Jak dávat? (Anthony de Mello)

Když prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice. Matouš 6:3

S dobročinností je to jako se štěstím a svatostí. Není možné, abyste řekli, že jste šťastní, protože v okamžiku, kdy jste si svého štěstí vědomi, přestáváte být šťastni. To, co vy nazýváte prožitkem štěstí, vůbec není štěstí, ale vzrušení a nadšení způsobené nějakou osobou či věcí či událostí. Pravé štěstí není ničím způsobené. Šťastný je člověk naprosto bez příčiny. A pravé štěstí není možné prožívat“. Nepochází ze sféry vědomí. Není si vědomo sebe sama.

A tak je to i se svatostí. V okamžiku, kdy si svou svatost uvědomíte, zkazí se a stává se z ní licoměrnost, pokrytectví. Dobrý skutek není nikdy tak dobrý, jako když si jeho dobroty nejste vědomi tolik jste zaujati samotným skutkem, že si naprosto nejste vědomi své dobroty a ctnosti. Vaše levá ruka nemá ani potuchy o tom, že pravá ruka koná něco dobrého či chvályhodného. Zkrátka to vykonáte, protože se vám to zdá přirozené, uděláte to spontánně. Zamyslete se na chvíli a uvědomte si, že veškeré ctnosti, které v sobě vidíte, vůbec nejsou žádné ctnosti, ale něco, co jste si promyšleně vypěstovali a pak jste si to vnutili. Kdyby to byla pravá ctnost, dělala by vám takovou radost a připadala by vám natolik přirozená, že by vás ani nenapadlo smýšlet o ní jako o ctnosti. Takže první vlastnost svatosti je, že si není vědoma sebe sama.

Druhá její vlastnost je nenucenost. Úsilí může pozměnit chování, ale nemůže změnit vás. Zamyslete se nad tímto: úsilí umí dopravit potravu k ústům, neumí vsak vytvořit chuť; dokáže vás udržet v posteli, ale nedokáže přinést spánek; může vás přimět svěřit někomu tajemství, ale nemůže vytvořit důvěru; umí vás přimět někomu zalichotit, ale neumí vytvořit pravý obdiv; úsilí dokáže prokazovat službu, ale nemá tu moc přinést lásku či svatost. Úsilím dosáhnete jen potlačení, nikoliv přirozené změny či růstu. Změnu může přinést jedině vědomí a porozumění. Porozumějte svému neštěstí a ono zmizí - pak už následuje stav štěstí. Porozumějte své pýše a ona se vás pustí - po ní přijde pokora. Porozumějte svým obavám a svému strachu a rozpustí se - následným stavem je láska. Porozumějte svému lpění a ono zmizí - výsledkem je svoboda. Láska a svoboda a štěstí nejsou něčím, co byste mohli vypěstovat. Vždyť ani nevíte, co to vlastně je. Můžete jen pozorovat jej ich protějšky a pozorováním jim způsobit smrt.

Existuje ještě třetí vlastnost svatosti: Nelze po ní toužit. Toužíte-li po štěstí, budete mít strach, že ho nedosáhnete. Budete mít neustále pocit neuspokojení; a neuspokojení a strach zabíjejí právě to, co chtějí získat, štěstí. Když toužíte po vlastní svatosti, živíte tím chtivost a ctižádost, které právě vás činí tak sobecké, marnivé a nesvaté.

Je zde něco, čemu je nutno porozumět: Ve vás jsou dva zdroje změny. Jedním je chytrost vašeho ega, které na vás tlačí, abyste vyvíjeli úsilí a stali se něčím, čím nejste, tak, aby se nad sebe pozvedlo, aby se mohlo velebit. Tím druhým je moudrost Přírody. A díky této moudrosti si změny můžete být vědomi, můžete jí porozumět. Nic jiného není třeba dělat, jen nechat tu změnu - její druh, způsob, rychlost, načasování - na Skutečnosti a na Přírodě. Vaše ego je horlivý technik. Neumí být tvůrčí. Vymýšlí metody a techniky a produkuje tzv. světce, kteří jsou strnulí, zásadoví, bez života a jednají mechanicky, a k ostatním jsou stejně netolerantní jako k sobě samým - lidi, kteří jsou násilní, pravý opak svatosti a lásky en druh „duchovních“ lidí, kteří, vědomi si své duchovnosti, klidně jdou a ukřižují Mesiáše. Příroda není technik. Příroda je tvůrčí. Budou z vás tvůrci, nikoli technici, když se odevzdáte - budete bez chtivosti, bez ambicí, bez úzkostí, bez pocitu zápasu, výhry, dosažení či zisku. Budete mít nadšené, bystré, pronikavé a bdělé vědomí, které rozpouští veškerou hloupost a sobectví, veškeré lpění a obavy. Změny, které budou následovat, nejsou výsledkem vašich plánů či úsilí, ale dílem Přírody, která zavrhne vaše plány a vůli, a tím nenechá žádný prostor pro pocit zásluhy či dosažení, dokonce ani žádné vědomí vaší levé ruky o tom, co Skutečnost činí prostřednictvím vaší pravé ruky.
(Anthony do Mello: Cesta k lásce, Cesta, Brno 1996, 63-66)

…
NEOHLÍŽET SE ZPĚT
Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží. Lukáš 9:62

Láska je království boží. Co to znamená milovat? Znamená to být citlivý k životu, k věcem i k lidem, soucítit se vsím a s každým, ničeho a nikoho nevyjímaje. Nebot vyjímání lze dosáhnout pouze skrze otupení sebe sama, skrze zavírání dveří. A když dojde k otupení, vnímavost hasne. Jistě pro vás nebude nic těžkého najít příklady této vnímavosti ve svém životě. Zastavili jste se někdy na cestě, abyste odstranili kámen nebo hřebík ve strachu, že by se někdo mohl poranit? Co na tom, že nikdy nepoznáte člověka, který bude mít z vašeho činu užitek, a nikdy se vám nedostane pochvaly či uznání. Prostě to uděláte, z dobroty a laskavosti. Nebo jste někdy cítili bolest z bezohledného ničení na druhém konci světa, ničení pralesa, který nikdy neuvidíte a z kterého nikdy nebudete mít žádný užitek? Zkomplikovali jste si někdy život, jen abyste pomohli najít cestu úplně cizímu člověku, i když to nebyl nikdo známý a už jste ho neměli nikdy potkat, udělali jste to tedy čistě jen z dobrosrdečnosti, kterou jste v sobě pocítili? V těchto a mnoha dalších případech se ve vašem životě dostala láska na povrch, aby vás upozornila, že je ve vás a čeká, až jí dáte plný průchod.
(Anthony do Mello: Cesta k lásce, Cesta, Brno 1996, 94-95)

MILUJTE JEDEN DRUHÉHO

…
To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.
Jan 15:12
Co je láska? Podívejte se na růži. Může snad růže říct: „Nabídnu svou vůni lidem dobrým a odepřu ji lidem zlým?“ Nebo dovedete si představit lampu, která zadržuje své paprsky před špatnými lidmi, kteří v jejím světle chtějí projít? Mohla by to udělat, jedině kdyby přestala být lampou. A všimněte si, j ak přirozeně bez rozdílu dává strom svůj stín každému, dobrému i zlému, mladému i starci, bohatému i chudému, zvířatům, lidem, i každé žijící bytosti - dokonce i těm, kteří ho chtějí porazit. To je tedy první vlastnost lásky: nečiní rozdílů. Proto jsme nabádáni, abychom byli jako Bůh, „který dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé... Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý vás nebeský Otec“. Zamyslete se v úžasu nad tou čirou dokonalostí růže, lampy a stromu, neboť to je obraz o tom, co je láska.

Jak člověk dosáhne této vlastnosti lásky? Cokoli pro to uděláte, z toho jen učiní cosi vynuceného, vypěstovaného, a tedy falešného, protože lásku nelze vynutit. Nemůžete nic udělat. Ale můžete něco odhodit. Pozorujte tu nádhernou změnu, kterou proděláte ve chvíli, kdy přestanete lidi rozdělovat na dobré a zlé, světce a hříšníky, a začnete se na ně dívat j ako na nevědomé. Musíte opustit své mylné přesvědčení, že lidé mohou hřešit vědomě. Nikdo nemůže hřešit vědomě. Hříchy se dějí nikoli, jak se mylně domníváme, ze zlé vůle, ale z nevědomosti. „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Uvidět to znamená získat schopnost nerozlišování, kterou tak obdivujeme u růže, lampy a stromu.

Druhou vlastností lásky je to, že nic neočekává. Jako ten strom, růže a lampa, láska dává a nic za to nechce. Jak pohrdáme mužem, který si nevybírá manželku podle j ej ích vlastností, ale podle toho, jak vysoké má věno! O takovém muži říkáme, že nemiluje svou ženu, ale ten finanční zisk, který mu přináší. Ale liší se v něčem vaše láska, když vyhledáváte společnost těch, kteří vám přinášejí citové uspokojení, a vyhýbáte se těm ostatním; když se pozitivně stavíte k lidem, kteří vám dávají to, co chcete, a chovají í se podle vašich představ, a negativně nebo lhostejně k těm, kteří tak nečiní? Opět můžete udělat jen jedno, abyste získali tuto vlastnost lásky Otevřít oči a vidět. Uvidět svou takzvanou lásku takovou, jaká skutečně je: zamaskované sobectví a chtivost; už to je významný krok k dosažení této druhé vlastnosti lásky.

Třetí vlastností lásky je to, že si není sama sebe vědoma. Láska se z milování tak těší, že o sobě ve své blaženosti ani neví. Tak jako lampa, která svítí a nemyslí na to, jestli z ní mají druzí užitek či nikoli. Tak jako růže, která voní, protože zkrátka nemůže jinak, ať už je nablízku někdo, kdo si té vůně užívá, či nikoli. Tak jako strom poskytuje stín. To světlo, vůně a stín se nevytvářejí jen v něčí přítomnosti a nemizí, když nablízku nikdo není. Tyto jevy, tak jako láska, existují nezávisle na lidech. Láska prostě je, nemá žádný účel. Světlo, vůně, stín prostě jsou, nezávisle na tom, jestli z nich někdo bude něco mít či nikoli. Nejsou si tedy vůbec vědomy svých zásluh či vykonaného dobra. Jejich levice nemá ani ponětí o tom, co činí jejich pravice. „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti napít?“

Poslední vlastností lásky je svoboda. Ve chvíli, kdy se objeví nátlak, dozor či spor, láska umírá. Pomyslete na to, jak vás ta růže, lampa i strom ponechávají naprosto svobodné. Strom se rozhodně nepokusí vás vtáhnout do svého stínu, když vám bude hrozit úpal. Lampa vám rozhodně nebude vnucovat své světlo ze strachu, že ve tmě zakopnete. Zamyslete se na chvíli nad vším tím nátlakem a ovládáním, kterému jste ze strany ostatních vystaveni, když tak úzkostlivě žijete podle jejich představ, abyste si tak koupili jejich lásku, či ze strachu, že je ztratíte. Pokaždé, když se necháte ovládat či k něčemu donutit, ničíte v sobě schopnost milovat, což je vaše vlastní přirozenost, protože vy můžete činit ostatním jen to, co dovolíte ostatním, aby činili vám. Přemýšlejte tedy o všem tom ovládání a vynucování ve svém životě a snad vás už po této úvaze samotné opustí. V okamžiku, kdy vás opustí, přijde svoboda. A svoboda je jen jiné slovo pro lásku.


(Anthony do Mello: Cesta k lásce, Cesta, Brno 1996, 90-93)