Kapitola II.: Tajemství Krista - tajemství Matky

Růženec jako „shrnutí evangelia“

18. Není jiné cesty ke kontemplaci Kristovy tváře než skrze naslouchání Duchu svatému, jenž je hlasem Otce, neboť „nikdo nezná Syna než Otec“ (Mt 11,27). Poblíž Cesareje Filipovy, kde Petr vyznává svoji víru, Ježíš upřesňuje zdroj jeho nesmírně jasné intuice takto: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec“ (Mt 16,17). Zjevení shůry je tedy nezbytné a k jeho přijetí je nutné zaujmout postoj naslouchání: „Pouze zkušenost ztišení a modlitby otevírá vhodný horizont, v němž se může rozvinout a dozrát opravdové, odpovídající a autentické poznání tajemství.“27

Růženec je jedním z tradičních způsobů křesťanské modlitby, aplikované na kontemplaci Kristovy tváře. Papež Pavel VI. tuto modlitbu popsal takto: „Růženec, tato evangelijní modlitba soustředěná na tajemství spasitelného vtělení, je tedy modlitbou orientovanou ryze kristologicky. Jejím charakteristickým prvkem je totiž litanické opakování „Raduj se, Maria“, které je ustavičnou chválou Krista - konečného cíle andělova zvěstování i pozdravu matky Jana Křtitele: ‚Požehnaný plod tvého těla‘ (Lk 1,42). Dá se tedy říci, že opakování Zdrávasů je osnovou, do níž je vetkávána kontemplace tajemství: Ježíš, jehož jméno zaznívá v invokacích Zdrávasů, je stejnou osobou, jakou předkládají růžencová tajemství, Syn Boží a Syn Panny“.28





Vhodné doplnění

19. Růženec ve své stávající obecné formě, potvrzené církevní autoritou, zachycuje pouze některá z mnohých tajemství Kristova života. Pro tento výběr byl určující původ této modlitby založený na čísle 150, jež odpovídá počtu žalmů.

Domnívám se však, že pro plné odhalení kristologického rozměru růžence bude vhodné začlenit do tradiční osnovy dodatek, jenž bude ponechán svobodnému uvážení jednotlivců i společenství a který dovolí zahrnout také tajemství Kristova veřejného života od křtu až do událostí spojených s jeho umučením. V těchto tajemstvích totiž kontemplujeme důležité stránky osoby Krista, konečného Božího zjevení. On je tím, kdo byl při křtu v Jordánu prohlášen milovaným Synem svého Otce. Oznamuje příchod království, svědčí o něm svými činy a vyhlašuje jeho požadavky. Právě v době veřejného života se Kristovo tajemství nejsilněji projevuje jako tajemství světla: „Pokud jsem na světě, jsem světlo světa“ (Jan 9,5).

Abychom mohli o růženci naplno prohlásit, že je „souhrnem evangelia“, bude vhodné, abychom po připomínce vtělení a skrytého Kristova života (radostná tajemství) a předtím, než se soustředíme na jeho bolestné umučení (bolestná tajemství) a triumfální vzkříšení (slavná tajemství), svoji meditaci zaměřili také na některé zvláště významné okamžiky Ježíšova života veřejného (tajemství světla). Cílem zařazení nových tajemství, bez jakékoli zaujatosti vůči některému z podstatných aspektů tradičního pojetí této modlitby, je oživení nového zájmu o křesťanskou spiritualitu. Růženec se tak může stát branou do hlubin Kristova srdce překypujícího radostí, světlem, bolestí i slávou.





Radostná tajemství

20. První sérií růžence jsou „radostná tajemství“, charakterizovaná radostí vyzařující z události vtělení, což je evidentní již od prvního tajemství, Zvěstování, kde se Gabrielovo pozdravení nazaretské Panny pojí s pozváním k mesiášské radosti: „Raduj se, Maria“. Do tohoto zvěstování ústí veškeré dějiny spásy a v určitém smyslu dokonce i samotné dějiny světa. Pokud je totiž Otcovým plánem sjednotit všechno v Kristu (srov. Ef 1,10), pak je celý vesmír jakýmsi způsobem zasažen božskou náklonností, s níž se Otec sklání k Marii, aby ji učinil matkou svého Syna. Celé lidstvo je pak jakoby zahrnuto do jejího fiat, kterým pohotově odpovídá na projev Boží vůle.

Ve znamení radosti se odehrává také scéna setkání s Alžbětou, kde Mariin hlas a Kristova přítomnost v jejím lůně způsobily, že se Jan „pohnul radostí“ (srov. Lk 1,44). Radostnou atmosférou je obklopena událost v Betlémě, kde je zrození božského Dítěte - Spasitele světa - opěvováno anděly a zvěstováno pastýři jako „veliká radost“ (Lk 2,10).

I poslední dvě tajemství zachovávají radostnou náladu, avšak poukazují také na znamení nadcházejícího dramatu. Představení v chrámě vyjadřuje radost z obětování a vrcholí extází starého Simeona. Připomíná však také proroctví, že dítě bude pro Izrael „znamením, kterému se bude odporovat“ a mečem, který pronikne duší Matky (srov. Lk 2,34-35). Radostný a zároveň dramatický je také příběh o nalezení dvanáctiletého Ježíše v chrámě. Vystupuje zde ve své božské moudrosti, naslouchá a klade otázky, avšak v podstatě vystupuje jako ten, kdo sám „učí“. Tento projev evangelijní radikálnosti, který je tváří v tvář absolutním požadavkům Božího království výzvou dokonce i pro nejdražší lidské vazby, je zjevením tajemství Syna plně oddaného záležitostem Otce. Ani Josef s Marií, naplněni úzkostí, „nepochopili, co jim tím chtěl říci“ (Lk 2,50).

Rozjímat o radostných tajemstvích znamená proniknout do základních příčin a hlubokého významu křesťanské radosti. Jde o pohled na skutečnost tajemství vtělení a zastřenou předpověď tajemství spasitelného utrpení. Maria nás přivádí k odhalení tajemství křesťanské radosti, neboť nám připomíná, že křesťanství je především euangelion - „radostná zvěst“ -, která se soustřeďuje v osobě Kristově, vtěleném Slovu, jediném Spasiteli světa.





Tajemství světla

21. Přecházíme-li v kontemplaci od dětství a života v Nazaretě k veřejnému Ježíšovu životu, setkáváme se s tajemstvími, která můžeme nazvat „tajemstvími světla“. Ve skutečnosti je světlem celé Kristovo tajemství. On je „světlo světa“ (Jan 8,12). Tento rozměr se však stává obzvláště výrazným v letech veřejného života, kdy Ježíš ohlašuje evangelium Božího království. Chtěl bych křesťanskému společenství vybrat pět významných okamžiků - tajemství světla - tohoto období Kristova života, které můžeme příhodně shrnout do následujících bodů: 1. Kristův křest v Jordánu, 2. Kristovo sebezjevení na svatbě v Káně, 3. hlásání Božího království a výzva k obrácení, 4. Kristovo proměnění na hoře, 5. ustavení eucharistie, svátostného vyjádření Kristovy velikonoční oběti.

Každé z těchto tajemství je zjevením Božího království, které je v Kristově osobě již přítomné. Tajemstvím světla je především Ježíšův křest v Jordánu. Nevinný Kristus se kvůli nám ztotožnil s hříchem (srov. 2 Kor 5,21). Když vstupuje do vody, otevřou se nebesa a Otcův hlas jej prohlásí za milovaného Syna (srov. Mt 3,17 a paralely). Na Ježíše sestupuje Duch svatý a pověřuje jej posláním, které ho očekává. Dalším tajemstvím světla je první ze znamení, které učinil v Káně (srov. Jan 2,1-12), když proměnil vodu ve víno. Tehdy z popudu Mariina - první mezi věřícími - otevřel srdce učedníků k přijetí víry. Tajemstvím světla je také kázání, ve kterém Ježíš ohlašuje příchod Božího království, vyzývá k obrácení (srov. Mk 1,15) a odpouští hříchy těm, kdo k němu přistoupí s pokornou důvěrou (srov. Mk 2,3-13; Lk 7,47-48). Je to počátek služby milosrdenství, v jejímž vykonávání bude pokračovat až do konce světa, zvláště prostřednictvím svátosti smíření, svěřené církvi (srov. Jan 20,22-23). Ježíšovo proměnění, které se podle tradice odehrálo na hoře Tábor, je tajemstvím světla v pravém slova smyslu: z Kristovy tváře vyzařuje sláva božství, když Otec užaslým apoštolům nařizuje, aby jej poslouchali (srov. Lk 9,35 a paralely) a připravili se na spoluprožívání bolestných okamžiků jeho umučení, aby s ním nakonec dosáhli radosti vzkříšení a života proměněného Duchem svatým. Tajemstvím světla je konečně ustanovení eucharistie, v níž Kristus dává za pokrm své tělo a krev ve znameních chleba a vína, a svědčí tak o své lásce k lidstvu „až do krajnosti“ (Jan 13,1). Vždyť pro naši spásu nabídl sám sebe jako oběť.

V těchto tajemstvích zůstává Mariina přítomnost v pozadí, kromě zázraku v Káně. Evangelia občas pouze naznačují její příležitostnou přítomnost v některých chvílích Ježíšova kázání (srov. Mk 3,31-35; Jan 2,12). Nic však nevypovídají o její případné přítomnosti ve večeřadle v okamžiku ustanovení eucharistie. Avšak její role v Káně určitým způsobem celé Kristovo působení provází. Zjevení při křtu v Jordáně pocházející přímo od Otce, jehož ozvěna zazněla prostřednictvím Jana Křtitele, promlouvá Mariinými ústy v Káně a stává se významnou mateřskou radou adresovanou církvi všech věků: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). Tato rada vynikajícím způsobem uvádí Kristova slova i znamení během jeho veřejného života a vytváří mariánský základ všech „tajemství světla“.





Bolestná tajemství

22. Evangelia přikládají velký význam tajemstvím Kristova utrpení. Křesťanská zbožnost se odjakživa, zvláště v době postní, zastavuje u jednotlivých momentů Kristova umučení v pobožnosti křížové cesty, neboť zde tuší vrchol zjevení lásky a pramen naší spásy. Růženec vyjímá některé okamžiky z Ježíšova utrpení a přivádí modlící se osobu, aby na ně upřela zrak svého srdce a znovu je prožívala. Série meditací začíná událostmi v Getsemanech, kde Kristus tváří v tvář Otcově vůli prožívá okamžiky hluboké úzkosti, když je slabostí těla pokoušen vzepřít se. Setkává se zde s veškerými pokušeními lidstva a čelí všem jeho hříchům, aby mohl Otci říci: „Ne má vůle ať se stane, ale tvá“ (Lk 22,42 a paralely). Tímto svým „ano“ Ježíš zvrátil odmítavé „ne“ prarodičů v Edenu. Cena, jakou musí za věrnost Otcově vůli zaplatit, je zřejmá z následujících tajemství, mezi něž náleží výstup na Kalvárii s bičováním, korunováním trním a smrtí na kříži. Pán je zde vystaven nejhlubšímu opovržení: Ecce homo!

V tomto opovržení se zjevuje nejen Boží láska, ale také samotný smysl lidství. Ecce homo: kdo chce poznat člověka, musí umět odhalit jeho smysl, kořeny a naplnění v Kristu - Bohu, jenž se z lásky ponížil a „podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“ (Flp 2,8). Bolestná tajemství přivádějí věřící ke znovuprožívání Ježíšovy smrti. Staví nás pod kříž po Mariině boku, abychom spolu s ní pronikli do hlubin Boží lásky k člověku a v plnosti pocítili její přetvářející sílu.





Slavná tajemství

23. „Kontemplace Kristovy tváře se nemůže zastavit u obrazu Pánova ukřižování. On vstal!“29 Růženec toto vědomí zrozené z víry vždy vyjadřoval vyzváním věřících k překročení temnot umučení a k soustředěnému pohledu na Kristovu slávu ve vzkříšení a nanebevstoupení. Kontemplací Krista vzkříšeného křesťané znovu odhalují prameny vlastní víry (srov. 1 Kor 15,14) a opětovně prožívají nejen radost těch, kterým se Kristus zjevil - apoštolům, Magdaléně, emauzským učedníkům - ale také neméně intenzivní radost Mariinu z nového života oslaveného Syna. Ke stejné slávě, která Krista při nanebevstoupení usadila po pravici Otce, bude povznesena při nanebevzetí také Maria. Dostane se jí tak zvláštní výsady předjímání údělu určeného všem spravedlivým při vzkříšení těla. V posledním tajemství je Maria představena jako korunovaná slávou a v předjímání eschatologické existence církve se zaskví jako Královna andělů a svatých.

Do samotného středu oslavení Syna a Matky vkládá růženec ve třetím slavném tajemství událost seslání Ducha svatého, která odhaluje tvář církve jako rodiny sjednocené s Marií, oživené mocným vylitím Ducha a připravené k poslání šířit evangelium. Kontemplace tohoto i ostatních slavných tajemství má věřící přivádět k živějšímu uvědomění svého nového bytí v Kristu, prožívaného v srdci církve, bytí, jehož velkou „ikonou“ je právě událost letnic. Slavná tajemství jsou tedy pro věřící zdrojem naděje na dosažení eschatologického cíle, k němuž spějí jako členové Božího lidu putujícího dějinami. Tato skutečnost je nabádá k odvážnému vydávání svědectví o této „dobré novině“, jež dává jejich existenci smysl.





Od různých tajemství k „Tajemství“: cesta Mariina

24. Meditační cykly růžence nejsou samozřejmě vyčerpávající. Přinášejí však to, co je podstatné, a přivádějí duši k zakoušení žízně po poznávání Krista, čerpajíce neustále z čistého pramene evangelijního textu. Každá jednotlivá událost Kristova života, vylíčená evangelisty, září oním tajemstvím, které přesahuje každé poznání (srov. Ef 3,19). Je to tajemství Slova učiněného tělem, ve kterém „je vtělena všechna plnost božství“ (Kol 2,9). Proto Katechismus katolické církve klade takový důraz na Kristova tajemství, když připomíná, že „všechno v Ježíšově životě je znamením jeho tajemství“.30 Příkaz „duc in altum“ bude pro církev třetího tisíciletí znamenat schopnost křesťanů „dosáhnout úplného poznání v celém jeho bohatství. Tak se dobře obeznámí s tím Božím tajemstvím, totiž o Kristu. V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání“ (Kol 2,2-3). Následující vroucí modlitba z listu Efesanům je určena každému pokřtěnému: „… aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopni pochopit - jako všichni křesťané - celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání a dosáhnout plné míry Božích darů“ (3,17-19).

Růženec stojí ve službách tohoto ideálu a nabízí klíč k snazšímu otevření našeho nitra vůči hlubokému a niternému poznání Krista. Můžeme jej nazvat cestou Mariinou. Je to cesta příkladu Panny z Nazareta, ženy naplněné vírou, mlčením a nasloucháním. Je to zároveň cesta mariánské zbožnosti, oživené vědomím nerozlučného svazku mezi Kristem a jeho nejsvětější Matkou: Kristova tajemství jsou v jistém smyslu také tajemstvími Matky, a to dokonce i tehdy, kdy Maria do událostí není přímo zapojena, neboť žije z Krista a pro Krista. Vyslovíme-li v modlitbě Zdrávas, Maria slova anděla Gabriela a svaté Alžběty jako naše vlastní, vždy znovu pocítíme potřebu hledat u Marie, v jejím náručí a srdci „požehnaný plod jejího života“ (srov. Lk 1,42).





Tajemství Krista, „tajemství“ člověka

25. Ve výše zmiňovaném svědectví z roku 1978 týkajícím se růžence jako mé milované modlitby jsem vyjádřil myšlenku, ke které bych se chtěl vrátit.

Řekl jsem, že „prostá modlitba růžence tepe v rytmu lidského života“.31

Ve světle naší úvahy o Kristových tajemstvích není obtížné toto antropologické hledisko růžence prohloubit. Tento aspekt je mnohem radikálnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Rozhodneme-li se kontemplovat Krista prostřednictvím sledování jednotlivých období jeho života, není možné, abychom v nich nezachytili také pravdu o člověku. Ve svém učení, počínaje encyklikou Redemptor hominis, jsem se mnohokrát opíral o jedno významné tvrzení II. vatikánského koncilu: „Ve skutečnosti se tajemství člověka opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova“.32 Růženec napomáhá otevřít se tomuto světlu. Kráčíme-li po cestách Kristových, které jsou „rekapitulací“,33 odhalením a spásou cest lidských, staneme před obrazem skutečného člověka. Kontemplace Ježíšova narození nás učí chápat posvátnost života. Pohled na dům v Nazaretě zjevuje prvotní pravdu o rodině podle Božího plánu. Nasloucháním Mistrovým slovům v tajemstvích jeho veřejného života nacházíme světlo ke vstupu do Božího království, a kráčíme-li s ním na Kalvárii, pochopíme smysl spasitelného utrpení. A konečně, kontemplujeme-li Krista a jeho Matku ve slávě, spatříme cíl, k němuž jsme všichni povoláni, jestliže se necháme uzdravit a proměnit Duchem svatým. Dá se říci, že každé správným způsobem rozjímané růžencové tajemství vrhá světlo na tajemství člověka.

Zároveň se stává naprosto přirozeným přinášet na tato setkání se svatým lidstvím Vykupitele mnohé problémy, úzkosti, námahy a plány, kterými se náš život vyznačuje. „Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe“ (Ž 55,23). Rozjímat s růžencem znamená složit své břemeno před milosrdné srdce Krista a jeho Matky. Když po dvaceti pěti letech znovu přemítám nad zkouškami, které mě neminuly ani v mé službě Petrova nástupce, cítím potřebu opět zdůraznit, či spíše obrátit se na všechny s vřelou výzvu, aby s růžencem učinili osobní zkušenost: ano, tato modlitba skutečně „tepe v rytmu lidského života“, aby jej sladila s rytmem života božského, v radostném společenství Nejsvětější Trojice - vytouženým cílem našeho bytí.