Lze bibli věřit? (Otto Hermann Pesch)

Mluvili jsme častokrát o bibli, odvolávali jsme se na ni, citovali jsme z ní. Bible je pro naši víru „svatým Písmem“. Proč? Protože v bibli můžeme věrohodně a spolehlivě slyšet a číst slovo Boží.

Slovo Boží

O tom jsme slyšeli už při vyučování náboženství ve škole. Co však znamená „slovo Boží“ v „Písmě svatém“? Naše veškerá víra se zakládá na tom, že Bůh promluvil ke světu a oznámil mu, co má s ním jakožto svým stvořením v úmyslu. Neučinil to ovšem tak, že by ho bylo možné slyšet jako z jakéhosi nebeského tlampače. Spíš si musíme představit, že Bůh vedl osudy lidstva takovým způsobem, aby lidé mohli stále víc tušit pravdu o něm a o jeho úmyslech se světem. Platí to především o dějinách jednoho určitého národa, Izraele. V něm má svůj počátek víra v Boha, která je také naší vírou. V průběhu dějin, bohatých na události, izraelský národ poznal Boha podle jeho d1a a naučil se v něho věřit. Připomeňme si nejdůležitější události z dějin tohoto národa: Jak se začíná utvářet v rodech Abrahama, Izáka
a Jákoba, které nazýváme patriarchy, jak postupně srůstá v jeden národ, je osvobozen z Egypta, zakládá v dnešní Palestině své království, které se nakrátko stává velmocí, ale potom se rozpadá; jak nové velmoci, Asýrie, Babylón tento národ rozdrtí a zavlekou; jak se Izraelci nakonec vrací do své vlasti i když jako národ a stát bezvýznamní, ale ve víře v Boha osvědčeni a upevněni jako žádný jiný národ v jejich okolí - v těchto událostech poznal izraelský národ Boha při díle a naučil se v něho věřit.

Starý zákon

O tom všem si izraelský lid vyprávěl z pokolení na pokolení a zpíval o tom ve svých písních. Za to v modlitbách děkoval, slavil svátky, které mu to připomínaly, a pak podle toho si utvářel zákony a politický řád. Dlouhou dobu nikdo nepomyslel na to, aby se to vše zapsalo, nebo stačilo ústní podání. Nakonec však se přece nadaní mužové dali do psaní. Bylo to tím potřebnější, čím víc se národ rozrůstal a šířil, aby při ústním podání nedošlo k žádnému zkreslení. Tak postupně vznikla řada knih, které nám vyprávějí o Božích činech, projevujících se v dějinách izraelského lidu; obsahují také modlitby, písně, popisy slavností, zákony a předpisy a mnoho jiného. Muži, kteří se cítili být povoláni promlouvat jménem Božím ke svědomí lidu (nazýváme je proroky, což přibližně znamená Boží mluvčí), zapisovali často své projevy sami; jindy je opět zaznamenávali jiní, aby napomínání proroků neupadla v zapomenutí.

Všechny tyto spisy vytvořily sbírku, kterou dnes nazýváme „Starý zákon“. Zatímco se zprvu lidé učili věřit v Boha přímo z událostí, z vyprávění starších, z všedního dění i z lidových slavností, mohli se nyní učit z těchto knih. Každý, kdo v nich čte nebo je slyší předčítat a nezavírá přitom oči, uši či srdce, může v nich uslyšet: I já jsem pozván, abych uvěřil v tohoto Boha. A co se stane, jestliže přijmeme toto pozváni V takovém případě dostanou tyto knihy úplně novou tvářnost. Pak už pro nás nemůže být náhodným, že tyto knihy existují. Sám Bůh, ve kterého mě tyto knihy pozvaly věřit, se postaral o to, aby existovaly právě kvůli tomuto cíli. Jinými slovy jde o to, že v těchto lidmi napsaných knihách promlouvá ke mně sám Bůh a říká mi: Věř ve mne, důvěřuj mi, jsem ti nablízku právě tak, jako jsem byl nablízku tomuto lidu! Knihy bible nás vedou tímto způsobem k víře, a proto je nazýváme „Písmem svatým“. Protože k nám jimi Bůh takto promlouvá, říkáme, že v nich slyšíme „Slovo Boží“.

Nový zákon

V Ježíšově době to všechno už bylo známé. On sám se odvolává na „Písmo“, na „Zákon a Proroky“ (srov. Matouš 22,40), neboť obsahují Boží slovo a Boží vůli. Ale pak i s ním, s jeho životem, smrtí a zmrtvýchvstáním, s jeho slovy a působením, tomu potom bylo obdobně jako s událostmi ve Starém zákoně, se slovy Mojžíšovými i se slovy proroků. Lidé si zpočátku o Ježíši vyprávěli při bohoslužbách a při zvěstování víry. Ježíšova slova se předávala zprvu ústně. Teprve později se zapisovaly nejprve jednotlivé Ježíšovy výroky, k nim postupně přibývaly další, objasňovala se Ježíšova osobnost a její význam, pro ty, kdo uvěřili. Události, slovo a výklad srostly přičiněním nadaných spisovatelů a teologů v ucelené texty, „evangelia“. Nazýváme je tak podle první věty nejstaršího z těchto textů (srov. Marek 1,1). K evangelium byly ještě připojeny „pastýřské listy“ různých apoštolů, misionářů a představených církevních obcí, především díla apoštola Pavla.

Tak vznikla nová sbírka knih, „Nový zákon“. A tak jako se učil izraelský národ ze Starého zákona víře v Boží blízkost ve svých dějinách, podobně se učili křesťané z Nového zákona konečné a neodvolatelné blízkosti Boží vůči všem lidem, uskutečňující se prostřednictvím jeho Syna, ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše. Nový zákon je proto Písmem svatým stejně jako Starý zákon. V Novém zákoně slyšíme Boží slovo stejně, jako je slyšíme ve Starém zákoně. Písmo svaté ze Starého zákona se Novým zákonem nikterak neruší. Bůh, v jehož počínání věřil izraelský , národ, a Bůh, v jehož zjevení v Ježíši Kristu věříme my křesťané, je tentýž Bůh. Oba Zákony dohromady tvoří Písmo svaté - Starý zákon jako kniha zaslíbení a Nový zákon jako kniha naplnění tvoří jediné svaté Písmo a zároveň jakousi zakládací listinu víry a církve. Otázka, zda smíme věřit bibli, je tak zodpovězena. Zodpověděla se sama. Věříme přece proto, že bible nás k tomu zve.

Bez bible bychom se nemohli stát křesťany, protože bez ní bychom nemohli vůbec věřit. Je tomu stejně, jako kdybychom někoho milovali a přitom se ptali sami sebe, zda smíme tohoto člověka milovat. Milujeme-li někoho, pak ho prostě milujeme a neptáme se, zda ho milovat smíme. Stejně je tomu s naší vírou vůči bibli; její slovo nás zve k víře. Věříme-li tudíž v Boha, pak prostě věříme. Bible nás natolik přesvědčila, že se neptáme, zda „smíme“ věřit.

Bible jako lidské dílo

Možná že někdo bude spatřovat v předchozích větách pochybné tvrzení. Že bibli přímo nebo nepřímo vděčíme za svou víru, protože se v ní setkáváme se Slovem Božím, je jasné. Ale o to přece vůbec nejde, tážeme-li se, lze-li bibli věřit. My prostě chceme vědět, zda-li se to všechno stalo dopodrobna tak, jak o tom v bibli čteme: především ty neobyčejné příběhy o Božím zasahování do chodu událostí. Neustále slyšíme o „kritice bible“, o kritické biblistice, která srovnává biblické zprávy s poznatky z jiných pramenů o době a prostředí, v němž bible vznikla, a dospívá k závěru, že události v bibli popisované, nemohly takto probíhat, neboť v jejich popisu se mísí dějiny s legendou a náboženský výklad ovlivnil způsob líčení. Na tento názor pak reagují jiní, kteří se pokoušejí dokázat, že „Bible má přece pravdu“tak zněl název knihy, která před časem vyšla a měla velký ohlas. Jsme rádi, slyšíme-li takové tvrzení, zůstáváme však nadále zneklidněni výměnou kritických názorů a děláme si starosti, zda se nakonec nezpochybňuje to podstatné v bibli, totiž Bůh, Ježíš Kristus a naše spása.
Na tomto místě si musíme s celou rozhodností uvědomit něco velmi důležitého. Bible obsahuje Boží slovo, avšak skryté ve slovu lidském. Čím víc proto bereme zprvu docela vážně bibli jako knihu lidskou, je to v pořádku. Vždy autoři bible byli dětmi své doby, což se projevuje už tím, že psali jazykem, kterým se mluvilo v jejich prostředí - hebrejsky nebo řecky. Napsali svá díla tak, jak se tenkrát knihy psaly. Tak například v tehdejší době byly ještě víc než dnes v oblibě dobře vyprávěné příběhy, a proto autoři biblických textů pojali do svých knih různé příběhy, anebo si je někdy sami i vymysleli, aby názorně ukázali, oč jim jde. A samozřejmě své knihy psali především proto, aby získávali lidi pro víru v onoho Boha, o jehož činech podávali zprávu. Nemůže nás udivovat, že věroučný výklad a jeho zpráva srostly v jeden celek. Není divu, že se do těchto knih dostalo ledasco, co si tenkrát lidé nezávisle na víře mysleli například o vzniku vesmíru, o konci světa a podobně. Autoři nenapsali moderní učebnici, kde na sebe jednotlivé části logicky navazují, ani objektivní historickovědecké pojednání či objektivní novinářskou zprávu nebo policejní protokol. Nemohli přece tyto žánry vůbec znát. Kdyby jim někdo řekl, že se dali ovlivnit legendami, vůbec by nechápali, proč by to mělo být důvodem pro výtku.

S Božím slovem se vůbec nemůžeme setkat jinak než v tomto naprosto lidském, na svou dobu vázaném slově bible. Kdyby byla bible jiná, kdyby byla například sepsána tak, jak bychom si přáli, nikdy by k nám víra nedospěla a vůbec bychom ani bibli neměli. To lze velmi jednoduše objasnit. Kdyby autoři bible například zvláštním osvícením Ducha svatého napsali knihy ve stylu 20. století, pak by jim žádný z jejich současníků neporozuměl. Žádný člověk by se pak necítil takovou knihou osloven. Proto by se nikdo o ni nezajímal, nikdo by ji nezachoval, nikdo by ji neopisoval, nepřekládal do jiných jazyků a nerozšiřoval ji - a dnes už bychom o bibli nic nevěděli. To, že Boží slovo je takto ukryto ve slově lidském, má tedy svůj dobrý důvod. Musíme být za to vděční a nesmíme si stěžovat, že my, kteří jsme se narodili později a jinde, musíme bibli nejen překládat, nýbrž také vysvětlovat a vykládat, abychom ji vůbec pochopili.

Biblická věda

Každý, kdo čte bibli s otevřeným srdcem, chápe to nejdůležitější, totiž že jsme pozváni k víře v Boha. Výklad jednotlivostí nás však někdy stojí nemalou námahu. O tento výklad se pokouší biblická věda neboli exegeze (= výklad). Je přirozené, že při výkladu jednotlivých částí dochází k názorovým rozdílům. Nemusíme se však obávat, že by nám biblická věda chtěla narušit naši víru. Může se ovšem stát, že nás některé nejnovější názory a tvrzení biblické vědy mohou znepokojit. V takových případech je vhodné dbát několika jednoduchých pravidel. Přitom si odpovězme na tyto otázky:

1. Vystupuje nový názor skromně jako diskusní příspěvek či dokonce jen jako otázka, anebo si dělá nárok na konečnou platnost? Tvrdí-li o sobě to druhé, je na místě velká opatrnost. Mnohé teorie, které si dělaly nárok na to, že jsou posledním slovem, odnesl už dávno čas. Předem je nevěrohodné, že by někdo mohl jedním rázem poskytnout klíč ke všem záhadám bible.

2. Lze se ještě modlit k Bohu, k Ježíši Kristu, je-li ta či ona nová teorie pravdivá? Jestliže nikoliv, činí tato teorie z naší víry v Boha jen výplod lidské moudrosti a z Ježíše Kństa jakéhosi učitele lidského myšlení a jakýsi vzor pro náš život. Jakkoli si toho všeho můžeme vážit, přesto se tím naše víra nemůže spokojit. O takovém Bohu, o takovém Ježíši Kristu se v bibli nehovoří.

3. Posiluje nová teorie plnou vážnost skutečnosti, že Bůh se v Ježíši Kristu stal člověkem? Ponechává neoslabené obě stránky, to jest Ježíšovo lidství i božství - tak jak jsme o tom mluvili ve 2. kapitole? Není-li tomu tak, je-li jedna či druhá stránka zeslabena, pak je na této teorii něco nesprávného i kdyby se na první pohled zdála být přesvědčivá.

(Otto Hermann Pesch: Základní otázky katolické víry, Vyšehrad, Praha 1997, 46-53)