Meditace pro bohoslužbu s pomazáním nemocných (Jozef Nagy)

Dej mi poznat cestu, po níž mám jít, neboť k Tobě pozvedám svou duši

Meditace pro bohoslužbu s pomazáním nemocných u sv. Václava ve Vršovicích dne 15. března 2008

Pane Ježíši Kriste,
jsem zde před Tebou a chci teď chvíli s Tebou rozmlouvat o svém životě, o tom, cos mi dopřál prožít i o tom, co mě ještě čeká.

Pane, vím, že můj život zde na zemi je již dávno za svým zenitem a že se stále více a stále reálněji blížím tomu definitivnímu setkání s Tebou. Myslím na to stále častěji, a právě proto se i stále častěji ohlížím za tím, co jsem zde prožil.

Do Tvé lásky a Tvého milosrdenství vkládám všechno to, co jsem ve svém životě pro-žil proti Tvé vůli, proti Tvému záměru s mým životem, všechno to negativní. Odevzdávám Ti to nyní s prosbou, abys mi to odpustil a abys uzdravil všechna zranění, která jsem tím sobě, druhým lidem, nebo čemukoliv z Tvého stvoření způsobil.

Pane, děkuji Ti za to vše krásné a dobré, cos mi dal prožít.
Dík za rodinu, do které jsem se ze Tvé vůle narodil.
Dík za výchovu, kterou jsem dostal.
Dík za manželku a za děti, které jsi svěřil do naší péče.
Dík za vzdělání, za zaměstnání, za lidi, které jsi mi přivedl do mého života. Za přátele, za kněze, za učitele a za všechny, kdo přispívali k mému vzdělání.
Dík za chvíle radosti, které jsem prožíval ve své rodině, ve škole, v zaměstnání, v rodinách svých dětí, ve své farnosti i v jiných farnostech.
Dík za dobré knihy, filmy, divadla, přednášky, za to, že žiji v kulturním prostředí.
Dík za přírodu, za slunce, za vodu, za všechny radosti, které mi poskytl pobyt v přírodě.
Dík za to, že ve všem tom, za co jsem Ti vděčen, mi dáváš poznat sebe, svoji lásku a péči, kterou nás neustále zahrnuješ.
Dík, že smím žít s Tebou, že se mi dáváš ve Slově i v Eucharistii, ve svátostech i v modlitbě.
Dík, že pro Tvoji milost smím současně se svatým Pavlem říkat: „Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ř 8,38n).

Jsem už starý
Pane, jsem už starý, opotřebovaný, nemocný. Ty víš, co všechno na mě doléhá. Víš, jak neustále něco ztrácím, padá mi to z rukou, zapomínám. Dokonce zapomínám i na to, že zapomínám a pletu si to, co jsem chtěl udělat s tím, co jsem již udělal.

Stále více a stále intenzivněji na mě doléhají mé nemoce. Přál bych si být zdráv, lépe chodit, nemít tak zchátralé tělo. Přál bych si občas dohonit tramvaj. Pane, tak těžko se přijímá ona nevratnost této reality stáří.

Na druhou stranu jsem si vědom, že i stáří nese sebou celou řadu důvodů k radosti a ke štěstí. Jsou to například chvíle strávené s Tebou v klidu a bez spěchu zaměstnaného člověka, chvíle strávené s vnoučaty, s druhými lidmi, nad hezkou knihou apod. Ale přesto mám pocit, že toho trápení, které provází stáří, je daleko více, než toho štěstí a radosti. Je možné, že dale-ko intenzivněji než v mládí prožívám i ten boj sil dobra a zla, který probíhá částečně před našima očima, ale zejména tam za oponou viditelnosti. Pak mám sklon podléhat propagandě a vidět spíše vítězství zla, vítězství toho Zlého. Při tom přehlížím a nevšímám si, jak všude, na každém kroku mohu vidět, s jakou důsledností se uskutečňuje Tvůj dobrý záměr s tímto svě-tem. Zapomínám, že Tys mě povolal ke spolupráci na tom, co konáš s tímto světem - na Tvém díle jeho tvoření i jeho spásy.

Voláš mě ke spolupráci s Tebou
Pane, chci teď chvíli uvažovat o tomto Tvém volání ke spolupráci s Tebou. Ty mě znáš, znáš všechny mé slabosti. I tys žil jako pravý člověk. Od chvíle, kdy ses ukázal svým učedníkům jako vzkříšený Pán, zpíváme my, Tvoje církev, o Tobě hymnus:

„Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl,
nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí.
A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.
Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno,
aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí -
a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.“ (Fp 2,6-11).

Ano, vyznáváme, že jsi opravdu náš Pán, který přišel vykonat dílo naší spásy. K tomu bylo potřebné, aby ses vzdal svého způsobu bytí - být roven Bohu - a stal ses plně roven člověku. Také pro Tebe bylo nesmírně obtížné přijímat to všechno utrpení, které způsobila a stále způ-sobuje lidská vina, naše vina. Nemusíme proto před Tebou skrývat, jak těžké je pro nás mnohdy přijímat ta naše trápení, nemoci, ústrky, ponižování a vše to, co je spojeno se stářím, bezmocí a závislostí na druhých. Jsme Ti vděčni za to, že můžeme v tom všem počítat s Tvojí účastí i s Tvojí pomocí.

Ty však nám nabízíš ještě daleko více. Obracíš náš pohled zcela opačným směrem a říkáš nám: „To tvoje utrpení nemusí jít do prázdna, ale může nabýt hluboký smysl. Již tehdy v Getsemanské zahradě a na Golgotě se stalo součástí mého spasitelného utrpení. Já mohu tvé utrpení obrátit v dobro. Předej mi ho, jako mi své utrpení předávaly miliony prostých lidí před tebou a jak mi ho budou předávat i další po tobě. To není výsada světců stavěných na oltáře. Právě toto je výsada těch prostých maminek a babiček, otců i dědů, kteří obětavě sloužili a také nyní slouží přes to všechno, co jim tuto službu činí tak obtížnou.“

Tuto nabídku, toto pozvání jsi vyslovoval při nejrůznějších příležitostech. Nalézáme je hojně jak v evangeliích, tak i v listech apoštolů. Chci si nyní alespoň některá z nich připomenout.

Co říkají evangelia a listy
Těm, kdo chodili za Tebou a naslouchali Ti jsi říkal: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“ (Mk 8,34). Následovat Tebe znamená žít podle Tvého vzoru, a tedy stejně jako Ty ve všem plnit vůli Tvého Otce, který je i naším Otcem. A jeho vůle je, aby všichni lidé žili s Tebou, věřili v Tebe a byli otevřeni Tvé lásce. Ale čím mohu já, starý, nemocný člověk přispět k tomu, aby tento Otcův záměr se světem se stále více stával skutečností?

Svatý Pavel v listě Kolosanům píše: „Raduji se, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev. Stal jsem se jejím služebníkem, ...“ (Ko 1,21-25). Podobně v 1. listě apoštola Petra čteme: „Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva“ (1 Pt 4,12n). Tento postoj apoštolů můžeme přijmout i my. Také my jsme zváni, abychom se stali služebníky církve, kteří přinášejí své utrpení, své stáří, všechna svá trápení před Hospodina jako podíl na Kristově spasitelném utrpení. Nemusíme se obávat své slabosti nebo své nehodnosti. Mohou nás při tom povzbudit opět slova svatého Pavla. On v jednom ze svých listů Korintské obci, když popisuje velikou škálu utrpení která jej potkala na jeho misijních cestách, v závěru říká: „Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný“ ( 2 K12,10).

Apoštolu Petrovi říká zmrtvýchvstalý Ježíš po jeho trojím vyznání lásky: "»... až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.« … A po těch slovech do-dal: »Následuj mne!«" (J 21,17-19). Je to, jako by mu říkal: „Ty víš, jak mě v Getsemanské zahradě spoutali, jak mě vedli tam, kam jsem nechtěl, tam, kde mě křivě po-suzovali, pomlouvali, vysmívali se mi, ponižovali mě a trápili, až mě utrápili k smrti. A to všechno mělo hluboký smysl, který se ukázal v mém vzkříšení. Pojď i ty na tuto cestu se mnou. Pak i tvoje utrpení bude mít smysl, poneseme ho spolu až k tvému vzkříšení.“ A totéž říká i každému z nás.

Když Ježíšovi učedníci Jan a Jakub žádají Ježíše: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě“, on jim říká: "Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni“ (Mk 10,33-39). V kalichu utr-pení vidí Ježíš svoji slávu. Ne pro to utrpení samo, ale pro jeho ovoce. Kristovo utrpení přiná-ší spásu celému světu. A není ničeho v celém stvoření, co by si zasloužilo větší slávu, než toto Kristovo dílo spásy světa. K podílu na tomto slavném díle zval Ježíš své učedníky a nyní zve i nás.

Můžeme si všimnout i dalších pozvání a dalších zaslíbení. V listě Římanům apoštol Pavel píše: „Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě bude-me mít účast i na jeho zmrtvýchvstání“ (Ř 6,5). Podobně v témž listě stojí: „A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy (Ř 8,17).

Náš postoj k utrpení, které prožíváme, je svým způsobem měřítkem našeho postoje k Ježíši Kristu, naší ochoty spolupracovat s ním na spáse světa. Mysleme na to, jak by bylo krásné slyšet jednou od Ježíše slova, která pronesl při Poslední večeři ke svým učedníkům: „A vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali. Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, ...“ (Lk 22,28n). Kéž bychom tato slova v tom rozhodujícím okamžiku uslyšeli.

O našem pozvání k účasti na Kristově díle spásy světa mluví celá řada dalších textů Bible. Uvádím ještě alespoň některé z nich.

V knize Zjevení píše svatý Jan: „Já Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježí-šově soužení i kralování a vytrvalosti ...“ (Zj 1,9).

Ve 2. listě Korinťanům apoštol Pavel konstatuje: „Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven (2 K 4,10).

V listě Filipanům apoštol Pavel vyznává: “... to, že jsem poznal Ježíše, svého Pá-na, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych zís-kal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, kte-rá je z víry v Krista - spravedlností z Boha založenou na víře, abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání“ (Fp 3,8-11).

Když se Pavel a Barnabáš vraceli ze své první misijní cesty, „… všude tam posilo-vali učedníky a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře; říkali jim: »Musíme projít mnohým utr-pením, než vejdeme do Božího království«“ (Sk 14,21n).

Ježíš v závěru své rozsáhlé řeči k učedníkům na Olivové hoře (Mt 24,3 – 25,46) mluví o posledním soudu. Říká tam: „…cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,31-46). Co znamená, že jsme to učinili pro Ježíše? Co on potřebuje od nás? Jen sdílet jeho spasitelné poslání. Je to On zcela nevinný, kdo toto spasitel-né dílo koná, ale nás, své stvoření, své bratry a sestry zve ke spoluúčasti, k podílu na něm.