Klement M. Hofbauer (Erwin Dudel)

U svatého Bena

Polský nuncius Saluzzo pocházel z Neapole a byl osobním přítelem Alfonse z Liguori. Rozhodl, aby se tři redemptoristé odebrali do tehdejších švédských Pomořan, na Stralsund, protože na Bílé Rusi byl v tu dobu kněží dostatek.

Na místo určení se měli vydat až v pozdním jaru, kdy bude příznivější počasí. K cestě však nedošlo. Ve Varšavě existovalo od 17. století bratrstvo sv. Benona, které mělo za cíl podporovat cizozemské cestující, ošetřovat nemocné a starat se o cizozemské děti bez rodičů.

Protože většina cizinců toho druhu byli Němci, bylo vedení tohoto charitativního díla vždy v rukou Němců. Mluvívalo se dokonce přímo o německém bratrstvu sv. Benona. Když Hofbauer přišel do Varšavy, hledali právě pro svůj kostel nějakého kněze. Doslechli se o příchodu tří německých řeholníků a hned se proto obrátili na nuncia, aby je namísto pro Stralsund určil pro bratrstvo u sv. Benona.

Protože i král Stanislav Poniatowski byl věci nakloněn, vymohl Hofbauer, ač nepříliš nadšený, od řádového generála, aby směli zůstat ve Varšavě. Nejdřív zamýšleli zůstat tam jen rok. Ve skutečnosti se tento čas protáhl na dvacet roků a když r. 1808 opouštěli Varšavu, činili tak nedobrovolně a neradi jako oběti pronásledování.

Nuncius i král naslibovali všemožnou pomoc, ten první duchovní, druhý zas hmotnou. Ve skutečnosti se však musel Hofbauer sám se svými společníky starat v největší nouzi o všechno.

K dispozici mu byl kostel sv. Benona ve varšavském Novém Městě. Stál na levém vyvýšeném břehu Visly naproti předměstí Praga a vedle něho byly dva baráky, jeden zděný, druhý dřevěný. V nich nebylo nic kromě jediného stolu a několika stoliček. První noci spali dva příchozí na stole a třetí dřímal na stoličce. Vaření převzal bratr Emanuel, ač se v tom ještě vůbec nevyznal.

Lžíce vyřezal ze dřeva a kuchyňské náčiní si vypůjčil od dobrých lidí, protože Hofbauerova počáteční hotovost byly jen tři tolary. Zpočátku šlo o to, vyčistit aspoň trochu kostel i přístřeší. Nebyla to maličkost. Potom museli shánět nejnutnější inventář a to bylo ještě těžší. Ale Klement byl právě zde ve svém živlu. Vždy dovedl organizovat a učinit z ničeho něco.

To probouzelo jeho síly. Doslova nebe i země byly proto uvedeny do pohybu. Když se vše zdálo z lidského hlediska bezvýchodné, Hofbauer se vrhl na kolena, takže vícekrát jim přišla nečekaná pomoc.

Po stránce duchovní bylo v prvním období práce málo. Němci ve Varšavě, i když byli převážně katolíci, neměli mnoho náboženských zájmů a Poláci zase nechtěli mít nic společného s cizími Němci. Němec znamenalo pro ně Prus a Prusové se roku 1772 spolu s Rusy a Rakušany rozdělili o celou zemi. Německé bohoslužby a německá škola se považovaly za německou propagandu. Na ulicích oběma otcům nadávali luteránů a Němců. Rovněž i katolický klérus se choval odmítavě. Ve městě bydlící biskup (Varšava se stala biskupstvím až r. 1798) dokonce zakázal Němcům založit klášter.

Klement jako by odpor Poláků vůbec neviděl. Věnoval se zcela své úloze. A bylo toho dost, co bylo třeba dělat a pořizovat, ba až příliš mnoho, jak sám píše. Jako první bylo tam třeba zřídit školu pro chudé děti. Brzy jich bylo na dvě stě, německých, polských i ruských, a to různých náboženství. Protože Hofbauer nedostával ve Varšavě žádné peníze, obracel se na své přátele ve Vídni. Byl to především baron Penckler, který mu pomáhal značnými obnosy. Jistě právě on se postaral o učební pomůcky. Po rakouských školních příručkách byla tehdy po celé Evropě velká poptávka, rakouský učební plán byl pro mnohé země směrodatný.

Brzo se ukázalo, že je nutné zřídit sirotčinec pro zvlášť ohrožené děti. Zprvu byly k dispozici jen domy. Protože Hofbauer neměl žádný personál, převzal péči o děti sám. Zpočátku bylo dětí jen dvanáct. "To byla práce!" vyprávěl později často a musel se smát, když podrobně líčil, co všechno dělal. Ale pracoval a ani brvou nehnul, oddán tomuto úkolu jako všemu, co se jevilo být vůlí Boží.

Jeho námaha nezůstala bez úspěchu. Nálada lidí se ponenáhlu měnila.
/…/




"Nepřetržitá misie"

Varšavané pozorovali s radostným zadostiučiněním, co všecko ten cizí otec Hofbauer se svými většinou německými otci už dokázal. Ale nebyly to jen ústavy pro mládež, co Sv. Benona proslavilo a učinilo oblíbeným. Byly to spíš slavné bohoslužby. Takovou bohatost a krásu bohoslužebných slavností město ještě nevidělo. Nám dnes tato plnost bohoslužeb připadá skoro přehnaná, ale to už si mysleli mnozí lidé i tehdy. Papežský nuncius a pozdější kardinál Litta měl pravdu, když psal generálnímu představenému redemptoristů: "Ke své radosti jsem viděl, jak dům nejsvětějšího Vykupitele stále víc rozkvétá... Nával na bohoslužby je velký a u mnohých je patrna náprava mravů, to je dobré ovoce. Snad se někomu zdá, že konají příliš mnoho. Ale vzhledem na velké potřeby této země, kde se jiní málo starají o vinici Páně, není to příliš mnoho."

Z města i z venkova přicházeli věřící i jinověrci k Sv. Benonovi ve stále větším počtu. Ve velké politické a sociální nouzi, jakou trpělo Polsko, vydrancované všemi sousedy, se stal Sv. Beno jakousi národní svatyní a zdrojem útěchy.
Nebyla to jen osobní podnikavost, která Klementa nutila, aby bohoslužby u Sv. Benona stále zveleboval. Měl spoustu spolupracovníků. Jeho stanovisko bylo toto: čím obsažnější a krásnější je bohoslužba, tím víc se rozehřívají srdce pro náboženství a tím důkladnější bude mravní obnova Polska. Bůh žehnal Hofbauerovu dílu. I velké věcné a peněžní dary mu umožnily kdysi tak zanedbaný kostelík povznést na krásnou svatyni /.../.

Po počáteční pochopitelné zdrženlivosti se Varšavanů zmocnilo opravdové opojení a nadšení pro tento kostel. Co všechno dokázal jediný člověk, jakým byl Hofbauer, když nezištně myslel jen na slávu Boží a blaho lidí! On sám a jeho spolubratři chtěli žít víc než skromně. Všechny peníze věnovali pro Boha a chudé. Pro chudé a pro Boha! Za daných okolností bylo samozřejmé, že nejdřív začal pomáhat chudým a pak teprve zkrášloval kostel. Byla to bohoslužba starocírkevního druhu a svou liturgickou rozvinutou nádherou dodávala obřadům jakýsi teplý lidský ráz, který získával srdce.

Poslyšme zprávu pozdějšího Hofbauerova sekretáře ve Vídni, otce Sabelliho. Na jeho výklady se můžeme tím víc spolehnout, že tento otec Sabelli nebyl nijak zvláštním ctitelem otce Hofbauera. Naopak, velmi mu ztěžoval život. Ale přece sám píše: "Po ranním rozjímání, které končilo o páté hodině (v klášteře se vstávalo o čtvrté), byly už zpovědnice obležené, a nepočítáme-li dvě polední hodiny, zpovídalo se bez přestávky až do večera... Každé ráno byly tři mše svaté zpívané a s asistencí. Při první zpíval lid polské kostelní písně, při druhé zpívali pánové z bratrstva svatého Josefa a třetí (latinská - pozn. překl.) byla se slavným hudebním doprovodem. Hudebníci se našli, i když nedostávali žádný zvláštní plat, a z lásky k církvi bývalo jich tolik, že jen housle bývaly obsazeny až 24 muži. Celou mzdou hudebníků byla jen snídaně…
/…/




Friedrich Schlosser

Na Vídeňský kongres přijel vyslanec města Frankfurtu, jazykovědec Friedrich Schlosser. Pocházel ze starousedlické patricijské frankfurtské rodiny a byl vzdáleným příbuzným Goethovým. Tento jemně cítící a i tělesně jemně stavěný muž poznal Hofbauera u Pilata. Právě po dvou měsících vstoupil dne 27. prosince 1814 i se svou manželkou Sofií do katolické církve.

Myšlenka přestupu ho už asi delší dobu zaměstnávala poté, co jeho vroucně milovaný bratr, umělec Christian Schlosser, se roku 1812 studiem Danta stal katolíkem. A tak s ním Hofbauer neměl už mnoho práce. Schlosserova paní píše: "Upřímné a pevné přesvědčení, které se přestupem milovaného bratra tak připravovalo a koncem roku 1814 se známostí s P. Hofbauerem stalo v něm ještě živější, ho podnítilo ke konverzi. Byl si pevně vědom, co činí. Když P. Hofbauer přijal jeho vyznání víry, choval se k nám jako ke svým dětem. Neprožila jsem nikdy šťastnější hodiny, než když jsme po mši svaté u něho snídali/…/. Stávalo se to častěji a tu on, obklopen svými žáky, byl nejveselejší, opravdu jako dětsky se radující otec v domácnosti."

A po padesáti letech psala Sofie Schlosserová krátce před svou smrtí: "Není snad ani možné vylíčit dojem, jakým působil tento bohabojný muž. Základní tón jeho života byla láska k Bohu a k svaté církvi a rovněž touha přivádět duše k Bohu. To mluvilo z celé jeho bytosti, z jeho slov a skutků i z jeho kázání. Ta byla prostá a jednoduchá tak jako on sám, a přece působila neodolatelným dojmem.

Když mluvil o nádheře katolické církve a dodal: `Jen ti ji mohou znát, kdo jsou v ní a mají to štěstí být jejími dětmi', tu se zmocňovala srdce touha být dítětem církve. A tak jsem to i učinila, aniž bych přesně věděla, co mi nabídne, a vstoupila jsem do církve. Jasně jsem cítila, že jen tam najdu uspokojení, jaké mi kalvinismus nikdy nedal... Přejete si můj úsudek o zbožnosti P. Hofbauera?

Ale jak bych si mohla troufat posuzovat muže, jehož celá bytost byla taková, že se na ni nedá použít žádné měřítko? Kdo se k němu přiblížil, musel cítit, že v něm přebývá duše, která je nejen beze vší falše, ale je také zároveň naplněna tak velkolepou láskou, že člověk musí považovat za štěstí přijít s ním do styku a poznat muže, jehož způsob života byl už zde na zemi životem světce."

Po dobu Vídeňského kongresu pracoval Schlosser ve smyslu Hofbauerově proti Wessenbergovu plánu německé národní církve a po kongresu v byl tomto směru činný také ve Frankfurtu. Jeho dům byl středem katolické obnovy. Ve své literární činnosti pokračoval nyní ve službách víry. Zasloužil se především o přebásnění latinských hymnů a duchovní lyriky Západu.

Jeho překlady z angličtiny, francouzštiny, španělštiny, portugalštiny a italštiny tvoří jakýsi protějšek k Herderovým Hlasům národů v písních, anebo k pracím Augusta Wilhelma von Schlegela. Zůstal s Hofbauerem po celý život v písemném spojení. Klement sledoval jeho práce a povzbuzoval ho k stálému tvoření. (...)
/…/




Zachariáš Werner

Nejzajímavější hlava v Hofbauerově okolí byl nepochybně básník Friedrich Ludwig Zacharias Werner, narozený v Královci 1768. Jeho stále churavý otec byl profesorem rétoriky a dějin, racionálně vyrovnaný úředník, osobní přítel svého kolegy Kanta. Když předčasně zemřel, převzala ke škodě dítěte výchovu nervově zatížená a hystericky dráždivá matka. Nábožensky byla pravým opakem manžela, oddaná pietistickému mysticismu. Po těžké chorobě hocha se stala matčina láska bezmeznou. Chlapec vyrůstal rozmazlený, se slabou vůlí, rozkolísaný a rozervaný. /…/ Blouznivá matka mu namluvila, že je povolán stát se prorokem nového lepšího světa, vyššího lidstva.

A vskutku už jako chlapec shromažďoval kolem sebe mladé lidi, s oblibou děvčata, kterým přednášel jako apoštol životní názory. (...) Brzy začal vést nevázaný život, třikrát se oženil a třikrát se rozvedl. Ani studium práva ani úřednické zaměstnání mu nepomohlo k řádnému životu /…/. Potom se vzdal služby a úřadu, aby se uvolnil pro své básnické tvoření, ale pro svou labilitu neuspěl ani v tom. V jeho literární tvorbě ho podporoval zpočátku sám Goethe, ale když později zpozoroval, že se Werner kloní ke katolicismu, nechal ho padnout. (...)

Mnohé cesty vedou do Říma. To, jak se Werner dostal ke konverzi, se čte jako román. Jak milosrdně a moudře vedl Bůh tohoto obtížného a dědičně zatíženého člověka! Jeho život ukazuje jednu z nejútěšnějších vlastností Božích, totiž tu, že Bůh dovede čekat. To svědčí o správnosti Kristových slov: "Kdo hledá, nalezne, kdo klepe, tomu bude otevřeno", anebo, jak to říká Goethe: "Kdo v stálé snaze vytrvá, ten vykoupen být může." O Wernerově umění veršů si můžeme myslet, co chceme. Lze ho nazvat excentrickým anebo dokonce hysterickým, můžeme se mu vysmát anebo se od něho odvrátit, jak to také učinili někteří z Hofbauerova kruhu - ale z tohoto lidského života můžeme vyčíst, co znamenají slova: Bůh je milosrdný.

Goethe nechal Wernera padnout, ale Bůh se ho ujal. Také Hofbauer poznal dobré jádro v celé té chaotické temnotě Wernerovy duše. Hofbauer, který měl tak jemný cit ve věcech čistoty, necítil se od Wernera odpuzován, ba stal se spíš jeho důvěrným otcovským přítelem, vždyť to viděl na Kristu, který se stýkal s celníky, hříšníky a o hříšnici řekl, že se jí mnoho odpouští, protože mnoho miluje.

(...) Zde bylo místo, kde se zcela jinak uzpůsobený Hofbauer přesto cítil co nejhlouběji spojen s Wernerem, takže zde mohlo povstat opravdové skutečné přátelství.

Jako Werner musel bojovat po celý život o čistotu a zakoušel v tom i Boží milosrdenství, což ho činilo pokorným, vděčným a radostným, tak zase Hofbauer zápasil například se svou výbušnou drsností, která mohla zranit každého, kdo ho neznal. Co u Wernera bylo tichým plodem pozdějšího poznání, to Hofbauer poznal zavčas jako svůj životní úkol a heroicky jej uvedl ve skutek. Každý výbuch temperamentu ho činil pokornějším a podněcoval ho velebit Boha, který je milosrdný k hříšníkovi. Tak se stal Hofbauer svatým a tak poznal ve Wernerovi, při vší rozdílnosti charakteru, duchovně příbuzného v Kristu. Je zde jednota Boha milujících v Kristu.

Werner musel jistě kráčet trnitou cestou, dlouhou cestou do Říma. Navenek vedla tato cesta přes lóži, do které Werner vstoupil, protože mu protestantismus a časová filozofie Kanta, ba i Fichteho, dávaly málo. Vůči katolické církvi měl výchovou získané předsudky, její obřady a symboly mu byly jen vítanými symbolickými možnostmi k básnickému tvoření. Že uctíval Pannu Marii víc než jeho jiní bratři ve víře, tehdy, zdá se, neříkalo mnoho: pro mnohé básníky tehdejší doby byla Panna Maria symbolickou postavou nejšlechetnější ženskosti. Nejkrásnější tehdejší mariánská báseň pochází od Schlegelova nekatolického přítele Novalise (Vidím tě v tisíci obrazech). Werner se v nouzi svého srdce ovšem k Panně Marii modlil už dříve, a to nejen tehdy, když se k ní v jedné básni z roku 1797 po ztroskotání prvního manželství úpěnlivě utíkal: "Přiveď mi sesterskou duši, jež čistá jako ty mi věnec z myrty vije." (...)

V církvi nalezl uskutečněno to, co tak dlouho hledal, nové, vyšší lidství, sjednocené v lásce k Bohu a bližnímu. Pro sebe samého doufal a získal přestupem do katolické církve po desetileté trýznivé rozervanosti ve všech životních oblastech konečně pokoj a mír s Bohem a se sebou samým. Stal se zcela novým člověkem, pokojným, cílevědomým, pevným. Ryzost jeho konverze se ukazuje především ve dvojím: že ode dne své konverze, dne 19. dubna 1810, se stal pánem své smyslnosti, a že on, který byl předtím tak zmatený a mlhavý, dospěl k jasně načrtnuté, dogmaticky nepředpojaté, přísně církevní a prosté víře. Poté, co byl roku 1814 vysvěcen na kněze, brával často na kazatelnu katechismus, ukazoval jej a říkal: "Zde to stojí, toho se musíme držet!"

Werner často a bez obalu říkal, že správně katolickým se stal až Hofbauerovým prostřednictvím. Do Vídně a tím k Hofbauerovi přišel v srpnu 1814. Chtěl tam vlastně jen pohovořit s nunciem o některých věcech, týkajících se německé církve a potom cestovat dále do Berlína, přestože jej Prusko poněkud roztrpčilo, neboť mu nevyplácelo žádný důchod. Potom však přece zůstal ve Vídni celých devět roků, až do své smrti. (...)

V jednom z literárních kruhů narazil Werner na Hofbauera. Jeho osobnost ho hned upoutala, zejména když slyšel a pozoroval, jaké náboženské impulzy od Hofbauera vycházejí, šíří se po městě a pak prostřednictvím jeho lidí po celém kraji. Werner si spontánně vyvolil o sedmnáct roků staršího Hofbauera za svého duchovního vůdce. Bylo to osudové rozhodnutí, neboť Hofbauer byl právě ten muž, jakého Werner po své konverzi potřeboval, rádce, vůdce, přítel a otec. I když se Werner svou konverzí v mnohém změnil od základu, zůstával v životě trochu "levý" a bezmocný, smíme-li to tak říci, skoro dítětem.

Hofbauerův poměr k Wernerovi asi nejlépe označíme, když řekneme, že to byl poměr otcovského přítele. Jako u mnohých, ukázalo se i u Wernera, že Hofbauer při vší příležitostné drsnosti byl dětsky dobrý, od základu dobrák. On si mohl tuto drsnost dovolit, protože, ať už to zní jakkoli paradoxně, byla to výrazová forma jeho lásky. Se všemi lidmi si takříkajíc tykal a často tomu bylo tak i ve skutečnosti. A počínal si vždy bezstarostně, jak to přinášel s sebou okamžik. Protože byl dobrý a o jiných dobře smýšlel, nedělal si starosti, co si o něm jiní myslí. Věřil, že o něm budou právě tak loajálně smýšlet jako on o nich.

V tom připomíná papeže Jana XXIII: Bůh je dobrý, svět je dobrý, a tam, kde se svět nezdá být dobrý, tam ho musím dobře milovat. Byl to velmi jednoduchý a vždy vítězný světový názor světla a lásky!

Protože Hofbauer miloval Boha a lidi prostě, viděl lidem a věcem až na dno. Werner instinktivně cítil, že Hofbauer nejhlouběji prohlédl jeho bytost a že jej, i když z mnohých stran vysmívaného a pranýřovaného, posuzuje dobrotivě a že mu důvěřuje.

To, co Werner od Boha už nyní natrvalo očekával, když zvlášť před svou konverzí z vnitřní trýzně a rozervanosti volal k Bohu De profundis - vědomě či nevědomě - to ho potkalo v lidské podobě v Hofbauerovi: ohromná duševní síla, která nedrtila, ale budovala: moc, moudrost a dobrota, to je milosrdenství.

A tak se Werner svěřil člověku Hofbauerovi, jako by se odevzdával Bohu: pokorně, vděčně, poslušně a bezpodmínečně. I když mu Hofbauer řekl občas něco tvrdého, neotřáslo jím to - téměř bychom mohli říci: právě naopak ho to připoutalo ještě pevněji k mistrovi, jako když člověk milující Boha právě v utrpení vyslovuje Bohu svou důvěru.

O všem s ním pohovořil, i o věcech, jaké by jiní snad ze studu zamlčeli a v pýše by to považovali za svou nejvlastnější věc, do které nikomu nic není, ani zpovědníkovi. To se ukázalo, když roku 1818 Hofbauer poslal Wernera na knížecí zámek do Janova v Polsku, aby tam prozkoumal možnosti založení kláštera, které podněcovala a chtěla podporovat hraběcí rodina Choloniewských. (...)

Kde by jiní měli pro Wernera jen úsměv, tam ho Hofbauer bral vážně. Zato mu tu a tam mohl říci i něco tvrdého a trpkého, anebo žádat od něho něco těžšího. Když řekl Werner na kazatelně něco, co podle mínění Hofbauera nebylo správné, musel to nejbližší neděli napravit. O Wernerově "veršotepectví" neměl Hofbauer příliš vysoké mínění a to mu také řekl. Básníkovi to nebylo vždycky zcela vhod. Jednou se pohněval: "To mi ještě nikdo neřekl..." (...)

Hofbauer si cenil Wernera především jako kazatele a často ho zvával ke Sv. Voršile. Exaltovaný přednes Wernerův při kázání tu a tam tlumil, jinak však se domníval, že Werner jako kazatel má právě v době Vídeňského kongresu splnit jisté poslání. Skutečně se Werner stal daleko spíše než Hofbauer na jediný ráz kazatelem Vídně a Hofbauer byl dost nesobecký, aby na to hleděl a dokonce to podporoval.

Když se Werner objevil na kazatelně ve Vídni, byla to senzace. Celý svět chtěl vidět a slyšet tohoto Božího dobrodruha. Před jeho kázáním bývala vždy velká tlačenice a ulice byly přeplněny, když se vyrojily vozy. Bylo třeba přijít hezky zavčas, aby si člověk zajistil místo. Kostely, ve kterých kázal, byly vždy přeplněny a lidé vystupovali dokonce na boční oltáře. Na kázání se dostavil prostý lid i urozené a vlivné osobnosti, jako pruský král, korunní princ z Wiirttemberku, princ August Pruský a jiní.

Byla to v prvé řadě asi lákavá senzace, že to je právě slavný Zachariáš Werner; pak to ale byl i originální způsob, jakým kázal: napodoboval poněkud Abrahama od Sv. Kláry, který sto let před ním kázal ve Vídni, ale Werner přitom zapomínal, že není dobré jednoduše kopírovat jiné. (...)

Začátek byl pro Wernera těžký. Vídeňané poznali Prusa jako cizince a mnozí cizí kongresoví hosté o něm trousili pomluvy, jaké o něm už dvacet let kolovaly po celém Německu od doby, kdy stál ještě ve světle ramp veřejnosti. Byl stále v křížové palbě kritiky, kterou vyvolávala jeho originální bytost. "Bůh mě vždycky vedl tak zvláštním způsobem", řekl kdysi ke konci svého kázání, "že trýzeň byla vždy se mnou a zdání proti mně."

Působily to zvláště dvě skupiny odpůrců. Až na malé výjimky šlo o jeho spolubratry v duchovním úřadě a pak o policii a její zaměstnavatele, vládní úřady. Obě dvě skupiny odpůrců bojovaly proti němu z téhož důvodu, že totiž byl málo osvícenský a příliš katolický. (...)

Prostý lid (…) poznal brzy, koho ve Wernerovi má: Božího muže, který má odvahu katolickou pravdu přednášet v řeči nové doby - a právě to rozčilovalo odpůrce. Vnější teatrálností se věřící nedali klamat a přes všechno barokní balení poznávali pravé jádro: přesvědčení, s jakým Werner - podobně jako Hofbauer - hovořil.

Tento muž věřil v to, co říkal, a lidem imponovalo, že se tak známý básník s tak pověstnou minulostí probil ke zcela jiné víře. (...) A tak to zůstalo až Wernerovy smrti v r. 1823. (...)

Když byl po Hofbauerově smrti r. 1820 řád redemptoristů v Rakousku povolen a ve Vídni dostal kostel Maria Stiegen, P. Maria Na nábřeží, přihlásil se i Werner s mnoha jinými do kláštera. Zdá se, že Hofbauer s ním o případném vstupu nikdy nemluvil. Zřejmě ho nepovažoval za vhodného, to znamená, nedůvěřoval mu, že by se mohl vpravit do pevného pořádku.

Také členové nově založeného kláštera zapřísahali Wernera, aby nevstupoval do kongregace, ale aby bydlel mezi nimi jako jejich přítel. A po jistou dobu tomu tak bylo. Ale žádné prosby nepomáhaly, Werner trval na tom, že se chce stát redemptoristou. Začal noviciát, ale stalo se, co se dalo předvídat. Sám poznal, že to nejde a po několika týdnech vystoupil (...)

Zanedlouho po svém vystoupení Werner onemocněl a zemřel po deseti dnech dne 17. ledna 1823, kněžsky činný až do posledního okamžiku, jak sám píše: "Ušlechtilému bojovníku se sluší, aby zemřel na bojišti." V jedné zprávě o jeho smrti stojí: "Vznešení i nízcí, jemně vzdělaní i lidé z nižších tříd se k němu tiskli a vděčně mu líbali ruce, ale nejen tímto chováním, ale i hlasitě a otevřeně přede všemi vyznávali, že se skrze něho znova dostali na cestu spásy a k poznání pravdy."

Joseph von Eichendorff k tomu poznamenal: "To je ohnivý náhrobní nápis, který by mu nejeden básník mohl v poslední hodině závidět."



Se svolením převzato z knihy Erwina Dudela "Klement Maria Hofbauer", kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.