Lectio divina, 2. neděle adventní cyklus A

Kapitola z knihy: Lectio divina
Vydalo: Karmelitánské nakladatelství





Lectio


1. čtení: Iz 11,1-10

Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem. Má zálibu v bázni před Hospodinem. Nebude soudit podle zdání očí, nebude rozhodovat podle doslechu, ale podle spravedlnosti bude soudit chudé a podle práva se bude rozhodovat pro pokorné v zemi. Bude bít zemi holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů. Spravedlnost bude provazem jeho beder a věrnost bude pásem jeho ledví. Vlk bude přebývat s beránkem, levhart si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malý chlapec je bude vodit. Pást se bude kráva s medvědicí, jejich mláďata ulehnou spolu, lev bude žrát jako býk plevy. Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada. Nikdo nebude škodit ani zabíjet na celé mé svaté hoře, protože poznání Hospodina naplní zemi, tak jako vody pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům; pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.


Izaiáš nám představuje obraz (ještě více vynikne, pokud jej začleníme do kontextu předcházejícího textu) nové ratolesti, který raší ze suchého kmene. Prorok oznamuje, že ze severu přijde nepřítel a všechno zničí; dokonce z lesů nezbude víc než pár holých pahýlů (rov. Iz 10,33-34). V této katastrofické vizi se z nenadání na jednom kmeni objevuje nový výhonek, znamení obnoveného života a zjevení toho, že Bůh nezapomněl na sliby dané předkům. Skrze tuto ratolest se po mnoha zkouškách a nevěrnostech opět ujme vlády Davidův rod. Prorok zvěstuje příchod spravedlivého krále, který se zcela zasvětí službě Bohu. Jeho záměry budou spravedlivé a bude mít sílu je též uskutečnit (v. 3-4). Skutečnost, že se jedná o “výhonek”, připomíná, že moc tohoto krále se nebude zakládat na politicky a vojensky silném králi Davidovi, ale na mladičkém pasáčkovi ovcí Davidovi, kterého jako nejnepatrnějšího z jeho bratří Samuel pomazal, neboť si ho vyvolil Bůh. Bůh chce totiž začít znovu od začátku. A Nový zákon dosvědčuje, že Bůh skutečně začal od betlémského dítěte a nazaretského tesaře. Kdo by řekl, že to udělá právě tímto způsobem?

Čtení pak popisuje vybavení ‚výhonku Jesseova‘: v podstatě se říká, že bude natrvalo vybaven Božím Duchem a jeho dary – moudrostí, rozumem, radou, sílou, poznáním a bázní před Hospodinem. Duch mu nebude darován pouze na nějakou omezenou dobu, jako tomu bylo u ‚soudců‘, dávných vůdců Izraele, ale bude nad Božím vyvoleným spočívat neustále. V plnosti Ducha svatého bude usilovat o spravedlnost a ujme se chudých; tak vrátí celému světu naději obnoveného pozemského ráje, v němž nebude útlak a násilí (v. 5-8).
Vrcholem proroctví je zaslíbení, že dar moudrosti bude vylit na celý svět. Ráj se bude moci stát skutečností a už nyní je předznamenán na této zemi, pokud “poznání Hospodina naplní zemi” (v. 9); v okamžiku, kdy lidstvo niterně pozná Boha, se totiž změní tvář celé země.





2. čtení: Řím 15,4-9

(Bratři!) Všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději. Bůh, (zdroj) vytrvalosti a povzbuzení, kéž vám dá, abyste v souladu stejně smýšleli podle vůle Krista Ježíše. Tak budete moci svorně a jedněmi ústy oslavovat Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista. Přijímejte proto jeden druhého do svého společenství, jako i Kristus přijal vás - k oslavě Boží. Tím chci totiž říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby se prokázalo, že Bůh je věrný, aby tím byla stvrzena zaslíbení daná praotcům; ale také proto, aby pohané oslavovali Boha, že jim prokázal milosrdenství, jak je psáno: "Proto tě budu velebit mezi pohany, tvému jménu budu zpívat chválu."


Slova svatého Pavla se nesou ve znamení vzájemného přijetí (v. 7) a obracejí se ke křesťanům pocházejícím z pohanství. Pavel je učí stejnému vzájemnému přijetí, jaké je běžné u křesťanů židovského původu. Hovoří proto o společenství, v němž spolu žijí ‚silní‘ i ‚slabí‘ ve víře, a upozorňuje, že každý křesťan musí být naprosto proniknut vzájemným přijetím a touhou povzbuzovat druhé.

Pro tento styl života uvádí Pavel tři důvody: Prvním je slovo dávných Písem, jež je pokrmem a základem každodenního života věřících a umožňuje křesťanům, aby vytrvali na cestě naděje. Pavel jakoby naznačoval, že kdo má pevnou naději, dokáže též s trpělivostí přijmout svá vlastní omezení i nedokonalosti druhých lidí.

Na druhém místě je třeba brát zřetel na Kristův příklad: on se ve svém životě neřídil svým vlastním zalíbením, nýbrž věrně plnil své poslání zjevit nám Otcovu lásku, i když musel snášet zlobu lidí, kteří jej ukřižovali. A do třetice nesmíme zapomenout, že Kristus přijímal nejen Židy, ale také pohany. Přestože byl synem židovského národa, stal se živým znamením toho, že Bůh věrně plní svá zaslíbení, a zjevil Boží milosrdenství také těm, kdo nepatřili k židovskému národu, aby jej všichni lidé mohli společně oslavovat.





Evangelium: Mt 3,1-12

V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království." Jan byl totiž ten, o němž řekl prorok Izaiáš: "Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!" Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy. Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: "Zmijí plemeno, kdo vám ukázal, jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení. Nemyslete si, že můžete říkat: 'Naším otcem je Abrahám!', neboť vám říkám: Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti. Sekera je už přiložena ke kořenu stromů; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Já vás sice křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu a pročistí (obilí) na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným."


Kázání Jana Křtitele, který vyzýval své posluchače k obrácení a k pokání, figuruje ve všech evangeliích jako předzvěst Ježíšova veřejného působení. Podle Matouše však Jan spolu s pozváním k obrácení zvěstuje, proč je toto obrácení možné: “Přiblížilo se nebeské království”. Lidé opouštěli své domy a u řeky Jordánu vyznávali své hříchy, protože byli pevně přesvědčeni, že Bůh se ujímá svého království a skutečně působí v tomto světě, aby ze srdce lidí vykořenil veškeré zlo: hřích, nepřátelství i sobectví. Cesty tedy mohou být napřímeny, neboť Bůh to chce a také nám to umožňuje.

Viditelným znamením upřímné touhy otevřít se této Boží blízkosti je křest ponoření v řece Jordánu. Proto je nezbytné odstranit každé pokrytectví. Matouš představuje farizeje a saduceje, kteří žádají o křest, aniž by splňovali podmínky k jeho přijetí. “Zmijí plemeno!” Jan Křtitel neklade jako podmínku k přijetí křtu, abychom byli spravedliví – vždyť to by celé jeho kázání nemělo vůbec žádný smysl. On vede lidi k tomu, aby se před Bohem nedopouštěli pokrytectví nebo podvodů. Vždyť Boha nelze oklamat a už vůbec není možné odvolávat se na spravedlnost, založenou čistě na pokrevní příbuznosti nebo na příslušnost k Božímu lidu: “Nemyslete si, že můžete říkat: ‚Naším otcem je Abrahám!‘”

Na druhé straně si Jan Křtitel uvědomuje svou vlastní nedokonalost: jeho slova jsou přesvědčivá a plná ohně, ale byla by k ničemu, pokud by nepřišel ten, kdo bude skutečně “křtít Duchem svatým”.









Meditatio


Zástupy se vydaly za Janem Křtitelem, který neochvějně zvěstoval: Bůh je věrný, a proto nám přichází vstříc. Je zde, chce změnit náš život, chce nás ‚zachránit‘. Jako Bohem povolaný prorok volá Jan všechny lidi na poušť, na místo zkoušek a setkání, nevěrnosti i obnovené důvěry, aby i dnešní lidé mohli prožít zkušenost s Bohem, jak nám ji zvěstují proroci: S Bohem je možné se setkat, vždyť on nás k sobě přitahuje svým slovem, vzbuzuje v nás touhu po novém, lepším životě a umožňuje nám, abychom opravdu změnili své jednání: “Zavedu ji na poušť a budu mluvit k jejímu srdci” (Oz 2,16).

Na poušť nesměřují ti, kdo se považují za spravedlivé. Jan Křtitel vyžaduje jediné: abychom si nezahrávali sami se sebou ani s Bohem, nenalhávali si, že v nás není žádné zlo, ale abychom všechno, co jsme, odevzdali Bohu, a tak mohli opravdu změnit své smýšlení i život. Bůh začíná u ratolesti, u toho, kdo je ochoten znovu začít, i kdyby patřil k nejváženějším členům Božího lidu. Bůh začíná u těch, kdo ze své příslušnosti k církvi neudělali zbraň proti někomu jinému, ale chápou ji jako Boží dar, jehož hlubiny mají teprve objevit, aby si zároveň mohli uvědomit, jak často jej nezodpovědně zradili.

Proto je druhým důležitým prvkem poselství této neděle Duch svatý. Nejprve kontemplujeme, jak Duch naplňuje Mesiáše, Ježíše Nazaretského, abychom jím vzápětí byli sami obdarováni, když nás navštíví, pronikne a pokřtí. Tak se naše křivé cesty budou moci opravdu napřímit.






Oratio


Vzbuď v nás, Pane, obnovenou a živou touhu po opravdovém obrácení a návratu k tobě. Uznáváme, Otče, že pokud naše srdce a vůle nejsou podepřeny tvým slovem pravdy a působením tvé milosti, potácejí se v mnoha zmatcích. Ty jsi ale Bůh věrný a upevňuješ nás všechny na svých cestách.

Pane, nevidíme kolem sebe, jak vlk přebývá s beránkem, ani dítě, které by sahalo do skrýše jedovatého hada, a přestože mluvíme o míru a spravedlnosti. Často nás k tomu vede pouhá konvence nebo dokonce strach. Ježíši, výhonku Davidův, ty k nám přicházíš jako dítě, které se nebojí vztáhnout ruce mezi jed tohoto lidstva. Uč nás, abychom pro Boží slávu přijímali jeden druhého. Kéž nás k obrácení nevede pouhý strach, ale hluboké přesvědčení, že ve tvé osobě kráčí uprostřed nás sám Bůh a vytváří z nás svůj lid.

Sestup na nás, Duchu svatý, s plností svých darů, aby se tito lidé, kteří i dnes naslouchají silným a přísným slovům Jana Křtitele, nespokojili s povrchním přesvědčením o své spravedlnosti, ale měli sílu vytrvat na započaté cestě.







Contemplatio


Odpověz mi, ó srdce člověka: Dalo bys přednost věčnému užívání si věcí tohoto světa nebo bys raději chtělo být navěky s Bohem? Tvá volba bude záviset na velikosti tvé lásky. Miluj tedy, aby sis dokázalo zvolit dobře. Miluj ještě více, aby sis zvolilo to, co ti bude nejvíce vyhovovat. Miluj Boha, aby sis dokázalo zvolit věčné přebývání s ním.

Láska je pro tebe vším: na ní závisí tvá volba, ona ti pomáhá na cestě a dává ti sílu, abys dosáhlo svého cíle. Miluj proto Boha, zvol si Boha, pospíchej, abys jej dosáhlo. Říkáš mi: “Už jsem si zvolilo. Teď chci vědět, jakou cestou se mám ubírat.” Odpovím ti: “K Bohu je možné dojít pouze po Božích cestách.” Ty odvětíš: “Nemám dost sil, abych šlo samo touto neznámou cestou; dej mi dobré průvodce, abych se neztratilo.” Odpovím ti: “Snaž se následovat ty, kdo už kráčejí po Božích cestách; nenašlo bys pro své putování lepší společníky” (Hugo od sv. Viktora, In lode del divino amore, Milán 1987, 277-278).







Actio


Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
“Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království” (Mt 3,2).




Z knihy: Lectio divina
Vydalo: Karmelitánské nakladatelství