Má život nějaký smysl? (KGI 2)

Má život nějaký smysl?

Bez naděje nelze žít
Tolik nesmyslnosti
Pozor, slepá ulička!
Nevzdávat se předčasně
Jedna cesta vede dál

„Můj život je temná cesta, která směřuje do nicoty, vždycky znovu do nicoty, pokaždé a věčně do nicoty, temně a bez konce do nicoty.“
(E. Hemingway)

Kam jde ta cesta?
Každý chce být šťastný. Jak toho ale dosáhnout? Souvisí to s otázkou po smyslu života. Citujeme z jednoho dopisu:
„Jednoho dne se mě můj kamarád zeptal na smysl života. Sám prý o tom přemýšlel, ale na nic nepřišel: soukromé ani pracovní úspěchy určitě východiskem nebudou... A můj kamarád řekl, že kdyby našel kněze, jenž by mu dokázal ukázat cestu, kterou by i on považoval za správnou, pak by se snad stal náboženským člověkem... Musím k tomu dodat, že můj kamarád byl vychován naprosto nenábožensky, což sám pociťuje negativně.“
Dnešní lidé jsou názorově samostatnější než dřívější generace. Ale zároveň jsou nejistější v těch nejzákladnějších lidských otázkách, v tázání po nejvlastnějším proč a k čemu. „Žijeme v době dokonalých prostředků a zmatených cílů,“ řekl Einstein. Ptáme-li se na cíl, ptáme se zároveň po smyslu. Neboť smyslem myslíme to, k čemu tady něco je.

I když člověk najde sebekrásnější místo v kupé, jakmile zjistí, že vlak jede špatným směrem, zase co nejrychleji vystoupí. Co je tedy cílem celé naší životní cesty?
Od F. Nietzscheho pochází výrok: „Kdo vůči životu vznáší PROČ, snese téměř každé JAK.“ Občas se uzdraví smrtelně nemocní lidé, protože mají před sebou cíl, pro nějž ještě touží žít. Kdo naopak ve svém životě nevidí žádný smysl, je podle Alberta Einsteina nejen nešťastný, ale ztěží vůbec životaschopný. A profesor psychiatrie Viktor E. Frankl ve své knize Člověk hledá smysl uvádí, že asi 20 % neuróz je vyvoláno a podmíněno pocitem nesmyslnosti.
Konečná stanice smrt? Existuje řada protichůdných výpovědí o smyslu života. To ukazuje, že odpověď není jednoduchá. Skutečná odpověď nesmí ztratit svoji platnost ani tehdy, když na život dolehne tvrdá zkouška – např. při nevyléčitelné nemoci. A dokonce ji nesmí zpochybnit ani smrt, protože smrt už prostě k našemu životu patří. Ani mohutné pilíře nebudou mít smysl, když most na nich spočívající nepovede k žádnému břehu, k žádnému cíli. Zpochybňuje-li smrt smysl našeho života, zpochybňuje se tím smysluplnost každé jednotlivosti tohoto života.
Proto řada lidí spojuje otázku po smyslu s otázkou víry (srovnej dopis citovaný v úvodu). Jsme přesvědčeni, že je to správné. Ale ani z hlediska víry nelze otázku smyslu zodpovědět stejně jako jednotlivé každodenní otázky. Otázka smyslu se týká celku. Ptá se na proč a k čemu celého života. Takto obsáhlý smysl nezískáme prostřednictvím věcí a událostí, nýbrž prostřednictvím hodnot. Hodnoty ale nenaléhají. Proto smysl není přesně prokazatelný, ale jen poznatelný pro toho, kdo je připravený k rozhodnutí. Avšak na základě zkušenosti bezpočtu lidí lze potvrdit, že ve víře v Boha nalezli smysl svého života. Tato zkušenost stojí u mnohých na konci dlouhé cesty poznamenané hledáním, tázáním a často také blouděním. Pokusíme se vám v této kapitole ukázat první etapu této cesty.

Honíme se za iluzemi?
„Určitá věc není smysluplná proto, že přináší štěstí, nýbrž přináší štěstí, protože je smysluplná.“ (Nicolai Hartmann)
Každý z nás by chtěl být šťastný. Pořád něco očekáváme a v něco doufáme. Člověk, který už v nic nedoufá, chřadne. I když se naděje tak často rozplyne, přece vždycky znovu vzplane. Často naše touha směřuje k tomu, co je na dosah: očekáváme dopis, návštěvu, oslavu, dárek... Už tato všední očekávání dodávají našemu životu určité napětí. – Vedle toho existují naděje, které se vztahují ke vzdálenějším cílům: děti chtějí být velké, studenti chtějí vydělávat peníze; mladý člověk se chce osamostatnit, prorazit, řídit vlastní auto, oženit se; chce mít děti, dům, zajištěnou budoucnost...
Všichni od života něco chtějí. Co ale je toto „něco“? Uvěříme-li reklamě, bude mít ze života víc ten, kdo jí, kouří, nosí, kupuje a vlastní to či ono. Člověk si připadá jako v houštině silničních ukazatelů ve velkoměstě: bezpočet směrovek ukazuje pokaždé jinam. Ale zdá se, že se všechny shodují v jednom: peníze jsou pro životní štěstí nezbytně potřeba. Když je nemáme, začíná honba za nimi nebo velká rozmrzelost. A když jich konečně máme dost, hon za štěstím, kterého jsme pořád ještě nedosáhli, začíná nanovo. Pořád dál... pořád tím směrem, kudy běží všichni?
I když dosáhneme hodně, přece vždycky zůstává něco, o co nám přijde dobré usilovat. Pořád stejný nepokoj nás žene dál. Je to, jako bychom běželi za svým vlastním stínem –odstup zůstává stále stejný.
(Obrázek: reklamy, nabídky, symboly společenského postavení: je těžké nalézat smysl uprostřed konzumní společnosti.)

Touha bez naplnění? Náš život je bezpochyby plný smyslových zkušeností. Jsou okamžiky, v nichž jsme pojednou „bez přání a šťastní“, například když završíme nějaké dílo, dosáhneme určitého cíle; když prožíváme uznání a náklonnost... Ale jak dlouho trvají tyto okamžiky? To nám říká už samotné slovo. Nemůžeme je zadržet. A tím už zase začíná zklamání.
Řada lidí nikdy nedojde k cíli, protože jenom krouží kolem sebe. Smysl života vidí v „seberealizaci“. Na první pohled se to zdá velmi jasné. Avšak již výše jmenovaný psycholog Viktor E. Frankl říká, že smysl bytí nelze v žádném případě najít v sebenaplnění a seberealizaci; jenom v té míře, v jaké člověk sám sebe vydá, v jaké plní úkoly a požadavky, se člověk realizuje. Podstata člověka tkví právě v tomto sebepřekonávání. Seberealizace je podle Frankla jen důsledkem smyslu, nikoliv smysl samotný. – To je zřejmé. Když najdu smysl, sebenaplnění dostanu nádavkem. Když však člověk jenom krouží kolem sebe, mine kontakt s druhým člověkem a právě tím také sebe.
Proto mnozí hledají smysl v úkolech a cílích, které přesahují vlastní lidský život. Smysl svého života vidí v tom, být užitečnou součástí lidské společnosti, něco velkého vykonat (např. ve sportu nebo vědě), zasadit se o pokrok, umění, o národ, o moc určité skupiny, o lepší budoucnost lidstva.
To jsou bezpochyby velké a důležité cíle. Z předchozího výkladu je zřejmé, že musí souhlasit směr. Ale tyto cíle k výkladu smyslu celého života ještě nestačí. Protože v tomto pojetí smyslu nemají místo lidé, kteří již nedokáží být „užiteční“ pro lidstvo: staří, nemocní. A už vůbec ne ještě nenarození. Tvoří hodnotu člověka jenom to, jak je výkonný? A má život těch, kteří ještě nebo už nejsou výkonní, být bez smyslu a práva na existenci? Jeden stroj má za určitých okolností větší výkonnost než deset lidí. Tušíte, kam takový způsob uvažování může vést? Člověka lze takto snadno degradovat na lidský materiál, na vyměnitelnou součástku. Je-li člověk posuzován podle měřítka užitečnosti, nutně to vede k manipulaci, k ustavení donucovacího režimu a vlády jedněch lidí nad druhými. Protože kdo vlastně rozhoduje, zda je někdo „užitečný“? A kromě toho: je tady člověk pro pokrok, vědu atd. – nebo pokrok pro člověka? Je přípustné udělat z člověka prostředek, byť za sebedůležitějším účelem? Neobětujeme tím konkrétního jedince možná jen utopické budoucnosti? A neutěšujeme ho odkazem na lepší zítřky, které nikdo z nás nemusí zažít? Cožpak nemá každý člověk také vlastní, svébytnou hodnotu?
Existuje spousta jednotlivých věcí, které mají smysl. Ale jaký to má význam pro život celkově? Jaký je ten všeobjímající smysl? Jaká je definitivní odpověď na otázku proč a k čemu je náš život? Definitivní – to přeci znamená, že dokáže vyložit i konec našeho života, že ještě na konci platí a neselže. Nebo je snad naše doufání ve smysl pouhou iluzí? Je snad naším údělem očekávání něčeho, co nikdy nedojde naplnění?

Co byste spontánně odpověděl(a) na otázku po smyslu života? V čem spatřujete cíl vašeho života?
Zkuste si představit:
– že by vám zbýval rok života.
– že byste mohl(a) svůj život začít znovu.
Co byste změnil(a)? Co vynechal(a)?

Velká trhlina
Museli bychom zavírat oči před skutečností, kdybychom nechtěli vidět, že náš život, naše očekávání a naděje přetíná velká trhlina. Mnohé naděje zůstanou nenaplněny. Některé vztahy vzkvétají, zatímco jiné troskotají. Všechno, co slouží pokroku, může být také zneužito k ničení. To, co nám ulehčuje život – auto, jaderná energie, technika – s sebou zároveň přináší nová nebezpečí. Mezi našimi představami a skutečným životem je rozpor.
Nespravedlnost a zlomyslnost ve světě.
Dvě třetiny lidstva hladovějí, ba umírají hlady, zatímco jiní žijí v nadbytku. Války postihují lidi, kteří je nerozpoutali. A proč často dobří lidé umírají uprostřed života, zatímco bezohlední svévolníci beztrestně páchají zlo?
Utrpení lidí
Proč tolik bolesti, slz, zoufalství? Proč musejí trpět i nevinné děti, proč dochází k přírodním pohromám, které člověku vezmou i ty nejzákladnější životní potřeby? Jak se nebouřit proti takto chatrnému světu!?
Zlo v nás
Jak je možné, že v nás samých má zlo své místo, ačkoliv ve skutečnosti chceme dobro?
Vydáni napospas osudu
Lékař pokrčí rameny: „Tu ruku už nikdy nebudete mít úplně v pořádku, nedá se nic dělat.“ Relativně nevinný úraz. Ale převrátí celý život vzhůru nohama, protože postižený je hudebník. Proč musel stát zrovna na tom místě, kde opilý řidič ztratil kontrolu nad svým autem? Říká se: „To je osud – proti tomu nic nenaděláš.“ V takové chvíli se člověk cítí bezbranný, bezmocný – a má strach. Moderní myslitelé říkají, že jsme „vrženi do života“. Není to výzva člověku, který by rád byl pánem svého osudu?
A potom smrt
Nikdy se člověk necítí více vydán osudu, než u otevřeného hrobu. Proč musí člověk zemřít? Každou vteřinou se blížíme této tajemné hranici, ať chceme nebo ne. Můžeme sice smrt od sebe odhánět, ale neunikneme jí. Ano, smrt bude tím bolestnější, čím lépe jsme se na této zemi zabydleli. Je smrt neodvolatelným koncem? Je to celý smysl mého života? Jistě, něco po nás zůstane: naše děti a plody naší práce. Může však toto poskytnout umírajícímu člověku dostatečnou naději, že jeho život měl smysl?
Ale abychom viděli onu trhlinu v našem životě, vůbec není nutné, abychom prožívali mezní situace. Většina z nás vede svůj život v ustálených poměrech. Velké problémy se vůbec nemusejí vyskytnout. Jeden den se podobá druhému: ranní vstávání, naplněný pracovní den, drobné mrzutosti s vedoucím, několik hodin volna, televize – a ráno zase znovu. Ve volném čase se spousta lidí nudí. Ale jednoho dne naruší tuto monotónnost otázka: je to všechno?
Právě mladí lidé se bouří proti společnosti, ve které jako by se jenom vyrábělo a konzumovalo. Hledají vnitřní obohacení života, „rozšíření vědomí“. Ale k tomu nestačí motorka nebo důchodové připojištění. Hmotný blahobyt sám o sobě vnitřní prázdnotu zaplnit nedokáže. Proč by jinak pořád znovu odcházeli dobrovolně z tohoto života lidé, kteří si mohou všechno dovolit? Člověk totiž není živ jenom chlebem. Samozřejmě není živ ani pouze prací, zábavou nebo revoltou.
Pro ilustraci úryvek z dopisu šestnáctiletého pisatele:
„...potřebuji vaši radu, vaši víru, víru v něco, pro co stojí za to žít. Nevidím ve svém životě žádný smysl. Už dlouho beru drogy, abych zapomněl na svoje problémy. Chtěl bych s tím přestat, ale mám strach z toho, co mě čeká potom. Opium mi vždycky na chvilku pomůže zapomenout. Potom se ale znovu objevuje tato hrozná prázdnota – odpovězte mi na otázku, proč musím žít.“
Slepé uličky
Člověk při hledání štěstí a smyslu života vyzkouší spoustu slepých uliček. Zkoušení všech možností zábavy a obšťastnění rozhodně k cíli nevede – spíše člověka od štěstí a hodnotného života odvádí. Ale samotné hledání a očekávání, že život musí mít nějaký smysl, je správné.
Zkušenost, že řada cest k cíli nevede, vyvolala v poslední době mohutný náladový zvrat. Z agrese se u mnoha lidí vyvíjí deprese, z optimismu rezignace. Člověk, který nenajde anebo ztratí práci, který se nemůže dostat k povolání, jaké by si přál, jehož naděje znovu a znovu ztroskotávají, může snadno dojít k přesvědčení, že to všechno stejně k ničemu není – že nic nemá smysl.
A dostáváme se k podobnému výsledku jako v prvním sešitě: touha v člověku je bez hranic, zároveň se však zdá nesplnitelná. Z toho se dají vyvodit značně rozdílné závěry. Vidíme tři možná východiska: dá se vyhnout rozhodnutí; lze dojít k přesvědčení, že nic nemá smysl; třetí – pozitivní – cestu ukazuje víra.

Jaký výklad smyslu lze vyčíst z novinových inzerátů (seznámení, nabídka zboží):
– Myslíte, že štěstí se dá koupit?
– Myslíte, že každý může sám sobě dát vlastní smysl?

Únikové cesty
Vyhnout se rozhodnutí.
Všechny odpovědi na otázku po smyslu života se zdají nedostatečné. Majetek, blahobyt, společenské postavení, vysoký životní standard, moc – nic z toho. To všechno může člověk ze dne na den ztratit. A co pak? Navíc často to bývá na úkor někoho jiného. Není to samo sebou, že bývají bohatí a společensky vlivní lidé nezřídka osamělí.
Výkon a úspěch také vyloučíme. Úspěšní lidé často sklízejí závist, ale ne lásku. Jaké to je zřítit se z vrcholu úspěšnosti? Ztrácí tím život smysl?
Vzhledem k obtížnému hledání odpovědi nepřekvapí, že řada lidí raději před touto otázkou uteče, nebo ji označí za nepodstatnou: „Člověk musí být spokojený s tím, co mu život poskytuje. Užívejme dnes života, protože zítra budeme mrtví...“ Jiní překryjí vnitřní vakuum útěkem do práce, konzumu, ideologií nebo světa drog.
Ale dají se tato zdánlivá řešení udržet celý život? I v dobách nouze? Když se hroutí rodina, když moje místo převezme mladší kolega, když už nemohu pracovat? Dřív nebo později ty otázky přece vyplují na povrch. Potlačování – jak víme z psychologie – žene člověka do nemoci.
Spisovatel A. Saint Exupery popisuje následující lidský typ: „Ty stará dobrá úřednická duše – vystavěla sis svůj pokoj a jako termiti jsi utěsnila všechny otvory, kterými k tobě doléhalo světlo a kterými jsi sama mohla ke světlu pohlížet. Zakuklila ses do měšťácké jistoty.... Nechceš se zatěžovat velkými otázkami Dalo ti dost práce zapomenout na své lidství. Nekladeš otázky, na které nemůžeš dostat odpověď. Kdepak – ty jsi takový malý, vzorný občánek. Nikdo se tě nepokusil strhnout s sebou, dokud ještě nebylo pozdě. Teď je ta hlína, ze které jsi uhněten, vyschlá a tvrdá...“ (z knihy Vítr, písek a hvězdy).

Všechno je nesmyslné – absurdní
Naproti tomu jiný postoj ohromuje svojí důsledností. Jeho představitelé poukazují na tu spoustu utrpení ve světě a na katastrofální konec – smrt. Berou to z opačného konce: rozporuplnost a bezbrannost patří prostě k podstatě člověka. Smysl a cíl života spočívá právě v přiznání, že žádný smysl nemá. Bytí člověka je absurdní. A důležité je jenom se s tím vypořádat a dokázat se odvážně této nesmyslnosti dívat do očí. Jen tak člověk ve svém životě „obstojí“. – To jsou téměř doslovně citované myšlenky současných filozofů.
Tento názor je dnes velmi rozšířený a je třeba ho brát vážně. Tváří v tvář všemu utrpení a ztroskotaným nadějím se zdá být důsledný. Proti sobě stojí právo a nespravedlnost, slušnost a podlost – a často je zlo silnější než dobro. Sami se těmto otázkám nechceme vyhýbat a důkladně se k nim vrátíme v sešitě č. 8. Ale na tomto místě se musíme ptát: není tento postoj přinejmenším jednostranný? Není to také útěk, kapitulace našeho myšlení? Máme dobré důvody věřit ve smysl života.

Po stopách smyslu
Náš svět je smysluplně vybudován
Samozřejmě existuje i nesoulad – to nelze popřít. Ale ve svém celku je přeci jen svět uspořádán smysluplně. I ta nejmenší květinka je hotové umělecké dílo. Nebo si vezměme stavbu atomu nebo oběžné dráhy planet. Lidský rozum dosud nedokázal to všechno probádat. Orgány a pudy člověka mají smysluplné cíle. Hlad hledá nasycení, žízeň napojení, touha po poznání pravdu... Všechno se vším souvisí (srovnej dopis č. 1).
Má snad právě člověk ve své nejhlubší touze po štěstí, která nezná hranic a v důsledku se vztahuje k nekonečnu, být vystaven nesmyslnosti? Přestože všechno v něm je uspořádáno smysluplně? Nalézat smysl v detailu, ale nesmysl v celku? To se nám nezdá. Člověk by v takovém případě opravdu byl nepodařeným mechanismem, nejubožejším ze všech stvoření. Spíše cítíme potřebu říci: už skutečnost, že jsme schopni této touhy a že tady ta touha vždycky byla, naznačuje, že je možné najít také jí odpovídající naplnění. Samozřejmě takováto úvaha není stejně jednoznačná jako jedna a jedna, ale kdo se jí otevře, zakusí všude ve svém životě její potvrzení.
Nevzdávat se předčasně
Jak to, že člověk vždycky v něco doufá? Dokonce i „beznadějně nemocný“, i trosečníci na okraji naší společnosti pořád ještě lpí na životě a pořád ještě v něco doufají. A tato naděje jim dodává síly, aby vydrželi. Proč tito lidé neodejdou ze života, když přece nic nemá smysl? Člověk tedy ještě i v zoufalé situaci říká „ano“ k životu, který by podle výše popsaného postoje měl odvrhnout. Prostě není pravda, že základním životním pocitem je „hnus“, jak to bývá někdy ztvárňováno v literatuře. Proto již na základě zkušenosti se nám tvrzení o nesmyslnosti bytí zdá jednostranné. Tento pohled ovšem není vždycky přímo zjevný – leckomu se otevře až po dlouhých letech, když se mu ozřejmí souvislosti.
Kdo se opravdu upřímně domnívá, že nevidí žádný smysl, měl by se pokusit podle tohoto postoje žít. Ale nikdo nemůže tvrdit, že je to jediný čestný lidský postoj. My jsme přesvědčeni, že je čestné i rozumné nevzdávat se předčasně. Kupodivu totiž většina lidstva zoufalství nepropadá. Takže existuje skryté tušení smyslu. A bezpočet lidí, kteří našli smysl obepínající celý život, dokazuje, že jde o víc, než pouhé tušení. S tímto smyslem mohou žít a dokonce i umírat. Tuto stopu chceme sledovat dál.

Promyslete důkladně následující otázky:
– Nemá-li život smysl a je-li smrt konec všeho, proč by měl člověk dělat víc, než je třeba k uspokojení vlastních potřeb?
– Neměl by v takovém případě člověk vsadit všechno na jednu kartu, aby vyměřený čas aspoň důkladně využil?
– Jaké důvody mluví pro smysluplnost bytí? Pokuste se vidět smysluplnost v detailu: atom jako geniální mnohoúčelová stavební jednotka; činnost jednotlivých orgánů: srdce, plíce, oko atd. Napadají vás další příklady?

Smysl jako dar
Kdy jsme vlastně nejsilněji prožívali štěstí, naplnění, smysl? Tehdy, když jsme se cítili přijímaní, respektovaní. Když se objevili lidé – a třeba jenom jeden jediný člověk, kterému na nás záleželo, který nás měl rád. Ani malému dítěti nestačí ke štěstí, aby bylo nakrmené. Jeho tvářička se rozzáří až tehdy, když se k němu skloní maminka a usměje se na ně. A tak to zůstává celý život.
Tady vidíme, že smysl nespočívá v nás samých. A že ho nelze vytvořit, nýbrž jen přijmout. A že smysl souvisí s láskou (srovnej dopis č. 1). Lásku si nelze vynutit ani zkonstruovat. Čím je člověk mladší, tím víc krouží kolem sebe a svým způsobem žebrá o náklonnost. Čím je ale člověk starší, tím spíš je mu láska odpírána, pokud si ji vynucuje. Potom spíše platí, že čím méně člověk myslí na sebe, čím je vstřícnější vůči druhým, čím víc se dokáže od sebe odpoutat, tím větší sympatie, kontakt a náklonnost zažívá, a tím i vnitřní naplnění a smysl. Pokud jde o smysl: od prvních chvil svého života jsme příjemci. Jako si nemůžeme sami darovat život, nemůžeme si ani sami stanovit smysl svého života.
Tato zkušenost nám ukazuje, kde máme hledat celkový smysl našeho života: ne v materiální oblasti, nýbrž v rovině osobního setkání a lásky.
Přesto však ani touto cestou nedojdeme k dokonalému naplnění smyslu. Protože žádné lidské odevzdání a náklonnost není prosto zklamání. Sama sebe lze odevzdat jen tomu nejvyššímu a poslednímu, pokud se nechceme stát jen nástrojem a ztratit nezávislost. Žádný člověk – a tím méně nějaká věc – na tomto světě není takový, abychom se mu směli beze zbytku vydat, nechceme-li sami sebe opravdu ztratit. A žádná náklonnost, kterou prožíváme, nás opravdu celé nenaplní. Už proto ne, že o toho, kdo nám tuto náklonnost prokazuje, můžeme kdykoliv přijít – ať už odcizením, nebo smrtí.
Víra dává smysl
Takže další omyl – další slepá ulička? V žádném případě! Přesahuje-li naše touha a naše tázání všechno, co leží bezprostředně před námi, pak to zjevně nebude všechno. Ten život, který dokážeme přehlédnout, zkrátka nestačí k plnému sebepochopení. Musíme počítat ještě s další dimenzí, abychom dokázali uchopit onen životní úsek mezi narozením a smrtí. To znamená hledat a nacházet v naší konečnosti nekonečno, v lidském božské. To Ty, jemuž se můžeme plně odevzdat, a jež nás zároveň plně přijímá, opravdu existuje. Abychom pochopili sami sebe, musíme počítat s Bohem. Jinak zůstaneme sami sobě otázkou bez odpovědi.
„Zachránit bezpodmínečný smysl bez Boha je bláhové“ (Max Horkheimer v knize Touha po úplně jiném). K tomuto přesvědčení dospěl filozof M. Horkheimer na konci svého života, když předtím celá desetiletí učil něco zcela odlišného. Sice ne ve smyslu křesťanského pojmu Boha, ale přeci jen se s námi shoduje v tom, že smysl světa nelze uchopit bez překročení vlastního vnitřního světa.
Možná vám tento myšlenkový postup přijde příliš náhlý. Že vám připadá jako pouhé konstatování. Možná namítnete, že tím se nesmyslnost ve světě nezmenšuje. Anebo že zneužíváme Boha jako náhradní náplň našich nesplnitelných nadějí a přání. Jen s pouhými lidskými úvahami se opravdu moc daleko nedostaneme. Dál nás ale dovede Bible. Ale odpověď bude zase jiná, než očekáváme. V dalších krocích na toto vždycky znovu narazíme. A vy sami všechno kriticky zkoumejte.
„V pětatřiceti letech jsem v polovině života. Jsem velmi šťastně ženatý se ženou, která sdílí moje myšlenky a cíle. Dohromady vyděláváme hodně (až příliš hodně) peněz. Jsem ve vedoucím postavení a musím řídit spolupracovníky. Před rokem jsem poprvé slyšel o horském kázání. Velmi mě to zaujalo. Od té doby se pokouším aspoň někdy podle toho jednat. A tak si dokážu představit, že takový život by mi mohl zodpovědět i otázku smyslu.“ (z dopisu čtenáře)

– Jaké námitky proti pojetí výkladu v tomto sešitě máte? Napište nám!
– Domníváte se, že otázka smyslu a otázka víry spolu souvisejí?
V horském kázání (Mt 5,1-12) jako by veškerá lidská očekávání byla postavena na hlavu. Ale není právě odtud zřejmé, že žádnému člověku není možnost smysluplnosti uzavřena? Zkuste si celou tuto pasáž znovu pozorně přečíst.






***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI. Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)