Navigace: Tematické texty C CírkevDelší texty Kontext a význam deklarace Dominus Iesus (Joseph Ratzinger)
Kontext a význam deklarace Dominus Iesus (Joseph Ratzinger)
Příspěvek kardinála prefekta Josepha Ratzingera u příležitosti vydání deklarace Dominus Iesus v tiskovém středisku Svatého Stolce
Mým úmyslem je omezit se na krátký popis kontextu a významu Deklarace Dominus Iesus, zatímco následující příspěvky osvětlí doktrinální hodnotu a autoritu Dokumentu a jeho specifické obsahy jak kristologické tak ekleziologické.
1. V současné živé diskusi o vztahu mezi křesťanstvím a ostatními náboženstvími vystupuje stále více do popředí názor, že všechna náboženství jsou pro ty, kdo je následují, stejně hodnotnými cestami spásy. Jedná se o přesvědčení rozšířené již nejen v teologických kruzích, ale také ve stále širších oblastech všeobecného katolického mínění, ale nejen tam. Jde zvláště o oblasti, které jsou pod vyšším vlivem kulturní orientace jaká dominuje na západě, kterou je možno beze strachu o omyl definovat jedním slovem: relativismus.
Takzvaná teologie náboženského pluralismu se postupně upevňovala od 50. let 20. stol., ale pouze dnes dosáhla velikého významu v křesťanském vědomí. Její konfigurace jsou přirozeně velmi rozdílné a nebylo by spravedlivé chtít zahrnout všechny teologické pozice, které se odvolávají na teologii náboženského pluralismu, do jednoho stejného systému. Deklarace si však ani neklade za úkol popisovat základní rysy takovýchto teologických tendencí a ani je nechce uzavřít do jediné formulace. Tento Dokument chce spíše označit některé předpoklady, a to přirozenosti jak filosofické tak teologické, které se nacházejí v základech dnes rozšířených rozličných teologií náboženského pluralismu. Jde o přesvědčení o celkové nepochopitelnosti a nevyjádřitelnosti Boží pravdy; relativistický postoj ve vztazích k pravdě, pro který to, co je pravdivé pro některé, nemůže být pravdivé pro jiné; radikální protiklad mezi západní logickou mentalitou a symbolickou mentalitou východu; vyhrocený subjektivismus těch, kdo chápou rozum jako jediný pramen poznání; metafyzické vyprázdnění tajemství vtělení; eklektismus, který v teologické reflexi přijímá kategorie pocházející z odlišných filosofických a náboženských systémů, aniž by dbal jak na jejich vnitřní koherenci tak na jejich neslučitelnost s křesťanskou vírou; tendence interpretovat texty Písma mimo Tradici a učitelský úřad Církve (srov. č. 4).
Jaký je základní důsledek tohoto způsobu myšlení a cítění ve vztahu ke středu a k jádru křesťanské víry? Je to podstatné odmítnutí ztotožnění jedinečné historické postavy, Ježíše z Nazareta, se samotnou skutečností Boží, s živým Bohem. To, co je Absolutní, nebo Ten, který je Absolutní, nemůže být nikdy manifestovaný v dějinách v nějakém plném a konečném zjevení. V dějinách máme pouze modely, ideální postavy, které nás odkazují na Zcela Jiného, kterého však nemůžeme jako takového zachytit v dějinách. Někteří umírnění teologové vyznávají, že Ježíš Kristus je pravým Bohem a pravým člověkem, ale soudí, že kvůli omezenosti Ježíšovy lidské přirozenosti v něm zjevení Boží nemůže být chápáno jako kompletní a konečné, nýbrž že vždy musí být chápáno ve vztahu k jiným možným Božím zjevením, jak se projevují v náboženských genech lidstva a v zakladatelích světových náboženství. Takto se, objektivně řečeno, zavádí mylný názor, že světová náboženství doplňují křesťanské zjevení. Je jasné, že takovýmto způsobem ani Církev, dogma a svátosti nemohou mít hodnotu absolutní nutnosti. Připisovat těmto konečným prostředkům absolutní charakter a nechápat je spíše jako nástroj pro skutečné setkání s Boží pravdou, univerzálně platnou, by znamenalo umístit na absolutním stupni to, co je partikulární, a překroutit nekonečnou skutečnost Boha Zcela Jiného.
Usuzovat na základě takovýchto názorů na to, že je zde nějaká univerzální pravda, zavazující a platná v samotných dějinách, která se naplňuje v osobě Ježíše Krista a je vírou předána Církvi, je vnímáno jako jakýsi druh fundamentalismu, který je atentátem proti modernímu duchu a představuje hrozbu proti toleranci a svobodě. Samotný pojem dialogu přijímá zcela odlišný význam od toho, jak ho chápal 2. vatikánský koncil. Dialog, nebo lépe, ideologie dialogu, nahrazuje misie a požadavek výzvy k obrácení: dialog již není cestou k odhalení pravdy, procesem, kterým se druhému rozevírá skrytá hlubina toho, co on zakusil ve své náboženské zkušenosti, ale co očekává naplnění a očištění v setkání s konečným a kompletním Božím zjevením v Ježíši Kristu. Dialog v nových ideologických pojetích, které naneštěstí pronikly také dovnitř katolického světa a do určitých teologických a kulturních oblastí, je naopak podstatou relativistického "dogmatu" a je protikladem "obrácení" a "misiím". V relativistickém myšlení znamená dialog to, že se klade na stejnou úroveň vlastní pozice nebo vlastní víra a přesvědčení druhých, takže se všechno redukuje na diskusi mezi pozicemi v podstatě stejnými a proto vzájemně relativními. Účelem takovéhoto dialogu je nanejvýš dosažení co nejlepší spolupráce a integrace mezi odlišnými náboženskými pojetími.
Rozpad kristologie a následkem toho i ekleziologie, která je s ní nerozlučitelně spojena, se tak stává logickým závěrem filosofie relativismu, jež se paradoxně nachází jak v základech post-metafyzického myšlení Západu tak v negativní teologii Asie. Výsledkem je, že postava Ježíše Krista ztrácí svůj charakter spásné jedinečnosti a univerzálnosti. Skutečnost, že se relativismus ukazuje jako znak setkání s kulturami, jako pravá filosofie lidstva, schopná zajistit toleranci a demokracii, vede k následné marginalizaci toho, kdo umíněně setrvává v obraně křesťanské identity a jejího požadavku šíření jako univerzální a spásné pravdy Ježíše Krista. Kritika požadavku absolutnosti a konečnosti zjevení Ježíše Krista, vyžadovaného křesťanskou vírou, se spojuje s falešným pojetím tolerance. Princip tolerance jako vyjádření respektu svobodě svědomí, myšlení a náboženství, jak ho bránil a podporoval 2. vatikánský koncil, a jak ho opětovně předložila samotná Deklarace, je základní etickou pozicí, jež je přítomna v samotné esenci křesťanského vyznání víry, neboť bere vážně svobodu rozhodování víry. Tímto principem tolerance a respektu vůči svobodě je však dnes manipulováno a je nepatřičně překračován, když se tento princip rozšiřuje na oceňování obsahů, jako by všechny obsahy rozličných náboženství a také nenáboženských pojetí života mohly být kladeny na stejnou úroveň a jako by již neexistovala žádná objektivní a univerzální pravda, jelikož Bůh či Absolutno se zjevuje pod nespočetnými jmény, ale všechna jména jsou pravdivá. Tato falešná idea tolerance je spojena se ztrátou a se zřeknutím se otázky po pravdě, jež je dnes mnohými vnímána jako otázka bez významu a druhotného rangu. Odhaluje se tak intelektuální slabost přítomné kultury: začíná-li chybět otázka po pravdě, podstata náboženství se již neodlišuje od jeho "nepodstatnosti", víra se neodlišuje od pověry, zkušenost od iluze. A nakonec, bez jakéhokoli vážného nároku na pravdu, se také oceňování ostatních náboženství stává absurdním a protikladným, neboť nemáme kritérium pro určení toho, co je v nějakém náboženství pozitivní a co je nutno odlišit od toho, co je v něm negativní nebo plodem pověry či podvodu.
2. S tímto úmyslem se Deklarace vrací k učení Jana Pavla II. v encyklice Redemptoris missio: "To, co Duch Svatý působí v srdcích lidí a v dějinách národů, v kulturách a v náboženstvích, přijímá roli přípravy na evangelium" (RM 29).
Tento text se výslovně vztahuje na působení ducha Svatého nejen "v srdcích lidí", ale také "v náboženstvích". Kontext však klade toto působení Ducha Svatého dovnitř Kristova tajemství, z něhož nemůže být nikdy vyňato. Náboženství jsou dále přiřazena k dějinám a ke kulturám národů, kde smíšenost dobra a zla nemůže být nikdy zpochybňována. Jako přípravu na evangelium je tedy nutno chápat nikoli všechno to, co se v náboženstvích nachází, nýbrž pouze to, co v nich "Duch Svatý působí". Z toho vyplývá důležitá věc: cesta ke spáse je dobrem přítomným v náboženstvích jako dílo Ducha Kristova a nejsou to tedy ona náboženství jako taková. To je potvrzeno samotným učením koncilu, když se mluví o semenech pravdy a dobra, jež jsou přítomna v ostatních náboženstvích a kulturách. Tato nauka je vyjádřena v koncilové deklaraci Nostra Aetate: "Církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravid-la a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece nezřídka odráží paprsek Pravdy, která osvěcuje všechny lidi" (NA 2). Všechno to, co pravdivého a dobrého existuje v náboženstvích, se nesmí ztratit, ale naopak musí být uznáno a ohodnoceno. Dobro a pravda, kdekoli se nacházejí, pocházejí od Otce a jsou dílem Ducha Svatého. Semena Logosu jsou rozeseta všude. Nesmíme však zavírat oči před omyly a podvody, jež jsou také v náboženstvích přítomny. Samotná dogmatická konstituce 2. vatikánského koncilu Lumen gentium tvrdí: "Velmi často lidé, oklamáni Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a sloužili raději tvorům než stvořiteli" (LG 16).
Je pochopitelné, že ve světě, ve kterém se roste stále více společně, se také náboženství a kultury setkávají. To však nevede pouze k vnějšímu přiblížení se lidí odlišných náboženství, nýbrž také k růstu zájmu o neznámé náboženské světy. V tomto smyslu, když jde o vzájemné poznání, je legitimní mluvit o vzájemném obohacení. To však nemá nic společného s tím , aby ze strany křesťanské víry byl opuštěn nárok na to, že přijala v Kristu od Boha dar plného a konečného zjevení tajemství spásy. Je nutno se vyhnout mentalitě indiferentismu, která je ovlivněna náboženským relativismem a jež vede k úsudku, že "jedno náboženství je jako druhé" (RM 36).
Úcta a respekt k náboženstvím světa jakož i ke kulturám, které přinesly objektivní obohacení podpory lidské důstojnosti a rozvoj civilizace, neumenšuje originalitu a jedinečnost zjevení Ježíše Krista a žádným způsobem neomezuje misionářský úkol Církve: "Církev zvěstuje a je zavázána neustále zvěstovat Krista, který je cesta, pravda a život (Jan 14,16) v němž lidé nalézají plnost náboženského života a v němž Bůh se sebou všechno smířil" (NA 2). Tato jednoduchá slova zároveň označují motiv přesvědčení, jež soudí, že plnost, univerzalita a naplnění zjevení Božího jsou přítomny pouze v křesťanské víře. Takovýto motiv netkví v domýšlivém upřednostňování a souhlasu členů Církve, a ještě méně v historických výsledcích, jež Církev dosáhla během svého pozemského putování, nýbrž spočívá v tajemství Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka přítomného v Církvi. Požadavek spásné jednoty a univerzality křesťanství pochází ve své podstatě z tajemství Ježíše Krista, který je dále přítomný v Církvi, svém Těle a své Snoubence. Církev se proto cítí ve své podstatě zavázána k evangelizaci národů. Také v současném kontextu, který je charakterizován pluralitou náboženství a požadavkem svobody rozhodování a svobody myšlení, si je Církev vědoma toho, že je povolána "ke spáse a k obnově všeho stvoření, aby všechno bylo přivedeno ke Kristu jako pod jedinou Hlavu (ricapitolatio) a lidé aby tak v něm vytvořili jednu jedinou rodinu a jeden jediný národ" (Ad gentes 1).
Deklarace tak znovu potvrzuje pravdu, kterou víra Církve vždy věřila a zachovávala vůči těmto argumentům, a ochraňuje dále věřící před omyly nebo před nejasnými interpretacemi v současné době rozšířenými. Deklarace Dominus Iesus, která je vydána Kongregací pro nauku víry, je schválena a potvrzena certa scientia a apostolica sua auctoritate samotného svatého Otce a má dvojí úkol: na jedné straně se představuje jako další a obnovené svědectví autority, jež má ukázat světu "zář slavného Kristova evangelia" (2 Kor 4,4); na druhé straně označuje naukový základ, jehož se nelze zříci, který je závazný pro všechny věřící, a který musí vést, inspirovat a orientovat jak teologickou reflexi tak pastorální a misionářskou činnost všech katolických komunit rozšířených po světě.
Převzato se svolením vydavatele z Mezinárodní katolické revue Communio 3-4/4. ročník 2000
Vydalo nakladatelství Trinitas