Navigace: Tematické texty M MariaDelší texty Marie a svatí. Svatí nepotlačují Krista. Svatořečení. Obrazy, sochy, relikvie. (KGI 21)

Marie a svatí. Svatí nepotlačují Krista. Svatořečení. Obrazy, sochy, relikvie. (KGI 21)



Svatí nepotlačují Krista
Evangelická mariánská zbožnost
Uctívání obrazů a relikvií
Co je to svatořečení

„Marie nemůže být
dostatečně velebena.“
Martin Luther (Výmarské vydání I., 219,494)

Text k titulní fotografii:
Kýčovité! Staromódní!
Hodí se to ještě do naší doby?
Přitom dnes právě tak ukazujeme na domovní zdi, ploty kolem staveb, reklamní sloupy, naše vzory, ideály a idoly: Plakátové, křiklavé, přebíjející se a překrývající se.
Ukaž mi své svaté a já ti řeknu, čím bys rád byl.

Uctívání svatých – uctívání Marie se mnohým zdá být znakem katolické zbožnosti. Nekatolíci se často obávají, že zvláště uctíváním Marie by mohl být potlačen Kristus a mohly by být blokovány ekumenické snahy.


Překvapí vás, když zjistíte, že již Tridentský koncil v 16. století zdůraznil, že žádný katolík není zavázán k uctívání svatých. I v katolické církvi existují velmi rozdílné postoje k uctívání svatých. Pro starší generaci je uctívání svatých zcela samozřejmé, mladší k němu dnes nacházejí cestu méně. Snad proto, protože svatí byli v minulosti v popisech svých životů a na obrazech často představováni kýčovitě. Často vznikal dojem, jako kdyby neměli ve svém životě žádné problémy s vírou a žádná vážná pokušení. Opak je pravdou. Mnozí z nich byli ve svém mládí všechno jiné než „svatoušci“. Všichni stále znova bojovali o svou víru, všichni mnohé nepochopili, jako například i Marie. Všichni se museli vypořádat se svými osobními schopnostmi, se svými chybami a slabostmi.
Kde jako vzory chybí svatí, nastupují na jejich místo často idoly. Především mladí lidé se chtějí něčím řídit a to se nejlépe daří u živých vzorů: mohou to být sportovci, kteří zůstali lidsky skromní. Vědci, kteří slouží blahu lidstva; nebo Matka Tereza, která svůj život naplno nasazovala pro nejchudší z chudých. Ale také svatí minulosti často způsobují trvalou fascinaci, jako třeba sv. František, který byl nositelem požehnání a míru nejen pro svou dobu. Svatí často nejen působili jako vzory svým osobním životem, ale kritikou církve v ní také vyburcovali ty zodpovědné. Na příkladu Marie se chceme pokusit objasnit, jak je třeba chápat katolické uctívání svatých.

Marie v Písmu svatém
Když Marii vyzdvihneme ze všech lidí a budeme ji uctívat, následujeme tím příkladu Bible samé. Bible ctila Marii jako žádného jiného člověka. Při zvěstování (L 1,26 a následující) je nazývána jako „milostí zahrnutá“, eventuálně v latinském textu „milosti plná“. Je „požehnaná nade všechny ženy“, má se stát „matkou Syna Božího“.
Zde vychází najevo něco důležitějšího: těsné spojení Marie s vykoupením Ježíšem Kristem. Bůh neuskuteční svůj plán bez toho, aby Marie vyřkla své „ano“: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“
Tak se Marie stává předlohou a vzorem každému věřícímu člověku. Neboť také naše víra je odpovědí na zavolání a nabídku Boha. Také Marie věřila i v nejistotě, především při porodu a pod křížem. Proto Marii rádi nazýváme „matkou věřících“.
Ze stejného důvodu je také nazývána „pravzorem církve“. Neboť i církvi může vždy jít jen o to, aby upřímně přijala to, co Bůh člověku nabízí prostřednictvím Ježíše Krista. Proto II. vatikánský koncil o Marii hovoří v souvislosti s církví a společenstvím věřících.
V „Evangelickém katechismu pro dospělé“ (1975) se říká: „Marie patří do evangelia... Je označována jako příkladná posluchačka slova Božího, jako služebnice Páně, která říká „ano“ vůli Boží, jako milostí zahrnutá, která sama o sobě není nic, ale prostřednictvím Boží dobroty je vším. A tak je Marie pravzorem lidí, kteří se otevírají Bohu a nechávají se obdarovávat, pravzorem společenství věřících, církve...“ (str. 392 a následující).

Marie v uctívání církve
Marie byla jednou z mála věrných, kteří následovali Ježíše ke kříži. Pod křížem stála s „oblíbeným učedníkem“ Janem. V Písmu svatém se píše:
„U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: ‚Ženo, hle, tvůj syn!‘ Potom řekl tomu učedníkovi: ‚Hle, tvá matka!‘ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.“ (J 19,25-27)
Církev se od té doby viděla v roli Janově, kterému byla na výslovné přání Krista dána jako matka Marie. Těsné spojení s Marií se ukazuje již u rané církve: Marie je přítomná u velkých událostí, např. u dění Svatodušních svátků.
Do velkých sporů prvních století o opravdovou božskost Krista byla zahrnuta také Marie. To dokazuje, jak úzce byla spjata ve vědomí tehdejší církve s Kristem. V roce 431 se v Efezu v Malé Asii konal 3. všeobecný koncil. Jeho závěry jsou dodržovány jako pravdy víry i nekatolickými křesťanskými církvemi. Tehdy šlo především o to, aby se prověřilo bludné učení jistého Nestoria, který popíral božskost Krista a tvrdil, že Ježíš byl jen člověk. Jednoznačně bylo ale rozhodnuto pro víru v božskost Krista. Proto směla být Marie právem nazývána „matkou Boží“.
Také následující století se shodovala v uctívání Marie. Důkazem toho je východní církev, která se ještě před rokem 1000 oddělila od římskokatolické církve. Také ona zachovala uctívání Marie až do dnešního dne, a to v ještě intenzivnější formě než my.

Mariánská lidová zbožnost
Každý člověk se cítí zavázán určitým osobám ze svého okolí, i již zemřelým, které pro něj mnoho znamenaly, a uctívá je. To, že se Marie, matka Ježíšova, těší u křesťanů zvláštní vážnosti, je proto samozřejmé. Musíme ovšem dobře rozlišovat mezi uctíváním Boha Krista a ctí, kterou prokazujeme Marii. Jen Bohu náleží božské uctívání. Božské uctívání nějakého stvoření by bylo nerespektováním prvního Božího přikázání. Tak i katolický křesťan ví, že nikdy nesmí uctívat Marii jako Boha, že Marie nikdy nemůže zastínit Krista. Jen kvůli vyznamenání, které jí daroval Bůh, je pro nás hodna uctívání. A tak jsou všechny projevy oddanosti, které Marii přinášíme, platné v samotném Bohu nejvyšším, který tak projevuje svou velikost člověku a především Marii. Opravdové uctívání matky Boží není nic jiného než velebení Boží milosti, aniž by Boží matka byla svatější než někdo jiný z nás. Alternativa „Marie nebo Kristus“ je pokřivením mariánské zbožnosti.
Proto existuje mariánská zbožnost i mimo katolickou církev. Pomysleme jen na obrazy matky Boží v evangelických kostelech na severu, před kterými jsou – jako u nás – rozsvěcovány svíčky, nebo se vraťme zcela zpět k Lutherovi, který uctíval Marii až do své smrti. Úmyslně jsme tento dopis uvedli slovy Martina Luthera: „Marie nemůže být dostatečně velebena.“ Luther na tuto větu navazuje: „Chvalozpěv na Marii slouží k tomu, aby se zpívalo o velkých činech Boha, aby se posílila naše víra, aby byly utěšeni všichni nepatrní.“ – Jak vypadá opravdové uctívání Marie, to objasnil ve svém výkladu Magnificat (Mariin chvalozpěv; viz L 1,46 a následující): „Jak jí musíme říkat? Podívej se na ta slova, ta tě naučí říkat jí takto: Ó, ty blahoslavená panno a matko Boží, jak jsi byla tak vůbec ničím, nepatrná a opovrhovaná, a přesto se na tebe Bůh díval tak nesmírně milosrdně a hojně a způsobil v tobě hodně věcí. Nebyla jsi toho vůbec hodna a daleko nad všechny tvé zásluhy je v tobě hojné, nesmírné milosti Boží. Ach, blaze tobě; blahoslavená jsi na věky od hodiny, kdy jsi nalezla takového Boha...“
To, že lidé volají Marii nebo svaté kvůli přímluvě u Boha, není tím, že jim více důvěřují nebo od nich snad očekávají Boží pomoc. To by se nemohlo slučovat s katolickou vírou. Naopak, Marie a svatí jim stojí nablízku právě jako pouzí lidé, jako stvoření. A proto trvá přátelství mezi lidmi, kteří již došli k cíli, a námi, kteří jsme ještě na cestě. Tak jako každý křesťan shledává jako samozřejmé, že poprosí zvláštní prosbou ostatní lidi o pomoc v modlitbě, tak prosíme o přímluvu Marii a svaté, kteří jsou u Boha, a cítíme se jim zavázáni. Láska, pomoc bližním v nebi nepřestávají (srov. 1 K 13,8). V mnohém používá Bůh ostatní lidi, aby nám zprostředkoval svou lásku: rodiče, učitele... Proč ne také svaté!
Papež Pavel VI. zdůraznil v učeném psaní o uctívání Marie (1974), že celé uctívání Marie musí být vztaženo na Krista a že každou formu uctívání Marie, která je v rozporu s touto praxí, je nutné odmítnout.

Jaké formy uctívání Marie znáte?
– O kterých si myslíte, že vycházejí z Bible?
– Které se Vám zdají přehnané? Sdílíte názor, že uctívání Marie je překážkou pro znovusjednocení církve?

Moc milosti
(Raději si snad ještě jednou přečtěte to, co je v dopise č. 7 řečeno o milosti.)
Biblická slova o Marii „milostí zahrnutá“ chápala církev stále více takto: Marie je zcela bez hříchu, i bez dědičné viny (srov. dopis č. 8). To je míněno „svátkem vyvolení Marie“, který církev slaví 8. prosince: Marie byla od prvního okamžiku svého bytí (již když byla počata) bez hříchu, je „zahrnutá milostí“. Bůh v ní uskutečňuje svůj původní koncept stvoření. Jakožto matka Syna Božího by sice měla zažít v hojné míře utrpení světa, ale měla by být prostá viny a hříchu. Za to všechno přirozeně vděčí – jako každý jiný člověk – Kristovu vykoupení, které pro ni znamenalo počátek.
Právě na tomto příkladu se opět ukazuje, co znamená katolické uctívání Marie: velebení Božské milosti, kterou Marie zvláštním způsobem zakusila. Zde odpadá každá myšlenka na zásluhy člověka; k jejímu vyvolení nevedly lidské kvality, neboť Marie nebyla ještě narozená, když ji Pán určil za Ježíšovu matku a s ohledem na tento úkol ji zprostil prvotního hříchu. Sv. Hypolytus (3. stol.) to naznačuje, když ji nazývá „prostou každého poskvrnění a zkaženosti“. Sv. Ambrozius o ní hovoří ve 4. století jako o „panně, která je milostí Boží ušetřena každého hříšného poskvrnění“.
Tato nauka víry není žádnou abstraktní úvahou, nýbrž má něco společného s námi. U Marie je zřejmé, jak si Bůh představuje člověka. Potud s námi stojí v jedné řadě, ale ona je první v této řadě.
Ale může dnes Marie skutečně být pro křesťana – zejména pro sebevědomou, moderní a emancipovanou ženu – příkladem? Není tomu tak, jak řekl papež Pavel VI., „že se nemálo lidí distancuje od uctívání matky Boží a trápí se tím, ... protože se podle jejich názoru jejich život pohyboval v příliš úzkých hranicích ve srovnání s širokým prostorem, který se otevírá dnešním lidem“. Pokouší se načrtnout v několika krátkých tazích odpověď:
Ona je partnerem Boha v dialogu a v působení, dává svobodně a nenuceně souhlas ne pro záležitost vedlejšího významu, nýbrž pro největší dílo našich časů, jak právem hovoříme o tom, jak se Kristus stal člověkem. Marie nebyla – přes její dokonalou oddanost vůli Boží – v žádném případě pasivní žena, která bez povšimnutí prochází kolem věcí tohoto světa, uzavřená ve scestné religiozitě, nýbrž žena, která neváhala říct Bohu, že má být obhájcem malých a utlačovaných, který svrhne z trůnu mocné tohoto světa (L 1,51-53); tak je Marie představována v Bibli jako nejznamenitější zástupkyně Boha pro pokorné a chudé, ale také jako silná žena, která zažila chudobu a utrpení, útěk a vyhnání.
Z těchto příkladů vyplývá, že je Marie příkladem dokonalé Kristovy učednice, která účinně spolupracuje na výstavbě pozemské společnosti a zároveň touží po věčné vlasti; hledá spravedlnost, osvobozuje utlačované a právě tak koná lásku, která přichází na pomoc potřebným – především je ale důvěryhodnou svědkyní oné lásky, kterou Kristus přinesl na svět.


Přijetí do nebe
Nyní se zeptáte: Jak se ale došlo k věrouce „nanebevzetí Panny Marie“? Ta byla na církevní dogma povýšena přece teprve v roce 1950.
Český název svátku „Nanebevzetí Panny Marie“ zní v jazyce církve „assumptio Mariae“, tj. přijetí Marie. Jen u Krista hovoříme o svátku „Nanebevstoupení Páně“, což má vyjadřovat, že se vlastní mocí vrátil tam, odkud vyšel. „Přijetí Marie“ má ale vyjádřit, že Marie byla jako první člověk s tělem a duší přijata ke slávě Boží.
Také Marie sice (jako sám Kristus) prošla smrtí, ale smrt ji nemohla zadržet. Tak měla již předem, v co jsme vždy doufali: „vzkříšení těla a věčný život“ (srov. dopis č. 22).
V kostele, kde je pohřben Luther, ve Wittenberku, dodnes visí na zdi mezi hrobem a kazatelnou, na které Luther často kázal, velký obraz s přijetím a korunovací matky Boží. Nikdo se nad tímto obrazem ještě nepohoršoval. Toto je vedle svátku přijetí Marie, který se v církvi prokazatelně slaví od 5. století, jeden z mnoha důkazů, že přijetí Marie bylo od věků všeobecným přesvědčením víry v církvi. Dogma tedy nebylo zavedeno, aby byla přednesena nová věrouka. Je to přesně naopak: proto, že v to církev vždy věřila, nalezlo toto přesvědčení konečně pevnou formulaci.

Marie byla v průběhu dějin obdařena mnoha tituly: matka Boží, královna nebes, panna, zprostředkovatelka milostí, bolestná matka, vzor víry, pravzor a matka církve... Které označení Vás nejvíce oslovuje?

Zjevení Marie a poutní místa
Uctívání Marie získává stále znova nové podněty prostřednictvím tzv. mariánských zjevení na zvláštních místech. Nejznámějším z nich jsou Lurdy, kde Marii viděla roku 1858 dívka Bernadette. Ještě významnější byla pozdější Fatima v Portugalsku, kde byla v roce 1917 viděna třemi selskými dětmi. Taková zjevení nejsou pro katolíky žádné pravdy víry. Jsou to soukromá zjevení zaměřená na zúčastněné osoby a zpravidla jen jimi vnímatelná. Jinak nikoho nezavazují k víře. Boží zjevení závazné pro všechny bylo uzavřeno v apoštolské době.
Církev byla se svým posuzováním takových zjevení vždy velmi opatrná. Často církev postupovala proti zneužití domnělých zjevení matky Boží. Jen tam, kde se ukáže duch modlitby, pokání a víry, může mít domněnka mimořádného dění vůbec smysl.
Toto mimořádné se však musí potvrdit událostmi, pro které nesporně neexistují žádná přirozená vysvětlení. Říkáme tomu zázrak. Církev je i vůči těmto zázrakům velmi zdrženlivá. Je sotva známo, že v Lurdách je každý rok registrováno mnoho uzdravení, z kterých jen nepatrné množství je církví uznáno jako „nevysvětlitelné přirozenými prostředky“.
To, že při uctívání Marie může dojít a také dochází k výstřelkům a zvláštnostem, nikdo nepopírá. Je to politováníhodné, ale církev to nemůže nikdy zcela podchytit. Pomysleme např. na kýč u poutních míst a na posedlost obchodem, která se lehce rozvíjí díky masovému přílivu věřících. Z toho ale nesmíme chtít odvodit podstatu uctívání svatých. Naštěstí se daří více a více omezovat takové nemilé doprovodné jevy. Poutní místa jsou centry zbožnosti, útěchy a obrácení – to nebude popírat nikdo, kdo byl někdy např. v Lurdách.
Nebyl to nikdo jiný než papež Pavel VI., kdo ve svém učeném psaní o uctívání Marie varoval před nebiblickým a netradičním přeháněním. Pokáral falešné formy zbožnosti a lehkověrnost, jakož i povrchní sentimentalitu, která neodpovídá katolické víře.

Svatořečení
Když v tomto dopise hovoříme o „svatých“, pak tím míníme takové, kteří byli církví vysloveně svatořečeni. Neboť svatý je vlastně každý člověk, který žije ve spojení s Bohem. Pavel často ve svých listech nazývá věřící „svatými“. Ve vyznání víry se modlíme: „Věřím ve společenství svatých“ a míníme tím všechny, kteří jsou spjati s Bohem; ať žijí, nebo již zemřeli. Ale jen minimu z nich se dostane cti svatořečení. Abychom nedali vzniknout žádnému bezbřehému uctívání svatých, žádnému kultu předků nebo něčemu podobnému, je veřejné uctívání svatých omezováno svatořečením. To ale nemusí nikomu bránit v tom, aby se kvůli přímluvě dovolával zemřelých příbuzných, o kterých je přesvědčen, že jsou u Boha.
Když církev prohlásí lidi za blahoslavené nebo svaté, neznamená to, že blahoslavenými a svatými je činí teprve církev. Nikdo není méně svatý proto, že nebyl za svatého prohlášen. Církev stále více po důkladném prověření (proces svatořečení) zjišťuje, že v konkrétním člověku je milost Boží tak poznatelná, že o něm může být právem řečeno: „Blahoslavený, který uvěřil“ (srov. L 1,45 aj.). A také: „Byli svatí jako ten, který je povolal“ (srov. 1 Pt 1,15). Proto s nimi byli všichni křesťané seznámeni jako se vzory a tím je dovoleno, aby byli veřejně uctíváni a vzýváni. Většinou pak svatí dostanou pevný pamětní den v kalendáři.
Zvyk uctívání svatých má své počátky už v prvních křesťanských staletích. Tehdy to byli mučedníci, které lidé uctívali a vzývali kvůli přímluvě u Boha. V roce 156 zpravují křesťané ze Smyrny v jednom oběžníku o mučednické smrti svého biskupa sv. Polykarpa. Píše se zde: „Modlíme se ke Kristu, protože je Synem Božím. Mučedníky ale milujeme jakožto učedníky a napodobovatele Pána...“
První nemučedník, který byl uctíván jako svatý, byl sv. Martin z Tours. První oficiální svatořečení provedené církví bylo svatořečení sv. biskupa Ulricha z Augsburku (993).

Text k obrázku:
„Ani svatí nejsou žádní andělé. Jsou to lidé, kteří – jako všichni – žijí z milosti Boží. I v jejich životě je naděje a zoufalství, světlo a stín, vina a vykoupení.“

Obrazy, sochy a relikvie
Již nejstarší křesťanská pohřebiště, podzemní katakomby, byly zdobeny obrazy Krista a svatých. Je lidské, že člověk chce mít před očima a zachovat na obraze osoby, především zemřelé, které mu jsou milé a drahé.
Právě tak když zemře člověk, který je nám blízký, schováme něco, co nám zanechal. Tak jsou např. pracovny slavných lidí ponechávány tak, jak byly nalezeny po jejich smrti. Tak nosí živý člověk památku na milovaného člověka při sobě. Ze stejného důvodu se i po svatých uchovává a má v úctě to, co po nich zůstává. Když jsou nám tyto předměty pomocí při modlitbě, upomínají nás na Boha a jeho milost, která se silně prokazuje u svatých, pak je otázka pravosti relikvie, která je někdy velmi sporná, druhořadá. Vždyť není míněn tento kousek látky nebo tento kousek kosti, nýbrž uctívaná osoba a její příkladný život. Nakonec tedy Bůh sám, který ji vybavil zvláštními dary. Ale již za doby Karla Velikého mínil benediktýn Alkuin: „Je lepší napodobovat příklady svatých v srdci, než nosit jejich kosti ve váčku.“
Již v době prvotní církve má své počátky zvyk slavit mši svatou nad hrobem mučedníka. Proto jsou až do dnešního dne v každém oltáři zazděné relikvie svatých. V již jmenovaném dopise křesťanů ze Smyrny se o pozůstatcích jejich mučednického biskupa píše: „Jsou nám dražší než drahokamy a milejší než zlato. Pohřbili jsme je na vhodném místě; tam se budeme v radostném jásotu shromažďovat a slavit výročí jeho umučení.“
Mnoho nekatolíků má obavu, že by se mezi Boha a nás mohlo vsunout cosi lidského. Ale není celé zjevení, není dílo vykoupení vystavěno na lidském zprostředkování? Poselství evangelia k nám přichází jen přes jiné lidi ve viditelném společenství církve; sám Kristus nám ukazuje tuto cestu. On sám se stává člověkem a všechna spása jde skrze toto polidštění, skrze viditelné společenství církve, skrze viditelné znamení svátostí. Bůh zná člověka lépe, než známe my sami sebe. On ví, že nejsme jen duch, nýbrž že jsme všemi nitkami spjati s tělesnem. Proto se s námi setkává přes poznatelné. Smíme tady my lidé nejít dále směle cestou, kterou nám Bůh ukázal? Písmo svaté hovoří pro to.
Svatí nezatemňují obraz Boha, naopak, odkazují na Boha jako nic jiného. Každý svatý je odrazem a obrazem Krista; v každém stejně se znovu uskutečňuje vtělení Boha, protože v něm bylo dosaženo to, čím by měl být každý člověk, totiž „další Kristus“ (srov. Pavlovy listy). Svátost není jen prostřednictvím Krista, sama Marie se v Magnificat (L 1,46-55) modlí: „Veliké věci se mnou učinil ten, který je mocný.“ Pokračuje ale dále: „Proto mne budou blahoslavit všechna pokolení.“ Chceme při tom chybět?
Proto nechť je připojena také výzva, kterou my katolíci směřujeme k Marii. První část je vyňata z evangelia a neopakuje nic jiného než pozdrav, kterým Marii poctil anděl a Alžběta (L 1,28,42). Druhá část je připojena církví a prosí Marii o její mocnou přímluvu u Boha:

Buď zdráva, Marie, milostí zahrnutá,
Pán s tebou.
Požehnaná jsi nade všechny ženy
a požehnaný plod tvého těla, Ježíš.
Svatá Marie, matko Boží, pros za nás hříšné,
nyní i v hodinu smrti naší.

Text k fotografii na straně 12:
Plastika. Kámen. Chladný, hladký. Velmi pěkný, ale bez života.
Velké je pokušení pro člověka, aby žil takto: vypadat pěkně, stabilně, nezranitelně, beze stop času, utrpení a pomíjivosti. Lidé mají sklon k tomu, že ustrnou, vychladnou, zkostnatí, lpí na tom, že se už nezmění. Bůh o lidech smýšlí jinak:
„Dám vám“ – říká Bůh – „nové srdce. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa.
Vložím vám do nitra svého ducha.
Pak budete sídlit v zemi, kterou jsem zaslíbil vašim otcům.“ (srov. Ezechiel 36,26)
Bůh vykupuje, mění, obnovuje, nechává růst, dělá citlivým, živoucím. A tím zároveň také zranitelným. Kde Bůh takto v člověku působí, tam vznikají svatí.





***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI www.kgi.org, www.autobahnkirche.de

(Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)


 


Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 19. 12. 2024, 19. prosince

Sd 13,2-7.24-25a;

Komentář k Lk 1,5-25: Hospodin ukazuje svou moc a sílu paradoxně: s příchodem bezbranného dítěte! Počet dětí na našem kontinentu klesá. Boží přítomnost nejde dohromady s lidským sobectvím.

Zdroj: Nedělní liturgie

Vánoce - info, texty, koledy, zamyšlení, omalovánky...

Vánoce - info, texty, koledy, zamyšlení, omalovánky...
(20. 12. 2024) Informace o Vánocích, biblické texty, koledy a noty ke stažení, recepty, texty k zamyšlení, materiály pro…

Koledy - Mp3, texty, noty, akordy

Koledy - Mp3, texty, noty, akordy
(16. 12. 2024) Koledy nesou hluboké poselství. Jsou to písně nejdelších nocí, písně o naději a světle v temnotách.

Jan od Kříže (svátek 14.12.)

(10. 12. 2024) Neměl dar humoru, neměl vůdcovské a organizační vlohy, nebyl strhujícím kazatelem, byl malé postavy... Zemřel 14. 12.…

Evangelizujte prostřednictvím médií

Evangelizujte prostřednictvím médií
(6. 12. 2024) Papež František se setkal se členy multimediálního kanálu „El Sembrador Nueva Evangelización“, poděkoval jim…

Svatý Mikuláš - materiály pro děti

Svatý Mikuláš - materiály pro děti
(5. 12. 2024) Podklady pro práci s dětmi: vyprávění s obrázky / katecheze / rébusy, luštěnky, bludiště / omalovánky / vyrábění,…

Mikuláš (6.12.)

Mikuláš (6.12.)
(5. 12. 2024) Mikulášova velikost byla v jeho každodenní dobrotě a laskavosti. (Benedikt XVI.)