Ježíš žije

1. Ježíš je odsouzen na smrt
Jak samozřejmě stojíme zde u prvního
zastavení křížové cesty. S křížovými cestami
máme své zkušenosti. Ježíšova životní data
nás zcela logicky táhnou zpět ke křížové
cestě.
Pro Ježíše byl kříž zásadním problémem.
Jak k tomu došlo?
Na začátku stály jesle, na konci kříž.
A mezi tím?
Snažil se být tu pro ty, které všichni
ostatní odstrčili: pro celníky, pro hříšníky,
pro prostitutky a pro cizoložnici.
Neodsuzoval je, ale také neříkal: "Dělejte to
tak dál..." Ale řekl: Tvoje hříchy jsou ti
odpuštěny. A pak: Teď už nehřeš. Tak narazil
na odpor. Žalovali ho pro Boží rouhání.
Jejich zdůvodnění znělo: Nikdo kromě Boha
nemůže odpouštět hříchy. A on odpověděl:
Ukládáte lidem neúnosná břemena, místo abyste
je vírou osvobozovali .Bůh chce pro člověka
svobodu, chce jeho osobní odpověď na své
volání, ne pouhé plnění zákonů.
Protože narazil na jejich odpor, na jejich
úzkoprsost, na jejich neochotu změny
smýšlení, musel být odklizen z cesty.
Jak vůbec dochází ke kříži? Když je nad
člověkem lámána hůl!
Lámání hole a vázání kříže.
Nad kým jsme my lámali hůl?
Které kříže jsme zhotovili my?

2. Ježíš na sebe bere těžký kříž
"Kříž se nebere, ale kříž člověka zasáhne
bezprostředně celou svou tvrdostí."
Nemoc, utrpení a smrt nás zasahují, kříží
naši životní cestu. Chtěně nebo nechtěně
neseme všichni svůj kříž, musíme se s životem
vypořádat.
Život se nám presentuje většinou jako
nehotový, namáhavý a tíživý.
Vzít jej na sebe a nést kříž - spolu nést - v
tom buď, Pane, naším vzorem.
"Kdo mne chce následovat, ať vezme denně na
sebe svůj kříž a následuje mne."

3. Ježíš poprvé padá pod křížem
Posměch, rouhání, celonoční výsměch a mučení
nesou své plody. Člověk je vyřízen. Sotva
jej na sebe vzal, už pod křížem klesá.
Jak často zažívám ve svém životě takové
situace?
Jak často lidé pod tíhou svého života
klesají? To množství lidí, kteří hledají
útěchu v alkoholu. Mladé matky, partnerem
opuštěné, manželé, kteří si už nemají co
říci, lidé, kteří si zoufají nad druhým.
Jejich život se stává beznadějným, jejich svět
se hroutí. Zůstávají ležet na cestě a
vzdávají boj. Není v jejich moci zvládnout
situaci bez pomoci druhého. Křičí o pomoc.
Potřebují lidi - jednoho opravdového člověka.

4. Ježíš potkává svou matku
Postrkován a posmíván, tak se vleče
odsouzenec ulicemi města. Všechno se mu zdá
být nepřátelské, jemu, který jim dával jen
vlídnost. Na krátký okamžik záblesk světla.
Mateřské oči hledí na nevinně trpícího. Její
pohled říká vše, co dokáží milujícím pohledem
vyjádřit. Nevyhnutelné zlo je na krátký
okamžik zatlačeno do pozadí.
I od nás je vyžadována láskyplná spoluúčast.
Kdo se odvrací, stává se spoluvinným.
"Co jste učinili nejmenšímu z mých bratří, to
jste učinili mně."
Kdo miluje, ten se stává zranitelným, musí
spolutrpět. Pravý soucit je pro trpícího
posilou.

5. Šimon z Cyreny pomáhá Ježíši nésti kříž
Široko daleko žádný přítel, který by mohl
pomoci. Přátelé utekli. I ti tvrdí vojáci však
poznávají mou situaci, že sotva mohu dál.
Pomoc mi dělá dobře, i když je konána z
donucení.
Kdo pak chce být podezříván ze spoluviny,
nebo si dobrovolně nechat vložit na sebe
kříž? Ať každý hledí, jak se sám se svým
životem vypořádá.
Tak nebo podobně si to myslíme i my.
Když si všimneme nouze druhého, pak raději
čekáme , až přijde nějaká instituce a pomůže.

6. Veronika podává Ježíšovi roušku
Náhle znamení sympatie a účasti. Zakrvácený a
pálivým potem mokrý obličej je utírán
rouškou. Zaschlá krev opadává a obličej se
tím stává jasně poznatelný. Tento utrpením
poznamenaný obličej se stává pravou Boží
podobou.
Je lépe udělat to, co je mi za dané situace
možné, než naříkat nad tvrdostí života. Láska
dělá vynalézavým, právě tak láska k bližnímu.
Nedostatek fantazie a úzkoprsost nehýbou
světem a bídou v něm, ale nechávají vše při
starém. Malé pozornosti, osušení slz a
chápající úsměv dokáží často zázraky.

7. Ježíš padá podruhé pod křížem
Dlouhá cesta předcházející oslabení, snad
také nepozornost okolojdoucích způsobují, že
Ježíš znovu klesá k zemi. Trhání pouty,
strkání a křik ztrácejí svou účinnost.
"Přitlačen k zemi" se cítím i já, když se
všechno hatí. Dobrá domluva pak působí jako
neupřímná útěcha. Bylo by třeba pomoci. Ale
většinou musím i já zase sám umět povstat.
Ježíšův pád a moje bezmocnost z nás činí
spojence. Ty, Pane, vidíš a rozumíš mému
soužení.

8. Ježíš potkává plačící ženy
Plačky: účast na podívanou, zděšení, které
není schopno pomoci. Je to vskutku k pláči.
Ježíš jejich nářek usměrňuje "Neplačte nade
mnou, ale nad sebou a svými dětmi."
Také my trpíme, jeli nám projevován
pokrytecký soucit.
Čeho je nám třeba, je spoluúčast, která snímá
břemena, místo aby oplakávala.
Nicméně se často sami chováme jako ty ženy,
které stojí nečinně a naříkají nad smutným
osudem zbídačeného.

9. Ježíš padá potřetí pod křížem
Síla vystačila jen na krátkou dobu. Kříž
tlačí, utlačuje. Vojáci vykonávají svou
službu jako obyčejně. Vždyť už to není
daleko.
Zase ho tahají vzhůru a strkají dál k cíli,
kde mu ještě dodají poslední díl.
Mnozí lidé nacházejí v Ježíši svůj vzor. Je
tím, kdo padá ale nevzdává se. I když vědí,
že už to nebude dlouho trvat, jdou svou
cestou tak dobře, jak jen mohou, neseni
nadějí, že jeho smrt na kříži nám přinese
život.

1O. Ježíšovi berou jeho šat
Když dorazili k cíli, strhly z něj šaty,
které lpěly na otevřených ranách. Stojí
obnažený před svými katy, před zírajícím
davem a před mocnými pány. Je to okamžik
posledního ponížení. Byl zbaven každé
ochrany.
S takovou situací se setkáváme i dnes. To se
děje i mezi námi. Začíná to pomluvou, a
končí to vraždou dobré pověsti. Nikdo nic
správného neví, ale každý má co k tomu říci.
Zanechán je člověk, jehož city jsou
pošlapány, jehož důvěra je rozbita a jehož
důstojnost je zničena.
Není k tomu třeba ani mučení. Násilné
obnažení začíná pomlouváním, které nic neví o
tajemství člověka.

11. Ježíše přibíjejí na kříž
Kříž, který vznikl z poraženého kmene, se
nyní stává popravčím nástrojem. Vzpoura nemá
smysl. Školení kati se ujímají svého díla.
Přibit, rozpřažen mezi nebem a zemí - tak je
ortel dokonán.
Zápas o život a se smrtí začíná. Ježíš
zůstává i zde věrný svému poselství: stará se
o společenství mezí svou Matkou a svým
učedníkem, odpouští všem, kteří nevědí, co
činí, volá k Bohu, který se mu stal vším.
Také my jsme připoutáni k tolikerému a k tak
mnohým. Chceme mít zajištěné pozice. Nemůžeme
potřebovat chování, které se nedokáže
přizpůsobit. Ale tato scéna je pro nás také
nadějí. V Ježíši máme někoho, kdo zná kříž,
zná náš kříž.

12. Ježíš umírá na kříži
Do napětí zazní výkřik. Je to výkřik po Bohu.
Jestli touto smrtí všechno skončilo, pak nemá
život žádný smysl. Nikdo z lidí nepoznal, co
se tu stalo. Jenom cizinec, voják, Říman,
pohan, nad něhož jsou povzneseni, vyznal:
Toto byl Boží Syn.
/ Je možné vložit desátek růžence, který byl
za nás ukřižován./

13. Ježíše vkládají do klína své Matky
Ukrutné divadlo skončilo. Nyní Marii vrátili
jejího Syna. Toho, o kterého tak často měla
starost. Její srdce je zasaženo mečem
bolesti. Vytrvala u něho až do konce.
Čemu se my můžeme u této Ženy naučit? Umět
žít s otázkami, na které neznáme odpověď...
Žít z víry, že nás Bůh neopustí, i když tomu
všechno nasvědčuje. Jít svou cestou v důvěře:
On už tam je...

14. Ježíše ukládají do hrobu
Projeví se solidarita s mrtvým. Ukáže se
krásný akt lidskosti. Ježíšovo mrtvé tělo se
nemá dostat mezi těla zločinců, ke kterým byl
počítán za živa.
Hrob jej přijal a stal se mu mateřským
lůnem, ze kterého může vzejít nový život.
"Když hořčičné zrno nezemře, zůstane
osamocené a nepřinese plody."
Nevyhnutelnost vlastní smrti v nás vzbuzuje
strach. Také my musíme jednou do hrobu.
Zůstaneme-li však ve šlépějích Ježíšových,
pak můžeme s Pavlem jásat: "Smrti, kde je
tvůj osten, kde je tvé vítězství."

J e ž í š ž i j e !