Jednotu může vytvořit pouze jediný celek (Walter Kasper)

Jednotu může vytvořit pouze jediný celek (Walter Kasper)
Oproti jednostrannému soustředění na viditelnou hierarchickou podobu církve klade koncil znovu ústřední důraz na tajemství církve, uchopitelné jen ve víře. To je zřejmé již z toho, že první část konstituce o církvi nese název: „De ecclesiae mysterio“ (Tajemství církve).

Pojem tajemství (mysterium) míní transcendentní skutečnost spásy, která se viditelným způsobem zjevuje a představuje. Tajemství je v tom, že se ve tváři církve a v jejím zvěstováni odráží Boží nádhera.

Konstituce o církvi „Lumen gentium“ popisuje tajemství církve ze tří hledisek jakožto tajemství společenství (communio):
· Communio označuje účast na božském životě, k niž jsme od věčného Otce povoláni. Tato účast znamená osobni společenství člověka s Bohem, na němž se zvláštním způsobem zakládá důstojnost člověka a pravda jeho lidství.
· Communio, společenství, které je clem celých dějin spásy, se dějinně neopakovatelným způsobem uskutečnilo v Jež Si Kristu. On je pravý Bůh a pravý člověk vjedné osobě. Ježíš Kristus je tedy prototyp veškerého společenství mezi Bohem a lidmi.
·
· Co se v Ježíši Kristu jednou provždy stalo, v tom pokračuje a to do universálních rozměrů rozlišuje Duch svatý, který přebývá v církvi a v srdcích věřících. Prostřednictvím Ducha svatého je tedy církev společenství jednoty s Bohem a společenství údů církve navzájem.
(str 64)
…
Prostřednictvím slova a svátostí žijeme ve společenství s Bohem i mezi sebou. Toto společenství (communio) se uskutečňuje zprvu konkrétně v dané místní církvi. Protože však každá místní církev je církev Ježíše Krista, tvoří jednotlivé místní církve také mezi sebou společenství communio. V tomto smyslu je jednota církve jednota společenství místních církví. Všeobecná církev spočívá v místních církvích a z nich sestává. Tímto významem slova communio jakožto označení jednoty místních církví vstupujeme na rovinu strukturních otázek.

Tato perspektiva je většině katolíků zprvu poněkud cizí. Neboť když katolický křesťan dnes hovoří o „církvi“, má obvykle nereflektovaně a spontánně na mysli katolickou církev na celém světě, která má své centrum v Římě a na jejíž špičce stojí papež. Tak tomu však nebylo vždy. V prvním tisíciletí se slovem „církev“ označoval prvotně lid shromážděný kolem biskupa (Cyprian), tedy místní církev. Ztotožnění „církve“ s všeobecnou církví je výsledek ekklesiologie jednoty v druhém tisíciletí. V prvním tisíciletí byla všeobecná’ církev chápána jako společenství místních církví.

Druhý vatikánský koncil znovu chápe jednotu církve jako jednotu místních církví vedených svými biskupy, tehdy jako jednotu ve smyslu communio, společenství. Tím se vědomě vrací k ekklesiologii prvního tisíciletí, aniž by ovšem nechal bez povšimnutí další prvky pozdějšího obrazu církve. Podle Druhého vatikánského koncilu není místní církev pouhá výseč nebo správní okrsek světové církve, nýbrž skutečně církev na daném místě. Všeobecná církev potom také není celek složený z nesamostatných části, nýbrž společenství (communio) všech místních církví. Má své centrum v Petrově úřadu, který je službou jednoty. (66)
(...)
Zásadně je třeba dbát o to, aby rozmanitost společenství (communio) nebyla chápána jako protiklad jednoty. Na druhé straně nesmí jednota potlačovat zdravou rozmanitost. Jednotu a rozmanitost je nutno vidět jako dvě strany jediného společenství (communio). Všeobecná a dílčí církev zahrnuji jedna druhou; jedna přebývá v druhé. Podobně jako v Trojici tři božské osoby ani neruší ani nevytvářejí jednotu přirozenosti, nýbrž jsou spíše jejím konkrétním způsobem byti, a jako jediná božská přirozenost existuje pouze v relaci mezi Otcem, Synem a Duchem, tak platí analogicky o jediné církvi, že existuje jen v místních církvích a z nich sestává. Církev je tedy právě jako communio obrazem, ikonou Trojice. (67)
(...)
Koncept církve jako communio fidelium překonává obraz cirkve jakožto societas inaequalis (společenství nerovných). Na základě křtu a biřmováni existuje v církvi fundamentální rovnost všech. Tím nemá být zrušen podstatný rozdíl mezi knězem a laikem. Aspekt rovnosti a bratrství, na němž je vybudována ekklesiologie společenství (communio), totiž nevylučuje, že společenství je vnitřně členěno. Podle apoštola Pavla jsou v církvi rozmanitá charizmata (dary Ducha), služby a úřady (srv.1 K 12): služby vyučování, pomoci, vedeni. Církev jako communio je diferencovaný celek, tělo, resp. organismus, v němž rozličné orgány různým způsobem přispívají k dobru celku. Všichni - laici, řeholnici i nositelé úřadu - každý svým způsobem a každý na svém místě nesou odpovědnost za církev.

Tento koncept církve výrazně „zhodnocuje“ postavení laiků v církvi. Znamená to, že také laici se aktivně podílejí na službě spásy svěřené církvi. Nejsou již jen objektem služby, nýbrž zároveň jejím subjektem. Vědomá ochota laiků, převzít spoluodpovědnost za církev, je snad nejcennější a nejdůležitější plod pokoncilní doby.
(...)
Snad nejpřesnější formulaci našel J. A. Möhler, který říká: v církvi nemůže být ani jeden vším, ani každý vším. „Vším mohou být jen všichni a jednotu všech může vytvořit pouze jediný celek. To je základní myšlenka katolické církve.“
(...)
Jakožto „znamení a nástroj nejvnitřnějšího sjednocení s Bohem i jednoty celého lidstva“ neexistuje církev sama pro sebe. Církev je vždy církví pro druhé (D. Bonhoeffer). Je církví ve světě a církví pro svět. Druhy vatikánský koncil popisuje církev jako znamení a nástroj jednoty lidského rodu. Jakožto communio je církev předobrazem, typem a modelem společenství mezi lidmi a mezi národy. Posláním cirkve je být kvasem společenství (communio) všech lidí s Bohem i mezi sebou. Církev stojí ve službách jednoty a míru ve světě.

Pastorální poslání církve nelze proto oddělovat od jejích sociálních závazků. Zasadit se o spravedlnost, mír a svobodu lidí i národů a o novou civilizaci lásky je dnes základním úkolem církve. Nikoli náhodou uveřejnil poslední koncil nejen dogmatickou konstituci o církvi, nýbrž také pastorální konstituci o církvi v dnešním světě. Tato konstituce začíná známými slovy: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště lidí chudých a jakkoli utlačených, je radostí a nadějí, smutkem a úzkostí učedníků Kristových. Není totiž nic skutečně lidského, co by v jejich srdci nenašlo odezvu.“ (67-68)
/Walter Kasper: Co je církev?/
(Kol.: Křesťanská víra ve světle současné teologie, Křesťanská akademie, Praha 1993, 66-68)