Jděte, já Vás posílám /Gisela Heitz CSJ/

Milí přátelé,

jděte, já Vás posílám.... to jsou pro nás důvěrná slova, nikdo z nás o nich nepochybuje, že nás poslal sám Bůh, to znamená být misionářem, neboť právě to je obsahem slova "misionář". Být poslán. Ale do jakého světa jsme posláni?.

Kdybychom redukovali celé lidstvo na jednu vesnici se 100 obyvateli, ale zachovali proporce všech současných národů, měla by tato vesnice následující složení:

57 Asiatů, 21 Evropanů, 14 Američanů (ze severu a jihu), 8 Afričanů
52 by bylo žen, 48 by bylo mužů
70 ne-bílých, 30 bílých
70 ne-křesťanů, 30 křesťanů

6 osob by vlastnilo 59 % celosvětového bohatství

80 by trpělo nedostatečnými podmínkami pro bydlení
70 by bylo analfabetů
50 by bylo podvyživených

1 by umíral, 2 by se rodili

1 (jen jeden) by měl počítač
1 (jen jeden) by měl akademické vzdělání

Díváme-li se na svět tímto způsobem, je každému jasné, jak potřebné jsou:
sounáležitost, porozumění, akceptance, vzdělání

Jestliže jsi dnes ráno vstal z postele spíše zdráv
než nemocen, jsi šťastnější než 1 milion lidí,
Kteří se nedožijí příštího týdne.

Jestliže jsi nikdy nezažil boj ve válce, nepocítil
osamělost ve vězení, agónii týraných nebo hlad,
pak jsi šťastnější než 500 milionů lidí našeho světa.

Jestliže můžeš vyznávat náboženství beze strachu
z hrozby, že budeš zatčen nebo zabit, jsi šťastnější
než 3 miliardy lidí na Zemi.

Jestliže máš jídlo v ledničce, jsi oblečen, máš
střechu nad hlavou a svou postel, jsi bohatší
než 75 % obyvatel tohoto světa.

Jestliže máš konto v bance, nějaké peníze
v peněžence a hromádku drobných v krabičce,
patříš k 8% blahobytných lidí na světě



To je ten svět, kam poslal Bůh svého milovaného syna, to je ten svět, do něhož nás posílá Kristus, zlomený, rozštěpený, nespravedlivý, chudý a nemocný svět! “Jděte, já Vás posílám”.


Bývalý generalní Magistr dominikánů, P. Timothy Redcliffe O.P. o této misii v našem rozbitém světě znepokojen přemýšlel. Jeho myšlenky bych teď chtěla pro nás oživit.

Timothy přejimá slovo z knihy A. Giddense, je to sociolog a poradce vedoucích politiků jako anglického premiéra Tonyho Blaira a bývalého presidenta Billa Clintona. Toto slovo zní: "Nevypočitatelný svět". Originální titul této knihy zní: “Runaway World. How globalisation is reshaping our lives”. Rozdíl mezi světem kdysi a naším "Nevypočitatelným světem" spočívá v tom, že dějiny se vymkly kontrole a my nevíme, jakým směrem půjdeme, jakou budoucnost sami sobě vytvoříme. Pro tento "Nevypočitatelný svět", náš dnešní svět, říká P. Timothy, musíme objevit novou vizi a spiritualitu misie!

Globalisace.... všichni o tom mluví. Vejdou se všichni do té globální vesnice, budou tam mít všichni místo nebo se smrskne vše v místo vyvolených, kdy většina zůstane přede dveřmi? Na to nemáme odpověď. Nevíme to, protože my sami jsme spolu s globalizací vynalezli nový druh rizik. Rizika a možné katastrofy zdomácněly, sami jsme za ně odpovědní! Globální oteplení, předimenzovaná populace, znečištění životního prostředí, nestabilní trhy, nepředvídatelné důsledky genového výzkumu... Tím proniká do našich hlubin strach a nejistota. Strach z budoucnosti je tak hluboký, že se zdá být jednodušší, o tom prostě nepřemýšlet. Prožij okamžik, dej nám najíst, napít, nech nás se veselit, neboť konec je nejistý. Mohl by přijít už zítra... život zde a teď, chvilkové uspokojení, to je smysl života. Blahoslavený ten, kdo si v této společnosti šašků vydobyde své místo. Proti "posedlosti okamžikem" musíme my křesťané postavit naše vědění o konci časů, k němuž jsme povoláni. Království Boží! A ještě více: musíme prokázat zapalení pro Boží království!

Globalizovaný svět je přeplněn věděním. Ale to, co my můžeme nabídnout, to je moudrost, moudrost ultimativního určení člověka: království Boží. Naše spiritualita musí být spiritualitou moudrosti osvobozující od strachu.





Být misionářem znamená "být zde"

Misionář je poslán. Že to je přímo význam tohoto slova, již bylo řečeno. Ale ke komu jsou dnes misionáři v "Nevypočitatelném světě " posláni? Klasickým modelem misionáře je osoba ze západu, která byla vyslána do vzdálených, exotických zemí, aby tam vybudovala církev. Že přitom byla vyvážena i západní kultura a západní životní styl většinou bez zadání, je beze sporu. Naše vlastní řádová společenství jsou pro to nejlepším příkladem. Teprve II. vatikánský koncil se zabýval otázkou inkulturace křesťanství. Dnes je tomu ale naopak. Moderní misionář či misionářka přichází spíše z Indie, Indonésie nebo Brazilie a směřuje do země se starými křesťanskými kořeny, kde ale většina pokřtěných již nežije svoji víru nebo se již nepokládá za člena církve a je vzdálena životu v Kristu a evangeliu. Jako misionáři jsme všichni a každý z nás osobně posláni k těm, kteří jsou jiní než my, jiní než my v tom, že vycházejí z jiné kultury, dějin a víry.

Vnímáme je jako "velmi vzdálené", ale nemusí být nutně fyzicky vzdálení. Jsou našimi sousedy a přesto to jsou cizinci. Abych mohl být misionářem, nemusím odjíždět do cizí země. V mé rodné vesnici, v mém městě, v mé zemi žijí lidé, k nimž jsem vyslán. Mikrokosmos Plzeň je rovněž tak rozpolcen a zlomen jako ta globální vesnice, zlomy, které nás odcizují, vytvářejí vzájemné neporozumění a nepřátelství... "11. září " je toho tragickým dokladem.


Být misionářem, to není o tom, co dělám, nýbrž o tom, kým jsem. Být k dispozici pro ostatní, žít mezi lidmi na místě našeho zraněného světa, nepoznán, jak si to náš zakladatel představoval, předpokládá změnu mé vlastní identity. Tím, že se vydávám bližním, objevuji svoji novou identitu. Být poslán pak znamená, vzdát se toho, čím jsem byl, abych se mohl stát znamením království Božího, v němž všichni jedno budou, tím, že budu blízký těm, kteří jsou nejvíce vzdáleni, objevuji, kým mám jednou být, objevím své poslední určení. Už teď jsme budoucími občany Božího království.


To není lehké. To vyžaduje věrnost, hodnotu, která se v "Nevypočitatelném světě", svět ktery se stále mění není příliš ceněna. Být k dispozici bližním neznamená tady přechodně prostě nějakou dobu být, znamená to tady zůstat, zůstat věrný tomu, k čemu jsem byl povolán jako misionář, stát se znamením Kristovy přítomnosti. On za nás dal svůj život provždy.






Být misionářem znamená zviditelnit Boží tvář mezi lidmi

V evangeliu dnešní slavnosti říká Simeon, když bere Boží dítě do své náruče: "neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy! ( Lk 2, 30.31). A Jan praví, my zvěstujeme "Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly..." (1 J 1,1). Misie je více než pouhé pobývání zde. Misie je epifánie. Křesťané se vždy snažili, ukázat Boží tvář. Ve středověké Evropě lidé viděli sotva něco jiného než tvář Krista a tváře světců. Dnes jsme bombardováni jinými tvářemi. Nové ikony na zdech s plakáty, v reklamách, v televizi jsou Madonna, Tiger Woods, the Spice Girls, Lucie Bílá, Harry Potter... Všude tváře: politikové, herci, fotbalisté, bohatí a krásní, lidé, kteří jsou slavní prostě proto, aby byli slavní. Odevšad se na nás usmívají, lidské tváře. Ale my věříme tomu, že lidstvo touží po jiné tváři, po tváři Boží. Jak můžeme tuto tvář odhalit? Jak dokážeme přimět Boží nádheru, aby zazářila v plnosti ?


K tomu tři myšlenky:

- Obrazy, které ukážeme, musí být jiné než ty, které vidíme v našich ulicích a v televizi, neboť nádhera se nezjevuje v tvářích bohatých a slavných, nýbrž v tvářích chudých a bezmocných.

- Obrazy globální vesnice skýtají pobavení a rozptýlení, Boží nádhera ale je proměna.

- Obrazy globální vesnice ukazují krásu moci a bohatství, krásu mládí a obdařených, kteří mají všechno, krásu konzumní společnosti. Zjevení Boží nádhery má podobu kříže, umírajícího a opuštěného člověka.


Kardinal Suhard jednou řekl, “být misionářem nespočívá v tom, šířit propagandu, ani v tom lidi probudít, nýbrž v tom, být živým tajemstvím”.
Být misionářem pak znamená žít tak, jakoby můj život bez Boha nedával smysl.


Světci to dokázali. Byli živoucími obrazy Boží nádhery. Svatý František z Assisi vytvořil nový obraz Boží nádhery v sestře chudobě.

Pro nás vzniká otázka, jak ukázat právě tuto Boží nádheru zviditelněnou v chudobě?

Není to lehká výzva, ukazovat Boží nádheru v globální vesnici, ukazovat chudého a bezmocného Boha. Ale právě k tomu jsme my misionáři povoláni.

Boží nádhera se zviditelňuje v konkrétních skutcích proměny, nesené vzkříšením. Svět, společnost šašků, se dnes oslavuje sama zde a teď, bez cíle, při zábavě a rozptýlení, aby zapomněla. Stále se musí něco dít.... Strach, který nás pohání, protože nevíme, kam jdeme... počítačové hry, televizní seriály, cyber-Space, filmy a komerce nám dovolují zapomenout na budoucnost. Společnost šašků , to je ten nevypocitalný svět, je na útěku, utíkáme sami před sebou.

Vzkříšení naproti tomu neskýtá perspektivu útěku, nejde o útěk, nezve nás k tomu, abychom zapomněli na zítřek. Ve vzkříšení slavíme to, co nás očekává v budoucnu. Vzkříšení je oslava osvobození a proměny. Taková oslava není opiem, nýbrž příslibem. Potřebujeme viditelná, citelná, uchopitelná znamení této události vzkříšení. Zažíváme taková znamení, když prožijeme smíření a odpuštění, když my v komunitách jako bratři a sestry s velmi rozdílnou biografií, někdy i z rozdílných kultur a rozdílných jazyků se navzájem o svůj život dělíme, když zviditelníme univerzalitu evangelia v životě podle evangelních rad v chudobě, mimo manželství a v poslušnosti.





Být misionářem znamená zvěstovat pravdu

Posunuli jsme se od misie jako bytí k epifánii. Chybí nám poslední krok. Evangelium se musí stát slovem.. Na konci Matoušova evangelia jsou učeníci posláni ke všem národům, aby je pokřtili a zvěstovali jim Ježíšovo učení. Slovo se stalo tělem, ale tělo se také stává slovem.


Zde zažívá misie asi svoji největší krizi. Zvěstovat pravdu ve virtuální době zavání podezřením z ideologie a indoktrinace. Žijeme v Disneylandu a pravda může být libovolnou variantou. Ale evangelium přesvědčuje o tom, že člověk je stvořen pro pravdu a chce k ní dospět.


Také papežská encyklika Fides et Ratio říká: Člověka lze definovat jako někoho, kdo hledá pravdu. A to není marné hledání. Jsem cesta, pravda a život... odpověď živoucího.

Každá spiritualita misie musí být nesena horlivostí pro pravdu. V každém misionáři/misionářce musí žít horlivost.

V srdci každé spirituality misie je jistě správné porozumění vztahu mezi důvěrou ve zjevení pravdy a pokorou před tímto mystériem.

- Zaprvé: Misionář/-ka potřebuje spiritualitu pravdivosti a kontemplace.
Musíme být pozorni při výběru svých slov, pro to, jak bližním nasloucháme a jakých slov my sami užíváme za účelem manipulace a kontroly. Musíme dávat pozor na to, co sdělujeme a o čem mlčíme. Misionáři se musí naučit askezi pravdivosti slova. Dbát o to, jak o jiných mluvíme, jak mluvíme sami o sobě, jak o spolubratřích a sestrách, členech společenství, spolupracovnících, pacientech, žácích a studentech, o našich přátelích a nepřátelích, o lidech, kteří právě opustili místnost, a,a, a.....,

- Zadruhé: Kontemplativní dimenze. Kdosi řekl: Misie začíná pokorou a končí mystériem. Jen když se naučíme pobývat v Boží tichosti, naučíme se správně užívat slov, slov, která nejsou ani arogantní, ani prázdná, nýbrž pravdivá a pokorná. Jen když středem našeho života je Boží ticho, víme, kde končí řeč a začíná mlčení, kdy zvěstujeme a kdy máme mlčet. Misionáři musí znovu objevit disciplínu ticha. To je disciplína upustit od vlastního povrchního řečnění o Bohu a světě, o Božím království a evangeliu tak, aby naše slova vycházela z nových hlubin, z hlubin komunikace s Bohem.

Hledáme Boha v našem bližním, transcendentního a imanentního Boha v hlubinách našeho bytí, proto musíme milovat sebe sama i svého bližního. Je to velmi riskantní láska. Přesto nás misie zve k riziku lásky. Je to riziko žít pro druhého, pro toho, který vlastně o mě ani nemusí stát. Žít riziko plnosti v pravdě, kterou nemohu zcela pochopit, v touze po Bohu, pro jehož království se vzdáváme sami sebe.To je nanejvýš riskantní a nanejvýš jisté.

Chci tyto myšlenky ukončit textem, který napsal zesnulý arcibiskup Recife, Brazilie, Helder Camara. Dom Helder byl mužem, který se jasně postavil na stranu chudých a bezmocných a tím odhalil Boží tvář.


Kdybych mohl
dal bych každému dítěti
mapu světa....

A když by to bylo možné,
i osvětlený globus,
abych dítěti
co nejvíce
rozšířil rozhled
a probudil v něm
zájem a náklonnost

ke všem národům
všem rasám,
všem jazykům,
všem náboženstvím!

(Zdroj: Timothy Redcliffe OP,
Mission to a Runaway World: Future Citizens of the Kingdom
www.sedos.org)

Redakčně upraveno