Kapitola I. Kontemplovat Krista s Marií

Tvář zářící jako slunce

9. „A byl před nimi proměněn; jeho tvář zářila jako slunce“ (Mt 17,2). Evangelijní scéna Kristova proměnění, která tři apoštoly, Petra, Jakuba a Jana, zobrazuje jako zcela unesené Vykupitelovou krásou, nám může posloužit jako ikona křesťanské kontemplace. Úkolem každého Kristova učedníka, a tedy i úkolem naším, je upřít svůj zrak na jeho tvář, rozpoznat její tajemství v každodenním a bolestném putování jejího lidství a nakonec spatřit božskou záři s konečnou platností zjevenou ve vzkříšeném a oslaveném Ježíši trůnícím po pravici Otce. Kontemplací Kristovy tváře se otevíráme k přijetí tajemství trinitárního života a stále novému zakoušení Otcovy lásky a radosti Ducha svatého. Také na nás se uskutečňují slova svatého Pavla: „My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on. Působí to duch Páně“ (2 Kor 3,18).





Maria - vzor kontemplace

10. Maria je nepřekonatelným vzorem kontemplace Krista. Synova tvář jí patří zvláštním způsobem. Byl utvářen v jejím lůně a přebral od ní také lidskou podobu evokující duchovní blízkost, jež byla nepochybně ještě mnohem intenzivnější. Žádný člověk se kontemplaci Kristovy tváře nevěnoval s takovou vytrvalostí jako Maria. Oči Mariina srdce se na Syna určitým způsobem upírají již při Zvěstování, kdy jej počala z Ducha Svatého, a v následujících měsících začíná pociťovat jeho přítomnost a předvídat jeho rysy. Když jej konečně přivedla v Betlémě na svět, mohl také její tělesný zrak něžně spočinout na tváři Syna, když jej zavinovala do plenek a vkládala do jeslí (srov. Lk 2,7).

Od této chvíle se její pohled, vždy naplněný milujícím úžasem, od Syna již neodtrhne. Občas to bude pohled tázavý jako při události Ježíšova nalezení v chrámě: „Dítě, proč jsi nám to udělal?“ (Lk 2,48). V každém případě se bude jednat o pohled pronikavý, schopný číst v Ježíšově nitru, vnímat dokonce i skryté pocity a odhadovat jeho rozhodnutí, jako tomu bylo například v Káně (srov. Jan 2,5). Jindy to bude pohled bolestný, zvláště pod křížem, kde to bude v určitém smyslu také pohled „rodičky“, neboť Maria se zde neomezí na sdílení utrpení a smrti se svým Jednorozeným, ale přijme tu nového syna, který jí byl svěřen v milovaném učedníku (srov. Jan 19, 26-27). O velikonočním ránu bude mít Maria pohled rozzářený radostí ze vzkříšení a nakonec to bude pohled planoucí sesláním Ducha svatého o letnicích (srov. Sk 1,14).





Mariiny vzpomínky

11. Maria žije s očima upřenýma na Krista a každé jeho slovo je pro ni pokladem: „Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19; srov. 2,51). Vzpomínky na Ježíše, pevně vtištěné do jejího ducha, ji provázely za všech okolností, když ve své mysli znovu prožívala rozličné okamžiky svého života po Synově boku. Právě tyto vzpomínky jsou v jistém smyslu podstatou „růžence“, který Maria během dnů svého pozemského života neustále recitovala.

Také nyní, uprostřed radostných zpěvů v nebeském Jeruzalémě, je příčina jejích díků a její chvály stejná. Právě ona inspiruje její mateřskou péči o putující církev, ve které Maria - šiřitelka evangelia - „děj“ svého vyprávění dále rozvíjí. Maria věřícím stále znovu a znovu předkládá „tajemství“ svého Syna s přáním, aby je kontemplovali, a Kristova tajemství tak mohla prokázat veškerou svoji spasitelnou moc. Křesťanské společenství se modlitbou růžence vlastně slaďuje se vzpomínkami a pohledem Mariiným.





Růženec, kontemplativní modlitba

12. Díky Mariině zkušenosti je růženec modlitbou ryze kontemplativní. Bez tohoto rozměru by byl růženec deformován, jak to zdůrazňoval již Pavel VI.: „Bez kontemplace je růženec tělem bez duše a jeho odříkávání je pak ohroženo rizikem mechanického opakování formulí, které se protiví Ježíšově napomenutí: ‘Když se modlíte, nebuďte přitom povídaví jako pohané. Ti si totiž myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov’ (Mt 6,7). Růženec svým charakterem vyžaduje klidný rytmus s přestávkami k zamyšlení, které modlící se osobě pomohou rozjímat o tajemstvích Pánova života a nazírat je skrze srdce té, jež byla Ježíši nejblíže. Potom se otevře jejich nesmírné bohatství“.14

U této hluboké myšlenky Pavla VI. se vyplatí pozastavit, aby vynikly některé z rozměrů modlitby růžence, které dokáží lépe definovat její rysy, charakteristické pro kristologickou kontemplaci.





Připomínat si Krista s Marií

13. Mariina kontemplace je především připomínáním. Toto slovo je však třeba chápat v biblickém smyslu paměti (zakar), která zpřítomňuje díla vykonaná Bohem v dějinách spásy. Bible je vyprávěním spasitelných událostí, které vyvrcholily v samotném Kristu. Tyto události nejsou pouhou „minulostí“, ale jsou také „současností“ spásy. Toto zpřítomnění se zvláštním způsobem uskutečňuje v liturgii. To, co Bůh během dávných staletí vykonal, se netýká pouze přímých svědků zmíněných událostí. Jeho dílo svým darem milosti dosahuje k lidem všech časů. Určitým způsobem to platí také o každém zbožném přístupu k těmto událostem: jejich „připomínání“ v postoji víry a lásky znamená otevřít se milosti, kterou nám Kristus získal skrze tajemství svého života, smrti a zmrtvýchvstání.

Zatímco je třeba spolu s II. vatikánským koncilem zdůraznit, že liturgie ve smyslu uskutečňování Kristova kněžského úřadu a veřejné bohoslužby je „vrcholem, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdrojem, z něhož vyvěrá veškerá její síla“15, musíme také připomenout, že „duchovní život nespočívá pouze v účasti na slavení posvátné liturgie. Křesťan je sice povolán ke společné modlitbě, ale má také vcházet do své komůrky, aby se modlil k Otci ve skrytosti (srov. Mt 6,6), a dokonce se má modlit bez přestání, jak učí apoštol Pavel (srov. 1 Sol 5,17).“16 Růženec se svými specifickými rysy do tohoto různorodého horizontu „neustálé“ modlitby patří. Jestliže jsou liturgie, působení Kristovo a jednání církve spásonosnými činnostmi par excellence, je růženec jakožto rozjímání o Kristu po boku Mariině blahodárnou kontemplací. Stále hlubší pronikání do tajemství života Vykupitele totiž působí, že všechno, co učinil a co je liturgií zpřítomňováno, bude opravdově přijato a bude utvářet lidskou existenci.





Učit se Krista od Marie

14. Kristus je učitelem, zjevovatelem i zjevením par excellence. Nejedná se pouze o to, abychom si osvojili Kristovo učení, ale musíme se „naučit Krista samotného“. Která učitelka by mohla být v uskutečňování tohoto úkolu zkušenější než právě Maria? Ve sféře božství je učitelem našeho nitra přivádějícím k plnosti pravdy o Kristu Duch svatý (srov. Jan 14,26; 15,26; 16,13). Mezi lidskými bytostmi pak není nikdo, kdo by znal Krista lépe než Maria a kdo by nás mohl přivést k hlubokému poznání Ježíšova tajemství lépe než jeho Matka.

První ze „znamení“ učiněných Ježíšem - proměnění vody ve víno na svatbě v Káně - nám ukazuje Marii jako učitelku vybízející služebníky, aby vykonali vše, co jim Kristus nařídí. (srov. Jan 2,5). Můžeme si také představit, že tuto službu zastávala i po Ježíšově nanebevstoupení, kdy setrvávala spolu s učedníky v očekávání Ducha svatého a posilovala je před jejich prvním vysláním do světa. Procházíme-li s Marií obrazy růžence, je to jako bychom se ve „škole“ Mariině učili „číst Krista“, poznávat jeho tajemství a chápat jeho poselství.

Její škola je o to účinnější, že Maria pro nás získává hojnost darů Ducha svatého a je nám zároveň příkladem onoho „ubírání se cestou víry“.17 V tom je učitelkou vskutku jedinečnou. Maria nás u každého Synova tajemství vybízí, abychom s pokorou (podobně, jako tomu bylo při Zvěstování) vyslovili své otázky otevírající cestu ke světlu, které jsou zakončovány vyjádřením poslušnosti víry: „Jsem služebnice Páně: staň se mi podle tvého slova“ (Lk 1,38).





Připodobnit se Kristu s Marií

15. Určujícím charakterem křesťanské spirituality je úsilí učedníka o stále plnější připodobnění se svému mistru (srov. Řím 8,29; Flp 3,10; 21). Vylitím Ducha se při křtu věřící stává ratolestí na vinném kmeni, jímž je Kristus (srov. Jan 15,5), a zároveň je ustanoven údem jeho mystického těla (srov. 1 Kor 12,12; Řím 12,5). Tuto počáteční jednotu však musí provázet proces postupného připodobňování, který způsob učedníkova jednání více a více uzpůsobuje „logice“ Kristově: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Ježíš Kristus“ (Flp 2,5). Podle slov apoštola Pavla je třeba, abychom si „Krista oblékli “ (srov. Řím 13,14; Gal 3,27).

Nahlížíme-li na růženec duchovním pohledem zakotveným v neustálé kontemplaci Kristovy tváře (za Mariina doprovodu), je tento náročný ideál připodobnění se Ježíši sledován prostřednictvím častého, můžeme říci „přátelského“ navštěvování. Růženec nás přirozeným způsobem uvede do Kristova života a umožní nám „vdechovat“ jeho pocity. Blahoslavený Bartolo Longo k tomu říká: „Jako dva přátelé, kteří se spolu často setkávají, mají ve zvyku připodobňovat se jeden druhému i ve zvycích, tak se také my - když v meditacích o růžencových tajemstvích důvěrně hovoříme s Kristem i svatou Pannou a sdílíme spolu tentýž život v eucharistii - můžeme připodobnit (nakolik nám to naše slabost dovolí) těmto dvěma osobám a naučit se od našich nejvyšších vzorů pokornému, chudému, skrytému, trpělivému a dokonalému životu“.18

V tomto procesu připodobnění se Kristu prostřednictvím modlitby růžence se zvláštním způsobem svěřujeme do mateřské péče svaté Panny. Ta, jež je Kristovou rodičkou a k církvi přísluší „jako vynikající a zcela jedinečný člen“,19 je zároveň „Matkou církve“. Jako taková pak neustále „rodí“ děti pro mystické tělo Syna. Děje se tak prostřednictvím její přímluvné modlitby, když pro nás vyprošuje nevyčerpatelné dary Ducha. Maria je dokonalou ikonou mateřství církve.

Díky růženci jsme tajemným způsobem přeneseni do blízkosti Marie, ponořené doma v Nazaretě do sledování lidského rozvoje Krista. Bude nás proto moci stejně tak starostlivě vychovávat a formovat, dokud nebudeme plně „dotvořeni“ do Kristovy podoby (srov. Gal 4,19). Mariino působení, beze zbytku spočívající v působení Kristově, jemuž je radikálně podřízeno, „nikterak nezastiňuje ani nezmenšuje toto jediné prostřednictví Kristovo, nýbrž ukazuje jeho sílu“.20 II. vatikánský koncil vyjádřil jasnou zásadu, jejíž sílu jsem ve svém životě již tolikrát zakusil a která se stala základem mého biskupského hesla: Totus tuus.21 Jak známo, toto heslo čerpá svoji inspiraci z učení sv. Ludvíka Marie Grigniona z Montfortu, který úlohu Marie v procesu připodobňování každého z nás ke Kristu vysvětloval takto: „Celá naše dokonalost spočívá v tom, že jsme připodobněni Kristu, s Ním spojeni a Jemu zasvěceni. Proto je nesporně ze všech úkonů zbožnosti nejdokonalejší ten, který nás nejdokonaleji připodobňuje Kristu, s Ním spojuje a Jemu zasvěcuje. Jestliže tedy Maria je Kristu připodobněna nejvíce ze všech stvořených bytostí, vyplývá z toho, že úkonem zbožnosti, který člověka nejvíce Pánu Ježíši zasvěcuje a Jemu připodobňuje, je dokonalá úcta k Panně Marii, Jeho svaté Matce. Čím více bude člověk zasvěcen Marii, tím více bude zasvěcen Kristu.“22 Nikde jinde si cesty Kristova a Mariina nejsou tolik blízké jako právě v růženci. Maria žije jen v Kristu a pro Krista!





Prosit Krista s Marií

16. Kristus nás vyzývá, abychom se s prosbami o vyslyšení k Bohu obraceli s vytrvalostí a důvěrou: „Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a otevře se vám“ (Mt 7,7). Podstatou této účinnosti modlitby je Otcova dobrota, ale také Kristova přímluva (srov. 1 Jan 2,1) a působení Ducha svatého, který „se za nás přimlouvá“ podle Božích plánů (srov. Řím 8,26-27). My totiž „ani nevíme, oč se máme vlastně modlit“ (Řím 8,26) a občas nebýváme vyslyšeni, protože „prosíme špatně“ (srov. Jak 4,2-3).

Modlitba, která z popudu Krista a Ducha svatého vyvěrá z našeho srdce, je podporována Mariinými mateřskými přímluvami. „Modlitba církve se jakoby opírá o modlitbu Marie“.23 Jestliže je totiž Ježíš - jediný prostředník - cestou naší modlitby, pak je Maria - čistý odraz Kristův - ukazatelem cesty a „vzhledem k této mimořádné Mariině spolupráci na působení Ducha svatého církve rozvíjely modlitbu k svaté Matce Boží tím, že ji soustřeďovaly na osobu Krista, jak se projevuje ve svých tajemstvích“.24 Evangelium ve vyprávění o svatbě v Káně dokazuje tuto účinnost přímluvy Mariiny, která se tak u Ježíše stává mluvčím v záležitostech našich lidských potřeb: „Už nemají víno“ (Jan 2,3).

Růženec je zároveň modlitbou rozjímavou i prosebnou. Vytrvalá přímluvná modlitba Boží Matky spočívá na důvěře, že její mateřská přímluva je v Synově srdci všemocná. Maria je „všemohoucí z milosti“.25 Tento odvážný výraz, jemuž je třeba správně rozumět, používal ve své Prosbě k Panně blahoslavený Bartolo Longo. Tato jistota vycházející z evangelia se díky zkušenosti křesťanského lidu ještě více upevnila. Dante, největší z básníků, opěvuje tuto skutečnost po vzoru sv. Bernarda překrásným způsobem: „Tak velká jsi a tolik zmůžeš, paní, že bez tebe chtít vyprostit se z nouze, toť letět chtít, leč křídel nemít ani.“26 Obracíme-li se v modlitbě růžence k Marii - svatyni Ducha svatého (srov. Lk 1,35) - modlí se s námi a přimlouvá se za nás u Otce, který ji naplnil milostí, i u Krista, zrozeného z jejího lůna.





Hlásat Krista s Marií

17. Růženec je také cestou hlásání a prohlubování, na níž je Kristovo tajemství znovu a znovu stavěno do různých úrovní křesťanské zkušenosti. Základem růžence je modlitební a kontemplativní postoj, jehož záměrem je formovat křesťany podle Ježíšova srdce. Budou-li v růženci patřičně zhodnoceny všechny pro meditaci tak důležité prvky, stane se tato modlitba, zvláště při společné recitaci ve farnostech a poutních chrámech, vynikající katechetickou příležitostí, kterou musejí pastýři umět uchopit. Také tímto způsobem růžencová Panna pokračuje ve svém díle hlásání Krista. Dějiny růžence ukazují, jakým způsobem byla tato modlitba využívána (zvláště řádem dominikánů) v těžkých okamžicích církve, vyvolaných šířícími se herezemi. Dnes stojíme před novými výzvami. Proč bychom dnes neměli s vírou našich předchůdců vzít růženec opět do rukou? Modlitba růžence si zachovává veškerou svoji sílu a zůstává nezanedbatelnou pastorační výbavou každého dobrého hlasatele evangelia.