Kde voda chybí (Pavel a Mirjam Baldínských)

Misie o vodě, suchu a vzájemné lásce.

Když v letošních letních číslech KT vycházela výzva Misijní banky ubožáků k podpoře hledání a vrtání studní v Tanzánii, překonávali již její laici misionáři první stovky kilometrů v Africe. Mikroprojekt pomoci nazvaný Voda pro Kamsamba, který je součástí jejich rozvojové misijní stanice Allamano Agape v diecézi Mbeya se posunul opět vpřed. I když vytčený cíl je ještě daleko před nimi a MBU chybí téměř polovina potřebné částky 2,3 mil. korun na všechny vrty, solidarita křesťanské obce se vzdálenými trpícími domorodci je úžasná.

Je povzbuzující ji sledovat i když je tolik těžkostí na obou kontinentech. V Tanzánii se vody dlouhodobě a fatálně nedostává, v České republice naopak jí bylo letos náhle tolik, že velmi podstatně zamíchala životy mnoha rodin.





Zpráva z rozvojové misie Allamano Agape - aktivity MBU

Cesta na jihozápad země byla dlouhá a klopotná. Trvalo nám tři dny než jsme se dostali do Mbeya, 800 km vzdáleného hlavního města kraje i sídelního místa diecéze. Další dny a týdny jsme věnovali zajišťování přípravy stavby základů objektu misie a dílen i zkušebních vrtů vody. Bylo nutné zajistit nákladní automobil, připravit koupi cementu a opatřit si vládní slevu, která se týká daňových úlev pro aktivity spojené se získáním vody a vydat se do 90 km vzdálených hor směrem k hranicím s Malawi, abychom koupili v lesích dřevo, které bylo třeba osobně vybrat přímo u dřevorubců.

Jiným oříškem k řešení bylo zajištění písku, armovací ocele i výroba stěrku a jeho doprava na stavbu až 300 km vzdálenou. Tento nezbytný stavební materiál, který se na vhodných místech zpracovává ručním rozbíjením větších balvanů a kterému se věnují celé rodiny, včetně malých dětí předškolního věku, je pro celé vesnice jediným vítaným zdrojem obživy rodiny.



Nečekaná oslava

Než jsme se vydali na poslední nejnáročnější úsek cesty do Kamsamba, předcházela naši cestu zpráva o horečnatých přípravách vesnice i celé diecéze na velké oslavy ordinace místního novokněze. Záhy jsme pochopili, že naše stavební, sociální i hledačské představy o vodě budeme muset odložit než „upadrisho“, jak zde slavnosti nazývají, skončí a vesnický život opět najede do svých každodenních kolejí. Není možně zůstat stranou jako nezúčastnění diváci. Bylo by to i proti vlastnímu smyslu našeho misijního usilování. Plakat s plačícími ano, ale také se i radovat s radujícími.

Letošní podmínky byly, z hlediska našich předchozích zkušeností, nesmírně tvrdé a ze zdravotního hlediska i vysoce riskantní. Na vlastní kůži jsme nyní prožívali to, co je pro zdejší africké rodiny denní záležitostí. Stálý nedostatek vody. Za těchto „suchých“ podmínek jsme se rozhodli vydržet jak ve stavbě AA misie, tak i ve hledání vody.

Průzkumné vrty, kterými se snažíme najít vodu, zůstávají stále naší prioritou. Pro denní použití však bylo nutné kopat jámy do suchého písčitého dna a vodu skladovat v plechovém barelu. I když nám lidé z vesnice pomáhali a nosili vodu také i ze vzdálené vysychající řeky, hrozba tyfu, žloutenky, těžkých střevních průjmů a jiných misionářských komplikací nás neopouštěla. Přesto jsme ji vařili, filtrovali a pak pili i používali k přípravě jídel i mytí podlah.

Pro každého z nás bylo přínosné uvědomit si, že zde budeme pracovat pouze čtvrt roku, ale domorodcům se nerýsuje žádná změna denních podmínek, dokud se voda opravdu nenalezne, a to v dostatečném množství a kvalitě.

Vodou ze stejných zdrojů jsme zahájili také letošní práce na stavbě. Výrobu tvárnic a malty, stavbu základů misie i s dílnami učebnami uprostřed, které budou využívat okolní vesničané a jejich děti.

Cesty jsou v tomto kraji neuvěřitelně plné nebezpečných ostrých kamenů, děr, prachu a trnů akácií, které jsou velké a pevné jako ocelové hřebíky. Žel, téměř s železnou pravidelností každých 200 km po průjezdu buší jsme prorazili dvakrát pneumatiku i duši. Proplétali jsme se houštinami buše, překonávali suchá koryta řek, brodili se závějemi písku. K záporům cest patří i fakt, že se stále přepravuje nějaký náklad nebo osoby. Z jedné misie do druhé, z vesnice do nemocnice ve městě, od jezera Rukwa do vnitrozemí nebo naopak. Přesto jsme postupně k dětem do vesnic Kamsamba, Mkonko a Mkulwe přepravili a po instruktáži mladých maminek rozdali téměř jednu tunu sušeného mléka, daru švýcarských dárců. Tak jsme podpořili nutriční vyváženost jejich stereotypního jídelníčku a tím i pozitivně podpořili jejich tělesný růst a prevenci nemocí.

Každý den jsme se vydávali do okolních vesnic, abychom navázali bližší kontakty s jednotlivými lidmi i celými rodinami. Všímali jsme si mladých maminek před porodem i po něm, stejně tak i malých i větších dětí jak žijí v rodině a jaké mají v ní povinnosti. Vedli jsme intenzivní verbální i praktickou osvětu o převáření vody k pití, plánovaném rodičovství i pozdější starosti o předškolní i školní vzdělání dětí. O přípravě stravy, která může být i v prostých podmínkách pestřejší a nápaditější. Ve vesnicích nejsou výjimkou případy, úmrtí rodičů na AIDS, TBC, malárii, ale i „banální“ slepé střevo či jiné velmi časté břišní příhody. Po jejich smrti se jejich opuštěných dětí ujímají staří a nemocní prarodiče, aby i několikaměsíční sirotci přežili.

Zasáhlo nás setkání s 65-tiletou babičkou, která se snažila „kojit“ z prsu svoji dvouměsíční vnučku, jejíž matka těsně po porodu zemřela. Naše sušené mléko bylo však vydatnější a její radost se kterou nám hlásila jeho účinky na dítě je těžko popsatelná.

Ve vesnici Mkonko žije několik desítek osiřelých dětí, kteří nemají ani jednoho z rodičů. Skupina dětí, které nám přivedl starosta - jeden ze starších vesnice, žijí bez jednoho z rodičů. S velkým úsilím získávají každý den něco málo na zahnání hladu. Tak i Tumaini – kluk se jménem Naděje, který každé ráno čekal u našich dveří. Ruce plné boulí od zlomenin, které se mu opakují, protože má odvápněné kosti z nedostatku vitamínu D.

Každodenní hladovění i velmi chudá, denně se stereotypně opakující strava spolu s těžkou prácí, ohrožují budoucnost těchto chlapců a děvčat. Mwenyekiti - starosta za ně prosil o pomoc nejenom s jídlem, ale i s možností navštěvovat základní školu a získat vzdělání. Potřebují koupit školní uniformu, nějaké sešity a tužku. Čas však neúprosně utíká. Některým z nich je již 14 let. To je již na zahájení školní docházky opravdu dost pozdě. Je tu hodně potřebné práce. Nám se ještě nepodařilo plně uskutečnit zmapování sociálních podmínek dětí v širším okolí, jak by to aktuální situace vyžadovala.

Opakovaně brojíme proti široce rozšířenému zlozvyku, kdy rodiče nechávají popíjet malé i školní děti podomácku vařené silné pivo – pombe. Tím jsou děti předem, vlastními rodiči, diskvalifikováni ve škole i životě. V dalším rozvoji intelektuálním i duchovním. Nevzdělanost a tudíž i neschopnost pochopení souvislostí a následků je tragickým průvodním jevem chudých národů, kterým jsme povinni pomáhat vystoupit z tohoto bludného kruhu.

Dispenzáři a jeho tříčlennému personálu v Kamsamba jsme předali, se swahilským výkladem, několik desítek kilogramů těžkou zásilku léků, jejímž základem byl velkorysý dar našich slovenských přátel. Ti na nemocné při každé naší cestě nezapomínají. Ale i přes existenci tohoto potřebného zařízení, se lidé na nás stále s důvěrou obrací o osobní pomoc. Snad proto, že místní rychlé tamtamy roznesly zprávu o naší zdravotní praxi v nemocnicích.

V každém případě máme velkou radost, když se nám podaří zlikvidovat různé kožní plísně, tlumit bolesti, krýt nemocného antibiotiky nebo potlačit malárii či oční infekci.

Stále nás ale znepokojuje velmi laxní a neodpovědný postoj mladých lidí k léčbě lepry, kterou jsou infikováni. Jejich nezájem vzít vážně svá i okolní ohrožení rodiny a sousedů. Podceňování léčby. Skličují nás pohledy na malomocné, kteří obývají ruiny starých a opuštěných hliněných chýší, odkázáni na milosrdenství okolních obyvatel. Chystáme se postavit jim důstojné ubytování i najít způsob, s ohledem na rozsah jejich postižení, jak by se pracovně integrovali do společenství svých vesnic i naší rozvojové misie.

Byli jsme také požádáni o přímou a dlouhodobou ošetřovatelskou intervenci ve vzdálené farnosti, kde jsou soustřeďováni leprózní pacienti z celé Tanzánie. Pochopitelně se snažíme vyhovět a ulehčit trpícím toto břemeno.

Úzce spolupracujeme se místními školami, kterým jsme poskytli psací potřeby, školní sešity, pomůcky k výtvarné činnosti z darů našich členů i sponzorů. Přespolním žáčkům i jejich rodičům jsme také opravili visutý most přes řeku, který slouží hlavně v nebezpečném období dešťů a slíbili časem i jeho generální opravu. Bystrého pana ředitele místní základní školy v Kamsamba o kterou svědomitě pečuje, ačkoli má mizivé prostředky státní podpory, jsme ujistili o pomoci při výrobě školních...

Ruku v ruce se na tom chceme podílet všichni. Ve stále ještě značně provizorních podmínkách probíhá již tento rok předškolní výchova, podpořena finančními prostředky MBU, a to díky vaší dárcovské štědrosti. Z nich pomáháme hradit část platu učitelky a jedno denní jídlo (slazenou kukuřičnou kaši = swahilsky zvanou „uji“) pro každé dítě.

Na dvoře farnosti - našem prozatímním bydlišti – jsme zahájili odpolední výtvarné kroužky pro domorodé kluky i holčičky. Zájem o ně měli jak místní učitelé základní školy, tak i paní učitelka z předškolního vyučování i řádové sestry diecézního konventu, které nás o tuto podporu, finanční i věcnou, první poprosily.

Letos jsme také věnovali vesnici Mkonko větší pozornost z hlediska výskytu spodních vod a stavby několika budoucích studní, pro které máme připraveno konstrukční řešení pomocí betonových skruží, založených na dosud zjištěné podpovrchové zvodni.

Hledání dalších spodních vod nám umožní lehká souprava pro realizaci předběžných zkušebních vrtů. Za pomoc shůry považujeme zajištění dalších hydrogeologických podkladů pro danou oblast. Bude však zřejmě iluzorní očekávat získání detailních a kompletních podkladů cílové lokality Mbozi West.

I to málo nám ale poslouží k většímu upřesnění při řešení náročného úkolu hledání vody a jejímu zpřístupnění. Rozhodně potřebujeme spolupráci zkušeného hydrogeologa, který získané podklady dovede správně vyhodnotit a zřejmě se nelze vyhnout ani jeho osobní cestě do oblasti plánovaných vrtů.
Opusťme pokušení se domnívat, že na tak náročný cíl stačí dovednosti proutkařů či senzibilů. Určitě nestačí!

Pro ty, kteří usilování Misijní banky ubožáků o rozvoj afrických rodin i jejich potřebu pitné vody cítí stále aktuálně, připomínáme kontaktní možnost, jak se s námi na tomto úkole podílet:


Účet u KB: 19-1621380207/ 0100
Var. s. 777 ; Konst. s. 379

Adresa majitele účtu:
Misijní banka ubožáků
nám. 14. října č.17,
150 00 Praha 5

agapembu@volny.cz ; IČO: 67980015
tel / fax: 257 316 545 ; 723 952 728 ;

Za naše africké přátele všem děkují Pavel & Mirjam Baldínských (MBU)

2003