Lectio divina, 4. neděle adventní cyklus A

Kapitola z knihy: Lectio divina
Vydalo: Karmelitánské nakladatelství



Lectio


1. čtení: Iz 7,10-14
Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše): "Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!" Achaz však řekl: "Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina." Tu pravil (Izaiáš): "Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je 'Bůh s námi')."


V tomto působivém úryvku knihy proroka Izaiáše se setkáváme s Achazem, který se ze strachu před snahou sousedních králů zatáhnout ho do konfliktu s Asýrií obrací na jejich společného nepřítele, asyrského krále, aby ho před nimi ochránil. Tak otevírá brány svého království Asýrii. Prorok Izaiáš jej naopak vybízí, aby neztrácel víru a zůstal klidný, a nabízí mu jinou, velmi moudrou alternativu, která by navíc zamezila asyrské nadvládě.

Bůh si je vědom, jak těžké je uvěřit v podobné situaci, kdy jsou ve hře závažné problémy politiky a války a kdy se zdá, že Bůh zmůže velmi málo nebo dokonce vůbec nic. Proto nabízí znamení, jež by posílilo Achazovu slabou víru. Tuto možnost však Achaz pro své pokrytectví odmítá: Zdánlivě se odvolává na náboženské motivy (“Nebudu pokoušet Hospodina”), avšak ve skutečnosti odmítá zaujmout postoj víry a nechat se vést Bohem. Není to ateista v pravém slova smyslu – vždyť skutečně věří v Boha – ale projevuje se zde základní problém: Co má Bůh do činění se závažnými rozhodnutími mezinárodního významu nebo s každodenním rozhodováním? Uctíváme Boha, když jdeme do chrámu, ale svá rozhodnutí děláme na základě čistě lidské mocenské taktiky.

Na tuto dramatickou otázku odpovídá Bůh tím, že sám stanoví znamení. Bude jím dítě, které se zrodí z panenské dívky, a dostane symbolické jméno “Bůh s námi”. Jistě, je to skromné znamení, k němuž je třeba víry. Vždyť co je malé, bezmocné dítě ve srovnání s postupujícími vojsky? Přesto je toto znamení zároveň silné, neboť nám říká, že Bůh se stará o svůj lid a zajistí mu budoucnost.

Toto slovo bylo pak zapsáno a Boží lid si je neustále připomínal, až našlo své plné uskutečnění v dítěti, zrozeném z panenské matky, a jeho jméno je Ježíš. V něm s lidmi definitivně přebývá Bůh.



2. čtení: Řím 1,1-7

Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti. Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu. Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán. Od něho jsme dostali milost i apoštolské poslání, abychom na oslavu jeho jména přivedli k ochotnému přijetí víry všecky národy. K nim patříte i vy, protože si vás Ježíš Kristus povolal. Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.


Na začátku svého listu Římanům se Pavel představuje jako ten, kdo je “povolaný za apoštola”, aby bylo jasné, že jeho zvěst není lidským výtvorem, nýbrž že pochází od Boha. Ihned poté sděluje základní poselství tohoto ‚evangelia‘ – vyznání víry v Ježíše jako Mesiáše, Davidova syna, kterého zvěstovala dávná Písma a který se skrze své vzkříšení prokázal jako Syn Boží (v. 3-4). Toto přivlastnění titulu “Boží Syn” nevyvrací, že jím Ježíš byl už před vzkříšením. To se však zjevil v poníženosti těla, zatímco ve vzkříšení byl ustanoven “mocným” Božím Synem.

Církev ho proto ve víře bez ustání prohlašuje za Mesiáše, Božího Syna a Pána. A všichni, k nimž přichází toto ‚evangelium‘, obdrželi vzácný dar: “Bůh je miluje a povolal je do stavu svatých”.



Evangelium: Mt 1,18-24

S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroků: "`Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,' to znamená 'Bůh s námi'." Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.


Dnešní úryvek evangelia přímo navazuje na Ježíšův ‚rodokmen‘ (Mt 1,1-17). Skrze tuto sérii jmen předků nám evangelium dosvědčuje, že se Ježíš plně začleňuje do lidských dějin a zároveň si uchovává zvláštní tajemství: toto dítě se nezrodilo z přímé linie mezi otci a syny, nýbrž “z Marie”. A dnešní úryvek dává odpověď na dvě skutečnosti, které v předchozím úseku zůstaly zahaleny tajemstvím: Jaký je skutečný Ježíšův původ a proč se může nazývat “Davidovým synem”, když není fyzickým potomkem krále Davida?

Události, o nichž vypráví evangelium, nám dovolují proniknout k tajemství Ježíšova života. Ježíš je zrozen z ženy, z Marie, jako člověk plně ponořený do lidských dějin. Jeho zrození je však dílem Ducha svatého, a proto se na něj vztahuje Izaiášovo proroctví, podle něhož bude toto dítě nazváno “Bůh s námi” (v. 23). Ježíš je také plně začleněn do Davidova rodokmenu, protože Josef, Davidův syn, jej přijímá za svého syna. Dosvědčuje to tím, že – přestože se nepodílel na jeho fyzickém zplození – vykonává podstatnou otcovskou úlohu a dává mu jméno, čímž mu vtiskuje společenskou identitu. Ježíše proto můžeme považovat za pravého Davidova syna, jak je to předpovězeno o Mesiáši.

Boží tajemství je nám přístupné pouze ve víře. A právě v tom vyniká Josef, který je pro svou víru označen biblickým termínem “muž spravedlivý” (v. 19).







Meditatio

Dnešní čtení nám představují dvě postavy, jejichž odpověď na Boží zaslíbení se diametrálně liší: pochybovačného krále Achaze a uvěřivšího Josefa. Josefova víra je inspirací i pro některé aspekty naší víry. Josef nese jméno jednoho z významných otců starozákonního lidu a ve svém životě ztělesňuje víru patriarchů. Podobně jako Abrahám, otec věřících, je i Josef ochoten s důvěrou vykročit na cestu Božího plánu. Je to muž “spravedlivý” – uvěřil Božím zaslíbením i v okamžiku, kdy se mu zdají nepravděpodobná, podivná a nepohodlná. Jeho život se zcela převrací v okamžiku, kdy přichází na svět ten, jehož jméno znamená spásu. Být zachráněni proto neznamená být vedeni přímou a pohodlnou cestou, ale spíše dovolit, aby Bůh proměnil naše myšlenky, plány a rozhodnutí. V biblickém pojetí je “spravedlivý” ten, kdo zůstává pevně zakotven v Bohu, i kdyby ho všichni opustili a on zůstal naprosto sám.

Josef je také člověk poslušný: nejprve je ochoten zříci se Marie, a vzápětí je připraven přijmout ji do svého domu, chce-li tomu tak Bůh. Jeho snoubenka je mu tak v jistém smyslu ‚vzata‘ a poté mnohem vznešenějším způsobem ‚znovu darována‘ a on ji přijímá jako Boží dar. Zjistil, že je jiná, než si o ní myslel, protože mu ji daruje sám Bůh, a miluje ji vznešenou, úctyplnou, tichou a nezištnou láskou. Podobný vztah má Josef k Ježíšovi: Je sice připraven o právo na vlastního syna – vždyť to dítě není plodem jeho útrob – avšak jeho otcovství není ‚poníženo‘, vždyť právě on dává tomuto dítěti jméno. Spravedlivý Josef tak může prožít všeobecně platnou skutečnost, že děti nejsou majetkem rodičů, a proto mají být s radostí přijaty jako Boží zaslíbení, které člověka naplňují nadějí.

Ve světle víry tedy můžeme nově objevit smysl těch nejvzácnějších skutečností a vztahů, které prožíváme.







Oratio

“Vyžádej si znamení”: Pane, ty na naší cestě zanecháváš mnoho znamení své přítomnosti. My si však neuvědomujeme jejich skutečnou hodnotu, pokud se upřímně nesnažíme přiblížit k tobě. Pomoz nám proto svou milostí, abychom se ti otevřeli a mohli tě přijmout.

Tvé slovo často vnímáme jako soubor bezmocných písmenek napsaných na papír, protože se nedokážeme rozhodnout, že si je přivlastníme, že je otiskneme do svého srdce, že o nich budeme rozjímat a že z nich vytěžíme pokrm pro svou duši. V eucharistii vidíme pouze obyčejný kus chleba, pokud k ní nepřicházíme s vírou a nepřijímáme ji jako pokrm života, který v nás probouzí lásku. Na svých bližních často nevidíme vůbec nic výjimečného, pokud se na ně nedíváme očima tvé lásky, jež z nás všech tvoří tvé tělo, jedinou církev, v níž se učíme poznávat tě a milovat.

Pane, nedovol, abychom přehlíželi tato vzácná znamení tvé přítomnosti. Dáváš nám je ty sám; proto nám pomáhej, abychom nebyli jako Achaz, který ze strachu, že by se tím zavázal k životu víry, tvá znamení odmítl. Naopak: posiluj a rozvíjej v nás poslušnou víru, jako měl spravedlivý Josef.







Contemplatio

Maria, klidné moře, Maria, dárkyně pokoje, Maria, úrodná země. Maria, dnes ses stala knihou, v níž je popsána naše řehole. V tobě je dnes otisknuta moudrost věčného Otce. V tobě se dnes zjevuje síla a svoboda člověka, neboť k tobě byl poslán anděl, aby ti zvěstoval tajemství Božského úradku a čekal na vyjádření tvé vůle (…). Očekává u dveří tvé rozhodnutí, čeká, až mu otevřeš, neboť chtěl přijít k tobě; nikdy by nevešel, kdybys mu neotevřela slovy: “Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!” (Lk 1,38)…

Maria, má nejsladší lásko, v tobě je vepsáno Slovo, od něhož jsme přijali učení života. Ty jsi deskou, na níž můžeme číst toto učení. Vidím, že toto Slovo, jež bylo v tebe vepsáno, není bez kříže svaté touhy, ale ihned po svém početí začalo toužit po tom, že zemře pro spásu člověka, pro něhož se vtělilo (…).

Maria, buď požehnaná mezi všemi ženami: dnes jsi nám dala svou mouku. Božství se dnes spojilo a uhnětlo s naším lidstvím tak pevně, že toto spojení nedokáže narušit smrt ani lidská nevděčnost (Kateřina Sienská, Preghiere ed elevazioni, Roma 1920, 116-124).







Actio

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
“Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno ‚Emanuel‘, to znamená ‚Bůh s námi‘” (Mt 1,23).