Lidská sexualita - první škola náboženství (Raniero Cantalamessa)

Pracovní překlad přednášky P. Raniera Cantalamessy, kterou přednesl v rámci Světového setkání rodin v Mexico-City. Přednáška s původním názvem Vztahy a rodinné hodnoty podle Bible byla zveřejněna ve světových jazycích na www.zenit.org s naléhavým titulkem Lidská sexualita - první škola náboženství. Text přednášky v tištěné podobě vydalo Centrum pro rodinu.


Úvod

Svou přednášku rozčlením do tří částí. V první bych se rád soustředil na původní Boží plán manželství a rodiny a na to, jak se tento plán postupně naplňoval v dějinách Izraele. Ve druhé části chci promluvit o obnově, kterou přinesl Ježíš, a o tom, jak bylo manželství interpretováno a žito v novozákonním křesťanském společenství. Ve třetí části se pokusím o zamyšlení nad tím, čím může přispět biblické zjevení k řešení problémů, před kterými dnes stojí manželství a rodinný život.

Rád bych se soustředil na základ rodiny, tedy na manželství a na vztah uvnitř manželského páru, protože jsem přesvědčen, že Bible nabízí v tomto ohledu velice výstižné a trvale platné poselství; hodí se na danou situaci lépe, než kdybychom hovořili o společenských podmíněnostech a vztazích uvnitř rodiny. V této zvolené souvislosti odráží Bible kulturu, která se velice liší od té naší. Kromě toho víme, že dobrý vztah mezi rodiči je zásadním požadavkem, má-li být rodina s to dobře se zhostit úlohy výchovy dětí. Mnohé dramatické situace, do kterých se dnes mladí dostávají, jsou pouhými důsledky rozpadlých nebo poničených rodin.



Část I.

Manželství a rodina: božský plán a jeho lidské naplnění ve Starém zákoně

1. Božský plán

Víme, že kniha Genesis obsahuje dvě různé zprávy o stvoření prvního lidského páru, jak se odvozují od dvou různých tradic: od tzv. jahvisty (10. století před Kristem) a od mladší tradice zvané „kněžský kodex“ (6. století před Kristem).

V kněžském kodexu (Gn 1,26-28) jsou muž a žena stvořeni oba v jediném okamžiku, nikoli postupně. Mužské a ženské bytí je uvedeno do vztahu k bytí Božím obrazem: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu.“ Prvotním účelem manželského pouta muže a ženy se stane plodnost a zaplnění země.

V jahvistické tradici (Gn 2,18-25) je žena vzata z muže; stvoření obou pohlaví je chápáno jako lék na samotu: „Není dobré, že je člověk sám. Udělám mu pomoc, která by byla jeho protějškem.“ Faktor sjednocení je zdůrazněn více než faktor plodnosti. „Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ Každý z obou je ve vztahu k vlastní sexualitě a vůči druhému partnerovi svobodný: „Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“

Ani jedna z obou zpráv ovšem nehovoří o jakékoli podřízenosti ženy muži v situaci před pádem. Oba jsou na téže úrovni naprosté rovnosti, přestože je to muž, který se ujímá iniciativy, přinejmenším v podání jahvisty.

Nejpřesvědčivější vysvětlení tohoto božského „vynálezu“ rozdílnosti obou pohlaví jsem přesto neobjevil u některého z biblických exegetů, nýbrž u básníka, u Paula Claudela:

„Muž je hrdá bytost; nebylo jiné cesty, jak ho dovést k porozumění bližnímu, než před něho postavit tohoto bližního v těle. Nebylo jiné cesty, jak mu dát poznat, co je to závislost a potřebnost, než prostřednictvím zákona jiného a odlišného stvoření (ženy) nad ním, na základě prosté skutečnosti její existence.“

Otevřít se jiné společnosti znamená učinit krok směrem k otevření se bližním a také tomu Jinému s velkým „J“, totiž Bohu. Manželství se zrodilo ve znamení pokory; je to uznání závislosti, a tím i podmíněnosti člověka jakožto stvoření.

Zamilovat se do ženy nebo do muže znamená vykonat nejradikálnější akt pokory. Znamená to stát se ve vztahu k druhému žebrákem a říci: „Sám se sebou si nevystačím, potřebuji to, že jsi.“ Jak prohlásil Schleiermacher: Spočívá-li podstata náboženství v pocitu naprosté závislosti na Bohu, pak je lidská sexualita základní školou víry.
Až dosud jsme uvažovali o Božím plánu. Zbývající biblický text ale nemůžeme vysvětlovat bez toho, aniž bychom k textu o stvoření připojili také zprávu o pádu člověka, zvláště pak slova, která byla určena ženě: „Velice rozmnožím útrapy tvých těhotenství; v bolestech budeš rodit své děti, ale přece budeš toužit po muži, a on ti bude vládnout.“ Nadvláda muže nad ženou je tedy součástí hříchu člověka, nikoli původním Božím záměrem, Bůh ji (rozuměj nadvládu muže nad ženou) těmito slovy předpovídá, avšak neschvaluje ji.

2. Dějinný výklad Božího plánu

Bible je kniha jak lidská, tak božská, a to nejen proto, že má dva autory: Boha a člověka, nýbrž také proto, že popisuje Boží věrnost a nevěrnost člověka, jak se v textu navzájem prolínají: Je to mimořádně dobře patrné, porovnáme-li si Boží plán pro manželství a rodinu s tím, jak je tento plán převáděn do života v dějinách vyvoleného národa.

Bude užitečné uvědomit si lidské nedostatky a zmatky, abychom nebyli příliš zaskočeni tím, co se děje okolo nás, a také tváří v tvář faktu, že manželství a rodina jsou instituce, které se přinejmenším v čase podrobují vývojovým proměnám – tak jako každá jiná skutečnost sociálně-společenského a náboženského života. V dalším pokračování knihy Genesis Kainův syn Lámech porušuje zákon monogamie a bere si dvě manželky. Noe se svou rodinou se jeví jako čestná výjimka v prostředí všeobecné amorality a dekadence té doby. Dokonce i praotcové Abrahám a Jákob mají děti s více ženami. Mojžíš povoluje rozvod; David a Šalomoun si vydržují už skutečný harém.

K odchylkám dochází ovšem, jak už to bývá, spíše ve vyšších společenských vrstvách, mezi vládnoucí skupinou než u obyčejných lidí, u kterých byla původní představa monogamního manželství pořád ještě normou, nikoli výjimkou. Abychom si dokázali utvořit představu o vztahových a rodinných hodnotách respektovaných a žitých v Izraeli, můžeme si posloužit některými mudroslovnými texty: žalmy, příslovími a texty Ježíše Siracha. Mohou nám pomoci více než historické spisy (které se právě většinou zabývají vůdci národa). Vrhají totiž světlo na manželskou věrnost, na výchovu dětí a na úctu k rodičům. Tato posledně jmenovaná hodnota je jedním z desatera přikázání: „cti otce a matku“.

Odklon od původní myšlenky můžeme pozorovat spíše na chápání manželství jako takového než na jednotlivých individuálních přestoupeních. Hlavní odchylka se týká dvou zásadních bodů. Prvním je to, že manželství přestává platit jako cíl a namísto toho se stává pouhým prostředkem.

Starý zákon se obecně dívá na manželství jako na „patriarchální mocenskou strukturu, která sloužila v první řadě k zachování rodinného klanu“. V tomto smyslu musíme chápat i zřízení levirátu (levirátní manželství = vdova se nesmí vdát mimo rodinu, nesmí si vzít nikoho jiného než bratra svého zemřelého manžela, Dt 25,5-10), konkubinátu (Gn 16) a přechodné polygamie.“ Ideál celoživotního společenství muže a ženy založený na vzájemném osobním vztahu neupadl v zapomnění, ale stal se méně důležitým než dobro spočívající v potomstvu.

Druhá velká scestnost se týká situace žen. Na počátku je žena partnerkou muže, obdařena toutéž důstojností, jenže postupně se víc a víc ukazuje jakožto bytost muži podřízená a jako někdo, kdo jen vykonává pro muže určitou funkci. Dá se to vyčíst dokonce i z proslulé chvály ženy v knize Přísloví: „Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly“ (Př 31,10). Je to chvalozpěv na ženu, jejíž existence je opodstatněna výhradně uspokojováním potřeb muže. V závěru to znamená: Šťastný je muž, který vlastní takovou ženu! Tká mu nádherné oděvy, je pýchou jeho domu, umožňuje mu chodit se vztyčenou hlavou mezi přáteli. Dovedu si představit, jak nesmírně by ženy dnes byly nadšeny takovou chválou!

Proroci sehráli velice důležitou roli v tom, že vrhli nové světlo na původní Boží plán s manželstvím. Vděčíme za to především Ozeášovi, Izaiášovi a Jeremiášovi. Ti totiž trvali na přesvědčení, že jednota muže a ženy symbolizuje Boží smlouvu s vyvoleným národem. Následně opakovaně osvětlovali hodnoty vzájemné lásky, věrnosti a nerozlučitelnosti, jak jsou charakteristické pro lásku Hospodina k Izraeli. Všechny fáze a trampoty manželské lásky jsou líčeny právě v této souvislosti a jsou použity k jejímu výkladu: krása lásky v prvotní fázi zamilovanosti a namlouvání (srov. Jer 2,2), plnost radosti svatebního dne (srov. Iz 62,5), tragédie rozchodu (srov. Oz 2,4) a nakonec nadějí překypující znovuzrození původního pouta lásky (srov. Oz 2,16; Iz 54,8).

Malachiáš poukazuje na kladný účinek, jaký by mohlo mít prorocké poselství na lidské manželství, především pak na situaci žen. Píše: „Protože Hospodin je svědkem mezi tebou a manželkou tvého mládí, které ses stal nevěrným, ačkoli byla tvou družkou, s níž jsi uzavřel smlouvu. Nezpůsobil Bůh, že jste jedno tělo a jeden duch? A nežádá tato jednota potomstvo od Boha? Dejte si tedy pozor na svůj život; nebuď nevěrný manželce svého mládí!“ (Mal 2,14-15).
Ve světle této prorocké tradice bychom měli číst i Píseň písní. Ta představuje znovuzrození pohledu na lásku jakožto erós – přitahování muže ženou (v tomto případě výslovně i přitahování ženy mužem); je to nejstarší zpráva o stvoření.

Na druhé straně je ovšem na omylu určitá část moderních exegetů, kteří se pokoušejí interpretovat Píseň písní výlučně v souvislosti lidské lásky jednoho muže k jedné konkrétní ženě. Autor Písně písní vychází z niterné zkušenosti náboženských dějin svého národa, ve kterém proroci přirovnávají lidskou lásku ke svazku Boha a Izraele. Jak bychom se mohli domnívat, že by autor Písně písní toto všechno prostě jen tak hodil za hlavu? Mystická interpretace Písně písní, kterou si zamilovala tradice Izraele stejně jako později církev, nebyla tedy vyčtena z textu až někdy později, nýbrž je v něm do značné míry implicitně obsažena. Naprosto vzdálena myšlence odtrhovat tento mystický význam od lidské lásky, propůjčuje mu naopak novou krásu a slávu.



Část II.

Manželství a rodina v Novém zákoně

1. Ježíšova obnova manželství

Svatý Ireneus deklaruje „rekapitulaci“ (anakephalaiosis) všech věcí, které Ježíš vykonal (srov. Ef 1,10), jakožto „uchopení věcí v samém počátku tak, aby mohly být dovedeny ke svému naplnění“. Tato rekapitulace zahrnuje zároveň kontinuitu i novost a v tomto smyslu se naplňuje v Ježíšově díle příkladným způsobem právě na skutečnosti manželství.

a) Kontinuita

19. kapitola Matoušova evangelia nám plně postačí k tomu, abychom doložili obě zmíněná hlediska (uchopení věcí od počátku a jejich dovedení k naplnění). Nejprve se podíváme na to, jak se Ježíš ujímá věcí od počátku novým způsobem.

„Přistoupili k němu farizeové s úmyslem přivést ho do úzkých a zeptali se ho: ‘Může se člověk se ženou rozvést z jakéhokoli důvodu?’ On jim odpověděl: ‘Nečetli jste v Písmu, že Stvořitel na začátku učinil lidi jako muže a ženu (Gn 1,27) a prohlásil: ›Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk‹?’ (Gn 2,24). Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!‘“ (Mt 19,3-6).

Ježíšovi protivníci se pohybují jen v úzkém prostoru kasuistické argumentace, jaká byla obvyklá v mnoha různých školách té doby (Je dovoleno rozvést se se ženou z libovolného popudu, nebo je k tomu zapotřebí zvláštního a závažného důvodu?); a Ježíš jim odpovídá tím, že problém uchopí u samého kořene vedoucího až k prvopočátku. Ve své odpovědi se odvolává na dvě zprávy o ustavení institutu manželství; volí prvky z obou, především ale hledisko jednoty osob, které se objevuje v obou těchto zprávách.

To, co následuje jako komentář k problému rozvodu v Matoušově evangeliu, se ubírá týmž směrem, přesněji řečeno: slova evangelia potvrzují závazek věrnosti a nerozlučitelnosti manželského svazku, a kladou jej dokonce nad dobro potomstva, jímž byla v minulosti omlouvána polygamie, levirátní manželství a rozvod.

„‘Proč tedy Mojžíš nařídil dát ženě rozlukový list a rozvést se s ní?’ Odpověděl jim: ‘Mojžíš vám dovolil rozvod se ženou pro tvrdost vašeho srdce, ale na začátku to tak nebylo. Říkám vám: Kdo se rozvede se svou ženou z jiného důvodu než pro smilstvo a ožení se s jinou, dopouští se cizoložství’“ (Mt 19,7-9).

Paralelní text u Marka ukazuje, že Ježíš považuje i v případě rozvodu oba partnery – muže i ženu – za absolutně rovnocenné: „V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: ‘Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství’“ (Mk 10,11-12).

Nechci se zdržovat u pojmu „nedovoleného manželství“ (porneia), který u Marka nenajdeme a který mohl být pozdějším dodatkem Matoušova evangelia s cílem přizpůsobit Ježíšův výrok situaci daného společenství. Zato bych rád zdůraznil „implicitní svátostný základ manželství“ v Ježíšově odpovědi. Slova „co Bůh spojil“ vypovídají, že manželství není pouhou čistě světskou a právnickou záležitostí a plodem lidské vůle, nýbrž že obsahuje také posvátný aspekt kořenící v Boží vůli.

Povznesení manželství k důstojnosti „svátosti“ se nezakládá výlučně na chabém argumentu, že byl Ježíš přítomen na svatbě v Káně, ani výslovně na textu Ef 5. Toto povýšení na svátost začíná určitým způsobem už samotným pozemským Ježíšem, a tvoří tak součást jeho „přivádění všech věcí k prvopočátku“. Jan Pavel II. má pravdu, když označuje manželství za „nejstarší svátost“.

b) Novost

Až doposud jsme se zaměřovali na kontinuitu.V čem ale spočívá novost? Paradoxním způsobem právě v tom, že činí manželství relativní skutečností. Podívejme se na následující Matoušův text: „Učedníci mu řekli: ‘Když je to mezi mužem a ženou takové, je lepší se neženit.’ Odpověděl jim: ‘Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno. Jsou totiž lidé k manželství neschopní už od narození a jsou k manželství neschopní, které takovými udělali lidé, a jsou konečně takoví, kteří se manželství sami zřekli pro nebeské království. Kdo může pochopit, ať pochopí!’“ (Mt 19,10-12).

Těmito slovy Ježíš ustanovuje druhý životní stav a opodstatňuje jej příchodem Božího království na zem. Druhou možnost – manželství – přitom nevylučuje, nýbrž relativizuje. To, co se s manželstvím děje, se podobá konceptu státu v politické oblasti, stát není zrušen, nýbrž je spíše jen radikálně omezen zjevením současné (paralelní) a v lidských dějinách se naplňující přítomnosti Božího království.
Proto dobrovolná zdrženlivost nepotřebuje popírat manželství nebo jím pohrdat, aby si zajistila uznání vlastní hodnoty (někteří antičtí autoři se ve svých spisech dopouštěli ve vztahu k panenství právě této chyby). Dokonce je to přímo tak, že panenství neodvozuje svůj význam od ničeho jiného než od současného potvrzení dobra manželství. Instituce celibátu a panenství kvůli nebeskému království zušlechťuje manželství v tom smyslu, že je činí předmětem volby, dělá z něj povolání, a nikoli pouhou morální povinnost, které se v Izraeli nebylo možno vyhnout, nechtěl-li se člověk vystavit výčitkám, že přestupuje Boží zákon.

Je důležité připomenout si, že se člověk zříká manželství, nikoli však své sexuality, která si i v celibátu uchovává veškeré bohatství svého druhu, přestože žité jiným způsobem.

Muž žijící v celibátu či žena žijící v panenství vnímají úplně stejně přitažlivost (opačného pohlaví), a tím i svou odkázanost na člověka druhého pohlaví, a právě to dodává smysl jejich rozhodnutí pro (sexuální) zdrženlivost.

c) Ježíš nepřítel rodiny?

Mezi celou řadou tezí, jaké se objevily v posledních letech v rámci tzv. „třetí vlny hledání historického Ježíše“, narazíme na názor, že Ježíš odmítal přirozenou rodinu a veškerá rodinná pouta ve prospěch příslušnosti k jinému společenství, ve kterém je Bůh Otcem, zatímco všichni učedníci jsou mezi sebou bratry a sestrami; a že doporučoval kočovný život bez trvalého bydliště, tedy životní způsob, jakým žili ve stejné době mimo Izrael například kynikové. A Ježíš skutečně používá v evangeliích slov, která by nás mohla na první pohled zmást: Tak například prohlašuje: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14,26). Jsou to jistě tvrdá slova, ale evangelista Matouš nám spěchá na pomoc s vysvětlením pojmu „nenávidět“ užitého v tomto případě: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden“ (Mt 10,37). Ježíš tedy od nás nepožaduje, abychom nenáviděli své rodiče nebo děti, ale spíše chce, abychom na nich neviseli do té míry, že bychom se kvůli nim zdráhali následovat ho.

A ještě další epizoda je zdrojem zmatku: „Jiného zase vybídl: ‘Pojď za mnou!’ On však řekl: ‘Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.’ Odpověděl mu: ‘Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!’ (Lk 9,59-60). Pro zmíněné kritiky, mezi něž se řadí americký rabín Jacob Neusner, se kterým vede diskusi Benedikt XVI. ve své knize Ježíš z Nazareta , je to skandální výzva. Vždyť vede k neposlušnosti Bohu, který přikazuje, že se máme starat o rodiče, je to tedy do nebe volající porušení povinností potomka. Závěr, ke kerému nás rabín Neusner přivádí, je ovšem skutečnost, že se Kristova slova – jako právě tato – nedají objasnit, dokud v Ježíšovi vidíme pouhého člověka – jakkoli výjimečného. Jedině Bůh může žádat, abychom ho milovali více než vlastního otce, a to do té míry, že bychom nebyli přítomni na jeho pohřbu. Pro ty, kdo v Ježíše věří, je to jen další důkaz jeho božství. Pro Neusnera je to ovšem důvod, proč ho nelze následovat.

Zmatek vyvolaný Ježíšovými požadavky se vysvětluje také tím, že nepamatujeme na rozdíl mezi tím, co požaduje obecně ode všech, a tím, s čím se obrací pouze na některé, kteří jsou povoláni sdílet s ním jeho způsob života zcela zasvěceného Božímu království, tak jak se to dodnes beze změny děje v církvi. Totéž je zapotřebí vztáhnout také na zřeknutí se manželství. Ježíš nám toto zřeknutí nevnucuje ani jej nedoporučuje všem bez rozdílu, nýbrž pouze těm, kteří je dobrovolně přijímají, tak aby se mohli dokonaleji postavit do služby Božímu království podle Ježíšova vzoru (srov. Mt 19,10-12).

Všechny tyto pochybnosti o Ježíšově postoji k rodině a k manželství vezmou za své, jakmile si připomeneme další evangelijní pasáže. Ježíš je nesmlouvavě přísný, pokud jde o nerozlučitelnost manželství, a výslovně zdůrazňuje přikázání ctít matku a otce. Přitom jde tak daleko, že ostře kritizuje obecnou praktiku vyvazovat se z povinné péče o rodiče ze „zbožných“ důvodů (srov. Mk 7,11-13). Kolik zázraků vykoná právě proto, aby přispěchal na pomoc otcům v jejich trápení (například Jairovi nebo otci posedlého chlapce) a matkám (kananejské ženě a vdově z Naim) nebo příbuzným (Lazarovým sestrám), a to právě proto, že si váží rodinných pout a ctí je. Při nejedné příležitosti sdílí bolest příbuzných, a to až k slzám. V době, jako je ta naše, kdy se nám zdá, jako by se všechno spiklo ve snaze oslabit rodinná pouta a hodnoty, by vlastně úplně postačilo postavit proti těmto hrozbám Ježíše a jeho evangelium! Ježíš přišel, aby vrátil manželství jeho původní krásu a aby ho nově posílil, nikoli oslabil.

2. Manželství a rodina v církvi apoštolů

Stejně jako jsme se podívali na původní Boží plán, chceme se v pohledu na obnovu v Ježíši nyní také podívat na to, do jaké míry přešla do života a učení církve a jak byla skutečně žita. Nejprve zaměříme svůj pohled na skutečnost prvotního církevního společenství. Pavel bude naším hlavním zdrojem informací, které budeme čerpat z jeho listů, především z prvního listu Korinťanům, v němž se apoštol musel výslovně věnovat tomuto problému.

Pavel rozlišuje mezi tím, co pochází bezprostředně od Pána, a mezi jednotlivými aplikacemi, k jakým sahá on sám podle potřeby a konkrétních okolností tam, kde právě zvěstuje evangelium. Potvrzení nerozlučitelnosti manželství patří do první skupiny: „Ale těm, kteří žijí v manželství, nařizuji ne já – ale Pán: Žena ať od svého muže neodchází. Odejde-li však přece, musí zůstat neprovdaná, anebo se opět se svým mužem smířit. Právě tak se muž nesmí se svou ženou rozvést“ (1 Kor 7,10-11); zatímco zavedení institutu manželství mezi věřícími a nevřícími partnery a předpisy pro život v celibátu patří v Pavlově učení do druhé skupiny: „Ostatním pravím já, ne Pán“ (1 Kor 7,12; 7,25).

Církev přijala od Ježíše prvek novosti, který spočívá, jak už jsme si všimli, v ustanovení druhého životního stavu: celibátu či panenství pro nebeské království. Tomu věnuje Pavel – sám svobodný – závěrečnou část sedmé kapitoly svého listu. Někteří se domnívají s odvoláním na verš „Přál bych si ovšem, aby všichni lidé byli, jako jsem já. Ale každý má od Boha svůj vlastní dar: jeden pro to, druhý pro ono“ (1 Kor 7,7), že Pavel hledí na panenství a na manželství jako na dvě charismata. To ovšem není správné, panny obdržely charisma panenství, zatímco manželé mají jiná charismata (samozřejmě nemají charisma panenství). Je významné, že teologie církve pohlíží na panenství vždycky jako na charisma a nikdy jako na svátost, zatímco manželství vidí právě jako svátost a nikoli jako charisma.

Text listu Efesanům bude mít pozoruhodný vliv na další proces, který povede k ustanovení svátostnosti manželství: „‘Proto opustí člověk otce i matku a připojí se ke své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk.’ Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve“ (Ef 5,31-32). Nejde tu o nějaký izolovaný příležitostný výrok, založený na volném výkladu slova „mystérium“ (řec. mysterion, lat. sacramentum). Manželství jakožto symbol vztahu Krista a církve se zakládá na celé řadě výroků a podobenství, v nichž Ježíš sám na sebe vztáhl titul ženicha, který proroci připisovali Bohu.

Zatímco apoštolské společenství církve roste a upevňuje se, můžeme sledovat, jak vzkvétá komplexní praxe rodinné pastorace a spirituality. V této souvislosti patří mezi nejvýznamnější texty listy Kolosanům a Efesanům. Oba poukazují na dva zásadní vztahy, které ustanovují rodinu: na vztah manželských partnerů a na vztah rodičů a dětí. K prvnímu vztahu apoštol píše: „Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako je Kristus hlavou církve, sám spasitel svého tajemného těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízeny ve všem. Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni“ (Ef 5,21-25).

Pavel doporučuje manželům, aby milovali své manželky (což se nám dnes jeví samozřejmé a normální), ale pak doporučuje, že žena má být svému muži „poddána“, což se zdá ve společnosti se silným vědomím rovnocennosti a rovnoprávnosti (a to plným právem) nepřijatelné. Na tomto místě je Pavel alespoň částečně určován zvyklostmi své doby. Na druhé straně se potíž trochu zmírní, zamyslíme-li se nad počáteční větou textu: „Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu“, ve které Pavel deklaruje vzájemnou podřízenost a lásku.

Co se týká vztahu mezi dětmi a rodiči, Pavel zdůrazňuje tradiční radu biblického mudrosloví: „Děti, poslouchejte své rodiče, jak se to sluší u křesťanů, protože tak to má být. ‘Cti svého otce i matku’ – to je první přikázání, při kterém se slibuje odměna: ‘aby se ti dobře vedlo a abys dlouho žil na zemi’. A vy, otcové, nedrážděte svoje děti ke hněvu, ale vychovávejte je v kázni a napomínejte je z pověření Páně“ (Ef 6,1-4).

Pastýřské listy, především list Titovi, poskytují podrobné pokyny pro každou kategorii lidí: pro ženy, manželské partnery, biskupy a kněze, pro staré a mladé, pro vdovy, pro otrokáře a otroky (srov. Tit 2,1-9). Otroci patřili v širším smyslu podle dobových zvyklostí také do rodiny.

Ani prvotní církev zřejmě nepřijímala ideál manželství, jak jej nastínil Ježíš, za svou životní praxi zcela hladce a bez odporu. Kromě případu incestu, o kterém se mluví v prvním listu Korinťanům (1 Kor 8,1), se to potvrzuje i tím, že apoštolové pokládají za nutné zasahovat do tohoto aspektu života prvotní křesťanské obce. Avšak v celkovém pohledu představili křesťané světu nový model rodiny, který se stal jednou z hlavních složek evangelizace.

Autor listu Diognetovi ze 3. století píše, že křesťané se „jako všichni ostatní žení a mají děti, ale novorozence neodhazují. Jejich stůl je připraven pro všechny, lože však nikoli“ (List Diognetovi, V,6-7).

Justin formuluje ve své apologii argument, který bychom si my křesťané mohli osvojit při diskusi s politickými představiteli. Ve volné parafrázi píše: Vy, římští císaři, vršíte nové a nové zákony o rodině, a ty, které se ukázaly jako nevhodné, zase rušíte. Přijďte a podívejte se na naše rodiny, a přesvědčíte se, že křesťané jsou vašimi dobrými spojenci při reformě společnosti, a nikoli nepřáteli. Nakonec se přece prokázalo, že římské impérium po třech staletích krutého pronásledování křesťanů přijalo křesťanský model rodiny do svého zákonodárství.



Část III.

Co nás Bible učí o dnešku

Když tu dnes znovu čteme Bibli právě na kongresu, jehož účastníky nejsou bibličtí exegeté, ale spíše odborníci na pastoraci na poli rodinné péče, nesmíme se při četbě omezovat pouze na zjevné věcné poznatky, spíše bychom měli být otevřeni tomu, jak na nich vysvětlovat současné problémy. „Bible roste spolu se svým čtenářem (cum legentibus crescit),“ prohlásil Řehoř Veliký; odhaluje nám nové souvislosti tou měrou, jakou si ve vztahu k ní klademe nové otázky. A dnes na nás čeká celá řada nových provokativních otázek.

1. Protest proti biblickému ideálu

Jsme konfrontováni s nepokrytým globálním protestem proti biblickému plánu pro sexualitu, manželství a rodinu. Mons. Tony Anatrella provedl vědecký průzkum, který byl poskytnut k dispozici řečníkům při přípravě na tuto konferenci, a zaslal nám dobře promyšlené a nanejvýš užitečné shrnutí tohoto tématu. Jak bychom měli zareagovat na tento fenomén naší doby?

První chybou, které bychom se rádi vyhnuli, je podle mého mínění to, že věnujeme takřka všechen čas a síly potírání protichůdných teorií, čímž jim v konečném důsledku přiznáváme více důležitosti, než by si zasloužily. Pseudo-Dionysius Areopagita na toto upozorňoval už v dávných dobách, když prohlašoval, že představit vlastní pravdu je vždycky úspěšnější než vyvracet bludy druhých (List VI, v: PG 3, 1077A). Další chyby bychom se dopouštěli, kdybychom soustředili veškeré úsilí na zákony dané země, jen abychom v nich obhájili křesťanské hodnoty. Jak už jsme viděli, křesťané změnili zákony státu díky svému životnímu stylu. Ani dnes to nesmíme dělat jinak v plané naději, že bychom dokázali změnit životní způsob lidí pomocí státních zákonů.

II. vatikánský koncil zavedl metodu dialogu, nikoli konfrontace se světem: metodu, která nevylučuje ani sebekritiku. V jednom z koncilových dokumentů se píše, že církev dokáže vytěžit přínos i z kritiky ze strany těch, kteří ji napadají. Jsem přesvědčen, že bychom měli sahat k této metodě i při diskusi o problémech, které souvisejí s manželstvím a s rodinou, tak jak to zaznělo svého času v „Gaudium et Spes“.

Využívat metody dialogu znamená snažit se rozpoznat, zda se za nejradikálnějšími útoky neskrývá také pozitivní výzva, pozitivní varování a napomenutí, které bychom měli uvítat.
Jde o starou osvědčenou Pavlovskou metodu: všechno vyzkoušet a dobrého se podržet (srov. 1 Sol 5,21). Tak tomu bylo s marxismem, který přiměl církev, aby rozvinula své sociální učení, a mohlo by tomu tak být i se současnou genderovou revolucí, která nese, jak zaznamenal Mons. Anatrella ve svém výzkumu, nejednu podobnost s marxismem, a tudíž je pravděpodobně předurčena k témuž konci.
Kritika tradičního modelu manželství a rodiny, která vedla k současným nepřijatelným myšlenkám dekonstrukcionismu, začala s nástupem osvícenství a romantismu. Obě tato hnutí protestovala s různými intencemi proti tradičnímu manželství, ve kterém jsou brány na zřetel výlučně jeho objektivní „cíle“ – potomstvo, společnost a církev, zato příliš málo manželství samo ve své osobní a mezilidské hodnotě. Od budoucích manželů se požadovalo všechno možné, jen ne to, aby se vzájemně a ve svobodě milovali a jeden pro druhého se svobodně rozhodli. Manželství jako smlouva (osvícenství) a jako milující společenství (romantismus) obou manželských partnerů bylo nahlíženo jako kontrast ke stávajícímu modelu.

Avšak tato kritika sleduje směr původního biblického významu, v žádném případě se nestaví proti ní! II. vatikánský koncil tuto kritiku a výzvu přijal, když uznal, že obojí – jak vzájemná láska, tak i služba obou manželů, kterou prokazují státu a církvi – je pro manželství ústřední a stejně důležitá. Jan Pavel II. to prohlásil v jedné ze svých středečních promluv:

„Lidské tělo ve své pohlavnosti – ve svém mužství a ženství – hledíme-li na ně v souvislosti s nejniternějším tajemstvím stvoření, není pouze zdrojem plodnosti a zachování rodu, jak je tomu v řádu přírody. Už od počátku totiž zahrnuje svatební atribut, a sice schopnost vyjádřit lásku, onu lásku, ve které se člověk stává darem, aby prostřednictvím tohoto daru došel naplnění svého bytí a života.“

V encyklice „Deus caritas est“ jde papež Benedikt XVI. dokonce ještě dál, když formuluje hluboké a nové věci o erótu v manželství a o niterném vztahu mezi Bohem a člověkem. „Toto pevné vzájemné pouto erótu a manželství líčené v Bibli sotva najde paralelu v mimobiblické literatuře.“

Neobvykle pozitivní reakce na tuto papežskou encykliku ukazuje, do jak značné míry je pokojné představení křesťanské pravdy efektivnější a plodnější než vyvracení omylů druhých, přestože i tomu bychom měli dát prostor – ve správný čas a na správném místě. Avšak je nám vzdálena myšlenka na to, smiřovat se s důsledky, které někteří vyvozují z této premisy. Například s tím, že jakákoli podoba erotické lásky postačí k založení manželství, a to dokonce i erotický vztah dvou osob téhož pohlaví; avšak odmítnutí tohoto omylu získává větší přesvědčivost a věrohodnost, jde-li ruku v ruce s uznáním dobra v základu toho kterého požadavku, což vede zároveň ke zdravé sebekritice.

Skutečně nesmíme zamlčovat to, čím mohou křesťané přispět ke vzniku čistě objektivistického obrazu manželství. Autorita svatého Augustina podpořená v tomto bodu navíc autoritou svatého Tomáše Akvinského – v dobré snaze – vrhla negativní světlo na manželský akt, který autor chápe výlučně jako prostředek předávání dědičné viny a který v té době sám o sobě platil za hříšný „přinejmenším jakožto lehký hřích“.
Podle učitele církve z Hippo by měli manželé naplňovat manželský akt pouze s odporem a výlučně proto, že neexistuje jiná možnost, jak zajistit státu občany a církvi členy.

Dalším požadavkem, který bychom mohli přijmout za vlastní, je požadavek respektovat důstojnost ženy v manželství. Jak už jsme slyšeli, patří k nejvlastnějšímu jádru původního Božího plánu a Ježíšova myšlení, avšak téměř bezy výjimky byla trvale zanedbávána. Slovo, kterým se Bůh obrací na Evu – „budeš toužit po muži, a on ti bude vládnout“ – se tragicky potvrzovalo v průběhu celých dějin.

Mezi zastánci takzvané genderové revoluce vedla tato myšlenka k bláznivým nápadům, například k návrhu zcela zrušit jakékoli rozdíly mezi pohlavími a nahradit je elastičtějším, subjektivním rozlišováním „genderu“ (mužský, ženský, variabilní) nebo návrhem osvobodit ženy z otroctví mateřství tím, že se poskytnou jiné prostředky k reprodukci dětí. (Není zjevné, kdo by měl nadále zájem či přání mít děti.)

Ale právě a teprve v okamžiku, kdy se rozhodneme pro dialog a sami na sobě uplatníme sebekritiku, začneme mít právo odsuzovat tyto názory jako nehumánní, jinými slovy nejen jako to, co není Boží vůle, ale i jako to, co se staví proti blahu lidstva. Kdyby se tyto myšlenky měly stát ve větší míře všeobecnou praxí, vedly by k nepředvídatelnému zpustošení. Knihu spisovatele H. G. Wellse a podle ní natočený film „Ostrov Dr. Moreaua“ lze chápat jako tragické proroctví, ovšem tentokrát by se netýkalo zvířat, nýbrž vztahů mezi lidmi.

Zůstává nám ovšem naděje, že zdravý lidský rozum spolu s „touhou“ po druhém pohlaví a s potřebou mateřství a otcovství, kterou Bůh vepsal do lidské přirozenosti, dokážou čelit všem těmto pokusům čověka stavět se na místo Boha. Zmíněné pokusy jsou motivovány spíše poněkud opožděným pocitem viny mužů než skutečnou úctou a láskou k ženě (vždyť jsou to většinou muži, kteří jsou autory podobných teorií).

2. Ideál, který je třeba znovu objevit

Úloha křesťanů objevit znovu biblický ideál manželství a rodiny a dokonale jej žít není o nic menší než úkol tento ideál hájit. Tak jej křesťanství může představit světu spíše činem než pouhými slovy.
Chceme dnes číst zprávu o stvoření muže a ženy ve světle zjevení Nejsvětější Trojice. V tomto světle nám věta „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu“ odhaluje svůj konečný význam, který byl až do příchodu Krista tajemný a nejasný. Jaký vztah může existovat mezi „ke svému obrazu“ a „jako muže a ženu“? S biblickým Bohem přece nelze spojovat myšlenku pohlaví, Bůh není ani mužského, ani ženského rodu.

Podobnost spočívá v následujícím: Bůh je láska a tato láska vyžaduje společenství, sdílení mezi osobami, potřebuje „já“ a „ty“. Není lásky, která by nebyla láskou k někomu. Tam, kde je jen jediný subjekt, nemůže jít o lásku, ale jen o sobectví a narcismus. Tam, kde je Bůh považován za zákon a za absolutní moc, není zapotřebí plurality osob. (Moc může být přece vykonávána jednotlivcem!)
Bůh zjevený Ježíšem Kristem je jakožto Láska jediný a jedinečný (a jediné podstaty), avšak není sám. Je jediný a trojjediný. V něm koexistuje jednota a rozdílnost: jednota přirozenosti (podstaty), vůle, záměru – a zároveň rozdílnost vlastností a osob.

Dva lidé, kteří se vzájemně milují, a to je především případ ženy a muže žijících v manželství, něco znázorňují, reprodukují takříkajíc něco z toho, co se děje uvnitř Trojice. V Trojici vydávají („vydechují“) dvě Osoby – Otec a Syn, kteří se milují vzájemnou láskou – Ducha, který je Láska a který je sjednocuje. Kdosi kdysi nazval Ducha svatého božským „My“, nikoli „třetí Osobou Trojice“ nýbrž spíše „první Osobou Plurálu“.

Přesně tímto způsobem je také lidský pár Božím obrazem. Manžel a manželka jsou skutečně jedním tělem, jedním srdcem, jednou duší – byť v rozdílnosti pohlaví a osobností. V páru se smiřuje jednota s růzností. Manželé jsou ve vzájemném vztahu jako „já“ a „ty“, zatímco ve vztahu k celému zbývajícímu světu počínaje vlastními dětmi vystupují jako „my“, takřka jako by toto „my“ bylo jedinou osobou, která však je v plurálu, nikoli sama ze sebe, „my“, jinými slovy „tvoje matka a já“, „tvůj otec a já“.

V tomto světle objevujeme význam poselství proroků týkajícího se lidského manželství, které se tak stává symbolem a obrazem vyšší lásky, lásky Boha ke svému lidu. Proto na sebe nepřebíráme výlučně lidskou skutečnost s mystickým významem. Nejde tu jednoduše o nějaký symbolismus, nýbrž ukazuje se tu skutečná tvář a konečný cíl stvoření muže a ženy: kteří opouštějí svou izolaci a sobectví, otvírají se navzájem jeden druhému, v časově omezené extázi tělesného sjednocení se pozvedají k touze po nekonečné lásce a blaženosti.

Co je tedy příčinou dojmu nedokonalosti a trvalé neuspokojenosti, kterou za sebou zanechává sexuální styk mimo manželství? Proč je tento impuls vždycky tak mnohoslibný a proč končí toto zaslíbení nekonečnosti a věčnosti vždycky zklamáním? Naši předkové měli v oblibě rčení, které vystihuje tuto skutečnost: „Post coitum animal triste“ (Po koitu smutný život): stejně jako každá jiná živá bytost je i člověk po pohlavním aktu smutný.

Antický pohanský básník Lucretius nám zanechal toto zklamané líčení frustrace provázející každý pohlavní akt; vyslechnutí jeho veršů by nás nemělo šokovat, jsme-li účastníky kongresu pro manžele a rodiny:

„Sají pěnu ze rtů,
Zuby drtí ústa a do duše se hlouběji vpít chtějí.
Vše nadarmo; z těla nic ukořistit nemohou,
tělem svým v tělo druhého přec přejít neumějí.“

Hledání léku na frustraci ji jen ještě posiluje. Místo aby se změnil způsob (kvalita) aktu, zvyšuje se jeho kvantita, což je provázeno střídáním partnerů. Tímto způsobem se podle trendu současné kultury společnosti zcela ničí dar lidské sexuality.

Chceme skutečně jakožto křesťané jednou provždycky najít vysvětlení pro tuto ponižující funkční poruchu? To vysvětlení zní: Pohlavní sjednocení se nežije takovým způsobem a s takovým cílem, ke kterému nás Bůh určil. Cílem přece bylo to, aby se muž a žena prostřednictvím láskyplné extáze pozvedli k touze a k určité intuici nekonečné lásky. Pak by se rozpomněli, odkud přicházejí a kam se ubírají.

Hřích, počínaje hříchem Adamovým a Eviným, o kterém podává zprávu Bible, tento plán poničil a toto gesto „znesvětil“, jinými slovy – okradl je o náboženský význam. Hřích proměnil toto gesto v něco, co je samo o sobě cílem, a proto je „neuspokojující“. Symbol byl oddělen od skutečnosti, kterou zastupuje, byl oloupen o svou vnitřní dynamiku, a tím znetvořen. Nikde nevystihují slavná slova svatého Augustina skutečnost tak dokonale, jako právě v tomto případě: „Stvořils nás, Pane, pro sebe, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě“.

Platí, že se dokonce ani věřící páry, a možná častěji než jiné, nedopracují až k znovuobjevení tohoto bohatství původního významu sexuálního sjednocení, a to kvůli staleté tradici učení o konkupiscenci a o dědičném hříchu ve spojení s manželským aktem. Ale například ve svědectví některých manželských párů, které prožily obnovující zkušenost Ducha svatého a nyní žijí svůj křesťanský život charismaticky, nalézáme něco z tohoto původního smyslu manželského aktu. Svým důvěrným přátelům nebo knězi s úžasem svěřili, že svůj manželský akt provázeli hlasitou chválou a modlitbou v jazycích. Šlo o skutečnou zkušenost Boží přítomnosti.

Proto je naprosto pochopitelné, proč je takové naplnění manželského povolání možné jen v Duchu svatém. Pro manželský akt je ustavující vzájemné odevzdání se, ve kterém každý z partnerů dává druhému darem vlastní tělo (vyjádřeno biblickými slovy: sebe samého). Tím, že je manželství svátostí daru, je ve své podstatě svátostí otevřenou působení Ducha svatého, tohoto Božího daru par excellence, nebo, lépe řečeno, otvírá se jednání toho, který je vzájemným sebedarováním Otce a Syna. Je to posvěcující přítomnost Ducha, která z manželství dělá svátost nejen slavenou, nýbrž žitou.

Tajemství toho, jak si získat přístup k těmto zářivým vrcholům křesťanské lásky, se skrývá v tom, že manželský pár uvolní ve svém životě místo Kristu. Vždyť Duch svatý, který činí všechno nové, vychází z něho a od něho. Jedno dílo Fultona Sheena, které bylo velice rozšířené v 50. letech 20. století, to jasně vyjadřuje už svým titulem: „Three to Get Married“ (Tři vstupující do manželství).
Neměli bychom váhat postavit některé zvlášť dobře připravené páry, které chtějí v budoucnu vstoupit do křesťanského manželství, před velice vysoký cíl: aby se tak jako Tobiáš a Sára o svatební noci spolu nějakou dobu modlili, a pak aby udělali Bohu Otci radost při pohledu na to, jak se jeho původní plán díky Kristu nově naplňuje takový, jaký byl, když ještě Adam a Eva byli před sebou nazí, oba stáli před Bohem a nestyděli se.

Uzavřu ještě jednou několika slovy ze „Saténového střevíčku“ od Paula Claudela. Je to dialog hrdinky dramatu a jejího anděla strážného. Žena se zmítá mezi svou hrůzou a touhou odevzdat se lásce:

„Takže je tedy vzájemná láska stvoření dovolená? Což Bůh nežárlí?“
„Jak by mohl žárlit na to, co sám stvořil?“
„Ale vždyť muž v náručí ženy zapomíná na Boha...“
„Což mohou zapomenout na toho, u kterého přebývají a na jehož tajemství stvoření mají podíl?“

***
Se svolením převzato z: www.manzelstvi.cz