Kristologický obsah Dominus Iesus (Angelo Amato)

Představení deklarace Dominus Iesus Kongregace pro nauku víry Kristologický obsah

Don Angelo Amato SDB

Z kristologického hlediska jde v podstatě o tři doktrinální aspekty, které deklarace Dominus Iesus chce zdůraznit, aby se postavila proti mylným či nejasným interpretacím centrální události křesťanského zjevení. V těchto třech aspektech jde o význam a o univerzální hodnotu tajemství vtělení:

1. Plnost a definitivnost Ježíšova zjevení (č. 5-8);
2. Jednota řádu spásy vtěleného Slova a Ducha Svatého (č. 9-12);
3. Jedinečnost a všeobecnost spásného tajemství Ježíše Krista (13-16).





1. Plnost a definitivnost Ježíšova zjevení

Znovupotvrzení plnosti a definitivnosti křesťanského zjevení je postaveno proti tezi o omezeném, neúplném a nedokonalém charakteru zjevení Ježíše Krista, které je tak chápáno jako komplementární ke zjevením obsaženým v jiných náboženstvích. Základem tohoto mylného tvrzení je fakt, že plná a kompletní pravda o Bohu nemůže být monopolem žádného historického náboženství. Žádné náboženství, a tedy ani křesťanství, nemůže adekvátně vyjádřit úplně celé tajemství Boží.

Tato pozice je odmítnuta jako protikladná víře Církve. Ježíš, jako Slovo Otce, je "cesta, pravda a život" (Jan 14,6). A je to on, kdo zjevuje plnost Božího tajemství: "Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který je v lůně Otce, ten ho zjevil" (Jan 1,18). Správně Deklarace odhaluje, že pramenem plnosti a univerzality křesťanského zjevení je Božská osoba vtěleného Slova: "Pravda o Bohu není zrušena nebo redukována jen proto, že je řečena lidským jazykem. Zůstává naopak jediná, plná a kompletní, protože tím, kdo mluví a jedná, je vtělený Boží Syn" (č. 6). Důsledkem toho je, že křesťanské zjevení dovršuje každé jiné spásné Boží zjevení lidstvu.

V tomto kontextu předkládá Deklarace dvě objasnění. Především je to rozlišení mezi teologální vírou a vírou v širším smyslu slova. Pravdě křesťanského zjevení se odpovídá poslušností víry, která je teologální [božskou] ctností a která zahrnuje svobodný a osobní souhlas s celou pravdou, kterou Bůh zjevil. Je-li teologální víra přijetím pravdy zjevené trojjediným Bohem, víra v širším slova smyslu je naopak náboženskou zkušeností, která ještě hledá absolutní pravdu a neobsahuje tedy souhlas vůči zjevujícímu se Bohu (č. 7).

Druhé objasnění se týká hypotézy ohledně inspirované hodnoty posvátných textů jiných náboženství. Zde je zdůrazněno, že tradice Církve zachovává označení inspirovaných textů pouze kanonickým knihám Starého a Nového zákona, jako inspirovaných Duchem Svatým (č. 8). Přesto je uznáno duchovní bohatství národů, byť s nedostatky, mezerami a chybami. Důsledkem toho "posvátné knihy jiných náboženství, jež skutečně vyživují a vedou existenci jejich následovníků, dostávají ony prvky dobra a milosti, které jsou v nich přítomné z tajemství Kristova" (č. 8).





2. Jednota řádu spásy vtěleného Slova a Ducha Svatého

Vzhledem k jednotě spásné ekonomie Slova se Deklarace chce postavit proti třem tezím, jež se snaží, s úmyslem teologicky založit náboženský pluralismus, relativizovat a umenšit originalitu mystéria Kristova.

První teze chápe Ježíše z Nazareta jako jedno z mnoha historicko-spásných vtělení věčného Slova, které zjevuje božství v míře nikoli výjímečné, nýbrž komplementární k jiným historickým postavám. Proti této hypotézi je zdůrazněna jednota mezi věčným Slovem a Ježíšem z Nazareta. Pouze Ježíš je Synem Otce. Je tedy v protikladu ke křesťanské víře vnášet jakékoli rozdělení mezi Slovem a Ježíšem Kristem: Ježíš je vtěleným Slovem, jednou a nedělitelnou osobou a stal se člověkem pro spásu všech (č. 10).

Druhá mylná teze, která vyplývá z první, rozlišuje uvnitř ekonomie tajemství Slova. Z toho důvodu by vznikla dvojí spásná ekonomie, ekonomie věčného Slova, odlišná od ekonomie Slova vtěleného: "První by měla větší univerzální hodnotu vzhledem ke druhé, jež by byla omezena pouze na křesťany, přestože by v ní byla přítomnost Boží plnější" (č. 9). Deklarace odmítá takovéto rozlišení a stvrzuje víru Církve v jedinost spásné ekonomie chtěné trojjediným Bohem "u jehož pramene a v jehož středu se nachází tajemství vtělení Slova, prostředníka Boží milosti v plánu stvoření a vykoupení" (č. 11). Ježíš Kristus, Syn Boží učiněný člověkem, je jediným prostředníkem a vykupitelem celého lidstva: jsou-li elementy spásy a milosti mimo křesťanství, tak mají svůj pramen a střed v tajemství vtělení Slova.

Třetí mylná teze naopak odděluje ekonomii Ducha Svatého od ekonomie vtěleného Slova: ta první by měla mít univerzálnější charakter než druhá. Deklarace odmítá také tuto hypotézu jako protiklad ke katolické víře. Vtělení Slova je totiž spásnou trojičnou událostí: "Tajemství Ježíše, vtěleného Slova, je místem přítomnosti Ducha Svatého a principem jeho vylití na lidstvo nejen v mesiánských dobách, ale také v dobách předcházejících jeho historickému příchodu" (č. 12). Kristovo tajemství je intimně spojeno s tajemstvím Ducha Svatého, pročež spásná činnost Ježíše Krista s jeho Duchem a skrze Ducha se rozšiřuje za viditelné hranice Církve na celé lidstvo. Existuje jedna jediná Boží trojičná ekonomie, která se rozšiřuje na celé lidstvo, a proto "lidé nemohou vstoupit ve společenství s Bohem jinak než skrze Krista, pod působením Ducha Svatého" (č. 12).





3. Jedinečnost a všeobecnost spásného tajemství Ježíše Krista

Na závěr, proti tezi, jež neguje spásnou jedinečnost a univerzalitu tajemství Krista, Deklarace zdůrazňuje, že "se musí pevně věřit, jako trvalá danost víry Církve, v pravdu Ježíše Krista, Syna Božího, jediného Pána a spasitele, který svou událostí vtělení, smrti a vzkříšení dokončil dějiny spásy, které v něm mají svou plnost a střed" (č. 13). Po shromáždění četných citací biblických a citací učitelského úřadu je řečeno, že "univerzální spásná vůle trojjediného Boha je nabídnuta a dokončena jednou pro vždy v tajemství vtělení, smrti a vzkříšení Syna Božího" (č. 14).

Na návrhy o vyloučení teologických termínů jako jedinečnost, všeobecnost a absolutnost, které údajně kladou přílišný důraz na význam a hodnotu spásné Ježíšovy události, odpovídá Deklarace v tomto kontextu upřesněním, že takovýto jazyk chce zůstat věrný zjeveným pravdám. Používání těchto termínů je nutné. Církev od počátku věřila v Ježíše Krista, jednorozeného Syna Otce, který svým vtělením daroval lidstvu pravdu zjevení a svůj božský život (č. 15).

Tím, že Deklarace znovu předkládá tyto kristologické nauky, chtěla především zdůraznit pevný postoj víry Církve vůči dvojznačným a mylným hypotézám. Na druhém místě chtěla pozvat k dalšímu a hlubšímu zkoumání významu figur a pozitivních elementů v jiných náboženstvích. Jestliže "jediné prostřednictví Vykupitele nevylučuje, nýbrž vyvolává rozličnou spolupráci tvorů" (LG 62), tak ještě zbývá "prohloubit obsah tohoto sdíleného prostřednictví, jež musí zůstat normované principem jediného prostřednictví Kristova" (č. 14).

Teologická diskuse tedy zůstává otevřená. Byly uzavřeny pouze cesty, které vedly do slepých uliček.



(Communio 3-4/2000) Převzato se svolením vydavatele.

Vydalo nakladatelství Trinitas