Ježíš (Anselm Grün)

Ukázka z knihy 50 x Ježíš, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.


Ježíš - vzkříšení

Co je to život? Na tuto zásadní otázku celé filozofie odpovídá Ježíš jedinou větou: "Já jsem vzkříšení a život.Kdo věří ve mne i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky" (J 11,25n). Tyto věty téměř nelze pochopit: Ježíš - vzkříšení. Kdo by v něho uvěřil, vstává již nyní ze smrti k životu, už nyní přešel ze smrti do života.

Jan,dále prohlašuje, ze mnozí žijí, a přesto jsou mrtví, protože nežijí skutečně, ale pouze na povrchu. Kdo však uvěřil v Krista a kdo pochopil, kým Pán skutečně je ten už teď vstává z hrobu svého strachu, sebelítosti a slabosti. Vzkříšení se naplňuje uprostřed všedního dne. Člověk vstává z tísně do volnosti, z temna do světla a ze ztuhlosti do pulsující vitality.

Jan nám vypráví tento příběh, aby nám ukázal, co Ježíš míní svým výrokem:“Já jsem vzkříšení". Potom vzkřísí mrtvého Lazara, který odpočívá už čtyři dny v hrobě. Jeho ruce a nohy jsou ovázány rubášem, jeho tvář přikryta šátkem. Leží pod kamenem a už se začíná rozkládat. Kdo leží pod kamenem absolutní absence vztahů, je odříznut od života, všechno pomíjí v totálním rozkladu. Všechno odporně zapáchá. Na jeho tváří leží šátek a on sám je už jen pouhou maskou. Jeho skutečná podstata je mrtvá: je spoután na rukou i na nohou, není tedy skutečně svobodný. Vzkříšení znamená tolik, že Ježíšovo láskyplné slovo proniká k příteli skrze náhrobní kámen a probouzí ho k životu, uvolňuje rubáš, do kterého je spoután, snímá z něho masku, za níž byl skryt. Na "Lazarově vzkříšení je dobře patrné, že ten, kdo uvěřil Kristu, bude žít i kdyby umřel. Ani svou smrtí nebude vyloučen z lásky, protože ta je silnější než smrt – proniká kamenem a uvolňuje mrtvolnou ztuhlost. Naše tělo sice zemře, nezemře však skutečná podstata naší bytosti. Víra překračuje smrt a dosahuje věčného života. Jí jsme už přešli ze smrti k životu, ze ztuhlosti k vitalitě, z absence vztahů k lásce.

Prohlášení, že Ježíš je vzkříšení, jsem nově porozuměl díky četbě Dostojevského románu "Zločin a trest". Autor vepsal.do jeho záhlaví jako motto právě biblický text o Lazarově vzkříšení. Soňa, dohnaná krajní bídou k prostituci, předčítá onen úryvek Raskolnikovi, o kterém ví, že vraždil. Právě ta ztělesňuje v románu Krista který vyvolává Lazara ven z hrobu: svou láskou osvobozuje vrahovo srdce, probouzí v něm lásku, a proměňuje tak vězně žijícího bez jakýchkoli vztahů a,chovajícího se ke svým spoluvězňům mrzoutsky a odmítavě v člověka schopného lásky. Pokládám za velice odvážné, že Dostojevskij vtělil Krista do ženské postavy. Prostitutka Soňa žije z tajemství, že Ježíš je vzkříšení. O Raskolnikovi napsal autor následující slova: „Vstal z mrtvých a věděl o tom, vnímal to celou svou novou bytostí, ale ona - ona žila pouze v něm."

Probudí-li žena muže nebo muž ženu svou láskou k životu, je to vzkříšení a zjeví se to, co Ježíš míní svými slovy: ,.Já jsem vzkříšení": to on je zdrojem Soniny lásky: protože dívka se nedala zastrašit ani Raskolnikovovým dlouholetým odmítáním a tvrdostí. Vytušila totiž v Pánově lásce sílu vzkříšení a díky ní byla schopna probudit k životu lásku muže, který žil doposud spoután sám sebou a bez schopnosti navázat jakýkoli vztah.

Podívejme se na svůj život: Kde to skutečně pulsuje a kde je jen prázdnota a rutina? Co dává našemu životu hodnotu? V jakém ohledu jsme už zažili zmrtvýchvstání? Co nás vyvedlo z hrobu našeho strachu a rezignace? Kde jsme byli vzkříšeni z absence vztahů? Možná jsme při těchto zkušenostech se vzkříšením nemysleli bezprostředně na Ježíše, ale - jak říká Janovo evangelium - pokud jsme vstali z hrobu do života, setkali jsme se s Ježíšem, ačkoli jsme ho neviděli a ani na něho nemysleli. Prožijeme-li vzkříšení, vstane v nás z mrtvých on sám.





Ježíš osamělý

"Život je osamělost, /Žádný nezná druhého,/ každý je sám. " Tato slova Hermanna Hesseho vyjadřují životní pocit mnoha současných lidí. Navzdory všem komunikačním sítím a novým dorozumívacím prostředkům trpí lidé osamělostí. Udržují mnoho kontaktů, ale žádný skutečný vztah. Jsou osamělí v obrovských "obytných silech". Jsou osamělí uprostřed davu.

Ježíš byl neustále obklopen lidmi, kteří na něho kladli velké požadavky. Tlačili se na něho, aby na ně vložil ruce a uzdravil je. Evangelia píší o neustálém návalu davů., který byl Mistr nucen vydržet. Přesto byl také osamělý. Opakovaně odcházel do samoty: potřeboval ji, aby mohl načerpat sílu ze svého vnitřního zdroje. V osamělosti zakoušel společenství s nebeským Otcem. Kristus byl ale osamělý i uprostřed lidí. Vyplývá to z jedné Janovy poznámky: Ježíš jim však nesvěřoval. Kdo je, poněvadž všechny lidi znal; nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku (J 2,24n).

S každým se setkával velice otevřeně, bylo však v něm také cosi, k čemu druhým neumožnil přístup a co si podržel jen pro sebe. Přes veškerou blízkost zachovával odstup. Měl přátele - Lazara, Marii a Martu, ale na dně jeho duše zůstával kousek osamělosti a nepochopení. Ježíš byl jiný než ostatní lidé. Nedokázal přivést své učedníky k pochopení své osoby. Vysvětlovali si ho znovu a znovu špatně. Nechápali jeho slova. Když se vracel z Hory proměnění, přistihl své učedníky při neschopnosti uzdravit posedlého chlapce. Místo aby se věnovali nemocnému, hádali se s lidmi v davu, a tak vybuchl: „Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte ho ke mně!" (Mk 9,19). Bylo pro něho těžké cítit nepochopení a osamělost i uprostřed svých následovníků. Petr, kterého si zvolil za skálu, na níž hodlal založit církev, ho začal kárat když s apoštoly mluvil o svém nadcházejícím utrpení. Rabbi ho ale rázně odkázal do správných mezí: Jdi mi z cesty, satane: tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!" (Mk 8,33). Svou cestu utrpení musí projít sám, zbaven útěchy a blízkosti svých učedníků.

V Getsemane Ježíš zdrcen úzkostí, odkázán jen na blízkost svých učedníků; ti se ale vyhnou těžké chvíli únikem do spánku. Zklamaný Ježíš se obrátí na Petra: Šimone, ty spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu bdít?" (Mk14,37). Potom zápasí v modlitbě s Bohem. Když se opět vrátí k učedníkům, najde je vzdor napomenutí opět spící - a při samém zatčení ho dokonce opustí a utečou (srov. Mk 14,50). Petr sleduje události zpovzdálí; jakmile ho však odhalí služka a později také kolem stojící stráže a třikrát se ho dotážou na jeho příslušnost ke Kristu, pokaždé Mistra zapře. Dokonce se zapřísahá: „Neznám toho člověka, o němž mluvíte" (Mk 14.71). Ježíš umírá na kříži opuštěn svými učedníky - pouze z povzdálí přihlíží několik žen, které ho provázely (srov. Mk 15.40).

Z Janova evangelia jasně vyplývá, že Ježíš dokáže svou osamělost přijmout a snášet protože ví o své jednotě s Otcem: „Hle, přichází hodina, a již je zde, kdy se rozprchnete každý do svého domova a mne necháte samotného. Ale nejsem sám, neboť Otec je se mnou" (J 16.32). Lidé ho opustili. Dokonce i jeho učedníci se stáhli do ústraní a vrátili se do svých domovů. Každý se stará jen o sebe, každý se snaží zachránit si kůži. A právě v tomto osamocení, opuštěn přáteli, se Ježíš necítí opuštěn - je s ním Otec. Toto vědomí proměňuje jeho samotu: je jedno s Otcem, a tím i se sebou samým.

Kristus není úspěšný člověk: je osamělý a mnohé z toho, na čem mu záleží, nedokáže sdělit ostatním. Toto vědomí je mi útěchou v mé osamělosti. Dokážu jí čelit. Samota není jen intenzívní zkušenost blízkého Boha, obšťastňující prožitek sjednocení s ním, ale občas také pořádně zabolí. Vnímám nepochopení a opuštěnost. Nikdo není se mnou, když jde do tuhého. Nikdo se mě nezastane, když ztroskotávám. Všichni vědí všechno lépe než já. Nechávají mě stát venku v dešti. Ježíš jde ale všemi zastaveními mé osamělosti, se mnou: v jeho blízkosti se už necítím tak sám. Ve vztahu s ním se odvážím přijmout osamělost ve svém nitru, pohlédnout jí do tváře a vydržet v ní.

Kdy se cítím osamělý? Už jsem někdy zažil opuštěnost? Přepadá mě opakovaně strach z osamělosti? Jak se vypořádávám se samotou? Unikám před ní, nebo v ní vytrvám? Pomáhá mi obraz opuštěného Ježíše čelit osamělosti? Generální sekretář Organizace spojených národu Dag Hammarskjöld ovlivňoval tak jako nikdo druhý osudy světa, a přesto prožíval tak jako Ježíš hlubokou osamělost. Našel však ve víře způsob, jak s ní zacházet. Svou cestu vylíčil "následujícími slovy: "Modli se, aby se i osamělost stala ostnem, který tě pobídne k hledání něčeho dostatečně velkého, pro co bys mohl žít a pro co bys mohl umřít." Snad nám tato slova pomohou zacházet se samotou tvůrčím způsobem.





Ježíš ukřižovaný

Učedníci doufali, te je Ježíš tím, "který má vykoupit Izrael" (L 24,21). A toho teď Římané přibili na kříž. Ukřižování bylo nejstrašlivějším trestem, kterým popravovali buřiče a zločince. Byla to hrozná smrž při níž se odsouzenci visícímu na kříži pomalu přestalo dostávat vzduchu. Musel umírat zdlouhavě a před zraky senzacechtivého davu zvědavců. Pro Ježíšovy učedníky byla Mistrova smrt krutým zklamáním. Jejich mesiánské naděje se ocitly v troskách. S takovým šokem se byli nuceni nějak vyrovnat. Jejich první reakcí byl útěk, jak dokazuje příběh dvou emauzských učedníků.

Během času začali prvotní křesťané přemýšlet o tom, proč a nač Ježíš umřel právě na kříži. Bádali ve svatých Písmech, aby zjistili, jaký spásný význam by mohla tato krutá smrt skrývat. Nejdl1kladněji se vypořádal se skutečností ukřižování Pomazaného zřejmě svatý Pavel, protože ten začal chápat kříž jako obraz své zachráněné a osvobozené existence. Ukázal mu totiž, že dosavadní měřítka světa přestávají platit: kříž ukazuje na jiný svět - svět milosti. Nezáleží už na, našem výkonu: Ježíšův kříž zkřížil cestu veškerému našemu snažení ospravedlnit se vlastními silami a dle vlastních měřítek. Od nynějška platí jedině Boží bezpodmínečná láska, která objímá každou propast a nespravedlnost v našem nitru. Proto chápe svatý Pavel kříž jako obraz milosti a svobody bez tlaku výkonu a touhy zalíbit se lidem.

U každého evangelisty má jiný význam. Pro Matouše představuje Ježíšovo odmítnutí násilí. Kristus je milosrdným prorokem, který nepočítá s mocí a který se dá bez použití násilí zatknout a zabít. U Marka se stává kříž Ježíšovým vítězstvím nad mocnostmi temnot. Lukáš jej vnímá jako výraz ohrožení, jemuž máme čelit na cestě k Boží slávě i my. Jan došel v interpretaci kříže zjevně nejdále ze všech. Podle něho na něm prokázal Ježíš svou lásku až do krajnosti. Zasvětil nás do tajemství lásky našeho Boha, který nám daroval svého jediného Syna, abychom v něm nalezli život. Proto se prvotní křesťané označovali křížem. Tím na své tělo vtiskovali zároveň Boží lásku, která nejjasněji zazářila právě v kříži Ježíšově. Ten zároveň symbolizuje všechny protiklady světa. Proto vedl prvotní křesťany k přesvědčení, že je všechno v nich dotčeno a uzdraveno Boží láskou a neexistuje vůbec nic, co by nebylo Kristovou láskou proměněno.

Přes všechny výklady však zůstává kříž také pohoršením. Je skandální, že Ježíš, Mesiáš a Boží Syn, na kterého čekala celá pokolení, umírá tak strašlivou smrtí. Kříž představuje pro mnohé křesťany velkou výzvu ve vztahu k jejich obrazu Boha. Jak často byl spojován s obrazem agresivního a krutého Boha! Mnozí se domnívají, že Bůh požadoval smrt svého Syna na usmíření svého hněvu vyvolaného hříchem člověka. O tom však Bible neříká ani slovo. Ježíš nám na kříži zjevuje Boha, který trpí spolu s námi, který vstupuje do naší bolesti, vytrpí ji s námi až do konce, a tak ji promění.

Kříž ve mně vyvolává dvojí pocit. Za prvé je to nepochopení. Jak mohl Bůh dopustit, aby Ježíš skončil tak strašlivým způsobem? Navzdory vědomí, že Pána dostali na kříž lidé, zůstává pro mne nadále provokací, dráždí mě to a nedokážu to pochopit. Je to otázka k mému obrazu Boha a Ježíše. Druhý pocit je veden láskou. Hledím-li na Ježíše umírajícího na kříži s rozpřaženými pažemi, cítím jeho bezpodmínečnou lásku ke mně. V hloubi srdce vím, že umřel také pro mne. Nechránil se v ústraní a dal ze sebe úplně všechno, otevřel se pro mne. Jeho doširoka rozevřená náruč mě zve, abych se ukryl v jeho lásce. Klečím-li před křížem, ustává veškeré sebe obviňování a srdce se utiší. Teď vím, že všechno je dobré - všechno objímá jeho láska.

Co si vybavuji ve spojení s křížem? Mám jej ve svém příbytku? Na co mě upomíná? Co pro mne znamená? Chápu jej jako znamení spásy darující vnitřní pokoj, jako znamení víry, nebo ve mně probouzí agresi?

Syrská církev užívá pro znamení kříže překrásné formule. Při žehnání se křížem se začíná od čela až pod pás, od levého ramene k pravému a přitom se říká: "Ve jménu Otce, který mě vymyslel a stvořil. Ve jménu Syna, který sestoupil do mého člověčenství, a Ducha svatého, který, obrací levé v pravé." Levá strana,může znamenat nevědomí, neúspěch, neštěstí, ale je to také strana srdce, která symbolizuje cit, lásku, kreativitu. V kříži proměnil Kristus nevědomé ve vědomé, proměnil neštěstí a ztroskotání. Spojil srdce sjednáním. Lásku svého srdce - svou levou stranu - nechal vplynout do pravé strany vědomého konání.

Přežehnáme-li se velice pozorně znamením kříže, dokážeme vnímat něhu, kterou toto gesto v sobě skrývá. Boží:láska:se dotýká všeho v nás: myšlení,vitality, sexuality, vědomí i podvědomí, mužské i ženské identity.





Ježíš vzkříšený

Událostí, která proměnila ustrašené a vyděšené Ježíšovy učedníky v odvážné svědky, bylo jeho vzkříšení. Dnes nelze přesně říct jaká byla zkušenost této události. Zcela jistě však nešlo o iluzi, nýbrž o pravdivou zkušenost, která se učedníků hluboce dotkla a zcela je proměnila. Ukázal se jim vzkříšený Pán: viděli ho na vlastní oči. Setkali se s ním a toto setkání se Vzkříšeným jim umožnilo poznat kým tento Ježíš ve skutečnosti je. Věděli dobře: ten Ježíš, se kterým putovali po Galileji a po Judsku, žije. Nezůstal v zajetí smrti. Žije v Bolí slávě a sedí na pravici Boží velebnosti. Toho, kterého lidé přibili na kříž teď Bůh prohlásil Pánem celého světa. Jde o přehodnocení veškeré skutečnosti. Zde je základ naší naděje, že také naše bída a křehkost může být proměněna a že náš život dospěje ke konečnému zdaru, až vyústí smrtí do Boží slávy.

Setkání se vzkříšeným Kristem totálně zpřeházelo jejich dosavadní způsob uvažování. Nedokázali pochopit, co se to vlastně stalo. Proto se pokoušeli vysvětlit si na základě Písma, co Bůh vykonal na ukřižovaném Ježíšovi. Lukáš používá kvýk1adu vzkříšení žalmu 16, který chápe jako zaslíbení: „Neboť mě nezanecháš v říši smrti a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach" (Sk 2.27).

Žalm 16 popisuje těsné životní společenství zbožného člověka s Bohem. Zbožný muž nespouští Boha z očí: „Viděl jsem Pána stále před sebou. Je mi po pravici, abych nezakolísal" (Ž 16,8; Sk 2,25). Spoléhá se na to, že jeho intimní pouto s Bohem nemůže být přerušeno ani smrti. Ježíš žije jako Boží Syn a jako Pánův Pomazaný v tak těsném společenství s Bohem, že je smrtí nezničitelné. Kristovo vzkříšení přináší naději i nám, že ani ve smrti nemůžeme vypadnout z Boží náruče. Ježíš nám zvěstoval bezpodmínečnou Boží lásku. Jako Boží milovaní tedy nezůstaneme v zajetí smrti, protože ta nad námi ztratí moc a stane se pouhou bránou k věčnému společenství s Bohem. Učedníci přijímají ve Vzkříšení ujištění, že je láska silnější než smrt. Boží láska nemůže být zničena ani smrtí.

Lukáš nevykládá Ježíšovo vzkříšení pouze kázáním, které vkládá do úst svatému Petrovi a Pavlovi, ale vypráví nám také několik příběhů o setkání učednic a učedníků se Zmrtvýchvstalým. Jednoznačně v nich jde o to, jak se lze setkat se vzkříšeným Pánem. Lukáš nechápe Vzkříšení jako událost o níž by se mělo diskutovat. Nastává spíše všude tam, kde se vzkříšený Ježíš ukazuje svým učedníkům.Evangelista to nádherně vylíčil ve Vyprávění o emauzských učednících (srov. Lk 24,13 - 35). Dva učedníci utíkají zklamáni z Jeruzaléma, místa jejich dosavadních nadějí. Sdělují si navzájem své zklamání. Uprostřed jejích zaníceného rozhovoru se k nim cestou připojí Ježíš, ale oni ho nepoznají.Teprve když jim začne vykládat všechny události posledních hodin na základě Písma a potom s nimi hodlá povečeřet otevřou se jim oči. Jakmile se tak stane, zmizí jim z očí. My se často podobáme oběma emauzským poutníkům, když se snažíme utíkat od svých životních zklamání. Lukáš se nás snaží povzbudit že vzkříšení může nastat uprostřed naší cesty, dokud jsme stále ještě schopni hovořit o svých ztroskotaných nadějích. Nakonec přece jen jednoho dne pochopíme smysl všeho, co se nám přihodilo. Otevřou se nám oči a budeme si jisti: nevstali jsme sami. Vzkříšený nás na naší cestě provází a láme nám chléb - a přesto nedokážeme zkušenost Zmrtvýchvstalého zadržet. Jakmile ho poznáme, ztratí se z našeho dohledu a dosahu.

Jan nám zachytil jinou událost se Vzkříšeným Ježíšem, která nám ukazuje, že se s námi Pán setkává uprostřed zbytečností našeho všedního dne (srov. J 21,1-14). Učedníci se nadarmo namáhali po celou noc, ale nechytili ani rybičku. Když veslují zklamáni ke břehu, uvidí na něm stát muže. Který je láskyplně osloví a pošle je zpátky na otevřenou hladinu, aby ještě jednou ponořili sítě po pravé straně lodi. "Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete. " Vyhodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb (J 21.6). Milovaný učedník v tom okamžiku pozná, kdo je onen muž na břehu: "To je Pán!" (J 21,7). Vzkříšený proměňuje noc marnosti v jitro života a lásky.

"To je Pán!" Ta větička shrnuje celou zkušenost zmrtvýchvstání. Opakuji-li si ji uprostřed své práce, při marných, rozhovorech, u psacího stolu a v neřešitelných konfliktech, pak se rozjasní šedivé ráno a můj všední den získá nový lesk. Vím jedno: právě teď, uprostřed mé práce je Pán se mnou. Nemusím se namáhat sám, abych něco ulovil. Vzkříšený mi dává darem novou naději, že se můj život vydaří, i když to s ním doposud vypadalo beznadějně. Vyhodím-li na jeho příkaz sítě na pravé - a tedy vědomé - straně lodi, síť se naplní, pokud budu pracovat pozorně a opatrně. Vzkříšení se odehrává uprostřed všedního dne, např. když se po jednou rozmotá zadrhnutý uzel, když se vydaří rozhovor, když se uvolní vnitřní napětí, protože vím: teď a tady u mého pracovního stolu je vzkříšený Ježíš se mnou. Stačí se jen na okamžik zastavit a dávat pozor na jeho impuls. Můj život se začne měnit a má práce se podaří.

Kde se setkávám se Vzkříšeným? Vstoupil už někdy do noci mé marnosti? Kde jsem prožil proměnu všedního dne a šedého rána?

Znám situaci emauzských učedníků? Před čím utíkám? Co mě zklamalo? Co mi chce Pán povědět? Co by se mohlo stát smyslem mé cesty? Zakusil jsem už někdy, že se mi najednou otevřely oči a já jsem poznal skutečnost, poznal jsem tajemství svého života? Pak jsem podle Lukášova přesvědčení viděl Vzkříšeného.

Co očekávám od smrti? Jak si představuji své vzkříšení, které na mě čeká ve smrti? Dokážu důvěřovat v to, že láska, kterou prožívám, nemůže být zničena ani ve smrti a že budu jako osoba navždy přebývat s Bohem? Doufám v to, že mě smrt promění do pravé podoby slávy tak, jak mě Bůh chová ve své mysli?