třeba hledat již v pohanských oslavách zimního slunovratu. Vánoce nemají jen tradici evropskou. Slavily se v Asii, u amerických Indiánů i jinde. Ve starém Římě se nakonec oslavy ustálily na 25. prosinec. Datum zvolil r. 274 po Kr. císař Aurelián jako den „natalis solis invicti“ - den Zrození nepřemožitelného Slunce“ (Nová Svoboda 24.12.1970).

„Významný německý badatel Herman Usener doložil, že před nicejským koncilem (konaný v r. 325) se vánoce neslavily. 25. prosinec byl jako datum zrození Krista neznámý. První zmínku o dni narození Ježíšova najdeme u Jana Zlatoústého (374 - 407), ale ten ho datuje na 20. prosinec. V Římě se vánoce poprvé slavily až roku 365.“ (Kostnické Jiskry, evangelický týdeník, 20.12.1972).

„Který den se Kristus narodil? Liturgický svátek Narození Páně (25. prosinec) je poměrně pozdní. Zdá se, že zhruba prvních 300 let křesťané neslavili narození Ježíšovo zvláštním svátkem... 25. prosinec je zaznamenán poprvé v Římě kolem r. 350.“ (Nový Zákon, Dr. D. M. Petrů, poznámka k evangeliu Lukáše 2,6).

„Vánoce vznikly později než velikonoce. Jejich počátek leží ve 4. století... Skutečný den narození Páně není znám! Ve 3. století se křesťané v Egyptě domnívali, že se Ježíš narodil v květnu... Pro křesťana, který se opírá pouze o Písmo svaté, neexistují žádné povinnosti vůči takovýmto památkám! Nový Zákon neobsahuje ani zvyk ani příkaz k takovýmto svátkům...“ (Heinz H., Adventecho, duben 1988).

„Římané slavili svátek nepřemožitelného boha Slunce. 25. prosinec se nazýval „narozením Slunce“ a po celé říši se konaly velké náboženské pohanské oslavy Mithrovy (iránský bůh světla a Slunce). Svátek narození Krista není nic jiného než pokřesťanštěná pohanská slavnost.“ (Handbook of Christian Feast and Customs, str. 60, N. York 1952, F. X. Weisser).

„Jedna z převládajících náboženských myšlenek 2. a 3. stol. byla víra v božství Slunce... Toto božstvo má pro naše zkoumání zvláštní význam, neboť jeho svátek připadal na 25. prosince... Zřejmě údobí zimního slunovratu, kdy počíná vzrůstat síla Slunce, se hodí pro slavení svátku slunečního boha...“ (G. J. Laing, Survivals of Roman Religion, str. 150-153, N. York 1931).

První křesťané neslavili žádný den jako památku Ježíšova zrození. Pojem vánoce pochází z toho, že pohané v době, kdy jsou noci velmi dlouhé, slavili k poctě boha Slunce tzv. veliké posvěcené svaté noci. Církev pak dala pohanským posvátným nocem křesťanský význam. Na dobu posvátných nocí 25. prosince ustanovila slavnost narození Krista. (Kat. lidový katechismus, F. Spirago, str. 133). 

VÁNOČNÍ STROMEČEK

K vánocům se pojí také vánoční stromeček. Jak se k vánocům přidružil? Stejně jako vánoce mají původ i v pohanství, má v něm své kořeny i tento strom. Všichni pohané starověku spojovali kult Slunce (tj. Bálův kult) s kultem matky, tj. Astarty nebo Ašery a s rituálním kultem stále zelených stromů - evergrínů. V době oslav „svatých nocí“ (zasvěcených slunečnímu božství) pořádali pohané veselice u stále zelených stromů. Na ně věšeli ozdoby, ovoce, pamlsky a světla. Nejprve ve volné přírodě, později doma, protože to bylo pohodlnější.

„Jedle, nebo dříve v Orientě cypřiš, jakož i terebint, byly jako stále zelené stromy života a zasvěceny „královně nebes Astertě“, manželce Bále.“ (Jubileum bibel, pozn. k 5 Mojž. 16,2). V předmluvě Elberdfelské Bible se dočteme: „Ašera byla kmen stromu bez kořene, avšak si pozůstalými větvemi, který se stavěl obyčejně po obou stranách Bálova oltáře.“ (pozn. k Soudcům 3,7; 6,25.26.30). „V mnoha domech se strojí vánoční stromek... Je to německý obyčej. Germáni totiž ve svých „svatých nocích“ stavěli před svými domy jedle a k poctě boha Slunce na ně umísťovali světla. Církev dala tomuto pohanskému obyčeji „křesťanský“ význam.“ (F. Spirágo, Lidový katechismus, str. 134)

Strom, resp. dřevo stromu je obsáhlým symbolem. V jeslích ze dřeva se narodil Kristus, na kříži ze dřeva zemřel... 

VÁNOČNÍ PEČIVO

Také nejrůznější vánoční pečivo má svůj původ v pohanství. Pohané pekli na počest svých bohů rozmanité koláče v podobě pletenců (dnešních vánoček), slunečních kotoučů, měsíčních srpků a hvězd. Už Židé se ve starých dobách přizpůsobili zvykům svých pohanských sousedů a jednali dle jejich zvyků. bible o tom praví: „Což sám nevidíš, co činí v judských městech a na ulicích Jeruzaléma? Synové sbírají dříví, otcové zapalují oheň a ženy zadělávají těsto na koláče pro královnu nebes („tvoru nebeskému“, kralický překlad) a přinášejí oběti bohům cizím a tak mě urážejí.“ (Jer. 7,17.18) Výraz „tvor nebeský“, tj. „královna nebes“, představuje buď měsíční božstvo, nebo Astartu či Ištar - babylónsko-asýrskou bohyni. (Bibl. slovník, A. Novotný, Kalich Praha)