Křesťan mezi démony a kulturou /Karl Rahner/

(Lk 11,14-18)

Vyháněl zlého ducha z němého člověka. Když zlý duch vyšel, němý pormluvil. Zástupy žasly, ale někteří z nich řekli: 'Vyhání zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, vůdce zlých duchů!' Jiní ho pokoušeli a žádali od něho znamení z nebe. On však znal jejich myšlenky, a proto jim řekl: 'Každé království proti sobě rozdvojené zpustne a dům na něm padne. Je-li tedy i satan v sobě rozdvojen, jak obstojí jeho království? Říkáte totiž, že vyháním zlé duchy s pomocí Belzebuba.'"

V dnešním evangeliu vyhání Ježíš zlého ducha a tím i uzdravuje z nemoci člověka, který byl němý. Ježíš chápe toto uzdravení z nemoci, která pochází z vlivu zlého ducha, jako znamení toho, že je tu přítomno království Boží, království, které nesmí být rozdělováno; království, jež je v diametrálním rozdílu oproti všemu ďábelskému, všemu démonickému z podsvětí. Ježíš tedy vidí, že věci, které se odehrávají na této zemi, věci, jež - jako zdraví - dokonce patří k pozemskému blahu, podléhají na jedné straně démonickým vlivům; na druhé straně v tom dobrém, v tom správném na nich v této zdánlivě tak pozemké dimenzi spatřuje znamení, že nadešlo království Boží, království věčnosti. Má to tedy zřejmě něco společného s našimi otázkami.

Můžeme zcela jednoduše říci: Již z tohoto evangelia, které vůbec nemá v úmyslu rozvíjet kulturně-politické zásady, vyplývá zaprvé to, že člověk a křesťan má kulturní poslání. Kultura je zde chápána v nejširším smyslu. Rozumí se jí veškerý život na této zemi důstojný člověka, všechno, k čemu člověk objevuje ze svého ducha a přirozených schopností dispozice ve svých dějinách, ve své konkrétní situaci. Všude tam, kde člověk činí svůj život bohatší a smysluplnější, kde vytváří díla ducha, vědy, umění, poezie, tedy všude tam, kde dává tomuto pozemskému bytí pečeť svého ducha a kde rozvíjí svou vlastní bytost, tam existuje kultura, a k tomu má člověk od Boha povolání. A - jak to vidíme již ze zcela nahodilé zmínky dnešního evangelia - nikoliv jen proto, že obdržel od Boha vlastnosti k rozvíjení kultury, ale zjevně i proto, že je křesťan. Křesťan je nesporně člověk věčnosti, křesťan je člověk pravdy, která přichází shůry, křesťan je člověk, který slyší slovo živého Boha mimo veškerý svět, a přesto není křesťan pouze ten, kdo se modlí: "Přijď království tvé!" "Nechť pomine tento svět!" Není to jen člověk, který očekává věčnost a který považuje všechno pozemské za předběžné a přechodné. Je také jako křesťan člověkem, který je poslán na tento svět, aby plnil pozemský příkaz svého Stvořitele a Pána, stvořitele nebe a země. A proč? Aby se skrze všechno to, co je dobré a zdárné, účelné a upřímné, jasné, ovládnuté, velkolepé a krásné na této zemi, co je zdravé a co se prosazuje proti všem silám temnoty, aby se skrze to všechno také ohlašoval příchod království Božího.

Tato pozemská kultura jistě sama není Božím královstvím, je však něčím jako znamením, zaslíbením, druhem svátostného znamení, že Bůh tento svět miluje, že jej nenechává propadnout do démonického chaosu. Je znamením, že svět - přestože je hříšný - přece Bůh miluje v jeho vlastních, pozemských, od něho stvořených strukturách, že jej Bůh ochraňuje a stále ještě nechává být, stále ještě obepíná láskou své stvořitelské vůle, a proto také chce, aby tento svět, tyto dějiny, tato kultura, tato duchovní tvorba člověka existovala. Bůh sám se svým věčným královstvím ještě stále přichází do temnot, aby se staly světlem, neboť víme na základě víry, že to definitivně uzdravené, to čisté, opravdové a dozrálé, opravdová kultura, definitivně pravdivá humanita existuje pouze z milosti Kristovy, z probodeného srdce Vykupitele. Právě proto však všude, kde tato kultura opravdu odpovídá vůli a stvořitelskému záměru Božímu, ukazuje zde více než jen sama sebe. Ukazuje se tu Boží milost v uzdraveném lidství této země. Proto také má křesťan vždy i určité kulturní poslání.

To druhé, co můžeme z této náhodné zmínky evangelia, je, že tento pozemský svět je rozdvojen. Netvoří ho jen to, co bylo Bohem stvořeno, co se snad ještě zcela nepropracovalo ke svému pozemskému naplnění.Tento svět, v němž se má uskutečňovat kultura, humanita, lidskost a Boží poslání tvořit, je svět, ve kterém existuje zlé, démonické a temné. Proto je člověk při vší své kulturní tvorbě, při všech svých pozemských výkonech a možnostech, při všem tom, co existuje v poezii, umění, vědě, filozofii stále tím, kdo to může - ošálen duchem temnoty - dělat špatně. Je v pokušení vytvářet v podstatě démonickou kulturu. Proto je třeba z takové kultury, z takové pozemské lidské tvorby stále znovu vymýtat zlé duchy a zbavovat ji démonické povahy.

Není to tak samozřejmé, jak se nám zdá. Jsme zde ve velkém nebezpečí omylu. Do určité míry se domníváme, že to démonické, to svádějící do temné propasti se uskutečňuje jen tehdy, když hřešíme proti předpisům zpovědního zrcadla, proti tomu, co se přímo vytýká v Desateru. A když se proti těmto věcem neprohřešujeme, pak si myslíme, že je všechno v pořádku. Mohli by se ale pak z nás stát lidé, kteří sebou nechají zmítat, kteří přijímají jako samozřejmost "kulturu", jež je v zásadě démonizována mocnostmi sprostoty, pouhým luxusem, divokou, nesmyslnou, nezformovanou a neposvěcenou sexualitou, démony nezřízené ziskuchtivosti, pýchy a jakéhosi "zabarikádování" se pouze v pozemských věcech - všechno to může existovat. Můžeme se domnívat, že protože je něco samozřejmostí, protože je to tak všude, protože to tak dělají všichni, tak je to správné a v pořádku. Můžeme si myslet, že protože se tyto zdémonizované věci vyskytují všude, tak je to tedy v pořádku; a protože je to všude, bylo by to správné a i pro nás vhodné. A můžeme se i domnívat, když se proti tomu bráníme, že se bráníme ve jménu tzv. starého dobra, a přitom bychom jen chtěli konzervovat včerejší zlo proti zlu, pozemskému a pouze světskému dnešnímu.

My křesťané to nemáme lehké, nemůžeme prostě při plnění svého kulturního poslání jen přitakávat všemu, co je právě dnes v módě, a nemůžeme se také jednoduše odvolávat na to včerejší, protože i zde vyvstává otázka, jak se to má při rozlišování duchů posuzovat. A tak to nemá křesťan nemá v tomto pozemském poslání, v tomto svém vyslání do světa, do života v dějinách vůbec snadné. Musí rozlišovat duchy. Musí mít odvahu k tomu novému i starému, a podle toho říkat ano nebo ne, musí sám rozvíjet křesťanskou kulturu, která je skutečně kulturou dnešního času - a ten je také stále časem Božím -, a přesto je kulturou křesťanskou, zbavenou démonů, z které je vyhnán zlý duch. Jen když má křesťan k tomu odvahu, světlo a sílu shůry, může naplňovat své poslání. A pak to ještě vždycky bude tak, že křesťanský kvas bude přidáván do masy tohoto světa, kde ho vždy čeká ten osud, že nebude nikdy uskutečněn v celé čistotě, světle a lesku. Vždycky bude platit, že jsme služebníci, kteří musí nést vedro a tíhu dne a přitom nikdy nenaplní beze zbytku své poslání. Nikdy nedokážeme úplně naplnit to, k čemu jsme posláni, neboť stále platí, že tato kultura, k níž máme poslání a pověření, kterou nám bylo přikázáno křesťansky orientovat a kterou máme stále očišťovat od moci temnoty a zla, zůstává kulturou, která bude završena až v království Božím. Jestli jsme předtím něčeho schopni, tak jen tu a tam s pomocí Boží vytvořit znamení, že v tomto světě temnoty nadchází - v tom, co je světlé a neporušené, zdravé a pravdivé - Boží království.