Ježíš oceňuje práci. Ale ví také o nebezpečích, která ji provázejí

Známé je Ježíšovo podobenství o dělnících na vinici, které ze začátku mnoho lidí provokuje, protože se zdá, že odporuje naší představě o zasloužené mzdě. „Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici“ (Mt 20,1).

 

Podobenství popisuje tehdejší hospodářské vztahy v Palestině. Existovalo mnoho nezaměstnaných, kteří se různým zaměstnavatelům nabízeli jako nádeníci. Hospodář chodí v různých hodinách na trh, aby hledal nádeníky pro svou vinici, a sjednává s nimi obvyklou denní mzdu jeden denár. Paradox podobenství spočívá v tom, že hospodář večer nechává přijít nejdříve ty, kteří začali pracovat nejpozději. Všichni dostávají stejnou mzdu, nezávisle na čase, který odpracovali. Ježíš tímto podobenstvím poukazuje na to, že u Boha se hodnota měří jinak než v hospodářství.

 

Bůh nám dává svou milost, když jsme připraveni následovat jeho volání. Nemáme se srovnávat s druhými. U Boha nejde o pouhý pracovní výkon, který máme ve svém každodenním zaměstnání odvádět, ale o něco podstatnějšího. Jde mu o „práci na Pánově vinici“. Lze tomu rozumět jako práci na sobě samém, jako úsilí o duchovní rozvoj. Mzda zde není něčím vnějším, nýbrž je třeba ji chápat v duchovním smyslu.

Kdo na sobě pracuje, bude sama sebe před Bohem prožívat jinak. Odměnou je mu samotná činnost. Skrze práci na sobě se sám proměňuje. Cítí se šťastný a spokojený.

 

Ježíš hovoří ve svých podobenstvích také o nepoctivém správci a jeho chytrosti, kterou lze chápat jako příklad zacházení s  našimi vlastními chybami a  slabostmi. Hovoří také – aniž by je soudil – o bankovních obchodech. V podobenství o hřivnách mluví o tom, že máme s dary, které jsme od Boha dostali, také hospodařit. Máme se svými dary zacházet s důvěrou a nikoli ze strachu z chyb a negativního hodnocení zvenčí své hřivny zakopat. Pilní služebníci jsou odměněni (srov. Mt 25,14–30). Zároveň nejde jen o pracovní píli, ale také o ochotu svůj život, který jsem od Boha dostal, formovat a utvářet. Oba služebníci, kteří s Božími dary hospodařili, jsou příkladem důvěry. Neupínám se úzkostlivě na sebe. Neplýtvám svou energii na to, abych neudělal žádnou chybu. Naopak mám důvěru v to, že dary, které mi Bůh nadělil, také využiji k dobru lidí.

 

Ježíš oceňuje práci. Ale ví také o nebezpečí poměřovat svůj život pouze prací nebo vidět pouze úspěch. A tak v podobenství o  boháči a  stodolách varuje před nenasytností a touhou mít stále víc. A v horském kázání varuje před tím, abychom si dělali mnoho starostí o svou práci a živobytí. „Nejprve tedy hledejte Boží království a  jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Mt 6,33).

 

V podobenství o hostině varuje Ježíš před tím, že ti, kteří lpějí na svém hospodářském úsilí – na poli, které koupili, nebo na volském spřežení, kterým hodlají zlepšit své podnikání (srov. Lk 14,18n) –, promeškají nebeskou hostinu. Nebudou slavit slavnost svého naplnění a sjednocení s Bohem, nýbrž vyčerpají se vnějšími věcmi.

 

Nebezpečí přílišného spolehnutí se na vlastní aktivitu je také patrné na příběhu Marty a Marie (srov. Lk 10,38–42). V  církevní tradici bylo toto vyprávění často chápáno jako protiklad aktivního a kontemplativního života. Tento text byl citován, aby byla zdůrazněna nadřazenost kontemplativního života. Ve skutečnosti však jde o správnou rovnováhu. V každém z nás je Marta i Marie. Marta se stará o plno věcí. Je dobrou hostitelkou. Myslí si ale, že přesně ví, co od ní hosté očekávají: dobré jídlo a hezky prostřený stůl. Vůbec přitom nedává pozor na to, co jí hosté chtějí říct. Často jsme ve svém konání slepí a myslíme, že naše aktivita lidem vždy poslouží. Vůbec ale nenasloucháme skutečným potřebám lidí. To je jeden aspekt. Druhý aspekt: Marie se posadí k Ježíšovým nohám a poslouchá jeho učení. Stále znovu potřebujeme ticho, abychom zaslechli, co nám Bůh říká, jaké vnitřní podněty v nás chtějí během modlitby zaznít. Pouze když obojí spojíme, jednání a naslouchání, činnost a setrvávání v tichu, bude náš život přinášet ovoce. Naše práce může také vyjít naprázdno. Potom zahořkneme jako Marta, která dělá své sestře výčitky. Její zahořklost ukazuje, že očekávala za svou práci uznání. Nejde však o uznání, ale o to, abychom dělali, co nám přinese vnitřní harmonii.

 

Pavel pokračoval v rabínské tradici a vyučil se řemeslu, takže byl s to vydělat si na své živobytí sám jako výrobce stanů. Byl hrdý na to, že tak nebyl pro církevní obce přítěží. Soluňanům píše: „Ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám sami sebe za vzor, který byste mohli napodobovat. Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsme vám: ‘Kdo nechce pracovat, ať nejí’“ (2 Sol 3,8–10). Martin Luther se později této věty chápe a požaduje: „Pokud můžeš pracovat a obstarat si chleba, […] jdi a obstarej si ho“ (Martin Luther, Das vorbild der Selbsthingabe, Vzor sebeobětování).

 

Pavel pro živobytí stanovuje důležitý princip: nemáme žít z práce druhých. Vztáhneme-li jej na dnešní hospodářskou situaci, má tento princip nanejvýš výbušný charakter. Živobytí, které pochází z  příjmů z  majetku nebo ze spekulačních obchodů, stojí  k  tomuto pokynu svatého Pavla v přímém protikladu. Můžeme si také zcela střízlivě položit otázku: jaké užitečné věci či služby vznikají, pokud někdo dostává „mzdu“ ve formě úroků či zisku z pouhého nákupu a prodeje virtuálního, ve skutečnosti neexistujícího „zboží“ typu finančních produktů?

 

Ještě zřetelnějším je to ve dvou následujících větách Pavlova listu: „A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není. Takovým (lidem) důrazně přikazujeme (mocí, kterou máme) od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají“ (2 Sol 3,11n). Očividně se někteří křesťané v Soluni domnívali, že kvůli blížícímu se příchodu Ježíše už nemusí vůbec pracovat. V průběhu církevních dějin se stále znovu objevovali „zbožní“, kteří se domnívali, že zbožnost sama stačí a že se nemusí starat o pozemské věci. Proti této tendenci, která je občas v jistých duchovních kruzích oblíbená i dnes, se Pavel obrací. Jen díky své vlastní práci získáváme morální nárok na denní chléb, a pouze tento chléb, na který jsme si sami vydělali, máme jíst. Pro Pavla je ochota pracovat a vydělávat si na své živobytí sám znamením pravé zbožnosti.

 

Na některých místech Ježíš svými slovy sleduje, aby se člověk v práci podřídil požadavkům všedního dne. Práce je však  pro něj zároveň symbolem práce na sobě samém. A práce na sobě samém je ještě namáhavější než vnější práce. Zřetelně to lze vidět ve slovech, která říká Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě“ (Lk 9,23). Lukáš rozuměl těmto Ježíšovým slovům tak, že máme na sebe vzít to, co nás v práci denodenně potkává, co se nám staví do cesty. Skrze to se pak staneme otevřenými pro tajemství Ježíše, pro tajemství Boží. Osvobodíme se od vlastního ega a otevřeme přístup Ježíšovu duchu. Denní výzvy, které práce přináší, jsou tedy pro Ježíše cestou duchovního růstu.

 

Se svolením převzato z knihy:
Friedrich Assländer, Anselm Grün – Práce jako duchovní úkol
vydalo: kna.cz
redakčně upraveno